staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
6.března 2OO9 - odjezd do Monaca

(Dazul) V 15:45 odjíždíme z Valmezu. Směr Mikulov, Rakousko, Itálie, Francie. V sobotu 9:15 jsme na místě – kousek od Monackého knížectví. Tuto akci konám v rámci svého předsevzetí, že bych chtěl alespoň 1x ročně zalétat na paraglidu v super terénech s kvalitním průvodcem. Loni se mi podařilo létat ve Slovinsku.

(do fotogalerie se dostaneš, klikneš-li na některou velkou fotku :-) )

 
 
 
7.března 2009 - 1.letový den

Ubytování máme zajištěno v apartmánech v zálivu Le Golfe Bleu  v  Roquebrune Cap Martin. To je mezi Mentonem a Monte Carlem. Z apartmánu – asi 200 metrů od pobřeží – vidíme skoro na  plážičku, na kterou budeme muset za pár dnů přistávat. Protože se budeme moci do všech pokojů nastěhovat až po 16:00, dáváme věci do jediného pokoje, který je volný a pak jedeme asi hodinku do městečka Sospel, které je v horách – asi 350 metrů nad mořem.

Je začátek března a tady v údolí u moře zrají mandarinky, pomeranče  a jablka. Pro našince to je opravdová kuriozita. A zdejší cesty do hor jsou úzké, až příliš úzké. Jsou zasekané do skal, zatáčky 180 stupňů, stoupání skoro pro mezky, sítě na skalách pro zachycení kamenů, …

(do fotogalerie se dostaneš, klikneš-li na některou velkou fotku :-) )

Startovačka je na kopci nad městečkem, ve výšce asi 750 metrů nad mořem. Místo je zvláštní tím, že se startuje z vojenských bunkrů (postavených před druhou světovou válkou). Je to efektní dílo – i po 70 letech vzbuzuje u mne respekt. Několik podzemí propojených bunkrů s otáčecími střílnami, hlubokými příkopy i důmyslně konstruovanými střílnami pro těžké kulomety je objektem mého průzkumu. Ale ani za hodinu jsem nedokázal najít vstup do tohoto obranného komplexu.

Startovačka je geniálně pokrytá umělým travnatým kobercem. Po chvíli jsem pochopil proč. Když jsem si rozložil padák mimo „koberec“  a chtěl jej „zvednout“ do vzduchu, zjistil jsem, že se šňůry zachytily i miniaturní kořínky, které v tom kamení vyčnívaly. Takže jsem padák dal na „koberec“ a bylo vše pořádku.

Louka na kterou máme přistávat je asi 400 výškových metrů pod námi a nezdá se mi moc velká. Z jedné strany je městečko Sospel, z druhé strany hlohové a šípkové houštiny a po bocích železniční trať a horská říčka. Na louce pár stromů, volně se pasoucí koně a uprostřed osamělá skalka s altánkem.  Přiznám se, že jsem měl před prvním, ale i druhým dnešním letem patřičný respekt. Naposledy jsem letěl loni v květnu ve Slovinsku a tak jsem měl patřičné obavy ze startu, samotného letu a hlavně přistání. Ale vše probíhalo bez problémů .

Cestou zpátky se stavujeme do supermarketu nakoupit zásoby. Francouzský přímořský obchoďák je pro mne pastvou pro oči. Od čerstvých mořských potvor, přes vonící bagety po místní speciality.

 
 
 
8.března 2009 - poprvé nad mořem

Kolem osmé jsem vzhůru. Minulá, procestovaná, noc neměla zásadní vliv na délku spánku. Snídaně, příprava  věcí na létání a už je 10:00. To je naplánovaný odjezd na Sospel – stejně jako jsme byli včera. Před tím se ale jdeme podívat na plážičku, na kterou budeme zítra, možná i dnes večer, přistávat. Není na výběr. Zakroucený pruh pískové a kamenité pláže, široký  10-50 metrů je ohraničený skalisky s domy a mořem. Tak tady se musím trefit, z minimálně půlkilometrové výšky. Ti, kteří tu už přistávali, dělají, že to je pohoda. A tak se snažím zatím zbytečně  nevzrušovat.

Opět klikatá cesta do hor, kolem zrajících mandarinek, podivuhodného kamenného aqualungu, přes městečko k betonovým bunkrům.

V 11:30 jsme připraveni na stahovačce. Před námi tu je asi 6 frantíků, kteří to tu evidentně moc dobře znají. Čekají jen chvíli a pak do toho jeden po druhém naskáčou – a okamžitě chytají nádhernou termiku a elegantně stoupají minimálně 300 metrů nad start. Povzbuzeni jejich startem do toho jdeme taky, ale termika mezitím vyšuměla  a my jen „slétáme“ na přidávačku. Jedenou a za 2 hodiny podruhé. Že to dneska nebude na žádné velké výkony poznáváme všichni – i já, coby nejméně zkušený člen této výpravy.


Zdeněk Trčka zavelí a jedeme zpět k moři. Jestliže naše předsunutá hlídka zjistí, že by šlo startovat s Monte Gros (kopec vedle vrcholu Monte Carlo), nepojedeme do hotýlku, ale nahoru a zkusíme jeden let na „naši“ plážičku. A podařilo se. Zvědové hlásí, že by to šlo a tak se přesouváme úzkýma serpentinama opět nahoru, několik stovek metrů nad moře.

Zdejší startovačka je taky „vykobercovaná greenem“ a vzbuzuje několikanásobný respekt než ta nad Sospelem. Tady se startuje v podstatě ze skály. Tady asi nejde start zrušit a jít na něj znovu. Zdeněk je patřičně nervóznější a nenápadně mi naznačuje, zda si to nechci rozmyslet. Startuju jako  předposlední a ve vysílačce slyším, že jsem do toho zase sedl moc brzo a  že jsem pozdě pustil šňůry. Mám jednoznačně nejstarší padák ze všech účastníků této výpravy (už mu táhne na 11. rok). Ale má proti všem těm výkonnějším a mladším jednu výhodu – je asi nejvíce blbuvzdorný. A jmenuje se JOINT.  Je to padák pro mě :-)

Před startem jsem zjistil, že  karta na foťáku hlásí že je nečitelná. Nelze na ni nic vyfotit. Do háje. Fotky počkají. Nejzajímavější lidské momenty jsou stejně bez fotek. A tak nefotím ani netočím.  A jsem rád. Pokud bych tvrdil, že bych si troufnul vytáhnout za tento let foťák, tak bych prachsprostě lhal. Byl jsem napružený a zvýšeně jsem vnímal každý poryv i propad. Jak jsem se přes okraj Monte Carla dostal nad moře, byl jsem klidnější. Je to paradox, protože, kdybych skončil v moři, patrně bych se utopil. Nad mořem, bylo o poznání chladněji a výrazněj jsem klesal. Moc se mi nad pobřežní skály a vilky nechtělo a tak jsem vyklesával nad vodní plochou. Asi jsem byl nad mořem až moc daleko, protože mne ze spodu vysílačkou navigovali nad tu rezidenci na skále, kde včera skončil se zlomenou rukou jeden český padáčkář (z nemocnice jej pustí až v pondělí). Tak jsem do toho šel a opět se esíčkem vrátil nad moře. Znovu mne táhli nad plážičku a tam jsem to už pouštěl dolů co to šlo. Na můj vkus jsem vybral poslední zatáčku nad mořem hodně ostře a šel jsem na ty šutry dole dost zprudka. Ale ustál jsem to a nespadl jsem. A padák jsem položil minimálně 4 metry od moře.  Paráda. Zvládl jsem to. Mám na to.


Předsevzetí by se měla plnit a tak se vyslékám a jdu se smočit do moře – ale jen do půli těla. Začátkem března není ani ve Francii moře nejteplejší. Řekl jsem si, že když to zvládnu bez problémů, smočím se v moři :-)

Večer je zasvěcen hledání wi-fi signálu, abych se mohl připojit na interenet. Je dobré vyřídit pracovní poštu i dát pár fotek na web, aby Irča viděla, že žiju a jsem vpořádku. Podařilo se. Skvělý signál je u vstupu do hotelu. Má to jednu nevýhodu - po deváté večer tu je už docela zima a baterka v netbooku také nevydrží věčnost :-(

 
 
 
9.března 2009 - jak jsem skoro neletěl

Ráno je opět v pohodě – sluníčko pere do oken a vládne přímořská pondělní idyla. Prvně v životě jsem posnídal na prosluněné terase s výhledem na moře.

Na desátou je svolán brífink do pařicího pokoje. Předpověď není na dopoledne příliš příznivá a tak je dohodnuto, že část výpravy půjde na pláž omrknout zda tam nějací blázni přistávají a budou studovat jejich chyby. Druhá část výpravy vyrazí na prohlídku Monaca. Chci se podívat do Monaca.

Jedeme tam vozem, protože pěšky bychom to za 2,5 hodinky (do dalšího brífingu) zvládli jen na otočku. Naštěstí nemusím řídit a tak si užívám výhledu na město shora – tedy s cesty, která vede nad ním.

Monako - Monacké knížectví - je druhý nejmenší stát na světě.  Je to země s největší hustotou osídlení na světě. Pokud se nepletu, tak před pár lety se oficiálně udávalo, že na 1 km2 tu žije přes 16 600 obyvatel. Má tedy jen o pár tisíc obyvatel víc než Vsetín. Monako je městský stát. Skládá se pouze z jediného města, které je zároveň hlavním. Dělí na 4 obvody: Monaco-Ville, Monte Carlo, La Condamine a Fontvieille.

Tady je opravdu problém zaparkovat. Uličky jsou extremně úzké, provoz extremně vysoký a hustota aut extremně velká. Parkujeme v maríně a je to zde nad naše očekávání levné – 1 euro/hodina.  

Procházíme kolem úžasně situovaného kostela – před ním cesta, kolem soutěska s domy nahoře a nad tím vším ještě most s hlavní cestou. Přesto všechno to nijak nevybočuje z místní architektury. Na konci soutěsky je ve skále zabudované nádraží. Všechny nás fascinuje nádherná nádražní lakovaná dřevěná podlaha a neskutečná čistota.

Odpoledne jedeme na Mont Gros. Start je ve výšce 854m.n.m., což v Monacu reprezentuje slušné převýšení oproti přistání J  Přistává se opět na pláži Golfe Azur. Na startu je šíleně moc padáčkářů a dobrou polovinu tvoří češi, protože terén Mont Gros je nejvyhledávanější v období, kdy se ještě doma úspěšně boříme do zavějí.

Startuje se na opačnou stranu skály jako včera. Šťastlivci po startu chytají termiku a vozí se minimálně 300 metrů nad startovačkou. Postupně jich ale ubývá. Zkoušíme se dívat na jinou, schovanou stahovačku bez umělého greenu, která je užší, kamenitější a kratší. Někteří zkušení borci startují i na 4x. Zdeněk Trčka navrhuje, abychom toho nechali a jeli dolů autem. Někteří jsou nabídkou potěšeni, někteří to ještě zkouší. Vysílačka z pláže dává každou chvíli jiné zprávy o síle a směru větru na přistání. Zdeněk se mne ptá, zda to chci opravdu zkusit. Chci. Když odletí všichni  z naší výpravy, kteří dnes letěli, jdu na to i já. Odvážnému štěstí  přeje!  A přálo. Zvedám se napoprvé a Zdeněk tentokrát můj start ani moc neglosuje. Dává mi pouze pokyn, abych šel k „véčku“ a pak na přidávačku.

Letí se nádherně. Vychutnávám si to. Pode mnou přes 800 metrů hloubky, za mnou hory a přede mnou modré moře. Než se dostanu k moři, pořádně to se mnou zahoupá a tak padák rychle „uklidňuju“.


Nad mořem mi vário ukazuje 400 metrů a nějak se mi to nezdá. Až po přistání jsem zjistil čím to bylo – vário mi ukazovalo o 140 metrů jinak. Včera jsem si jej na hladině moře sice vynuloval, ale dneska byl hodně jiný tlak a tak to dalo tuhlke „chybičku“.  Ale když jsem létával bez vária, také to šlo – člověk se musí spoléhat na svoje oči a odhad J

Na mořem dělám několik 360-tek, a vyklesávám esíčkama.  Je to zvláštní pocit, když jsem ve výšce 400 metrů a letím stejně vysoko, jako jezdí auta po cestě zasekané ve skalnatém svahu. Kdybych chtěl, mohl bych letět vedle nich. Ale na blbosti nemám čas ani zkušenosti a tak to směřuju na začátek „naší“ plážičky. Vítr dole vane od pevniny a tak s tím musím počítat.

Daří se mi to. Poslední zatáčka je na můj vkus až moc blízko od palem lemujících koleje. Přistávám krásně na kamenitém úseku (aby se mi písek nedostal do padáku) – dokonce na metr přesně jak jsem chtěl. Přeletěl jsem 2 metry nad Ventilem a sedl si tak, abych nenamočil vrchlík. Na pláži už pár šťastlivců padáky sušilo, protože skončili v moři, ale já děkoval Bohu, že mně měl i dnes rád :-)

 
 
 
10.března 2009 - konečně jsem něco nastoupal

Dnes vyrážíme 12 km do vnitrozemí  k městečku Sospel. Má to „nosit“ a tak jedeme o hodinu dřív než obvykle.  Na kopci nikdy není. Ani jeden Frantík. Ale opravdu to nosí. Vypadá to, že se brzy dostanu k odstartování a tak zanechám plánovaný průzkum dalších bunkrů na později. Stejně  mně ten borovicemi porostlý kopec fascinuje. Tady by se daly udělat nádherné fotky – mít s sebou velký foťák.

Křížový start (startuje se obráceně, jakmile je padák nahoře, otočí se pilot po směru letu) se mi povedl a hned po pár metrů  letu cítím, jak mne to táhne nahoru.  Termika je opravdu hezká. Vypnul jsem si akustický signál na váriu a občas pozoruju, kolik jsem nastoupal oproti stahovačce.


Zděněk Trčka mne na vysílačce naviguje do stoupavého termického proudu a dává instrukce, kdy mám začít pořádně „točit“.  Je to vždycky takový zvláštní pocit, když cítím, jak to s padákem lomcuje, stoupám a nesmím přestat dost prudce točit šroubovitou levotočivou zatáčku.  Podařilo se mi nastoupat asi 300 metrů nad start. To není moc. Spíše to je žalostně málo, když se některým podařilo nastoupat přes kilometr. Ale já jsem opravdu spokojený. Rok jsem pořádně nelétal a tak je potřeba dávkování zvyšovat postupně a pozvolna.

Někde jsem si včera založil sluneční brýle a tak letím bez nich. Nikdy jsem si nemyslel, že to může být takový problém. Lepší je létat ve slunečních brýlích :-) Začíná mně mrznout pravá ruka – nedal jsem si na ni rukavici, bych mohl dobře manipulovat s foťákem. Pár fotek se mi podařilo udělat, ale byly to nervy. Když jsem potřeboval uchopit foťák, musel jsem pustit řízení a padák se řídil sám.  Když to mezitím „koplo“ byl to zatraceně nepříjemný pocit. Rychle instinktivně zamířit, cvaknout a ruku opět na řídičku. Lehce se to napíše, ale občas to jsou dobré nervy, aby se fotka pořídila. Teď mne ale hodně studí ruka a já si potřebuju nasadit rukavici. Pro tento případ jsem si nechal malinko otevřený pultík s váriem (mám tam mimo rukavice ještě pas, GPS, mobil, lékárničku a krém na spáleniny). Nemohl jsem to nechat otevřené moc, abych to za letu nevytrousil  a tak se rukavice souká pomalu. Pochopitelně se po tu dobu padák řídí opět sám. A houpe se to. Rukavici mám vytaženou, ale jak ji rychle nasadit? Pustit obě řídičky není dobrý nápad a tak si pomáhám zubama. Jde to. Pomalu, ale jde to. Mám to! Do pravé ruky se vlévá příjemný pocit tepla. Paráda.

Během tohoto manévru jsem ztratil 100 výškových metrů a vypadl jsem ze stoupáku. A vypadá to, že už jej asi nenajdu. A tak svahuju podél kopce. Výšku moc neztrácím a mám možnost si shora prohlédnout vojenskými bunkry prošpikovaný kopec. Je to moc hezký pohled.  Zas tak moc jsem takových pohledů nezažil a tak si toho pořádně vážím. A jsem za to vděčný svému ochránci nade mnou.

Dívám se na vário a zjišťuju, že visím ve vzduchu už přes půl hodiny.  Pár kolegů už přistálo, ale většina jich je ve vzduchu o půl hodinu déle než já. Přelétávám k Sospelu a pořádně mně „propláchne“ takový divoký větřík. Asi to je znamení, abych šel na přidávačku. Mám ještě přes 400 metrů výšky nad přistávačkou a tak si vychutnávám pomalé vyklesávání. Zkouším na ni nalétávat z opačné strany než obvykle. Rukáv dole ukazuje směr větru (je pochopitelně jiný než na startu) a tak se držím tak, abych mohl bezproblémově přistávat proti větru. Daří se to. Přistávám v pohodě za altánkem. Byl jsem ve vzduchu 40 minut. Jsem spokojen.

Ještě se ale vyjíždí znovu ne kopec, abychom dali druhý let. Ale počasí se mezitím změnilo a ve vzduchu to je trochu divoké a tak čekáme. Nikomu s nechce hnedka po startu vyhnít. Poleháváme na sluníčku, já dokončuju průzkum kopce, fotím a kontroluju popruhy. Čekáme tak skoro 2 hodiny. Na tento start jdu mezi prvníma. Daří se mi chvíli svahovat, ale na žádný stoupák jsem nenarazil a tak jdu během 15-20 minut dolů. Že to není jen mou neschopností je patrné z toho, že při tomto letu nenastoupal nikdo.

Při setmění se jdu proklusat (či spíše prokulhat – koleno z Fatry pořád bolí) na pobřeží. Fotím si nasvícené noční Monako a poslouchám 5 metrové vlny ve skalnaté zátoce.  

Pak ještě na net, vyřídit pracovní maily a vyvěsit pár fotografií z dnešního perfektního dne.

 
 
 
11.března 2009 - byl jsem požádán o polibek

Vyjíždíme na Monte Gros. Na stahovačku to je pěšky asi 10 minut, po víceméně traverzovitém chodníčku. Nejsme tady první.


Zatím je to bez termiky a tak to je jen na hezký slet. Tentokrát se hrnu dopředu a startuju jako druhý z naší výpravy. Letím směrem na Monaco a pak to stáčím na širé moře. Tady mám přes 500 metrů výšky a tak kroužím kousek od pobřeží podle libosti. Nikdo mne tentokrát nežene zpátky k pevnině. Zkouším fotit a dokonce i točím pár sekvencí z letu nad mořem. Dneska to jde úplně v pohodě. Dnes letím bez rukavic a bez brýlí. Brýle se mi nepodařilo najít, tak jsem je prohlásil za ztracené :-( Dneska to je v pohodě i bez brýlí – oči moc neslzí a kupodivu ani nebolí od slunka.

Moře se mi zdá z té výšky hodně blízko, ale když se mrknu na zem, hned svůj odhad o 200 metrů poopravuju. Klame to. Jaká asi může být pode mnou hloubka moře?  Rozhodně víc než 10 metrů. Je úplně tmavé - těsně u břehu je takové světlejší.

Točím minimálně sedm 360-kových  otáček a pořád mám podle vária skoro 200 metrů nad povrchem. Ze zdola vysílačkou hlásí, že je tam klid a můžu přistávat ze které strany libo. Nalétávám tedy z východu na západ a dosedávám skoro na konci plážičky. Musel jsem se vyhnout opalujícím lidičkám a tak jsem to položil sice na kamenitou pláž, ale polovina padáku mi náběžkou dopadla na písčitou část. A tak jsem skoro půl hodinky vytřepával z komor plážový písek než jsem padák sbalil.

Druhý let byl dneska taky. Vzlétl jsem až po půl třetí, když už bylo jasné, že žádné solidní termiky se nedočkáme. První start jsem raděj zrušil, ale druhý už byl bez problémů a já letěl k moři. Opět zkouším točit let na mořem (viz krátké video) a fotit. Je to s podivem,ale po pár dnech létání se zdají být všechny fotky na jedno brdo. Jde jen o to, která ze stejných fotek bude nejhezčí.

Tentokrát přistávám taky bezproblémově. Jenom jsem si dost jistý a pokládám to kousek od opalujícího se turisty,  tak, aby šel padák na kamenitou pláž a ne do písku. Povedlo se. Dokonce tak, že jsem asi metrem padáku přikryl toho pána. Bylo mi trapně  a tak jsem jen blekotal „sorry“, „sorry“, …  Pán ani nepromluvil, vymotal se ze šňůr a pře valil se na druhý bok. A já kmital jak kybernetická myška, abych padák rychle sbalil. Když jsem byl v nejlepším, přistoupila ke mně starší paní s předškolním dítkem a začala na mne něco francouzky šveholit.  Odpověděl jsem „nemtudom, nerozumím, i dont spek, …“ z čehož pochopila, že jsem cizinec. Bál jsem se, že se zeptá odkud jsem. Bál jsme se oprávněně. Zeptala se. „ Iam Czech“. Chápavě pokývala hlavou a já se styděl. Pak se po mně tak divně podívala a požádala mne o polibek. O polibek pro toho malého caparta, kterému povídala něco o tom, že jsem Spiderman. Dal jsem ogárkovi pusu, pohladil jej po hlavičce a rychle dobalil ten padák.  A pak rychle pryč s pláže.

 
 
 
12.března 2009 - málem tragédie

Dnes je v plánu Gourdone – vesnička ve skalách, asi 70 km od místa, kde bydlíme. Vstáváme a odjíždíme dřív než obvykle. Gourdone je prý pojem a vedou se kolem něj nějaké divné řeči ohledně obtížnosti. Ještě že tomu moc nerozumím. Před jedenáctou jsme na místě. Zdeněk nám ukazuje přidávačku v údolí a upozorňuje, že se to nad ní dost často divoce mele. Pak jedeme údolím dál a vidíme jak ze skály teče několik desítek metrů velký vodopád. Tak tohle jsem na vlastní oči ještě neviděl. Nahoře nad vodopádem je vesnička Gourdone. Míjíme jí a pokračujeme traverzem podél skal k hřebenu. Cestou 2x zastavujeme a Zdeněk Trčka nám ukazuje další možné místa pro přístání. Tady by měli doletět i ti s pomalejšíma padákama – a podívá se na mne :-)

Vyjíždíme z asfaltové cesty na  polní pěšinu, která nás má dovést na dnešní stahovačku. Krajina mi nápadně připomíná Plešiveckou planinu. Jen tu nejsou ty závrty a propasti. Ale rostou tady nádherné borovice a rostliny, které neznám (mimo šafránu). Taky jsem tu viděl (dnes 13.března) dvě ještěrky. Krajina mne fascinuje. Ať se podívám, kde se podívám, vždy mne zaujme nějaký detail. Tu čerstvá a stará šiška na jedné větvi, tu zákoutí s kamenem,  tady zase „trilobit“ a tam výhled na zasněžené Alpy.

Na startu nejsme sami, už tu je několik domorodců, kteří evidentně ví jak to tu chodí a zatím se na odstartování nehrnou. Jsou tu i dvě rogala – ty mohou létat ve větším větru než paraglidisti. Ale ani ti do toho zatím nejdou.

A tak opět procvičuji svoji trpělivost. Čekáme asi 2 hodiny a pak je dán povel, že se přesuneme na jinou stahovačku, kde musíme jet autem a pak stoupat asi hodinku s padákem na zádech nahoru. Vydáváme se tedy pěšky dolů k cestě a auto pojede dolů prázdné, aby se zbytečně na kamenité cestě neničilo. Už jsme po čtvrt hodince skoro u cesty a přichází pokyn, abychom se vrátili, že se bude létat tady. Takže opět nahoru a další čekání.  Rogalisti odstartovali a šel do toho i nějaký frantík se kterým to po startu trochu házelo. A opět se do toho nikomu nechce. Další hodinka čekání a pak už do toho konečně jdeme. Ne všichni.  Dávám Bořkovi svůj foťák s tím, ať mi natočí jak letím. Aspoň se nebudu za letu rozptylovat focením a točením.


Startuju hned za Adamem. Daří se mi to rozběhnout čelním startem a začínám svahovat. Asi 4x jsem narazil na stoupák a nechal se vytáhnout pár metrů nad stahovačku – vário mi ukazovalo, že létám dost dlouho v rozmezí cca 50 metrů pod startem a 20 metrů nad startem. Vozil jsem se jako pán. V jednu chvíli jsem cítil, že mne v pravé části padáku nic netáhne a šel jsem do malého propadu. Ale dědeček Joint to bravurně zvládl. A zvládl i malou divočinku nad průsmykem. Ale tam jsem zabrousil jen jednou. Většina kolegů se držela nade mnou, ale v jednom okamžiku se pode mne dostal modrožlutý padák. Letěl přímo pode mnou a já se k němu (nebo on ke mně) nebezpečně přiblížil na cca 4 metry. Samozřejmě, že vím, že přednost má ten, kdo letí níž, protože nemůže vidět toho, kdo letí nad ním. Ale já se opravdu snažil letět jinde než ten padák pode mnou. Když už jsem si myslel, že jej pod sebou nemám,  mrkl jsem pod sedačku – a byl tam. Přiznám se, že jsem byl hodně nervózní. Kdybych na něj sedl, mně by se asi nic nestalo, ale on by to už nemusel rozletět :-/ Nevím, zda to trvalo 30 nebo 90 sekund, ale mně to připadalo jako věčnost.  Nakonec jsem odbočil jinak než  on a za pár okamžiků už byl výš než já. Já manévrem výšku ztratil, on nabral.

Rozhodl jsem se, že jdu na přistání. Přistávačka nebyla z největších a nad ní to prý docela zvedá. Opravdu. Zvedá. Ale odhadl jsem to dobře a přistál jsem uprostřed. Odnesl jsem padák bokem na balení a za chvíli vedle méně přistál David.  Vybral si docela malý flek a tak jsem si říkal, že to je docela frajer. Bohužel mu půlka padáku padla na čtyřmetrový jalovec a nemohl ji sundat. Když jsem sbalil svůj padák a vyřídil 2 zmeškané hovory (za letu je zásadně neberu), šel jsem Davidovi pomoc. Vylézt na statný jalovec by nebylo tak těžké, kdyby nebyl prorostlý asi sedmi šípkovými keři. Trvalo mi to minimálně čvrt hodinky a ztratil jsem aspoň deci krve. Padák se za pomocí ostatních podařilo sundat.

Jdeme k autu a bavíme se o tom, že si ještě vylezeme na tu druhou stahovačku (a tím hodinovým výstupem) a zkusíme doletět na přidávačku v údolí. To bude docela síla, protože to je minimálně 3 km,  poletí se přes Goudone  a  budu si moc ze vzduchu prohlédnout ten vodopád.  

Zdeněk Trčka do vysílačky volá Adamovi, aby neletěl tak blízko té hrany. Sotva to dořekl, viděli jsme jak se Adamovi „zlomil“ padák a on se nekoordinovaně řítil za hranu.  Viděli jsme jen zmuchlaný padák jak mizí za obzor a pak nic. Prvně v životě jsem viděl Zdeňka tak rozhozeného. Několik minut nevíme co s Adamem je. Zdeněk volá kluky ve vzduchu, aby se na něj zaletěli podívat, zda se hýbe nebo ne. Koza vybíhá po chodníčku nahoru, aby se na Adama podíval.  Netvor přistává poblíž místa, kde Adam spadl a dává vysílačkou informaci, že žije, ale má asi něco s páteří a máme volat vrtulník. Štěpán, který umí francouzsky volá „112“ a vysvětluje co se stalo a kde mají  přiletět.  Mezitím dostáváme vysílačkou zprávu, že francouzský turista, který byl blízko Adamova  pádu taky volá vrtulník. Štěpán na to upozorňuje „112-ku“. Pak už jen čekáme než se vrtulník objeví. Trvalo to určitě 15 minut. To čekání je nekonečné. Vrtulník se objevuje nad obzorem a míří na stahovačku odkud jsme všichni vzlétali. Děláme z rukou „U“ a máváme na něj. Vrtulník dělá oblet a pak zamíří správným směrem. Udělá dva oblety kolem místa, kde asi leží Adam a pak se ztrácí za obzorem a sedá si.  Další čekání.  Netvorovi ani Kozovi se nemůžeme za hranu vysílačkou dovolat a tak nevíme co se děje.  Záchranáři tam jsou dobrou hodinu než se zpoza obzoru zvedne vrtulník a dělá dvě kola. Pak zalétává za obzor a my vidíme, že spouští naviják na kterém budou fixovaného Adama vytahovat.

Když vrtulník odletí pokoušíme se spojit s Nevorem a Kozou.  Sestupují a padáky dolů a my opět čekáme. Když dorazí máme konečně nějaké informace. Hlavní je, že Adam komunikoval, má nějaké otoky z pádu, bolí jej záda, ale možná to nebude žádné zranění páteře. Netvor říká, že to je dobré. Na papírku mají napsané, kde Adama vrtulník dopraví.

Nasedáme do aut a jedeme dolů. V Grasu (?) se rozdělujeme – velké auto jede na základnu a malé auto s Netvorem, Kozou a Štěpánem zůstává, aby se pokusilo v nemocnici vyzvědět, jak na tom Adam je. A taky asi zavolají domů, Adamovým rodičům. Hlavou mi běží vzpomínky na moji havárku na padáku.

 
 
 
13.3.2009 - poslední let nad mořem

Dnes je pátek 13. Ale létat se jde. Tedy až po ranním brífingu v 9:00 na pařicím pokoji. Od Adama přichází dobré zprávy. Převezli ho do nemocnice v Nice a nemuseli jej operovat. Má prý jen korzet, což je lepší varianta.

Vyjíždíme na Monte Gross a jdeme rovnou na tu méně luxusní stahovačku, protože vítr vane od Itálie. Hrnu se dopředu a startuju jako čtvrtý – s jedním zrušeným čelním startem. Zkouším to nanovo křížovým startem a jde to úplně parádně. Hups a jsem  tam. Pode mnou je skoro 700 metrů a zkouším svahovat. Po dvou otočkách mne to zvedlo kousek nad start, ale pak jdu raděj dál od skal a tam výšku ztrácím. Vůbec mi to nevadí, dneska se chci jen povozit a slétnout. Otáčím to nad moře. Nad modrou plochou mám pořád přes 500 metrů výšky a tak zkouším fotit a točit padáky, které jsou pode mnou.  Pouštím se pár set metrů od břehu, ale když si uvědomuju, že jsem už za bójkami, otáčím to ke břehu a cíleně vyklesávám.  Chci přistát ze směru od Monaca k Itálii a tak snižuju výšku na začátku – na nejužší části pláže. Do moře už to nepoložím, tak teď ještě, abych to nepoložil na písek, ale na kameny. Bingo! Podařilo se. Musím se sám pochválit.

Balím padák a lehám si na kamenitou pláž. Kameny nejsou sice prohřáté, ale ani nestudí. Leží se na nich dobře. Najednou vidím gestikulace kolegů, kteří se upřeně dívají v opačném směru než ležím. Otáčím se vidím zlatý padák, který ukončuje spirálu nad mořem, ale asi udělal o 2 otočky víc než měl, protože to vypadá, že ke břehu  to nestihne a přistane pár metrů do slané vody. Naštěstí se mu podařilo dosednout těsně na břeh. Ale část padáku skončila v nasolené vodě. Jak jej bude prát a sušit na slunku už pozorovat nemusím.


Dávám si na mobil sluchátka, přivřu oči a pouštím si písničky Pavla Bobka. „Pojď stoupat  jak dým“ je písnička, která mi k dnešnímu letu stoprocentně pasuje. I když ten originální text je kouření marihuany.  Taky ta písnička o Muži na konci světa, který často myslí na návrat mi do této prosluněné pohody sedne.  Pak mám v mobilu staré fláky od Karla Plíhala. Mám přivřené oči a vychutnávám si tu o tom, že Básník má právo veta, Gilotinu, Nosorožce, ….  Před 25 lety bych nevěřil tomu, že si zrovna tyhle písničky budu vychutnávat na pláži v Monacu J

Dneska to byl jen jeden slet. Stál za to a tak ani moc nelituju, že se zbytek výpravy „znepilotil“ a už se dnes nepoletí. Možná ještě zítra, než vyrazíme domů. Ale to se uvidí až podle počasí.

 
 
 
14.3.2009 -
 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek