staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
28.2.-1.3.2009 Přejezd Malé Fatry

(Jerry) Na přejezd  Malé Fatry se jelo ve složení Miris, Fanta a Já (Jerry). Plánovaný odjezd byl 28.2.2009 v 6h ráno, ale jelikož byl Miris nesvůj a nechal všechny věci na poslední chvíli, tak se nakonec  vyjelo v 7h. Cestou na Vsetín nám četl Fanta šesták. Po dlouhém koktání se dostal na poslední stranu, kde byl seznam věcí, které jsme si měli vzít s sebou na Fatru. Ten ale Fanta četl pomalu a zřetelně:„Jídlo a pití, spacák, karimatku…!“ „A sakra, já zapomněl karimatku“. Ozval se Miris a dupl na brzdy. My jsme se mu jen s Fantou zasmáli jen jako kamarádi, aby z toho nebyl víc zdeptaný než byl. Nakonec si ji půjčil od Radkovy přítelkyně. Poté jsme už pádili bez sebevětších problémů na Slovensko směrem na Žilinu přes Karlovice.

Cesta ubíhala velmi rychle díky skvělým schopnostem navigátora, kterým se stal Fanta. Komplikace ale nastaly, když se náš nadšený řidič Mireček zasnil a odbočil špatným směrem. Já a Fanta jsme brali vše s úsměvem jenom Mira na sebe bral podobu Dazula ve vypjaté situaci. Když jsme napravili kurz jízdy správným směrem, netrvalo už dlouho dojet do obce Šútovo odkud jsme měli vyrazit do hor. Když jsme tam dojeli museli jsme se dát do smíchu, protože nám křížila cestu na parkoviště stará Avia, kterou se snažilo vyprostit asi 7 chlapů. Fanta v tom začal křičet na Miru. „Nejezdi tam, já je tlačit nebudu.“ A Miris zas: „Držte hubu a nesmějte se, ještě mě rozbiju auto.“ Po velkém úsilí slovenských bačů se podařilo Avii poslat do pryč a my jsme mohli spokojeně zaparkovat. Na parkovišti bylo spousta sněhu, tak se ogárci dali do práce a začali odhazovat, abychom měli kde zaparkovat. Ještě jsme si dali kafíčko, vybalili nepotřebné věci a vzhůru do vrcholků hor. Šli jsme volnějším tempem po stezce, která byla označena modrou barvou.

 

Ta nás dovedla až k překrásnému vodopádu, který byl napůl pokrytý ledem. Fotili jsme, co se dalo. Po focení následovala malá svačinka na doplnění energie. Od vodopádu jsme pokračovali mimo stezku a tak nás hluboký sníh donutil použít sněžnice. Jelikož jsme je měl poprvé na nohou musel jsem si začat zvykat s nimi chodit. To se mi ale nepovedlo, protože po 300m od vodopádu nás čekal skok přes potok, který byl natolik velký, že jsem si musel sundat sněžnice a skákat tak v botách. Fanta skákal první a já vše kameroval. Po skoku nás Fanta přesvědčoval, abychom nešli dále korytem horského potoka, ale že to vezmeme po skále nahoru. Bohužel jsme ho poslechli a z velkou námahou jsme se škrábali po zasněženém svahu nahoru. Bylo to hodně náročné, zvláště pro mě, protože jsem nikdy na takové akci nebyl.

 

Ale nakonec se vše povedlo bez úrazu a mohli jsme pokračovat dále. Když jsme přešli po okraji skály dostali jsme se ke zmrzlému potůčku, po kterém jsme hladce sjeli dolů do koryta potoku. Obuli jsme si sněžnice a šlapali dále údolím proti proudu řeky. Byl to jako labyrint, protože na řece byly spadané stromy a k tomu ještě byly pokryty sněhem, takže jsme vůbec nevěděli kam šlápnout, prostě jako v loterii. Buď a nebo. Když jsme překonali to stromové pole v řece, dali jsme si zasloužený oběd. Po obědě jsme šli na úpatí lavinového údolí směrem k plánovanému tábořišti. Všichni se už těšili na teplé jídlo a pěkně vyhřátý spacák. Kluci mě pořád pobízeli, abych šel první a prorážel jim sníh neboli stopu. Bylo to velmi namáhavé, tak jsem musel pořád odporovat. Nakonec jsem se odhodlal a udělal to. Tekl ze mě pot a pálila mě mrazem celá obličejová část. Po hodině trápení jsme přešli napříč lavinovým údolím a už nám jen chyběla taková půlhodinka k tábořišti. Začal jsem cítit únavy a doufal jsem, že v sobě ještě něco najdu. Než jsme vyšli na plošinu, kde jsme měli spát, začalo mírně a mrazivě foukat. To nás ale nezastavilo, protože jako správní skauti jsme byli na tyto podmínky připraveni. Natáhli jsme si kukly a kapuce a došli spokojeně do tábořiště.

 

Každý si udělal svůj vlastní záhrab s pomocí teleskopické lopaty, kterou tak věrně nesl Miris na zádech svého baťohu. Po dokončení útulného spacího místa jsme rozdělali oheň, abychom si dali něco teplého k jídlu. K večeři se podávalo: kuře na paprice, horká nutela, sekaná s chlebem, instantní polévka a další speciality. Mirkovi asi chutnalo nejvíc, protože v noci jeho záhrab celý duněl. Všichni usnuli příjemně unavení a napapaní. Ráno jsem vstanul jako první, jelikož jsem měl nastavenej budík na 7. Když jsem se vyhrabal ze spacáku, odhodlal jsem se jít nazbírat dřevo na oheň, ať kluky potěším, když se vzbudí. Fanta vstanul s úsměvem na tváři jako druhý. My dva největší borci jsme rozdělali oheň a začali vařit čaj. Mirečka neprobudil ani náš smích. Až jsme jej začli pomlouvat, tak na to už slyšel a začal se rychle vybírat ze spacáku. Samozřejmě přišel k hotové práci, jelikož jsme měli oheň zapálený a čaj uvařený, tak nemusel ani hnout prstem, ale nám to nevadilo, protože se každý vyspal do růžova. Po teplém čaji jsme sbalení a plní energie vyrazili v 10 hodin vstříc vrcholkům Malé Fatry. Před námi se tyčil velký, zdánlivý, v mlze se ztrácející kopec. Vyjít ho s pomocí sněžnic nám trvalo i s malou čajovou přestávkou téměř dvě hodiny, což byl podle Fanty slušnej výkon. Vrchol hory pokrývala hustá mlha, která nám zahalovala obzor. Asi po dvaceti minutách chůze po hřebenu hory se náhle a nečekaně vyjasnilo a my tak mohli nafotit krásné fotky i v nedalekém okolí. Cestou na vrchol nazývaný Chleb, který jsme však přezdívali „veka“ jsme potkali spoustu turistů, kteří si užívali příjemných horských podmínek, tak jako my. S klidnou duší jsme zdolali Chleb, kde jsme si udělali delší čajovou přestávku. Fantovi bylo tak dobře, že si lehl na batoh a užíval si tu pohodu, možná, že by i usnul, ale to nechám na něm. Po čajové pauze se Miris náhle rozběhl dolů mimo stezku. A já si jen říkal: „Co jako dělá ten blázen?“ Pokoušel jsem se ho dohnat, ale nějak jsem mu nestačil. Taky mě napadalo, jestli se moc nepodchladil a neruplo mu v bedně. Když jsme ho s Fantou dohnali stál u smrku, jak zmrzlý jelen a nevěděl kam. Říkám mu: „Letíš, jak splašený dolů a teď jako nevíš kam?“ On s klidem odpověděl: „To byla zkratka.“ „Aha, ale teď jsme stejně v pr… , když nevíš kam, že?“ „To je v pohodě, zeptáme se turistů.“ odpověděl. Tak jak řekl, tak i učinil. Zeptal se nějakého slovenského uja (strýca), kde je chata pod Chlebom a problém byl vyřešen. Došli jsme spokojeně k chatě a když jsme ucítili vůni jídla museli jsme dovnitř.

 

Já jsme musel všechny sponzorovat, jelikož já jediný měl sebou eura. Každý z nás si dal polévku a potom to zapil kofolou. Pěkně nás to nakoplo a my už pomalu sestupovali do údolí k autu. Od chaty jsme šli po sjezdovce. Fanta měl opět bujnou fantazii. Vytáhl plachtu, kterou vzal doma mamce z koupelny. Bohužel po plachtě nám to moc nejelo. Fanta však neztrácel naději, tak si vytáhl igelitku na nákupy. Sám jsem tomu nevěřil, ale když se rozjel, tak jsem jen čuměl. Na mě nakonec zbylo táhnout baťohy po té plachtě z koupelny, kterou jsem asi po 100 metrech roztrhl. Fanta jel po prdeli na tašce já táhnul batohy a Miris jen pokyvoval hlavou, co jsme to za dětičky. Pod sjezdovkou jsme si už všichni obuli sněžnice a pokračovali lesní cestou. Měli jsme obrovské štěstí, protože před náma cestu projel zimní skútr a udělal nám tak cestu. Asi po půl hodince nás cesta přestala bavit, jelikož to bylo nadlouho, tak jsme to vzali strmým lesem přímo do údolí freeridem. Poslední extrém, který nás mohl ještě nakonec potkat byla provazová lávka, která se kývala jako opilý Janko. Poté už nám moc nechybělo k autu. Příjemně unavení, celí zpocení a  mokří jsme konečně dorazili k autu. Převlékli jsme se do suchého a hurá domů. Cesta zpět byla pohodová až na to množství smsek, které nás doslova bombardovaly.

Doufám, že Vám čtenářům jsem aspoň trochu přiblížil atmosféru této akce a příště pojede i někdo navíc. Hlavně nějaké holky ať jsou na horách ještě teplejší noci.

Můj celkový posudek: Výborné     

(fotogalerie z této akce je zde )

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek