staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
15.-17.11.2008 - Svinica (2301 m.n.m.)

(Dazul) Na tuhle středně náročnou tůru do Polska jsme vyrazili jen dva - Irča a já. Zatím co v klubovně se pařilo na počitačích, my se už pohybovali s báglama v dvoutisícové výšce z polské strany Tater.  Věděli jsme, že budeme spát někde ve skále a že nebude lehké najít místo, kde bychom se vedle sebe oba dva vlezli. To, že nenajdeme místo na postavení stanu nám bylo jasné - ostatně, proto jsme jej s sebou ani netahali. Věděli jsme, že na noc musíme vystačit se spacákem, karimatkou a kosočtvercovou celtou.
Podvedčer na hřebenu velkých hor byl úžasný. Všechno bylo zalito “krví” zapadajícího, pozdně podzimního, slunka. Mít s sebou dobrý (a těžký) foťák, udělal bych asi nejhezčí fotky svého života. Ale ten foťák jsem neměl a ty fotky jsem neudělal :-(


Rozbalovali jsme se už za tmy v poměrně strmém svahu velkých balvanů, asi 5 metrů od státní hranice Polsko -  Slovensko.
Noc pod širákem, na skále, ve výšce 2050 m.n.m. byla parádně studená, ale naše spacáky vydrží i větší chlad. Za to byla noc jasná a měsíc byl kousek po úplňku. Vysoké štíty tatranských kopců byly zality stříbrným svitem. Takhle nějak to muselo vypadat, když nám na instruktorské lesní škole před lety Mirko Vosátka líčil svoji roverskou noc na Triglavu. Po tváři mu tekly slzy,  když na ni vzpomínal po více než 70 letech. A stejně tak  to muselo vypadat, když hrdina povídky M.Nevrlého prožíval svoji Královskou noc. Ale o takové noci se nedá vyprávět - to se musí prožít.
Ráno jsme měli na celtě i báglu námrazu a před sebou skoro třistametrové stoupání na Svinicu. 

 

(Irča) Tak jsem se zase nechala ukecat. A začalo to docela nevinně. Jako, tak a jestli bychom si nezajeli  někam na víkend. A proč ne, říkám si, vypadnu, odpočinu si,  přijdu na jiné myšlenky,…  Nakoupili jsme mapy, průvodce a vyjeli směr Zakopane v Polsku.

Vše nasvědčovalo klidnému a pohodovému víkendu. Lanovka je v provozu po našem příjezdu ještě asi ½ hodiny (nezvyklé, když jede Dazul) a tak jsme toho využili a nechali se vyvézt nahoru do 1986 m.n.m. Davy lidí se vracely na poslední sjezd dolů a my zůstali v horách sami. Nádherné počasí, ticho, fantastický západ slunce, tají se nám dech, fotíme, kocháme se. Začíná se stmívat a tak si hledáme místečko na spaní. Zjišťujeme, že to nebude tak jednoduché. Široko daleko žádná rovinka, jen kameny a srázy. Jdeme už při čelovkách, začíná být docela zima. Jsou tu místa na přespání, na chodníčku, ale nad hlavou bychom měli docela slušné kamenné lavinové políčko. Jako spásným se nám zjevil placatý šutřík, na který se, když se zmáčkneme, vlezeme oba. Dazul udělal z kamenů hradby, abychom v noci nespadli ze srázu. No, uvidíme. Vaříme si čajík s chutí svařeného vína a zalézáme do spacáčků. Je kosa jak z nosa, nasazujeme čepice, teplé ponožky a já  můj spacáček do -29 stupňů si ještě vytepluju zimní bundou. No, nebylo to vůbec špatné. Nafukovací karimatka izolovala od chladu i šutrů (děkuji za narozeninový dárek) bundička ve spacáku hřála…, jen kdyby ten sráz byl alespoň o pár cenťáčků dál…

(Další fotky z této fantastické podzimní akce jsou ve fotogalerii a nebo stačí kliknout na některou z fotek)

Slyším nějaké zvuky, otevírám jedno očko, pak druhé. To je pohled!! Vrcholky hor  zalité sluncem, které vychází někde za námi, jemná námraza na celtě, teplo  ve spacáku – kombinace, při které se i ten největší materialista stává romantikem. Nechce se vstávat a rušit ticho ranního probouzení. Kousek od nás se přišli napást kamzíci. Pozorují nás, nejsme pro ně nebezpeční. Klidně se pasou, jen občas  na nás vůdce stáda mrkne, jestli nezlobíme. Pomalu vylézáme z teplíčka a aklimatizujeme se na venkovní teplotu navlékáním větších  vrstev. Vaříme náš oblíbený čajíček, snídáme. Prsty na rukou mrznou a tak je balení malinko pomalejší. Čekáme, kdy začnou proudit davy turistů, ale naštěstí se jim do chladného rána nechtělo a tak jsme pořád sami. Jen já  a stádo kamzíků, slunce a hory, teplý čaj a milovaná bytost vedle mě. Moc takových rán jsem nezažila, je mi nádherně.

 

Vyrážíme po značce k nejvyšší hoře této strany Polska – Svinici 2.301 mnm, podle ukazatele je to na vrchol hodinu.  Hora je přímo nad námi, hodina se nám zdá moc. Stezka nás vede okolo hory do menšího sedla a odtud už i po řetězech nahoru. Tak už je nám to jasné. Na vrchol se opravdu po docela ostrém výstupu dostáváme za hodinku a kousek, který jsme spotřebovali na focení. Pořizujeme společné vrcholové foto, které Dazul hned rozesílá. Kocháme se okolní krajinou a vymýšlíme trasu. Vyhrává cesta kolem horských ples, skoro údolím, bez nějakého většího převýšení. Oklikou bychom se měli vrátit k autu, které jsme zanechali bez dozoru na hotelovém parkovišti.

Začínáme scházet dolů. Tak jestli se mi to nahoru zdálo prudké, tak dolů to bylo místy kolmé. Tady už nám nestačili jen řetězy, byly tu i stupně a chyty vytesané do skály. Být trochu mokro, nasněženo nebo mlhavo, byla by to stezka smrti. Za krásného počasíčka, které nás zatím provázelo, to byl s plným batohem jen docela drsný sestup. Hurá, už jsme dolů z těch skal. Už nás čeká jen krásná procházka podél jezer… Obědváme, vychutnáváme si sluníčko. Sušíme namrzlé spacáky a celty. Dazul vzal sebou jednu lahvinku Rulandy, tak ji načínáme. Dáváme si „skleničku“ a pořizujeme upomínkové foto. Vínko je nádherně vychlazené, fakt moc dobré. Večer se těším na svařáček. Ale ne čajový, z vína. Koření jsme samozřejmě přibalili taky.


Procházka to byla, krásná taky, ale nevím, co bylo horší. Jestli slézání skal, nebo půldenní sestup po kamenných schodech. Začala se kolem nás převalovat mlha. Pronásledovala nás na každém kroku. Nejdřív nenápadně, plíživě, potom víc a víc až nás pohltila docela. Začalo drobně mrholit (znáte to, na pláštěnu to není ale za chvíli jste mokří) a pod nohama začalo být trochu kluzko. Možná i tím, že byly místy ledové plotny. Docela nás to překvapilo, kdo by to v horách čekal, v půli listopadu. Scházíme kolem horských ples velkých, že by se na nich dalo plachtit. Dazul rozvíjí teorii lakomého vlastníka pozemku. Míjíme chatu, napojujeme se na zelenou značku. Objevujeme elektrický drát. Že by vedl k chatě? Dazul si neodpustí známou přednášku o hyzdění krajiny elektrickými dráty…Nakonec zjišťujeme, že je to lanovka, kterou se asi posílají do chaty věci.

Začínám cítit kolena. Vůbec se jim ty skoky po šutrech nelíbí. Za chvíli se k nim přidávají stehna, to asi jak jsem furt brzdila. Už by tu každou chvilku měla být cesta. Od ní bychom mohli dojít asi po dvou hodinkách na pláně, kde chceme přespat a kde by podle Dazula měla být chata nebo přístřešek. Kdyby se jednalo o mě, já bych přespala už klidně i tady. Nožky bolí, už se mi nikam nechce. Jenže místo na spaní tu stejně není, tak šlapeme dál. Trošku jsme utekli mlze, ale sluníčko se neukazuje. Ty mraky jsou nějaké těžké.

Napojujeme se zase na červenou. Šlapu už jen ze setrvačnosti, už z toho nemám takový požitek. Za hodinu začínám protestovat a dívat se po místečku na spaní. Není ještě moc pozdě, asi kolem 16:00, ale začíná se stmívat a já se pochodu po tmě bojím. V létě by mě to snad ani nenapadlo, tak brzo končit. Dazul se kupodivu ani moc nebrání. Mraky se ženou, mlha nás dohnala, a tak stavíme přístřešek. Jen z jedné celty, budeme se zase tulit :-).  Vařím večeři, svařuji vínko, jsem docela příjemně unavená.  Po setmění zalézáme do spacáčků. Po zkušenosti z minulé noci kolem sebe vytvářím ochranné vrstvy, ale za dvě hodiny jsem tak zapařená, že se to nedá vydržet. V rámci omezeného pohybu ze sebe sundávám co jde a vystrkuju hlavu ze spacáku, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Mlžný deštík se změnil v déšť a já zjišťuju, že mám u hlavy úplně mokrý spacák. Přitulím se k Dazulovi a snažím se usnout. Moc mi to nejde. Myšlenky, potvory, se pořád honí v hlavě. Poslouchám kapky deště dopadající na celtu. Teď znějí nějak jinak. Posunuju hlavu a – no jo, ono je to zmrzlé. Padají malé krupky, sněží. Je mi docela teplo a tak si chvíli nechávám zasněžit obličej. Je to příjemné. Krupky jemně štipkají a sněhové vločky hladí. Dazul si spokojeně pochrupkává.  Začíná se mi chtít na záchod. Jenže se mi nechce vylézat ze spacáku – znáte to, ne? A navíc je venku tma a já se tmy bojím. Tak se přitulím zase k Dazulovi a snažím se na to zapomenout. Moc mi to sice nejde, ale po chvíli asi usínám. Někde, jakoby v dálce, se něco hýbe a mluví. Ztišťuju, že to Dazul vylézá ven, diví se, kde se vzal ten sníh, jde asi na záchod.  Začíná svítat, ale mně se ještě nechce ven.  Zůstávám ve spacáku, Dazul taky ještě zalézá a tak si vychutnáváme teplíčko.


(Další fotky z této fantastické podzimní akce jsou ve fotogalerii a nebo stačí kliknout na některou z fotek)

Kolem 7:30 to už ale nemůžu vydržet, příroda je silnější. Vylézám. Pak i Dazul, vaříme teplý čajíček, snídáme ve stoje. Je pěkná kosa, všechno je zasněžené, není si kde sednout . Balíme, některé věci musíme zlomit, abychom je sbalili do batohu. Tak byly zmrzlé. Vyrážíme dál po značce. Jde se dobře, sníh ještě není moc klouzavý. Sněhová pokrývka před námi je netknutá, jsme první, kdo tady dnes jde. Je to docela pěkný pocit. Asi po hodince docházíme na planinky, na kterých jsme chtěli přespat. Chata nikde, ještě že jsme zůstali dole. Docházíme k rozcestníku a zkracujeme si trasu. Touto cestou bychom se měli dostat dřív k cestě a třeba se nám podaří něco stopnout. Dazul se totiž musí dostat brzy na Vsetín, protože tam má domluvenou nějakou schůzku s Marou a spol.


Cesta, docela široká, udržovaná, je vidět, že je to docela frekventovaná stezka. Přicházíme na silnici. Sedáme si do čekárny a díváme se, jestli nám jede autobus. Nejede, to je překvapení. No nic, jdeme na stopa. Nechce se mi dlouho čekat, tak vytahuju jídlo (po zkušenostech z Rumunska). Dazul se na mě mračí, nic nechápe. Začínáme stopovat. Paráda, povedlo se, zastavuje nám autobus. Jídlo zase zafungovalo!!! Vysazujeme se na kruháči, autobus jede na opačnou stranu. Jdeme zase na zastávku a tentokrát máme štěstí. Autobus jede za 10 minut. Čekáme a necháváme se vyvézt k hotelu, kde máme auto. Ještě chvíle napětí, jestli bude auto v pořádku. Bylo. Hážeme věci do auta a jedeme rychle pryč. Ve městě se zastavujeme utratit zbytek zlotých, které nám zbyly po čenči na parkovišti po zjištění, že lanovka nejde platit v eurech, a dáváme si v jedné nóbl restauraci šašlik s opékaným bramborem. Moc dobré to bylo. Nechali jsme tam všechny drobné jako tringelt, takže jaké nemilé překvapení na parkovišti, když nás přišli skasírovat. Naštěstí bral i slovenské, tak jsme mu dali i poslední koruny. Pak už bez větších komplikací až domů.

 

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek