staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
21.-24.3.2008 - Planina

(Pípa, dříve 4.Ch Lvíčata) Po 14 letech jsem měl tu čest vrátit se na Planinu. Celý týden se ve mně rozechvíval ten známý pocit a každým dnem se zvětšoval. Počasí nám asi přát nebude, ale když Dazul ve čtvrtek prohlásil, že „Určitě jedeme, šak to organizuju já“ tak jsem se tetelil radostí. Nevěděl jsem kdo jede a jak jedeme, ale bylo mi to jedno. Důležitý byl cíl a tím byl návrat do ztraceného světa nahoře na Planině.
Príma parta lidí se stejnou krevní skupinou se po nočním dojezdu ráno probudila do chumelenice a Planina byla pokryta sněhem. Nálada však navzdory počasí nezamrzla a veselo bylo od první okamžiku. Vtípky, narážky, historky neustávají ani při přesunu k Mačce. Je neuvěřitelné jak stejná krajina má tisíce tváří. Ztratit orientaci je skutečně velmi snadné a spoléhám na ostatní – hlavně Dazula, že ví kam jdeme.
Mráz mi běhá po zádech, ale není to od zimy. Chlupy se mi ježí, ale není to od sněhu. Snad jen váha batohu mě drží při zemi. Jsem moc rád, že jsem tu, že jsem tu s lidmi na které je spoleh, že se to hlavní a důležité nemění, že čas a společné cíle zacelí rány. Zůstává jen přátelství, jistota, klid ….

I přesto, že Dazul pajdá postupujeme rychle vpřed a po krátké navigační chybě při cestě k Malé Peňažnici máme konečně šanci na sestup dolů. Když první hlava mizí v temnotě jsem připraven i já přivítat se znovu s touto jeskyní. Je to úchvatný svět skrytý 40m pod zemí, kde pro čas platí zcela jiná měřítka. Můžeme se kochat fantastickými výtvory na kterých spokojeně odpočívají Vrápenci. Cesta zpět na světlo je zabíračka, při které se člověk pořádně zahřeje.
Odvážnému štěstí přeje – a že je to pravda se potvrzuje odpoledne, kdy jsme odměněni sluníčkem a částečně modrou oblohou. Závrty, jalovce, zasněžené louky a rozložité buky jsou našimi průvodci na cestě k Divjačí. Zpět do tábora jdeme tmou a sníh nám pomáhá najít tu snadnější cestu. Mrzne, ale s teplou večeří u ohně který jsme museli dlouho přemlouvat je velmi, velmi příjemně. Zpoza mraků se dere bledé světlo měsíce a osvětluje Planinu.

Další den se vydáváme na sever ke Gerlachovským skalám. Je příjemné teplo, sluníčko nesměle vykukuje sníh pomalu mizí. Míjíme betonové monstrum, které si příroda pozvolna bere zpět. Na hraně Gerlachovek se můžeme pokochat úžasným leteckým pohledem na okolní vesničky. Pozdě odpoledne svačíme a rychlým tempem se vracíme zpět. Dazul s Irčou se oddělil dříve, aby se stačil vrátit ale po několika kilometrech zjišťujeme, že jejich stopy zmizeli a začínáme tušit nějakou čertovinku. Na místo setkání (u aut) dorážíme o 3 minuty dříve a po zbytku ani památky. Posíláme SMS a doufáme, že jsou v místech se signálem, abychom se domluvili na dalším postupu. Naštěstí se velmi brzy vrací odpověď i s instrukcemi a když se naši poutníci objevují na místě noclehu, už začíná praskat oheň. Na večeři děláme Kung-Valach-Pao s kabanosem, klobásou, cibulí a česnekem. Do čaje je přidáno aditivum a poté je velmi příjemně.

Ráno se opět ujímá vlády zima a sněží a sněží. Nikomu se nechce ze spacáků a vylézají jen ti co to fakt už nemůžou vydržet. Snídaně, balení věcí a odchod. Když o tom tak uvažuju – toto je akce ŠESTKY – ale z ŠESTKY tu jsou jen 2/7 osazenstva – no, ale když k tomu připočtu auta, tak vlastně to akce ŠESTKY byla.

Je čas loučení a skláním hlavu, abych vzdal díky Planině za to, že jsme mohli po ní putovat a zažívat úžasné chvíle. Šeptám slib, že se vrátím a tentokrát to bude dříve než za dlouhých 14 let.

Ještě máme nějaký čas a tak mi to nedá a vymýšlím co podniknout po cestě. Pip při cestě tam hlásil kde jsou jaké přírodní termální jezírka a tak jsme se v našem autě dohodli, že se stavíme v Kalamenech se vykoupat. Sněží a obloha je pokryta těžkými sněhovými mraky. Pip řídí a vede nás po stále užší cestě až k onomu kouzelnému jezírku. Kdyby se tam nemáčeli dva slováci, nevím jak bychom dopadli, ale takto jsme tam naskákali bez velkého přemýšlení. Když se vyslečete v počasí jaké bylo, tak vám ani nic jiného nezbude. Všichni si tam krásně hoví, ale mě to nedá a několikrát vylézám pro foťák a kameru. Po této zkušenosti hlásím, že vylézám až v létě. Občas kolem prošli turisti v zimních bundách a jen nevěřícně zírali na partu která se rozvaluje v jezírku. Ale když slabší jedinci začali vylézat, bylo jasné že koupačka na zasněžených pláních pod Liptovským hradem definitivně končí.

Během tohoto víkendu jsme vystřídali všechna roční období a možná proto jsou zážitky tak nesourodé až protichůdné. Nezbývá než si přát: Na přes rok zase ……

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(Dazul) Pro mne osobně byla letošní Planina zvláštní už proto, že to byla pravděpodobně má jubilejní - dvacátá - návštěva. Taky to byla první akce, kde jsem spal venku od doby mého druhého narození. V rámci "zostřené rehabilitace" jsem si měl vyzkoušet, zda dokážu vyžumarovat 40m propast. A taky jestli vydržím jít pár kiláků s báglem atd.
Těšil jsem se jako malé děcko a rozmary počasí mne nemohly odradit. Ani mne nějak zásadně nerozhodili, když pár dnů dopředu začali ti, kteří si blokli místa v autě, odříkat svoji účast (fakt hlásili sníh). Trochu mne překvapilo, když ráno před odjezdem odřekl účast další účastník. A trochu víc mne zamrzelo, že 5 hodin před odjezdem odřekli další 2 účastníci. Pominu-li to, že jsem se těšil na to jak se svými blízkými kamarády strávím venku víkend, přišlo mi to nefér vůči ostatním, kterým se tak prodražila cesta - protože pár hodin před odjezdem se obtížně shání náhrada.

Ale z 6.OS jsme usínali na našem obvyklém místě 3 - Irča, Klíště a já. Ale měl jsem obrovskou radost z toho, že po letech jsem vyrazil spolu s Pípou se kterým jsme spolu vedli 4.Ch - Lvíčata. Stejně tak s Pipem, se kterým jsem byl naposled na zimním přechodu Velké Fatry před cca 5 lety. Veve (Trojka) a Mája (1.roj) patří k Planině stejně jako jalovce. .....

První den mne čekala zatěžkávací zkouška ve Malé peňažnici. Navázání kontroluju normálně 3x, ale dnes jsem jej kontroloval aspoň 6x. Brzdičku jsem nasazoval jako bych to dělal prvně a dolů jsem s sebou bral raděj o 2 karabiny víc :-) Slaňovali jsme na dvou statických lanech - spolu s Irčou. Nahoře jsem ji nepochválil za její ledkovou čelovku a nezapoměl pochválit svoji prehistorickou Pezlovku. Ve 20 metrech jsem byl už níž než Irča a pořád jsem nemohl dosvítit na dno, abych zkontroloval, že lano dosáhne až na zem. O dalších pár metrů níž mi došlo, že s mojí čelovkou není něco v pořádku. Když jsem přistál na dně, zjistlil jsem, že si nějak nerozumí kryptonová žárovička a plochá baterie Vatra - namísto jasného bílého světla mi víc a víc slábl jakýsi žlutkavý flek.

To, že je Peňažnica asi nejhezčí propast na Planině, tvrdím i nyní. Za ta léta podzemní jezírka vyschla, ale vrápenců a netopýrů přibylo. A nedotčená podzemní krápníková krása mne dokáže fascinovat vždy.

Nahoru to jde ale těžko. A není rozdíl mezi dolámanou a zdravou nohou. Žumar posunuju pouze po 15 cm, abych se dokázal na jedné noze vzepřít. Kolena přitom docela dávají znát, že existují. Tyhlety pocity jsem dřív skutečně neznal. Na těch cca 40 metrech odpočívám aspoň 4x. To, co normálně s prstem v nose lezu 10 mint, dneska s vykulenýma očima lezu 3x tak dlouho. Ale vylezl jsem to. Vítězství! Tohleto je lepší než hodinová rehabilitační cvičení ve valmezské nemocnici :-)


Irča zaznačuje vstup do Malé peňažnice do GPS, stejně tak, jako ráno zaznačila místo, kde jsme nechali stát stan s našima báglama. Ještě máme cca 2 hodiny do setmění a tak zkoušíme najít Diviaču priepasť (nejhlubší propast na Plešivecké planině). Díky tomu, že máme jeskyňářskou mapu, podařilo se to - asi po 6 kilometrech. Po několika letech jsem stál opět u díry, kde jsem skládal vysokou jeskyňářskou školu, když jsem se v -90 metrech za úplné tmy (rozbily se nám baterky) přepínal po hmatu na uzlu. Nevím jak dlouho to tehdy trvalo, ale zvládli jsme to dobře a dokonce si ještě posílili sebevědomí.

Cestou od Diviačí padla tma a tak jdeme podle pokynů Irči, která nás naviguje podle GPS navigace. Má to jednu chybičku - navigace je do auta a taky žádné cesty nevedou. Takže Irča kontroluje, zda se k cíli (našim stanům) přibližujeme, nebo vzdalujeme. Ještě, že je kolem sníh a viditelnost v noci je přijatelná. V 19:15 jsme na místě a Irča je právam vychvalovaná. Ale já už melu z posledního. Zatímco ostatní dělají dřevo na oheň, já si nafukuju karimatku a připravuju spaní. Ihned po večeři zaléhám a spím jako zabitý i když ostsatní ještě klábosí u zimního ohně.

Ráno jsem kupodivu OK. Irča říká, že mám obdivuhodnou schopnost rychle obnovovat síly. Mně to sice tak nepřipadá, ale možná na tom něco bude, protože vyrážím na sever Planiny plný energie - jako by včerejší den neexistoval. Aby bylo jasno - ten včerejšek byl pro mne jako zdravého totální zívačka, ale jako pro "podruhé narozeného" a znovu se učího chodit, byl opravdu náročný.
Počasí je ukázkově planinovské. Navíc ve sněhu - tak jsem jej za těch 20 návštěv zažil jen jednou. Procházíme znýmými místy, duši a oko hladícími výhledy, opuštěnou krajinou. Takhle asi vypadá krajina mé duše. Něčím si musíme být blízcí, cosi nás k sobě přitahuje. Jednou na to příjdu - až budu opravdu velký a dospělý. Fotím a kochám se krajinou. V hlavě mi zní Žalmanovské "Krajino, krajino ...".
Asi kilák před Gelraškama mi tělo dává signál, že by bylo dobré se vrátit, abych to zvládal po svých. Ostatní pokračují dále a já s Irčou to obracíme nazpět. Zprvu po cestě, kterou známe, pak po stezkách, kterými jsem určitě šel a pak .... Pak jsem požádal Irču ať vytáhne GPS. Samozřejmě - Mačka je na opačné straně než kráčíme. Ten přístroj se zbláznil, tady to přece znám. Jdeme dál naším směrem. Když ale vyjdeme na západní hraně u Železných vrat, musel jsem se onomu zázračnému přístroji omluvit :-(


Na místo srazu jsme dorazili o hodinu později. To už jsem si ale stejně dlouhou dobu zpíval pořád dokola mňágovské "...nic mi není, přesto melu z posledního, těžko říct o tom něco konkrétního ...". Rituál ze včerejška se opakoval - zatímco ostatní vaří za svitu ohníku a beterek, já uléhám do spacáku. Dneska to je horší než včera - dneska cítím, že mám nějakou horečku. Stejný pocit přiměřeného fyzického vyčerpání a okamžité horečky jsem prvně zažil po svém prvním ŠPACÍRU v roce 2004, kdy jsem sice od 95 kilometru do toho cílového stého kilometru dobíhal, ale pak jsem večer pocítil totožnou horkost. Rozdíl je v tom, že dneska jsem toho zvládl 4x méně, bohužel se stejným konečným efektem. Ještě budu muset hodně potrénovat, abych dokázal, že to jde se dostat do stejné kondice jako před "druhým narozením" :-)

Ráno je narozdíl od včerejška spíš nehezky, ale nám to nevadí. Já osobně se cítím špicovně a kdyby mi někdo řekl, že jsem měl před pár hodinama horečky, tak bych se mu vysmál. Nasedáme do vozů a vyrážíme směr západ. Na zdejší "divoký východ" se podívám asi zase až za rok.
100% nápad byl, abychom se zastavili k termální louži - pár údolí od legendární Kvačianské doliny. Naposled jsem tady byl odhadem před 10 lety, ale nikdy ne v zimě. Dneska je sice kalendářní jaro, ale krajina je v pozdně zimním hávu. A tak i tuhle tremální louži najednou vnímám naprosto jinak než v červenci na oddílovém puťáku. Okamžitě dostávám chuť se do ní ponořit. Už jen proto abych si vychutnal tu tělovou teplotu vody a sněhovou kouli, kterou po mně určitě někdo vrhne. A tak se taky stalo. Už dlouho jsem nezažil, že by se mi z vody nechtělo :-)


Tahle akce patří k mým nejhezčím z dvaceti Planin. Ještě nyní děkuji Irči za podpírání a ostatním za trpělivost, kterou se mnou měli. A neskutečně rád se v obdobném složení pojedu příští rok na Planinu podívat.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Do fotogalerie z Planiny se dosataneš, když klikneš na kteroukoliv z fotek v tomto zápise :-)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Protože mne mnoho lidí uhánělo o kopii povídky, která vyšla v posledním čísle časopisu JUNÁK před jeho (zatím) posledním zákazem, vkládám níže skenované 3 strany. Každá zabírá přes 3 MBa, takže , když je uložíte do PC, budou se po zvětšení číst mnohem pohodlněji :-)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bokorys propasti "Malá peňažnica"


 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek