staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
6.-9.4.2007 Plešivecká planina

Planina patří k tradičním akcím ŠESTKY už od jejího založení. Někteří z nás si ty správné Velikonoce bez Planiny nedokáží ani představit.

Chceš-li se podívat na celou fotogalerii, klikni na fotku :-)

(Dazul) Když řeknu, že se mi po Planine celý rok stýská, nebudu přehánět. Mám k tomu místu zvláštní vztah. Zamiloval jsem si jej ještě dříve, než jsem věděl jak se oficiálně jmenuje, kde vlastně leží a 7 let před tím, než jsem jej prvně navštívil. Když mi bylo 15, přečetl jsem si ve starých časopisech Junák (v úplně posledním čísle ze srpna 1970 - str.4-6) povídku "Tajemství zakletého ostrova (Z Kagajevovy zprávy pro roveřskou kroniku)". Povídku napsal Miloslav Nevrlý (Karpatské hry, Kniha o Jizerských horách, ...) a trochu zavádějícími ilustracemi vyobrazil Herbert Kisza. Tehdá jsem si umínil, že ten tajemný Macskalyuk s jediným zdrojem vody v onom kraji musím najít. Opsal jsem si tehdá i souřadnice - 20 26´ 55´´ východní délky a 48 36´ 66´´ severní šířky.
Vrátil jsem se k nim ihned po návratu z vojny. A za pár měsíců jsem se i s Pazinem vydal skoro 400 km na východ, abych se tam za dramatických okolností ve Zvonivé díře "podruhé" narodil. Od toho osudného roku, jezdím na Planinu každoročně - příští rok tomu bude 20 let ...

 

Ukázka z oné osudné povídky (M.Nevrlý):

"MACSKALYUK.

1.srpna. Táhneme již několik hodin po zakletém ostrově. Stařec nelhal: tak podivnou krajinu jsme dosud ještě nikdy neviděli. Držíme se při pochodu všichni spolu jako kuřata: zdá se nám, že kdybychom se tady ztratili, tak bychom se už víckrát nesešli. Dokonce i Hadrář ztratil svou obvyklou jistotu. Od to doby, co jsme přešli Slanou řeku a prodrali se zarostlými skalami vzhůru na planinu, jdeme stále se sluncem v zádech a přesto bych přísahal, že stejnou houštinou procházíme již podruhé či potřetí a že týrnž závrtem se trimácíme již popáté. Jako na měsíční krajině se před námi objevují ty podivné krátery, jeden za druhým, patnáctý, dvacátý, konce jim není. Obcházíme ty hluboké kruhoé díry do země a ztrácíme při tom čas i směr. Jít přirno je mnohem horší: houštiny na dnech závrtů jsou takřka nepropustné. Cítíme, že v tomto kraji by dovedly zmizet bete stopy i jiné věci, než starcova stříbrná dýka. Trpime velkou žíní, kraj je zcela bez vody, ale Pulda nedovoluje pit ze železné zásoby: vždyť nikdo z nás neví, kde se skrývá tajemná Kočičí dira s vodou a jak dlouho ji budeme hledat. V žáru slunce je slyšet jenom bzukot hmyzu, jinak je veliké ticho. Brzy bychom již měli vyjit z těch ukrutných křovin: středni a severni část planiny má být holá a pustá. Divoké ptačí třešně, které objevujeme ve spoustach v houštinách, jsou naší spásou. Jejich ma­lé, nesmírně sladké a šťavnaté plody zahánějí žízeň. Nejsme sami, komu krás­né stromy slouží: vyletují z pod nich hejna jeřábů. Na padlém kmeni louskají třešňové pecky pestří dlaskové tlustými zobáky. Pod kmenem leží závěje dužin a skořápek, zdá se, že dlaskové jedí jen sladké jádro. Táhneme houštinami dál přímo k severu.

2.srpna. Noc byla nádherná a hvězdnatá a spali jsme bez stanů, ale také bez vody. Z houštin jsme vyšli až dnes dopoledne. Před námi se donedohledna rozevřel kraj bílých útesů, škrapů a závrtů. Šede­sát čtverečních kilometrů krasu! I tady jsou desítky, snad stovky okrouhlých závrtů, ale jsou již skoro holé, jen na jejich úbočích dodnes rostou ojedinělé obrovské břízy, jalovce a řídké keře. Jsme ve středu ostrova. Hadrář s Puldou prohlížejí mapu: přes celou planinu se táhne hrozivý nápis BEZ VODY. Ta slova mi připomínají rány na buben ze star­cova dopisu. Ostatně, každou další ho­dinou, strávenou na ostrově, se přesvěd­čujeme, že jeho dopis nelhal: když vče­ra večer přikládal Pulda na oheň suché větve dřínů, svídy a jalovce, které tu všude rostou, oheň skutečně nádherně voněl! Usínali jsme sice se žízní, ale zato s nadějí, že i Kočičí díru šťastně objevíme.
A právě proto teď sundává Hadrář batoh a obchází s mapou krajem. Chodi stále v širších kruzích, je stále menší a menší. Jako zvíře prolézá neúnavně všemi závrty, vidím, jak v nich mizí, po dlouhých minutách se vynoří na opač­ném okraji a ztratí se pak v další pro­hlubni. Slunce obchází krajem, vzduch nad plání se chvěje vedrem. Teď všude kolem nás pískají o překot sysli: nad nimi krouží dravý pták s nezvykle hlu­boko vystřiženým ocasem. Stavím po­malu, s lenivou důkladností stany. Rád bych věděl, co uděláme, nenajde li Had­rář tu podivnou díru do země, kterou domorodci nazývají Macskalyuk. Ale presto: na tak nádherném místě jsme ještě nikdy netábořili!


 

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek