staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
3.-4.3.07 zimní přejezd Velké Fatry

Tradiční dvoudenní práskárnu pro náročnější - zimní přejezd Velké Fatry - opět podnikli Radek s Dazulem ...

Více fotografií shlédneš, když klikneš na fotku :-) Povídání o této akci najdeš dole pod fotkou nebo v ŠESTÁKU č.82 (strana 3-4) a ve STOUPOVI č.129 (strana 5-7).

(Radek) Ten rok utekl jako voda. Člověk se pořádně ani nenadál a už tu byl opět čas na nenáročnou akcičku a to na přejezd Velké Fatry. Bylo to čtrnáct dní zpátky, co se úderné komando vrátilo z Malé Fatry a hold někomu to nedalo a musel jet ještě na tu Velkou. Po dlouhém a náročném přemlouvání některých jedinců nakonec vyrazili jen dva blázni a to já s Dazulem.

Už začátek se nám vyvíjel slibně. Vyrazilo se ve dvě ráno a kvůli náročnosti a délce cesty jsme počítali tak pět hodin na cestu, do Rožumberoku to je totiž pěkně daleko a v sedm hodin slovenského času nám jel autobus do Starých Hor, ale na místo naše autíčko dorazilo už ve čtyři ráno. Oou, asi chyba ve výpočtech. Do sedmi daleko, a tak ještě chvilku spánku nám přišlo vhod.

Budíček, nabalit věci a jídlo no a hajdy na autobus. Další zrada. Dazul nemá rukavice a já v záchvatu škodolibého smíchu přicházím na to, že nemám návleky. Dazulík měl štěstí, protože jsem počítal s jeho nepřipraveností na tak náročný podnik a vzal rukavice troje. Ale háček byl v tom, že on nepočítal s mojí nepřipraveností, protože, co si budeme namlouvat, pořád ke mně vzhlíží s obdivem a úctou, měl návleky jen jedny a to ještě takové divoké. No nic. Sedáme do busu a tradá. Po hodině jízdy vystupujeme a nabíráme směr na Turecků (místní pochybná víska pod Križnou).

Kupujeme lísky na vlek a čekáme do devíti, až ho spustí. Po zkušenosti z loňska si už doma lepím na skluznice běžek kobercovou pásku na místo tuleních pásů.

Jaké utrpení na mně čeká jsem se měl dozvědět za malou chvilku. Nasedám na vlek, chystám se na krásnou jízdu nahoru sjezdovkou a když tu najednou se moje skvělé „tulení pásy“ zakusují do sněhu, odmítají jed a já je přemlouvám třemi až pěti dlouhými skoky směrem k vrcholu sjezdovky. Po doskoku jsem se zapřel a s napnutýma nohama se snažil o něco podobného jako předváděl Dazul. Ten si v klidu jel a mé problémy snad ani nezaznamenal. Jenže ten dlouhý vlek se skládal asi tak ze čtyř malých vleků. Dokážete si živě představit, jak jsem byl za tu dobu, než se mi ukázal konec sjezdovky, naskákaný. Třešínka na dortu byl poslední vlek. Už jak se napínala POMA, tak mé modlitby se upínaly k místnímu božstvu. Mé skvělé běžky stále stávkovaly věrně jako pes přilepeny k měkkému podkladu, poma se zvolna rychlým tempem napínala a já pořád modlicí se zrazu vyletěl jako střela vstříc novým dobrodružstvím. Přátelé, letěl jsem jako slavný Baron Prášil, ale na místo dělové koule mým dopravním prostředkem byla poma v kombinaci s běžkami. Podle údajů chlapců z horské služby, podložené očitým svědectvím obsluhy vleku, mám zatím nepřekonaný rekord ve skoku dalekém proti sjezdovce. Po měkkém dopadu na již tvrdý povrch ještě následovaly již zmiňované v rychlém sledu po sobě jdoucí vyrovnávací skoky, zapření se do běžek a vroucí přání, abych nehodil skobu. Protože pak už bych byl v …… Tak nadřený a vysílený jsem už po celý zbytek výpravy nebyl.

Dočkal jsem se. Konec sjezdovky. Hurá, juchchuchů. Jaké však bylo mé překvapení, když mé oči spočinuly na skluznici mých běžek. Po tuleňovi ani slech, ani vidu. Zůstal někde po cestě volně přilepený ke sjezdovce. Teď mně opustil, když ho budu nejvíc potřebovat. Dalším cílem byla Križná. Počasí bylo zatím super. Ale jen zatím. Dazul se pořád chválil, že je to jeho zásluha a že mu mám projevit svůj dík tím, že ho můžu nést, protože už nemůže. To tak. Třikrát jsem zapráskal svým bičem a už zase jel jak fretka. A i s mým baťohem. Jenže s postupujícím časem začalo foukat a počasí nám začalo připomínat to¨loňské. Silný vítr nás bičoval ze všech stran a několikrát s námi pořádně zamával…. K tomu už se ale Dazul nehlásil. Následovalo několik sjezdů, moře pádů a nadávek.

Minuli jsme Ploskou, Rakytov a za Dazulového vydatného pláče se dorazilo až za Smrkovicu, kde Dazul padl jako podťatý a o víc se nezajímal. Postavit stan, nakrmit už tak nemohoucího kamaráda a pak hurá do spacáku.

Ráno byl Dazul jako vyměněný. Vidina dnešního návratu domů mu vlila krev do žil a už od časného rána panáčkoval okolo stanu. Po krátké snídani a sbalení stanu na nás ještě čekal kus cesty do Rožumberku. Cesta uběhla jak voda a ani se jeden nenadál a už jsme sjížděli Malino Brdem. Sjezdík to byl vskutku náročný, ale byl absolvován bez jediného pádu. K autu to byl potom už jen kousek a cesta domů už byla jen rutinní záležitost. Velice mě překvapilo, že se Dazul nechtěl stavit do Mekáča na nějaký ten blaf. No nic, snad příště.

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek