staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
17.-18.2.2007 zimní pochod a táboření na Malé Fatře

Tradiční podnik mužské části OS - zimní táboření na Malé Fatře spojené s výstupem na Chleb. Viděli jsme padající lavinu i čerstvé medvědí stopy... Do fotogalerie z této akce nakoukneš, když klikneš na fotku :-)

(Dazul) Zimní akce na Malou Fatru se stala v ŠESTCE každoroční tradicí. Pamětníci jistě vzpomenou na VRRV (vůdcovsko-roversko-rádcovská výprava) v roce 1999. O dva roky později se objevila fotografie z této výpravy na titulní stránce celostátního časopisu Junák. To jen ta na úvod na pro osvěžení paměti.

Dlouhodobým odpozorovaným trendem je, že čím jsou členové oddílu mladší, tím méně jsou línější na náročnější akce vyrazit J kat A vznikem 6.OS přešla organizace „Malé Fatry“ na oldskauty. Letos jsme v rámci připravovaného programu („OS pro RS“) pozvali i všechny starší 14,5 let ze ŠESTKY. Všichni jsme byli kvalitně vyzbrojeni – Cipísek, Tutíno, Zub a Radek se sněžnicama a já s běžkama a tuleníma pásama. Samozřejmě karimatky, zimní spacáky, celty, sněhové lopatky, vařič a slabší jedinci měli i stan. Za Šútovským vodopádem jsme nasadili sněžnice, běžky a těšili se na několikametrový skok v soutěsce potoka. Všichni jsme si skočili, ale žádný zážitek to letos nebyl, protože v korytu potoka bylo a nějaký metr sněhu víc než obvykle a tak se skákalo ani ne ze dvou metrů.

Zato když jsme po kilometru vylezli ze soutěsky, čekalo nás překvapení. Medvědí stopy. A nebyly moc staré. Směřovaly na boční hřeben, k místu, kde obvykle spíme. Medvědí stopy jsem naživo viděl už mockrát, ale tyhle byly fakt hodně velké. Vlastně byly největší, jaké jsem zatím viděl. Před 3 lety jsme pár kiláků odsud také viděli medvědí stopy a taky směřovaly k našemu zimním tábořišti.

Počasí bylo nádherné – viditelnost úžasná, sníh zmrzlý, takže se příliš nebořil a sluníčko hřálo tak, že jsme šli velmi lehce oděni. Hned za soutěskou jsme zamířili podél bočního hřebene nahoru, abychom nastoupali aspoň 300 výškových metrů. Cipísek mezitím přestal litovat, že dneska nepůjdeme až na hřeben a doba mezi jeho jednotlivými odpočinky se s odšlapanými hodinami zkracovala. Každopádně si u všech přítomných oldskautů získal respekt tím, že nedržkoval, zatnul zuby a šlapal i když stál na sněžnicích prvně v životě. Cipísek je totiž tvrďák.
Na místě, kde obvykle nocujeme jsme vyházeli ve sněhu velký kruh na ohniště (sněhu zde bylo přes metr), nanosili četiny, udělali zásobu dřeva na celý večer a ráno, rozdělali oheň a začali
vyvařovat. Mezitím Cipísek makal přes 2 hodiny na sněhovém záhrabu. Před osmou večer byla v lese tma jako v pytli, ale vyšli jsme se podívat na holý hřebe, abychom
se pokochali supr hvězdnou oblohou. Pak jsme s Cipískem zalezli do záhrabu a popřáli těm, kteří spali ve stanu nebo ve větrném přístřešku ať si jich medvěd nevšimne a zalehli. Zatímco venku bylo pod nulou, v záhradu bylo příjemné teplo. A to takové, že jsem se po půlnoci probudil a zjistil, že mi kape do spacáku voda. Udělali jsme zajímavou zkušenost – napříč stropem záhrabu byl velký smrkový kmen a ten začal teplo, které jsme vydávali akumulovat. No a po čtyřech hodinách byl tak naakumulovaný, že sníh kolem něj začal tát a kapat do našich spacáků. Takže – nikdy nedělejte záhrab u spadlého stromu!

Před půl jednou ráno jsme se tedy ze záhrabu evakuovali a ustlali si kousek od ohniště na hromadě chvojí. Byla zde citelnější zima, ale zase na nás nekapala voda. Na zdravém vzduchu se opravdu dobře spí - ráno jsme vstávali až po osmé hodině.

Samotné vstávání na zimním táboření není nic suprového, protože se člověk musí donutit, aby vylez z vyhřátého spacáku do pořádné kosy. Nicméně se zde hodila stará dobrá fi nta – hodit si do spacáku na půl hoďky vyhřát kalhoty, mikinu, boty a rukavice. Pak je to vstávání o hodně příjemnější. Rozdělat oheň, udělat horkou polévku a mezitím zabalit spacák, karimatku a celý bágl. Většinou se to nepodaří na jeden zátah a tak si člověk vždycky na chvilku odběhne zahřát promrzlé prsty k ohni.

Když jsme uklidili tábořiště, nasadili jsme sněžnice a vydali se na hřeben. Počasí ovšem bylo oproti včerejšku o poznání horší a tak jsme tušili (mimo Cipíska) co nás čeká. S větrem jsme pochopitelně počítali a tak jsme na sebe oblékli vše co se dalo. Nepříjemná ale byla mizerná viditelnost. Jen jako by za odměnu vítr roztrhl mraky a my viděli kolik výškových metrů nám zbývá nahoru.

Už po půlhodince stoupání jsem cítil, že si budu muset vyměnit rukavice, protože jsem přestával mít cit v prstech. O co víc se mi nechtělo absolvovat zastavení, shození báglu, sundání slabých rukavic, vytažení silných rukavic, …. O to víc jsem byl během další čtvrthodinky spokojenější, protože se mi cit do prstů vrátil a dokonce jsem cítil příjemné teplo.
Držel jsem se od kluků trochu stranou, protože na běžkách, byť s tuleními pásy, je problém stoupat rovně do pětapadesátistupňového svahu. Takže jsem traverzoval. Jak si to tak mašíruji tentokrát na stranu k Rozsutci, vidím, že se asi 10 metrů ode mne pohybuje sníh. Pochopil jsem vcelku rychle, že je to lavina a zastavil jsem. Nikdy dřív jsem neviděl lavinu z takové blízkosti. Měla tak do metru na výšku, 70 metrů na šířku a jela dolů asi půl kiláku. Volal jsem na Radka ať se jde rychle podívat, že tohle už možná neuvidí, ale pro vítr mne neslyšel a když ke mne za pár minut dorazil, lavina se už zastavila. Když jsem mu líčil jaký to byl skvělý pohled, všimnul jsem si, že ve sněhu asi 2 metry přede mnou objevila trhlina a začíná postupovat v půlkruhu kolem mne. Samozřejmě, že mi došlo, že se začíná trhat další lavina a tak jsem okamžitě vystartoval pryč. Hnal jsem kluky do boku a vysvětloval jsem co a jak. Kluci byli naštěstí asi 50 metrů ode mne, takže i když mne pořádně neslyšeli, jasně viděli mé posunky a můj pohyb. Zastavil jsem se asi po 20 metrech a ta mrcha trhlina postupovala za mnou. Po dalších 10 metrech jsem už byl u malého smrčku a věděl jsem, že tady jsem v pohodě. Chvilku jsem čekal, abych viděl jak se lavinka utrhne, ale k ničemu se neměla. A mně začínala být větší a větší kosa. Tak jsem pokračoval ve stoupání. Cipísek vypadal docela unaveně ale bylo jasné, že se nesmí moc zastavovat, že musí být pořád v pohybu, aby nezmrzl. A tak když párkrát projevil přání, aby si tu mohl lehnout, byli všichni kolem něj dost tvrdí.

Na vrcholu hřebene už Cipíska nic nemrzlo a vypadalo to, že máme nejhorší za sebou. To se poznalo i podle toho, že jsme zase začali fotit.

Chatu pod Chlebom jsme trefili a dali si tam kofolu a polévku. Pak už nás čekal jen 2-3 hodinový sestup k autu.

Akce to byla i letos velmi vydařená a mohu ji vřele doporučit všem, kteří by si chtěli vyzkoušet nefalšované zimní táboření v horách - děvčatům i klukům. Tak co, pojedete v únoru 2008 s náma?

Jak viděl tuhle akci Cipísek a Zub si můžeš přečíst v ŠESTÁKU č.81 (strany 8-10).

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek