staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
1.-2.března 2014 - Sólo zimní přechod Velké Fatry

foto

 

(Dazul) V podstatě to je už rutina. Večer před akcí nabalit zimní spacák, nafukovací karimatku, bivakovací pytel, vařič, plynovou kartuš, ešus, pončopláštěnku – kdyby byla potřebná stříška, rukavice, čepici, lyžáky na backcountry běžky, nůž, malinkatý univerzální multifunkční bazmek s kleštičkami, čelovka, tyčky k lyžím, mobil s náhradní baterkou (s focením mi v mrazu vydrží maximálně 10 hodin), náhradní ponožky, ke kalhotám, mikině a fleece bundě ve kterých už budu cestovat z domu ještě nabalit jednu icebreakovou mikinu na noc. A ještě dvoulitrová petka vody z kohoutku, balíček MRE + zbytek balíčku z minulé akce - to musí v pohodě stačit.

Amíci to mají s tím svým MRE docela dobře spočítané. I když pamatuju Maťovu nejapnou poznámku, když jsme v těžkém mínusu na mrazu ohřívali hlavní chod tím chemickým sajratem, který je v každém MRE přibalený. Vodu jsme roztápěli ze sněhu a pravděpodobně se velká část energie spotřebovala na roztátí sněhu a už tak vydatně neohřála sněhovou vodu. A tahle voda samozřejmě hlavní chod dobře neprohřála a tak jsme ty brambory s masem pojídali ne úplně dobře teplé. Maťa tehdy chutnal MRE prvně a komentoval to slovy „Jestliže tohle ti mariňáci žerou, tak už chápu proč to v Iráku a Afganistánu nevyhráli“. Já to naštěstí nejím každý den a pro moje občasné vícedenní výpravy je i MRE balíček pro americké vojáky dobrý. Neskutečné deviza je lehkost, relativní pestrost menu a vtěsnaná nutriční hodnota. Akorát se touto akcí moje železná zásoba ztenčuje na poslední balíček. (Až ti budeš můj hlavní dodavateli číst tyto řádky, pamatuj, že mi bude asi za dvaapadesát roků 100 let a dostatečný počet MRE by bylo docela vhodným předčasným dárkem).

foto

A taky je potřeba v rámci balení a přípravy na akci opravit úchyt na tuleních pásech – před 14 dny na Velkém fatranském Kriváni jsem jej opravil v děsném větru a kose jen provizorně, abych mohl pokračovat dál. A samozřejmě jsem pak zapomněl tuto vychytávku spravit pořádně, aby mi vydržela dalších sedm let. Žádná věda – jen čtvrthodinová piplačka. Vyptal jsem si od Irči 10 centimetrů koženého švihu, z poškozeného úchytu vytáhl zpřetrhaný starý kožený provázek a s pomocí bodla na mém univerzálním nožíku prostrčit švih osmi dírkami. Přitáhnout každý steh a konce dobře navázat. A jeto.

Nějak se mi obvyklé čtvrthodinkové balení na vícedenní výpravu protahuje. Nemůžu najím mapu Velké Fatry. Asi jsem ji opět někomu půjčil a on zapomněl na „navrátila“. Občas mne napadne, že funguju jako zaběhaná půjčovna map, kde se mapy už nemusí vracet. Nu což. Vyrazím bez mapy. Hlavní hřeben Velké Fatry vcelku znám a v mlze mi stejně žádná mapa nepomůže. Aspoň, že GPS jsem nikomu nepůjčil a baterie jsou čerstvě nabité – v případě mizerného počasí poslouží jako záchrana.

Budík na mobilu si nastavuju na 3:25. A pro jistotu ještě i na 3:28. Asi mám ještě i nějaký budík v hlavě, protože jsem vzhůru chvilinku před zvoněním.

Za 25 minut startuju vůz a vyjíždím směr Ružomberok. Čekají mne skoro 3 hodiny jízdy v noci. Jako „řidič z donucení“ tyhle jízdy moc nemiluju. Ale „volání hor“ je mocné :- )

Abych neusnul, poslouchám pořád dokola Dylanovky, které před pár lety tak úžasně udělal Šlach s Druhou trávou. Je to dokonalé. Líbí se mi to mnohem víc než originály v Dylanově podání. Anglicky neumím a tak jsem ochuzený o Bobovu poetiku, ale Křesťanovy přebásněné texty ji určitě stoprocentně nahradí. Třeba text "Čím dál tíž se dejchá (A Hard Rain’s A-Gonna Fall)" do češtiny přetextoval i Žalman. Zpíval ji na Portě 1983(?) jen s kytarou jako "Zlej a krutej déšť". Skvělý zážitek to tehdá byl – zvlášť když v průběhu písně začalo pršet. A Křesťanovo podání v aranži Druhé trávy je neméně geniální. Sjíždím si tu písničku třikrát po sobě. Mám výhodu, že když se mi nějaká písnička obzvláště líbí, můžu ji slyšet i 10x po sobě a vůbec mne to neomrzí. Když jsem prvně slyšel Dylana hrát na elektrickou kytaru, bylo to tuším právě v jeho písni "Maggie’s Farm". Snažil jsem se tehdy velkému Dylanovi přijít na chuť a přehrával si ji několikrát, ale moc to nezafungovalo. Za to teď v české verzi téhle písně  - "U Majdy na statku" - si tuhle chuťovku pouštím po sobě 5x. Ta foukací harmonika v podání Ondřeje Konráda je úžasná. A druhý hlas Pavlíny Jíšové stejně tak. Ale ještě si musím aspoň 5x pustit "Zvoní zvony (Ring Them Bells)" - Dylan se mi v Křesťanově podání líbí víc a víc. Noční jízda mi už nepřijde tak nepříjemná. Užívám si svoji malou radost s dokonalých textů, dokonalé nahrávky, dokonalého podání, dokonalé atmosféry …

foto

6:35 jsem v Ružomberoku – autobus do Starých Hor jede v 6:55, takže i ještě chvilku zdřímnu v autě. I když už je skoro úplně regulerní světlo. Budík na mobilu nastavuju na 6:48 a 6:50 – s malou rezervou na vybalení báglu s lyžemi z auta a dvěstěmetrový přesun na zastávku. Světlemodou budovu vlakového nádraží mám přímo před sebou. Moc se mi líbí. Na první pohled vypadá nádraží jako nějaký zámek. To bude asi tou masivní čtvercovou věží s trochu zanikajícím nápisem stanice - RUŽOMBEROK.

Většinou bývá tenhle spoj docela narvaný a občas celou cestu i prostojím, ale dnes tu jsou ještě dvě místa k sezení. Neváhám. Čeká mne hodinová jízda přes Donovaly, na druhý konec Velké Fatry. V autobuse je většina žen. Skoro všechny mají v ruce modlitební knížky a tiše si přeříkávají modlitby. Je mi jasné, že budou vystupovat stejně jako já ve Starých Horách.

Staré Hory jsou nevelkou dědinou čítající kolem 500 obyvatel. Leží vtěsnané v údolí mezi Velkou Fatrou a Nízkými Tatrami. Je to prý nejstarší hornická lokalita v okolí Bánské Bystrice. Svědčí o tom asi i to, že už od 15. století to je známé katolické poutní místo. Papež Jan Pavel II. ve dvanáctém roce svého pontifikátu (1990) povýšil čtyři století starý kostel na Baziliku minor - což je čestný titul kostela, který má tu výsadu, že je pod přímou patronací papeže. Bazilika je většinou věhlasné poutní místo, historický kostel či národní svatyně. Pro srovnán jsem si vyhledal, že v České republice máme v současnosti 14 bazilik a na Slovensku 12 - čekal jsem, že jich v hornatější zemi, kde se víře daří zpravidla lépe, bude víc než v Česku.

Z autobusu vystupuje skupinka lidí se sněžnicemi. Po sněhu tu není ani památky a tak musí oni i já s běžkama vypadat jako čistokrevné paka. "Všimla jsem si v autobuse, že to jsou nějaké vytuněné běžky" povídá jediná ženská mezi chlapy se sněžnicemi v ruce. "Jo, to jsou. Jsou to nejširší běžky, které se u nás dělají - backcountry - s kovovými hranami. A vylepšil jsem si je tuleními pásy, takže nastoupám skoro to samé co na skialpech. Akorát je to o pár kilo lehčí" - chlubí se svojí letitou vychytávkou. Dnes už občas na pořádných horách běžkaře s tuleními pásy potkám, ale před cca 15 lety jsem byl možná průkopníkem. Ale i dnes to je ne úplně běžná kombinace, jak se utvrzují z reakce sličné paní či slečny.

U kapličky se naše cesty na chvíli rozdělují. Já na hřeben letos vyšlápnu kolem Majerovy skaly a skupinka frýdečáků se chystá jít po asfaltové cestě do Turecké a pak po sjezdovce nahoru.

foto

Šlapu si to po lesní cestě kolem cintorína. Po sněhu pořád ani stopy. A to se už blížím do 800 metrů. Zato bílou mlhou zalitých údolních zátočin vidím dost. Je ticho. Takové to ticho, které neděsí ale uklidňuje a působí jako balzám na roztěkanou dušičku. Užívám si jej plnými doušky. Kdyby šlo se toho ticha najíst, bohapustě bych se přežral a ještě bych si nasyslil do báglu aspoň na měsíc.

Konečně přicházím do pásma se sněhovým popraškem. Není jej ani centimetr, ale každé šlápnutí do nezprzněných sněhových ostrovů zazní do ticha křupavě a zároveň měkce. Napravo stráň se statnými smrky a nalevo vykácený a pomalu zarůstající svah, který poskytuje úžasný pohled do lesy zaplněného údolí. Kdybych nekráčel po lesní cestě vybudované pro dřevorubecké vozy, mohl bych si připadat jako ve středověku. Ty hory kolem zas tak úplně jinak asi nevypadaly.

Málem jsem minul chodníček odbočující z traverzující cesty prudčeji do svahu. Za chvíli bych měl narazit na lesní pramen s dřevěnými korýtky. Mohl bych si tam nabrat vody a nebo se aspoň napít čerstvé velkofatranské. Ale nemám zatím ani žízeň ani hlad a v báglu je pořad plná dvoulitrovka vody z kateřinického lesa.

Začínám se potit. Nejdřív na zádech, protože bágl tvoří skutečně silnou vrstvu proti větru i chladu. A to mám na sobě jen merino triko a tenkou sooftceelovou bundu. Počítal jsem s tím, že se budu buďto hýbat a nebo ležet ve spacáku, takže jsem super teplou Sherpa bundu nechal doma. Jenom by mi zabírala místo v báglu a zvyšovala zátěž. Pot na zádech ještě není nepříjemný. Je to taková ta ideální chvíle, kdy už není člověku zima ale ještě mu nestékají kapičky potu do očí. Je čas na ještě intenzivnější vnímání té bílé krásy kolem. Buky s obtěžkanými suchými listy i ohnutými malými smrky s těžkými sněhovými čepicemi. Tohle to je svět sám pro sebe. Najednou si tu připadám trochu jako vetřelec. Zanechávám za sebou stopy, které tuhle krásu nepatřičně narušují. A protože to už na další sníh do právoplatného jara nevypadá, už tu tyhle stopy zůstanou - dokud neroztají.

Ufff. Jsem na Majerově skále. Většinou se na ni dívám od Križné a nemůžu se pohledu na ni nabažit. Nevím proč, ale vždy mi asociuje pravěk. Teď na ni po pár letech opět stojím a - kolem je jen hustá mlha. Bořím se neposkvrněným sněhem do půli lýtek a mířím ke kraji skaliska. Třeba odtud uvidím víc než bílo. Hmmm. Nevidím ani dno pod okrajem skály. Jen jiný odstín bílé mlhy. Naštěstí zasněžený okraj skaliska je vidět dostatečně zřetelně. Nechce se mi padat do neznáma.

Ještě traverz nahoru a pak po skalisku dolů na otevřený hřeben. Taky už konečně nasazuju běžky s tuleními pásy. Paráda. Už žádné boření do sněhu a na rovince či mírném svahu můžu i dlouze klouzat. Tempo pohybu vpřed se rapidně zvyšuje.

Na zádech mám plně naložený bágl, který váží odhadem mezi 15 a 20 kilo, ale je to úlitba svobodě. Když občas na horách potkám nalehko vypraveného turistu, který evidentně míří od jedné horské chaty ke druhé, občas mne nahlodáva pochybnost, zda nemám svůj bágl zbytečně velký a těžký. Ale to jen na chvilinku, protože okamžitě mi vyskočí zásadní odpověď - já si sebou nesu svoji svobodu a ta něco váží. Každý svobodu nepotřebuje a ne každý je schopen ji unést. Moje svoboda v báglu je prostá - nemusím dojít na noc k chatě se zamluveným pokojem, nemusím vydávat peníze za nocleh, nemusím se vracet abych si oblékl další mikinu či svetr (protože si vše opravdu potřebné nesu s sebou), nejsem odkázaný na horské chaty s jídlem,  nemusím, nemusím, nemusím. Jen chci. Jsem velmi přízemní člověk a tak tohle je ta moje malá svoboda, která mne radostně tíží v báglu.

foto

V husté mlze přicházím po bočním hřebenu od Majerovy skaly na horní čast sjezdovky. Poznávám to jen podle ocelových lan lyžařského vleku. Za chvíli musím narazit na tyče. Budu-li se jich držet po většinu mé dvoudenní výpravy, nezabloudím.  To že bych sešel z cesty si vůbec nepřipouštím, protože mám s sebou GPS.  V kvalitní mlze je tenhle přístroj k nezaplacení. Až budu šlapat na Ploskou, troufnu si i v tomhle počasí obejjít vrchol a zkrátit si cestu po přeponě minimálně o půl kiláku : -). 

Počasí je takové jaké je a mně to ale vůbec nevadí. To že právě nazažívám uchvacující rozhledy z vrcholků hor mi nevadí. A vím čím to je. Před měsícem jsme byli s Irčou u psycholožky (k vůli testům zda jsme vhodnými zájemci na to abychom mohli poskytovat péči) a ta s námi mimo jiné rozebírala test, který jsme týden před tím asi dvě hodinky vyplňovali. A paní psycholožka mi mimo jiné prozradila, že z výsledku mého testu a krátkého pohovoru vyplývá, že mám "úžasný zdroj dobíjení". Narážela tím na mé osamocené několikadenní výpravy do hor. Žádné velké tajemství mi nevykecala, ale už mám alespoň oficiálně, hlavou studovanou potvrzeno, že jsou mi tyhle akce prospěšné, bez ohledu na to jaká je právě viditelnost. Bez ohledu na vydatnost slunečního svitu, sílu větru, vlhkost vzduchu i teplotu okolí si sebou domů odnáším nabité baterky, ze kterých čerpám energii do další potulky.

Jak to tady všechno vyprávím, možná by se mohlo zdát, že jsem nějaký masochista, který si libuje v trýznění sebe sama. Opak je pravdou. Ale poznal jsem, že nic, opravdu nic není v životě úplně zadarmo. Všechno „zadarmo“ si musí člověk odmakat. A nemám na mysli "zadarmo" vyčísleno v penězích. Měl jsem krátké období na invalidním vozíku. A dokážu si představit, že bych se na něm mohl vozit ještě dnes. To, že se tu ploužím po svých a ne na monoski či tažený na saních, jsem si fakt docela poctivě odpracoval – nejen fyzickou „rehabilitací“, ale i ve své vlastní palici. Murzílek, který je na tom fyzicky mnohem lépe než já, občas říká „je to v hlavě“. Nikdy jsem mu to nerozporoval, protože jsme k tomuto poznání došli každý svojí cestou. Víme, že každý hezký okamžik je potřeba si zasloužit - pohled z vrcholku hory propoceným tričkem, teplou večeři rozdělaným ohněm, nezmrznutí neustálým pohybem a pocit štěstí třeba i trochou skromnosti : -)

Tyče na hřebenu jsou úžasně ojíněné a vypadají jako z jiného světa. Jako by bláznivý výtvarník propustil uzdu svojí fantazii. Zdá se, že matička příroda má svoji fantazii ještě bujnější. Ale je to krása. Musím si to zkusit vyfotit, abych zachytil alespoň malinký výsek z orgií fantazie.
Ale vůbec se mi nechce tahat mobil z teplé kapsy, sundat vyhřáté rukavice a v kose si pár vteřin hrát s aparátem. Vždycky mi pak dlouho trvá než ze sebe vyženu tu zimu. Kolikrát přemýšlím zda zamýšlený záběr opravdu stojí za tohle nepohodli, občas hraničící s hazardem s vlastním zdravím. Stojí! Stejně si vždy odpovím stejně - stojí! Stojí to za to. Jednou mi zbydou jen tyhle vzpomínky a při pohledu na tyhle záběry se mi určitě vybaví všechno to kolem, co stejně nedokážu slovy zachytit.


Už svištím dolů z Križné. Žádný šílený sjezd to není, pamatuju na sebevražednější jízdy. A vždy jsem je tu ustál. Upsss - žuchhhh! Čelní pád a brázdím neposkvrněný sněžný svah nosem. Za mnou zůstává poctivý kráter. Ještě, že padám do relativně měkčího. Kousek vedle a nechával bych pod sebou na zmrzlé a vyfoukané sněhové plotně krvavou stopu a hledal někde půlku nosu.
Ani nevím zda mi je zima nebo ne a při tom jsem jako sněhulák. Pokouším se vstát, jde to bez problémů, jen se musím otočit na bok, protože mne bágl přimáčkl do sněhu.
Tohle je asi jediná nevýhoda tuleních pásů. Jsou při sjezdu extrémně citlivé na kvalitu sněhu a v případě, že se střídá prašan s ledovou plochou či krustovým povrchem, blesku rychle a bez varování zrychlí a nebo zpomalí. V mlze nevidím jaký je sníh 10 metrů přede mnou a nedokážu odhadnout zda se mám pokoušet brzdit a nebo to můžu pustit. Na takovou nečekanou změnu rychlosti reaguje tělo zatížené báglem prudkým pohybem dopředu nebo dozadu. Naštěstí jsem najel na měkký sníh, zpomalil a bez váhání padal na čuchometr. Půl metru a dopadl byl na ledový sněhový šmirgl. Občas až často mám víc štěstí než rozumu. Bůh mne má podezřele rád. Ale vynasnažím se jen zbytečně nepokoušet. Kdyby si to rozmyslel.

Když jsem na vícedenní akci v horách sám, příliš nerozehrávám varianty "co by kdyby". Samozřejmě, že podvědomě se řídím osvědčených "Počítej s nejhorším, ale doufej v nejlepší". Mám to už dávno vyřešeno. Miloslav Nevrlý ve svých Karpatských hrách to formuloval v tom smyslu, že nazabíjí hlad, žízeň, špatné počasí, ale strach z nich. Geniálně pravdivé a pro mne v mých asi dvacíti letech, když jsem to prvně v "samizdatovém" vydání četl, úžasně osvobozující.

Do sedla Chyžky scházím s běžkami v rukách. Nechce se mi trápit pomalým traverzováním a tak to zklusávám napřímo. A podle starých stop to v tomhle úseku stejné tak provedla většina těch, kteří tudy putovali přede mnou. Stárnu. Před pár lety by mi hrdost nedovolila lyže sundat a sjíždějí bych to po nekonečných pětimetrový úsecích s otočku o 180 stupňů. Šněroval bych to minimálně o čtvrt hodinky déle, ale měl bych hrdý pocit, že jsem to dokázal. Ale už jsem trochu vyrostl a nemusím si to dokazovat - protože jsem si tyhle důkazy už protrpěl.


Posledních 100-200 metrů do sedla si sjíždí. Hledám nějaké zavětří, abych mohl v klidu poobědvat. Už mám pořádný hlad. Ale s tím závětřím to nebude tak snadné. Hřeben je ukázkově holý. Budu muset sjet pár set metrů od tyčí dolů k nějakému přírodnímu větrolamu. Zkusím to támhle za tím mohutným smrkem, který má kolem sebe vyfoukaný třičtvrtěmetrový kruh. Nebudu muset vyhrabávat díru pro vařič.
Testují nejvhodnější polohu za smrkem a daří se mi najít místo, kde v tuto chvíli nefučí. Zrovna tady to není moc vyfoukané a tak si lyžemi nejdřív vyšlapávám a udusávám místo, kde shodím bágl a manipulační prostor pro přípravu jídla. Pak teprve běžky sundávám a dávám se svižným tempem do kuchtění.

Žádné umění dělat nebudu. Jak říká staré oddílové pořekadlo "není čas na hrdinství - kdo zemře je simulant". Takže jídlo musí být rychle hotovo a musí nasytit. To jsou jediná dvě kritéria, která můžu tady pod Ploskou akceptovat. Jinak tu zbytečně prochladnu a ani plný žaludek mne nezahřeje.

Vivat plynový vařič! Nemusím roztápět sníh, vodu nesu s sebou. Už se ohřívá voda na čaj. Mezitím kuchám MRE balíček. Jako hlavní jídlo tu jsou jakési těstoviny s čili tomatovou omáčkou a masem. Ve vodě už se tvoří na dně bublinky, neklamné znamení, že ještě chvíli a nastane bod varu. Sáček s hlavním jídlem nebudu ohřívat pomocí přibaleného chemického ohřívače, dávám jej do ešusu ve kterém vařím vodu na čaj. Tomu říkám "dva v jednom". Maso i těstoviny se pohřejí důkladněji a rychleji. Nechám to ve vroucí vodě tak 5 minut a to by i v téhle kose mohlo být dostačující na to aby bylo jídlo teplé akorát.

Horký sáček s těstovinami vytahuju bez rukavic a do vroucí vody vhazují pytlík s ovocných čajem. Zavírám ventil na plynové kartuší a nechávám vařič vychladnout, abych jej mohl bezproblémově sbalit. Nedočkavě trhám kraj sáčku ze zpevněného alobalu, tvaruju jej do otevřené lodi, abych mohl pohodlně nabírat tuhle stravu amerických mariňáků. Rychlé to je, vydatné taky a navíc k tomu i chutné. Tohle bych tady nedokázal běžným způsobem uvařit. Mňam. Žaludek přestává kručet a zvolna se zaplňuje. Prokládám to horkým čajem. Paráda. Takhle vypadá zimní nirvána pod Ploskou. Jako vždy se mi zdá, že je toho jídla málo a uvažuju, že bych ještě něco slupnul. Ale vím, že porce byla nadávkována akorát na to, aby hlad zahnala a přeplněný žaludek nebránil v okamžitém dalším výkonu. Nemám ty zelené mozky moc v lásce, ale tohle dokázali vymakat, to jim upřít nemohu.


Jsem napojen, napapán, sbalený a tak vzhůru na Ploskou! Čeká mne skoro hodinový monotónní výplaz na vrchol.

Takhle vypadá moje soukromá slavnost. Je to radost z toho, že se pořád ještě můžu na takovouto cestu vydat, že ji s radostí zvládnu a že mi to stále nezevšednělo, že chci. Dobrého pomálu. Šetřím si tyhle chvilky. Abych je dokázal vychutnávat do posledního doušku, abych z nich měl jinošskou radost, abych neokoral.

Na takovýchto cestách jako dnes se mi líbí, že mám spoustu času sám na sebe. Třeba si povídám sám se sebou a nikdo mi do toho nekecá. Nebo prožívám zvláštní druh vigilie za monotónní chůze. A taky si přehrávám co bylo i to na co se můžu těšit, balancují i plánuji, pochybuji i setrvávám ve víře. Prostě taková obtížně uchopitelná směsice ve které se vyznám pouze já sám.

Už se trochu šeří a po brutálním výstupu na Skalní Alpu sjíždím volně k Močidlu na Smrekovicu. Je čas se poohlédnout po vhodném místu na spaní. Tady u rekreačních chat to ale určitě nebude. Musím ještě aspoň kilák vydržet. Na Smrekovici opouštím vyjetou stopu a vydávám se přímo do svahu - směr Jánošíkova Kolkáreň. Dneska na ni sice nedojedu, ale hlavně, že držím směr a ušetřím minimálně kilometr.

Tady se pohybuju mimo stopu i turistickou značku. Ale jsem v klidu, pokud se budu držet svahu a nenechám se zlákat traverzem, musím brzy vystoupat na hřeben a pak už to je ke Klokárni kousek.

Jsem pohlcený lesem plným nádherných horských smrků. Některé jsou v půli ulomené, jiné padlé na zem, ale drtivá většina tu stojí desítky let a odolává vichřicím i dalším rozmarům podnebí. Ve sněhovém hávu působí ještě majestátněji. Ticho vůkol umocňuje ten přirozený umělecký dojem. Tohle je prostě dokonalé a prakticky nezachytitelné tužkou, štětcem ani celuloidem. Tohle se dá uchovat pouze ve vzpomínce.

foto

Skrze husté a zasněžené větve velkofatranských smrků vidím jen jednu jedinou hvězdu. Škoda. Zimní hvězdnaté nebe spolu s měsíčním světlem je jedno z nejúžasnějších momentů spaní pod širákem na sněhu. Je v tom cosi majestátného, mystického a výtvarně dokonalého. V břiše mne hřeje horké kakao, které jsem vydoloval z balíku MRE. Spacák se pomalu zahřívá a už nemám žádnou obavu z toho, že by mi mohla být v noci kosa. Propocené lyžáky nedávám do spacáku. Tlačily by mne. Ale dal jsem je alespoň mezi spacák a bivakovací pytel. Neměly by zmrznout. Ale taky ani nevyschnou. Ráno si užiju pořádnou kosu na prstech obou noh - než si je svižnou chůzí zahřeju. A to trvá to vždycky tak minimálně 1-2 hodiny : -(

 
 
 

Nedělní ráno může mít spousty podob. Od toho "lenivého" jak zpívával Pavel Bobek, když chtěl být nedělním ránem - až po to moje dnešní. Lenivé je pouze do chvíle než se odhodlám vysoukat z bivakovacího pytle a spácáku. Před tím ale dělám pomalu a zdánlivě lenivě spoustu drobmých, ale důležitých úkonů. Jako například to, že si dávám na půlhodinky lyžařské boty do spacáku, abych je aspoň trošku nahřál. A taky dávám uvařit vodu na ranní nápoj. Ale vylézt stejně musím, příroda má své zákonitosti a vyčůrat se ve spacáku ještě nedokážu.

Pak už to jde ráz na ráz. Naléct na sebe ještě jednu vrstvu, nasadit návleky a lyžáky. Sbalit spacák, bivakovací pytel, karimatku, namazat na vojenský suchar vojenský sýr ze sáčku ...   Mezitím aspoň 10x zahřát prsty na rukách.Ještě zkontrolovat, zda jsem tu něco nenechal - vyjma četiny, kterou jsem si nastlal mezi sněhovou vrstvu a píchlou kariamtku.

První kroky do nezbrázněné stráně bludištěm smrkových ostrůvků. Ještě tak kilometr a měl bych být minimálně na dohled otevřené louce s úžasným výhledem na Vysoké tatry - Jánošíkovej Kolkárni. 

foto

Jsem tu. Netěšil jsem se zbytečně. Výhled je jako vždy jedinečný a mám pocit, že jen k vůli tomuto živému pohledu moje výprava za to stojí. Ranní pohled na Vysoké Tatry z Jánošíkovy kolkárny je obtížně popsatelný, protože ty obrysy dvoutisícovek i mlhově-mrakovou hladinu pod nimi, stejně jako velkofatranské obrysy lesů, nelze jednoduše popsat. To nelze jen vidět, to se musí vnímat všemi dalšími smysly jimiž jsme obdařeni. Jinak to je jen plochý popis čtyřrozměrného vjemu. Ale v paměti to budu mít uschováno i bez složitého popisu.

Odsud už většinou sjíždím. Zezačátku pozvolna, pak i docela drasticky. Některé úseky dokonce scházím s běžkami v rukách - prvně. Zakládal jsem si na tom, že jsem je po celou dobu nesundal a většinou při tom ani jednou nespadl. Ale tak jako včera, když jsem scházel do sedla k Chyžkam, je to i teď bez běžek rychlejší a hlavně bezpečnější.
Tady někde jsem před pár lety viděl čerstvé medvědí stopy. Ale to bylo při pozdně říjnovém přejezdu Fatry na horských kolech. Dneska se tu určitě žádné medvědisko nepotuluje - říkám si. Ale nevěřím tomu, protože už koncem února vídávám pravidelně stopy několika medvědů na Šůtovské straně Malé Fatry, na úbočí mezi Poludňovým grůněm a Chlebom. Někde tam asi mají hnízdo.


Sešup z pod Nižného Šiprůňského sedla dolů pod Vtáčník mám za sebou. Tady mám pocit jiného světa. Jako v sovětském filmu Sanikovova země. Najednou je sníh pryč a přede mnou jsou žluté travnaté svahy. Jen na stezce, uježděné běžkaři a skialpinisty během letošní sezóny, se drží zledovatělé ostrůvky, které odolávají časně jarnímu slunci opírajícímu se na jižní svah. Ještě padesát metrů a už si budu muset lyže opravdu sundat. Aspoň si udělám přestávku. Zaslouženou přestávku. Bágl si shazuju prvně od té doby, co jsem jej ráno nasadil na záda.

Mám žízeň. Na slunci je moc příjemně, ale zároveň umocňuje pocit nedostatku tekutin. Něco jsem za těch pár svižných hodin vypotil a nedoplnil ani kapku. Je čas to napravit. V pet flašce mám poslední cca 2 deci vody. Tedy - vody ani ne, spíš hroudy ledu. Ale není moc pevný. Daří se mi jej rozmačkat, takže mám ve flašce spíš ledovou tříšť.

Snad se mi v ní ten nutriční nápoj z MRE balíčku rozpustí. Aspoň to vyzkouším. Všechno je jednou poprvé. Do hliníkového sáčku s plastovým vodotěsným uzávěrem přidávám ledovou tříšť - abych získal nápoj s příchutí pomeranče. Třepu, třesu, cloumám a "šejkruju" ostošest. Až mne z toho bolí ruka. Chvilku odpočívám a zkouším to ještě jednou zopakovat. Tak, teď už to musí být dokonalé. A taky že je. Mohl bych se z fleku živit jako barman. Nedočkavě si dávám první hlt - pomerančový nápoj chutná skvěle. Ale dost studeně, ač jsem na studené pití zvyklý a vyhledávam jej. Minimálně polovina nápoje je tvořena tříští a ta se v puse rozpouští dost pomalu. Necelou polovinu proto nedopíjím a sáček se zbytkem pomerančového nektaru uzavírám, dvojitě překládám a strkám do kapsy bundy. Tady se mi při další cestě aspoň trochu zahřeje a tříšť se rozpustí do pitelné podoby.


Lyže připínam na bok báglu a vyrážím pozvolna z Vtáčníku (1090 m.n.m.) na Skalku - Malinné (1209 m.n.m.). Jdu tenhle úsek prvně v životě. Zatím jsem jej vždy traverzem obcházel, protože jsem se chtěl vyhnout zbytečnému stoupání, které během cca kilometru nastoupám a zase ztratím. Ale dnes se úžasně vyčasilo, mám hodně dobrý mezičas, dostatek síly a hlavně chuť se tamtudy projít. Opouštím tedy zelenou značku a stoupam nahoru po modré. Měla by mne dovést na vrchol sjezdovky a sjezdovkou do sedla pod Malino Brdo.

Vlevo mezi stromy je kýčovitý pohled na Malou Fatru. Prohlížím si obrys Velkého Kriváně a vybavuje se mi ten "vichr z hor", který jsme tam před dvěma týdny s Pípou zažili. Ale bylo tam krásně. Stejně jako tady. Vychutnávám si skoro každý krok. Ve speciálních zpevněných lyžácích, které jsou vyráběny pro běžky typu backcountry, se jde poměrně pohodlně. Většinou na dvoudenní přejezdy vozím jen tyhle boty, protože se mi nechce tahat zbytečnou zátěž navíc. Dneska mám v báglu i lehčí a pružnější trekingové boty, ale vytahovat je nebudu. Ještě tak půl kiláku a lyže opět nasadím, nebudu se tedy zdržovat přezouváním. Navíc tady, ve smrkově bukovém lese je chůze naprostá pohoda. Je skvělé, že les je vysoký a lyžemi, které můj bágl přesahují minimálně o metr, neohýbám větve. Včera jsem se při cestě na Majerovu skalu musel v jednom hustníku ohýbat tak, že jsem pár set metrů šel dokonce v úplném předklonu, aby se mi lyže nezachytávaly do haluzí. Tady jsem blízko civilizace, takže i les je zde nějak vyčištěnější .


Jsem zde. Otevírá se mi trochu fantastkní pohled na Ružomberok. Celé údolí plave v mlze a město dokážu identifikovat pouze podle kouřícího továrního komínu, který z té bílé nádhery přečnívá. Vypadá to zajímavě – ten kontrast. Za mořem mlhy hory, před mořem mlhy hory a uprostřed z ničeho kouřící komín.

Vytahuju z kapsy sáček s pomerančovou trestí, která se mezitím změnila ve studený, ale pořád úžasně chutný nápoj. S gustem jej vypíjím a se stejným gustem využívám civilizace – hnědý hliníkový sáček vyhazuju do popelnice, která tu je pro lyžaře připravena.

Nasazuju lyže, bágl a „vzhůru dolů!“ Pouštím se po sjezdovce směr Malino brdo. Tenhle úsek je nejnáročnější. Je nejprudší, koncem lyžařské sezóny dost „vydřený“, místy docela zledovatělý. Ještě že mám na běžkách kovové hrany. Bez nich by to byla jasná sebevražda. Ale i tak je sjezd po téhle sjezdovce s báglem na zádech hodně náročná disciplína. Docela se trápím. Na plynulé dlouhé obloučky to dnes rozhodně nevypadá. Spíš na podřený ksicht.

Nemám rád sjezdovky - ďáblové kteří mne křižují nebezpečně blízko. Kovové hrany moc nepomáhají. Tuleními pásy reagují lyže na kvalitu sněhu bleskurychle, tedy přesněji řečeno – rychleji než já. Napadá mne, že bych sám sebe rád viděl, protože ty cviky, které tady předvádím musí být zajímavá groteska. Zatím bez pádu.

Mám pocit, že díky lyžařům svištícím mi s evidentní radostí těsně před špičkami běžek, je tohle nejrizikovější část akce "sólo zimní přejezd Velké Fatry". Ti blbečkové se musí docela vyžívat v tom jak mi svojí "odvážnou" jízdou brnkají na nervy. Zvláště zdejší snowboardisti to mají dokonale nacvičeno.

Na druhou stranu - jsem tu vetřelec. Oni si zaplatili svých 20 Euro, aby si tu mohli celý den užívat na svahu a já jim to tu kazím svojí pomalou a nemotornou jízdou - navíc jako neplatící.

Před pár roky jsem tenhle svah sjížděl na horském kole. A někde tedy jsem to vzal přes řídítka na zem. Už si nevzpomínám zda byl sjezd na kole náročnější než moje dnešní extempore. Tipuju, že to zřejmě bylo podobné.

Posledních 15 táhlých výškových metrů sjíždím šusem. Sníh tu je rozježděný stejnoměrně a tak tulení pásy nejančí a fungují předvídatelně. Ufff. Mám za sebou tu náročnější část sjezdovky. Teď už mne čeká jen dvoukilometrový sjezd dolů k apartmánům do Hrabova. Není to tak prudké a je tu méně snowborďáků. Ale i tak si dělám jednu zastávku a odpočívám na báglu.

Hned co podjíždím pod lanovkou končí sníh. Sundávám lyže a okamžitě se snažím z tohoto mumraje dostat pryč. Taky je koncentrace lyžařů, sáňkařů, chodců a snowbordistů nejvyšší. Rychle přes parkoviště dolů. Budu-li mít štěstí, narazím na skibus, který mne zdarma odveze na kraj Ružomberoku.

Svůj díl štěstí jsem si tenhle víkend patrně vybral, protože po autobusu tu není ani památka. Možná, že tuhle bídnou lyžařskou sezonu ani nejezdí. Nu což - vyrazím po svých. Ty 4 kiláky po asfaltu k vlakovému nádraží mne už nerozhodí. Ale šlapat je v lyžácích nebudu! Sedám na kovové zábradlí u cesty, vytahuju z báglu své trekingové pohorky a nemotorně vyzouvám běžkařské lyžáky. Mám je docela propocené a kouří se z nich. Opravdu. Z teplých navlhlých bot stoupá pára. Na to, že jsem před pár hodina má na nohách téměř omrzal, to je hezký pohled. To jsou paradoxy, pane Vaněk.


Zatím co se přezouvám, prochází kolem mne zrychlenou chůzí chlápek v červené šusťákovce. Už po třetí. A pořád stejným směrem – od Ružomberoku k Malinu brdu. Došlo mi to už při druhém procházení – aby nevznikl dojem, že jsem si přes víkend úplně vytřásl mozek. Trochu více plnoštíhlý pětapadesátník ve sportovním oděvu chodí kolem vodní nádrže, to je okruh cca 500 metrů. Často se při tom dívá na hodinky, takže si asi měří čas, tep nebo třeba jak dlouho ještě bude muset chodit. Nevypadá totiž, že by jej to nějak zvlášť těšilo. Chodit skoro polovinu okruhu po frekventované cestě, kde auty jezdí rekreanti směr Ružomberok a zpět, by mne taky moc netěšilo.

Nicméně se po téhle cestě vydávám taky. Je dobře, že jsem se přezul. V těchhle botách se jde po asfaltu vyloženě příjemněji. Napadá mne, že bych možní mohl zkusit něco stopnout, ale vzhledem k tomu, že mám dvoumetrové lyže a bágl, je šance na úspěch malá. Navíc mám hodně dobrý mezičas – je pár minut po desáté. Tímhle tempem budu u auta určitě před jedenáctou.

Nalevo míjím dřevěný sloup s cedulemi. Jsem zvědavý co na nich je, protože jsou umístěny tak, aby byly čitelné pro ty, kteří do Národního parku Velká Fatra vstupují. A hele! Tuhle ceduli vidím prvně. Nemyslí tu se znakem Slovenska a nápisem „Ochranné pásmo Národného parku Velká Fatra“ ale tu po dní. Je na ní červeně „POZOR, zvýšený pohyb medvěda hnědého!“ A pod ní ještě jedna cedulka s nápisem „ÚZEMIE S VÝSKYTOM MEDVEĎA“. Aby to bylo jasné i mně, je na každé ceduli nepřehlédnutelná silueta medvěda nebo medvědice s medvíďaty. A já jsem přitom opět naživo žádného medvěda neviděl. Pořád mi ve sbírce vlastních foto trofejí chybí.

Je 10:50 a jsem u auta. Auto je v pořádku, takže i tato část výpravy je bezproblémová. Navíc ten skvělý čas – takhle nějak jsem Velkou Fatru přešel asi jen jednou – před třemi lety. Ale letos jsem to šel sám svým pohodovým tempem, bez Maťi, který mne hnal svinským krokem za sebou celou Velkou Fatru. Musím uznat, že i v tomhle tom mají osamělé přechody hor své nepopiratelné kouzlo : - )

 

 
 
 
videozáznam ze sólo zimního přechodu Velké Fatry

Sestříhaná 8:48 verze:

foto

 

Nesetříhaná 17 minutová verze:

foto

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek