staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
26.října 2013 - výstup na Velký Rozsutec a hvězdnatá noc na hřebenu

(Dazul)  Opět přemýšlím nad matoucím názvem Malé Fatry, která je vyšší než Velká Fatra. Tenhle víkend se o tom totiž opět přesvědčím - na vlastní nohy.

foto

Ve Varíně jsem asi prvně. A tak jsem si zjistil jednu zvláštnost - ve zdejším hodně starém kostele Nejsvětější Trojice byl prý pokřtěný pozdější lupič, loupežník, zloděj, rušič pokoje, zbojník a slovenský hrdina Juro Jánošík. Hrdě se k němu hlásí i stávající slovenský premiér - soudě dle bilboardů, které jsem na Slovensku před nějakými volbami vídával. Nechávám auto zaparkované na viditelném místě v centru dědiny a doufám, že jej tam najdu až slezu z hor. Ale moc klidný nejsem. Drobné překladatelské a významové nuance slova zbojník mne příliš neupokojují. Snad jsem pořád pod dojmem slov dcery Nikoly Šuhaje, kterou jsme s Piňonem navštívili v Koločavě deset let před jejím skonem a která se o svém otci vyjadřovala jako o zloději a vrahovi. A ve škole jsme se při tom učili, že to byl zbojník. Hrob Nikoly Šuhaje jsme v roce 1994 v zarostlé trávě koločavského hřbitova našli až po dlouhém pátrání a vyptávání. Na legendárního zbojníka, nositele spravedlnosti a zjednavatele řádu mi zanedbaný hrob přišel nedůstojný, na vraha a lupiče přiměřený. Mám v tom pořád trochu zmatek - a do toho ti politici, kteří se k odkazu zbojnictví hlásí a vyhrávají volby.

Na kraji luxusní dědiny Varín, u zmatené křižovatky, kde rodinky chodí napříč navzdory projíždějícím autům, čekám na autobus, kterým se vyvezu do Terchové.

foto

Autobus je pořádně nacvakaný. Ze začátku stojím na schůdcích u řidiče, dál není možné se dostat. Až po čtvrthodině jízdy kdosi vystupuje a já se posouvám do středu autobusu. Musím-li se alespoň jedním rukou držet tyče a druhou rukou přidržovat bágl na podlaze, cestuju-li sám, krátím si čas nenápadným pozorováním spolucestujících a vymýšlením si příběhů k nim. Ti dva vedle mne evidentně nejsou svoji, on je Čech ona Slovenka, vydali se spolu na jednodenní tůru pod Rozsutec. Tahle parta mužů středního věku už má trochu nakoupeno a jejich humorné poznámky, že pro děti existuje spousta dobrých zařízení jako mateřská školka, jesle, Klokánek a babybox mi zas tak vtipné nepřijdou, ale podnikají pánský výšlap a spolu s pivem a dalšími hospodskými kecy to k sobě asi patří.

Hraju v přeplněném autobuse novou hru - snažím se v tom davu spárovat parfém s dívkou či ženou, které patří. A taky se dívám na ruce, kolik žen má udělané nehty a jak. Protože parfémy jsou hodně silné, identifikace je snadná a hra mne přestává bavit. Nehty jsou zajímavější. Na první pohled jsem v dohledu objevil jen jedny namalované, ale na třetí až pátý pohled jsem zjistil, že sice nejsou zmalované, ale pěstěné a nalakované bezbarvým lakem ano. Kupodivu to působilo hezky a přirozeněji než ty nabarvené. Na další "hry" v přeplněném autobuse nedochází - vystupuju.

Vystupuju až v osadě Štefanová, která patří k Terchovej. Leží jihovýchodně od centra obce - uprostřed Vrátnej doliny. Bývalá pastýřská osada žije nyní z cestovního ruchu, stejně asi jako většina obcí ležící na území Národního parku Malá Fatra. Nezdržuju se. Mám cejch netypického turisty, mým přáním je být co nejdříve mimo dohledu penzionů, stravovacích zařízení, turistických rozcestníků, parkovišť a informačních tabulí.

foto

Stoupám asi hodinu a půl po zelené značce do sedla Medziholie - 1185 m.n.m. Z 560 m.n.m. to je převýšení přes 600 výškových metrů na 3,5 km. Tempo 1 km za půl hodiny je v tomhle terénu velmi dobré. Ale potím se. Chtěl jsem napsat, že se potím jako prase, ale uvědomuju si, že jsem zpocené prase nikdy neviděl. Potím se tedy víc než prase. Ochlazovací funkci potu si prasata vynahrazují behaviorálně - tedy reakcí spočívající ve změně chování. Například tím, že skočí do vody nebo se vyválí v bahně. Já dělám zastávku na omytí se u pramene horského potůčku. A taky piju. I když se pak budu potit ještě víc. Je to lepší než abych se válel v bahně :-)

foto

Fotím ocúny - je jich tady požehnaně a v uvadající trávě působí jejich růžovofialové květy jako ostrůvky v moři. Absolutně netuším co to je za ocúny, protože jich je tuším asi 100 druhů. To ale nebrání mé fascinaci nad symbiózou kapek rosy na podlouhlých okvětních lístech. Taková krása. A přitom prý stačí požít 5 kousků semen ocúnu a pomalu působící jed začne už během 2 hodin smrtelně působit. Vybavuju si, že už jako děcku mi dědeček říkal, že se lze otrávil mlékem ovcí či krav, které ocúny spásly a vázal při tom v Javořině jalovicu na řetěz co nejdál od těch pár kousků, které tam každoročně rostly.

foto

Medziholie je asi půlkilometrová rozlehlá rovná louka mezi Velkým Rozsutcem, Osniců a Stohem. Už tu je dav turistů, kteří vyrazili přede mnou. Posedávají v trávě a obědvají. Nezastavuju. Pokračuju stoupáním po červené na Velký Rozsutec. Tady je brutální stoupání - na dvou kilometrech převýšení asi 420 výškových metrů. Moje cesta vede na opačnou stranu, takže se tudy budu za pár hodin vracet a tak se uvelebuju asi 100 metrů v lese na okraji sedla. Obědvám, koštuju víno a odpočívám.

foto

Na tuhle akci jsem si vzal dva vojenské balíčky dehydrované stravy - MRE (Meal Ready to Eat). Rozřezávám vodotěsný plastový obal, otvírám hliníkové balení sucharu a menší hliníkový sáček se sýrem. Vytlačuju sýr na oba sucharové čtverce, sypu z dalšího hliníkového minisáčku energetický nápoj do vody. Je s příchutí citronu a chutná mi. Stejně jako suchary se sýrem. Murzílek to moc nemusí, protože to jedl na misích skoro pořád, ale já to jím jen párkrát do roka a nemůžu si to vynachválit. Navíc to vždy srovnávám s konzervami - "kádéčky", které jsme fasovali na vojně za socialismu :- )

foto

V jednotlivých balíčcích toho není moc, takže mám vždy pocit, že bych měl otevřít další, ale vždycky mám nakonec pocit, že jsem nalezen do polosyta a nemusím zbytečně dlouho trávit. Stejné je to i teď. Balím věci do báglu, přenáším jej asi 30 metrů od lesního chodníčku do hustější smrčiny a stále ještě propocené icebreakerové triko navlékám na malý smrk, aby dobře proschlo. Než se vrátím z vrcholu bude zase jako čerstvě vyprané.

foto

Sebou nahoru si beru jen mobil a GPS. Pro jistotu si do svého Garminu ukládám místo téhle skrýše a vyrážím souběžně s chodníčkem nahoru. Po červené značce slyším kráčel skupinu turistů a tak se na něj nechci napojit nejkratší cestou. Turisté nemusí tušit, že jsem si tady schoval bágl s kompletním vybavením, peněženkou, doklady, foťákem a jídlem na dva dny. Jsem na tom všem poměrně závislý a je pochopitelné, že nemám zájem, aby mi to nějaký zbojník čornul.

foto

Na červenou značku se nepozorovaně napojuju asi po půl kilometru. Tady už končí pásmo smrků a začíná pásmo samostatné kosodřeviny. Svah je odtud už s otevřeným výhledem do krajiny. Nádherným výhledem. Dělá to dobře mým očím i duši. Ač konec října, je trenýrková teplota. Prudké stoupání v takovémto terénu není zdaleka tak nepříjemné, jako kdybych se nahoru plazil v dešti a mlze. Než se pustím posledního řetězu kousek pod vrcholem, krátce zastavuju - asi pětkrát - vydýchávám, nechávám se ovívat fatranským větříkem, fotím a hlavně se kochám. Je čím. Na sluneční straně hory to je téměř vždycky hezčí a tak si to plnými doušky vychutnávám.

foto

Výstup na Velký Rozsutec je zasloužený. Tenhle výhled není dopřán zadarmo každému. Na vrcholu ční kovový kříž. To mi je na bratrech Slovácích sympatické. Kříž jsem nedávno viděl i na Malém Matternhornu. V tomhle jsou Slováci (mimo euro) za poslední čtvrtstoletí více evropštější než my.
Na vápencovém skalisku, kousek od kovového kříže, je umístěna kovová deska "Nebojte sa!" na počest blahoslaveného Jana Pavla II. Umístili ji tu teprve před měsícem a půl a tak od září tu září novotou.

foto

Překvapuje mne to množství lidu, které je volně rozloženo po vrcholovém hřebenu Rozsutce. Minimálně padesát jich tu je. Samozřejmě, že si raději vychutnávám vrcholek sám, ale dnes z toho nejsem nějak moc zklamaný. I když si připadám trochu ztracený v tomhle minimoři lidí, sdílím spolu s nimi tu krásu vůkol. Evidentně jí je potěšena drtivá většina davu.

foto

Nezdržuju se příliš dlouho, procházím si pravou i levou stanu hřebene, krátce spočnu a vydávám se na zpáteční sestup.

foto

Protože jdu sám, určuju si tempo naprosto svobodně, jen občas zastavím, když v protisměru potkávám dvojičky ploužící se nahoru.

foto

Bez báglu je pro mne sestup téměř vždy, dnešek nevyjímaje, snadnější a méně namáhavější než výstup. Zkouším pomalu sbíhat několikasetmetrové úseky. Jde to. V podstatě dělám rychle malé krůčky, které už mohou být nazývány během. Krátké kroky při sbíhání snižují riziko pádu - to by v tomhle terénu bylo velmi nepříjemné, asi i dost nebezpečné. Každopádně mi můj malý běh působí radost z pohybu, rychlejšího sestupu i pocitu, že je to ještě méně namáhavější než kdybych to scházel pomalu a plýtval energií na brždění. Matně si uvědomuju, že jsem měl kdysi období, kdy jsem z kopců sbíhával i s báglem. Ani nevím proč jsem s tím přestal. Nevybavuju si, že bych při tom někdy upadl. Možná, že bych se sbíháním mohl zase začít.

foto

Sestup je logicky časově méně náročnější. Bágl nacházím bezproblémově bez GPS a na první pokus. Vypadá to, že jej žádný Jánošík nevyslídil. Přehazuju si oddílové tričko za icebreakerové, které během mého výstupu a sestupu ukázkově proschlo.

Už s báglem na zádech se pomalu prodírám smrkovým hustníkem k chodníku. Sestup po turistické trase je snadnější a zase mne svádí ke sbíhání. Nu což, zkusím to i s báglem. Jde to snadno a radost se dostavuje okamžitě. Probíhám lesní úsek a dostávám se na travnatou horskou louku sedla Medziholie. Po trávě se běží jinak. A taky trochu mizí ostražitost s pádu - tady je pravděpodobnost zranění mnohem menší než při pádu na vápenci. Hopkám si to po horské travině a - slyším potlesk. Nějaký dav komusi tleská a cosi nesrozumitelně skanduje. Hop, hop, hop. Přestože klušu po trávě, nepřestávám dávat bacha abych nehodil tlamu. Potlesk je blíž a blíž. Do pytle, kdo to tu plácá a komu? Svah pode mnou je plytší a za chvíli přejde do roviny. Odvažuju se tedy zvednout oči a skenovat sedlo, abych se dopátral zdroje potlesku.

foto

Mám jej. Asi deset metrů za rozcestníkem v sedle Mezdziholie sedí na trávě hlouček děcek a dospělých a sborově tleská s cosi povzbuzujícího pokřikuje - něco ve smyslu "do toho!" Hlouček evidentně pokřikuje a tleská mně. Protože znám své schopnosti, je mi hned jasné, že si ze mne dělají srandu. Baví se tak na můj účet. Aby ne. Nějaký pako běží z báglem na zádech dolů z Velkého Rozsutce. Na nenormální chování je zcela přirozená i nenormální reakce - potlesk a rádobypovzbuzování. Hmmm. Opět jsem se nechtěně zesměšnil. No co, pověsit se k vůli tomu nepoběžím. Zvolňuju běh a přecházím zvolna do rychlé chůze na kterou navazuje chůze normální. Potlesk i povzbuzování utichá a trapnost chvíle je evidentní. Jenže - zase potlesk a zase veselé pokřikování! Za sebou slyším tlumený a lehký dusot po travnatém svahu. Ani se nestačím ohlédnout, periferním viděním na levé straně vnímám jak se přede mne dostává štíhlá ženská postava s malým báglíkem na zádech. Protože už jen volně kráčím, rychle mne předbíhá a svižně doklusává směrem k tleskající a skandující skupině. Z překotného hovoru zachycují jen linku dialogu, která vysvětluje to jak si mne spletli s ní a skandovali a tleskali omylem nejprve mně, ale pak už to byl potlesk který patřil zaslouženě jí. Z kontextu vyznívá, že její cca šestnáctiletá dcera je hlavním organizátorem aplausu na tuhle malou ódu na ladnost, pohyb a vytrvalost. Asi bych měl konečně začít běhat. Tahle ženská by mi to patrně natřela už v půli hory. Shazuju svůj bágl do trávy v dostatečné vzdálenosti od rozveselené skupinky a lehám, abych si pořádně odpočinul.

foto

Vytahuju s hnědého MRE pytlíku další hliníkový sáček s několika sladkými karamelami. Je to velmi chutné energetické povzbuzení. Z dalšího pytlíku rozbaluji suchar a vytlačují na něj žlutý japanelos sýr. Pikatntní chuť ostrých mexických papriček se snoubí kukuřičným chlebem. I po výkonu, který představoval výstup a sestup, je to nadávkováno akorát. Jsou to ale soudruzi v americké armádě hlavy. Nenechají mne, abych se přežral. Tudíž nemusím zdlouhavě trávit a nic mi nebrání, abych se vydal na další cestu. Nebrání mi skutečně nic objektivního. Ale subjektivní lenost, jež mi je vlastní, nabádá mne abych ještě spočnul a nebál se dokonce před dalším putování lehce zdřímnout. Stalo se.

Budím se pozvolna a s pocitem hříchu. Takový nádherný den a já marním čas zahálkou a spánkem! Ale hezky a příjemně lenoším. Nicméně - konec s hřešením! Vstávám, otřepávám ze sebe trávu, outdorový pohárek rozšroubovávám a do báglu schovávám. Nahrazuju bágl na hřbet a vydávám se směrem ke Stohu. Zase do kopca. Pořádného kopca.

Po chvilce vcházím do smrkového lesa, který obklopuje sedlo Medziholie. Bez slunka je cesta o poznání méně veselá. Na rozdíl od slunečné strany hory je tady ve stínu chodník ukázkově bahnitý. Nutí mne, abych našlapával opatrně. Ale stejně to nepříjemně podkluzuje. Soudě podle vyšlapaných, vzájemně se křížících stezek souběžně s chodníkem na červené turistické značce, nejsem sám kdo se v tomto místě snaží najít schůdnější a bezpečnější trasu. Ať dělám co dělám - i při maximálním soustředění a opatrnosti mi podrážka šmikne. Uvědomuju si, že ve starých botách typu "utah" takové problémy neznám. Asi je to podrážkou a použitým materiálem. "Utahy" mám už asi třináct roků a nejsou ve stavu, kdy si je troufám vzít na hory s potencionálním špatným počasím. Už dlouho nevydrží odolávat vodě. Mají na to právo za to všechno co se mnou absolvovaly. Jsou to nejlepší (a taky nejdražší) boty mého života. Mám je víc než čtvrtinu svého žití. Jsou úžasně vyšlápnuté, nikdy jsem v nich neměl puchýř, úžasně drží na skále i za deště a noha je v nich pevná. Jen kdyby se na špici neudělaly praskliny skrze které se brzo dostane dovnitř vlhkost. Možná jsem to měl risknout a vzít si je. Tuhle cestu bych měl bez šmikání.

Tady se stezka rozdvojuje. Prudce nahoru blátivým chodníkem po červené značce až na vrchol Stohu a nebo traverzem doprava po žluté. Tady je blata o poznání míň.
Rozhodnuto - traverzuju chrbátem Stohu do Stohového sedla. Je to asi o padesát výškových metrů nahoru ze sedla Medziholie. Čekal jsem nenáročný traverz s mírným stoupáním, ale některé úseky mi připadají jako housenková dráha. Dolů, nahoru, dolů, ještě víc nahoru, .... Nalevo je trochu nudný svah Stohu, ale napravo se mi chvilkami otevírá úžasný výhled na Rozsutec.

foto

Vysoké smrky se trochu rozestoupí a oboustranně rámují majestátně plastickou momentku ozářeného vrcholku hory. Čím se slunko víc blíží západu, tím je nasvícení vápencových skalisek úchvatnější. Nejde jinak než zastavit a pokusit se to vyfotit. I když vím, že to absolutně nemůže zachytit tyhle pomíjivé okamžiky. Ale aspoň za pokus to stojí. Nejhorší je se o to ani nepokusit.

Dochází mi voda. Vzal jsem s sebou 0,7 litrovou petku a tu mám už skoro prázdnou. Zbývá mi tam asi lok. Ve druhé, větší petce mám - tedy měl jsem - asi sedmičku vína. Úžasnou sladkou pálavu. Vychutnávám si ji po troškách při delší odpočívací zastávce.
V sedle Mezdiholie se mi nechtělo ztrácet výšku k vůli tomu abych nabral vodu. Traverzem do Stohového sedla bych měl míjet dva potůčky, takže pohodlně vodu naberu. Jenže - potůčky jsou vyschlé! To není příjemné. Trochu mi to komplikuje plán. Ještě bych měl mít šanci na rozcestí žluté s červenou - v chrbátem Stohu. Podle mapy to je travezem asi 300 metrů k dalšímu potůčku. Měl bych na něj narazit asi půl kiláku pod pramenem. Dost velká šance, že něco poteče.

Na rozcestí shazuju bágl a nezdržuju se tím, že bych jej maskovat před nějakým Jánošíkem. Zbývající pálavu přelívám z velké pet láhve do 0,7 litrové - vína jsem zatím moc nevykoštoval, menší pet flaška je skoro plná. Teď už prázdnou 1,5 litrovou petku beru sebou na cestu k potůčku, který by měl pramenit v holém západním žlebu Stohu. Po stometrovém prodírání lesíkem jeřabin a smrků vatahuju z kapsy svoji GPS Garmin a pro jistotu kontroluju, zda mířím správným směrem a kolik metrů k vodě ještě zbývá. Najednou si uvědomuju, jak je moje počínání směšné. Tady přece není co kontrolovat. Musím jít pořád po vrstevnici směrem od turistické značky. Opravdu Garmin ukazuje správně a můžu mu plně důvěřovat. Pokud mu vydrží baterie. Jakmile se vybije, bude to pouze hezká zátěž.

Tak támhle v tom žlebu je vidět potok. Žádný veletok to není, ale hlavně když tam něco poteče. Odsud jen vidím, kudy se korýtko potůčku vine, ale ne jestli je v něm voda. Musím blíž. Podzimní žlutá tráva je vyhřátá a láká k posezení. Váhám. Ale nejdřív naberu vodu a pak si pohovím a polenoším. Ještě pár metrů a už konečně uvidím, kde bude nejlepší horskou vodu nabrat.

Hmmm. Tak nic. Žádná vida tu není. Ani malinký pramínek, ba ani mokřina. Koryto je dokonale vyschlé. Tady to teče asi jen na jaře, když na Stohu taje sníh. Nemilé zjištění. Nepočítal jsem s tím. Vůbec. Nejbližší voda o které 100% vím je ta v Šútovském potoku a pak až u Chaty pod Chlebom. Tam kde je v Šútovském potoce určitě voda i dnes je skalnatá soutěska za Šútovským vodopádem. Je to ale asi 4-5 km daleko a ztratil bych tím aspoň půl kiláku výšky. Tam a zpátky odhadem 3-4 hodiny. A k Chatě pod Chlebom to je po hřebeni 7-8 km. S převýšením minimálně 3 hodiny. Navíc bych si zašel jen pár kilometrů.

Bágl mám na místě, kde jsem jej položil. Balím petku do kletru a pokračuju v sestupování do Stohového sedla (1230 m.n.m.). Skalnatá soutěska nebo Chata pod Chlebom? Obojí znamená, že se k vodě dostanu za tmy.
Míjím mladý pár turistů s báglama. Ti budou spát asi taky venku - soudě podle velikosti bagáže. Provokativně mají po bocích báglů připevněny pet láhve ve kterých žbluňká voda. Normálně bych tomu ani nevěnoval pozornost a zřejmě to ani nezaregistroval, ale vidina toho, jak se při čelovce sápu mezi skalami zpátky nahoru na hřeben, ve mně podněcuje dilema, zda se lidi mohou k vůli vodě vraždit.

Stohové sedlo. Cvak! Jasně! Tady někde přece kdysi byla voda. To kdysi znamená asi 23 let. Vytahuju znovu GPS Garmin a ověřují si, že by asi 100 metrů vlevo měl pramenit potůček. Shazuju bágl do vysoké trávy na kraji hřebenového chodníčku, znovu vytahuju petku, zavírací americké igelitové pytlíky z balení MRE a vydávám se směrem, kde by měl být jedem z pramenů Šútovského potoka. Těch 100 metrů, navíc v mírném klesání, je příjemná zacházka. Navíc s vidinou vody.

150 metrů a voda nikde. Začínám tušit, že dnešní večer nebude až tak pohodový jak jsem plánoval. 200 metrů a pořad nic. Sucho. 250 metrů - mám to otočit zpět? Pro jistotu tomu dám ještě dalších 50 metrů. Ha! Tady už je náznak bahniska! Uáá! Vypadá to nadějně! Teď už bych i vsadil, že do 50 metrů musím narazit i na tekoucí vodu.

Je to tady. Z mírného svahu od Poludňového grúňa je hluboká louže čisté pramenité vody. Aby ne. Asi půl kilometru od Stohového sedla je nevysychající vyvěračka. Fotím a na trasový bod v GPS přiřazuju fotku malé vyvěračky.

foto

Nabírám plnou petku vody a do každého ze dvou pytlíků dávám dalšího půl litru. Pytlík uzavírám rychlozapínáním a jsem zvědavý zda vydrží transport zpět k báglu. Ale než vyrážím zpátky na hřeben, umyju se. Sundávám ponorky a testují teplotu vody. Brrr. Teplá voda vypadá skutečně jinak. Ale na druhou stranu, koupal jsem se v mnohem studenější. Mám na mysli naše překonávání řeky s báglama na provizorním voru za polárním kruhem ve Švédsku. To byla tehdy fakt ukázková kosa. Skoro na zástavu srdce. Moc do ní asi nechybělo. Tady ale zástava nehrozí, jen pořádná husí kůže.

foto

Cestou na obzor k báglu se mi otevírá nádherný výhled na Velký Rozsutec. Tráva po které se vracím je už dávno ve stínu, zleva i zprava jsou poslední skupinky osamělých smrčků a uprostřed obzoru Stohového sedla je zapadajícím sluncem ozářený skalnatý vrcholek hory. Odsud vypadá skoro jako pyramida. Vykukuje ho tak akorát na to abych se zastavil a díval. Za chvilku už bude tenhle pohled minulostí. Fotím a nasávám atmosféru okamžiku. V kombinaci s tím, že jsem tady sám a společníka mi dělá jen podvečerní fatranský vítr, je lehkost i tíha tohoto okamžiku umocněna. Škoda, že jsem sebou nevzal velký foťák s pořádným sklem. Tohle nemám šanci zachytit na fotoaparát v GPS - barvy budou takové šizené, kontury splývající, plasticita nulová. Fakt jsem trouba, že se mi nechtělo tahat pár kilo navíc. Dneska bych nafotil záběry, které by zcela jistě patřily k těm lepším. Dobře mi tak.

Větrné toulání. Konečně jsem si vzpomněl na tu jedinou správnou dvojici slov, která naprosto výstižně popisuje tyhle okamžiky, kdy vítr pročesává travnaté pláně kolem. Volnost, lehkost, chvění, přirozená opravdová krása. Větrné toulání. Škoda, že to zase napadlo dřív Náčelníka - Miloslava Nevrlého. Aspoň vím, jak se tenhle výraz narodil.

Vysoká vlnící se tráva trochu ztěžuje hledání místa, kde jsem odložil kletr. Ale jakmile se dostávám až na hřeben sedla, vidím jej okamžitě. Sekl jsem se jen o pět metrů. Leží tam přesně tak jak jsem jej před necelou půlhodinkou odložil.
Ale vlastně ne. Něco je jinak!
Co tu dělá pet láhev s polskou etiketou? To si ze mne chce nějaký turista udělat nosiče svých odpadků? Ha! V té láhvi je asi deci vody! Tohle nevypadá na nějakou vyčůranost. Po celý den mi je dobře a hezky, ale teď mi je najednou ještě líp.
O vodu se podělila určitě ta dvojička, kterou jsem míjel při sestupu do Stohového sedla. Viděli mne jak odcházím s prázdnou flaškou hledat vodu. A zřejmě taky zaregistrovali i mé hledání vody o 100 metrů výš. Mysleli si asi že tady taky žádnou vodu nenajdu a zželelo se jim mne. Dali mi alespoň tolik vody, abych s ní dokázal přejít zbytek fatranského hřebene a nezahynul bídně žízní. Úžasné překvapení. Jezdím do hor několik desítek let, ale tenhle příběh zažívám prvně. Ne že bych se nikdy o vodu nepodělil, ale takhle anonymně i to, že bych byl obdarován já, tak to se mi stalo prvně.
Je to zvláštní pocit. Určitě pozitivní, ale stejně tak divný a trochu matoucí. Tou neočekávaností a absolutní nepředvídatelností i zrádnou návykovostí. Sedím v podvečerním větru, sypu energetický borůvkový nápoj do "hot beverage bag" z balíčku MRE a vychutnávám si tu trojitou radost. Radost s nezištného obdarování vodou, radost z té krásy kolem a radost z uhasení žízně.

foto

Vodu z polské pet láhve se nepoužívám, z vyvěračky jsem si donesl dost vlastních zásob. Flašku balím do báglu s předsevzetím, že až tu holku s klukem doženu, pozdravím je, poděkuju jim a vodu vrátím. Byla by škoda, kdyby se k vůli mně museli zbytečně omezovat a trpěli žízní.

Napojen, odpočatý a plný síly se vydávám na o čtvrt kilometru výše položený Poludňový grúň (1460 m.n.m.). Zdá se mi, že tak kilometr přede mnou vidím dvě postavy s báglem - to budou určitě moji dobrodinci. Pokud to zapíchnou někde na noc, mohl bych na ně narazit, poděkovat jim a vodu vrátit. Ale zdá se, že udržují dobré tempo a jdou minimálně tak rychle jako já. Pokud nezastaví k odpočinku, stěží je jen tak doženu. Musel bych to vzít klusem. A do kopce klušu s báglem na zádech jen když to je absolutně nezbytné, protože to jsem pak úplně odvařený. Mám pocit, že právě v tuto chvíli to až tak nezbytné není. A tak si držím své standardní tempo s tím, že ty dva spíš nedoženu. Škoda. Rád bych s nimi zapředl řeč.

foto

Na Poluďňový grůň to je ze sedla asi 2 km - s tím čtvrtkilometrovým převýšením. Slunko už je skoro za obzorem a tak na vrcholku potkávám fotografa s dlouhým sklem a stativem kterak balí karimatku. Fotil odsud Rozsutec zalitý červenou sluneční září. Nepochybuji, že dnešní fotky se mu určitě povedly.

foto

Ještě hodinku a bude tma jak v pytli. Musím se začít poohlížet po vhodném místě na přenocování. Žádné velké nároky nemám. Klidně to může být na hřebeni. Snad jen aby to bylo aspoň trochu chráněno před větrem - třeba kosodřevinou. Ale potřebuju, aby to byla malá rovinka na kterou se vleze roztažená karimatka. Jenomže z Poludňového grůňa je stoupání na Steny - severný vrchol. Tady na rovinku určitě nenarazím. Snad za vrcholkem. Ještě je šero ale za pár minut nastane regulérní tma. Vítr provádí dokonalou kamufláž - zavání pozdním babím létem. Tma se mi v takové atmosféře nezdá být hrozbou. Koneckonců - na hřebenu hor bývá pro oči přivyklé tmě vidět i za tmy.

Asi za půl kiláku se dostávám přesně na půl cesty mezi severný a južný vrchol Steny. A tady je rovinka. Sice jen na chodníčku, protože už půl metru od něj začíná svah, ale nejsem náročný. Vypadá to, že nemá smysl hledat dál. Tady povečeřím a přenocuju. Shazuju bágl na pravou stranu hřebene, ke kosodřevině. Tady nefouká a tak tu povečeřím. Poslední zbytečky denního světla poskytují rozhled po krajině. Po obou stranách chodníčku je poměrně prudký svah. Nechtěl bych jím sestupovat a už v žádném případě šplhat nahoru. Vůbec nepochybuji o tom, že v tomhle terénu byli zbojníci takřka nepolapitelní. Když bych se měl skrývat a utíkat, tady bych měl šanci i já. V dálce pod horami je vidět ostrůvky světel. Támhle bude asi Žilina a tam na druhé straně asi Ružomberok.

foto

Zatímco ohřívám v pytlíku sáček s hotovým jídlem MRE, nafukuju karimatku, pončo dávám na ušlapanou hliněno-kamennou stezku aby se karimáňa zbytečně nezahumusila, roztahuju žďárák a soukám do něj svůj zimní spacák. Na déšť to nevypadá a tak mi noc na hřebeni může znepříjemňovat jenom nárazový noční větřisko. Ale s tímhle vybavením nepochybuji o pohodlném spaní. V mezičase chystání nocležiště, nastala regulérní tma. Čelovka je řešením, byť jsem v tuto chvíli vidět na deset kilometrů daleko. Kdybych se skrýval, nemohl bych si takový komfort dovolit.

foto

Masitá večeře je chutná a příjemně kořeněná. To se musí amíkům nechat, že to ochutili na jedničku. Asi zapadám přesně do jejich vědeckého testovacího vzorku. Jen jsem nalil do pytlíku s ohřívačem moc vody a tak se hliníkový obal s masem a brambory neprohřál dostatečně. Večeře je taková skoro vlažná. Ale fakt chutná. Půllitr vody v plastovém pytlíku neutrpěl transportem žádnou újmu. To je fakticky dobrá a skladná pomůcka. Pytlíky z MRE pro příště nebudu bez použití vyhazovat. Určitě si je dám do brašničky na horské kolo.

foto

Usrkávám své dvě deci večerního vínka a pozoruju hvězdy. Kdyby tu byl se mnou Hanýsek, dostal bych zasvěcenou přednášku o každé druhé hvězdě, kterou vidím. Ale jsem tu sám a tak si musím vystačit s Malým a Velkým vozem, Kasiopeou a Orionem - najdu-li ten jeho typický tří hvězdový pás. Nenacházím. To je v pytli. Na noční obloze je kolem osmdesáti souhvězdí a já dokážu najít jen tři. Jak zalehnu do spacáku, prozkoumám to kolem polárky pořádně a třeba dokážu najít něco dalšího.

Do báglu dávám všechny obaly ze spacáku, ponča, karimatky i spacáku. Taky pytlík s potravinami a všechny drobnosti, abych měl vše na jednom místě pro případ nutné evakuace. Boty přikrývám báglem, kalhoty a bundu skládám na hromadu a dávám místo polštáře. Soukám se do spacáku trochu neohrabaně protože žďárský pytel je docela těsný. Za to jsem odměněn tím, že o hřebenovém větru vím jen podle zvuku, který vnímám i přes výhřevné vrstvy látek a tkanin.

Dopředu si ještě civilizační vymoženosti poutníka dneška - na mobilu se připojuji k aplikaci Novinky.cz a nedočkavě hltám první odhady výsledků voleb. No, nadšený z toho nejsem, ale "můj" Petr Gazdík se do parlamentu asi dostane. Leda by jej vykroužkovali, což si v jeho případě nepřipouštím. Pozitivní je, že to asi neupečou sami socani s komančama. Docela se mi ulevilo. Jsem rád, že KDU je zase ve hře. A kde jsou zemanovci? Že by jim to předvolební vymývání mozků přece jen nevyšlo? A co soudruh Klaus? Je sedm večer, dnes se mění letní čas na zimní, takže noc bude o hodinu delší. Vypadá to, že pro leckoho bude hodně dlouhá. Nespokojení investoři, které politické strany nazývají krycím názvem "sponzoři", asi rozjíždějí své záložní rošády a se skřípěním zubů mění půjčky na dočasné „dary“.

Připojení k internetu je pro baterii mobilu hodně náročné a tak mobil vypínám a dávám na noc do vrchní kapsy báglu. Zítra je taky den. Ráno si přečtu oficiální výsledky parlamentních voleb i s mnohem zasvěcenějšími komentáři a analýzami než teď, když ještě není vše sečteno. Jsem zvědavý, zda pustí naši ogaři doma informaci koho volili oni. Zdendáš šel k volbám prvně, Pája v tom má asi už jasněji. Dávám u nich velkou šanci i Pirátům.

Jak si tak hraju v polospánku na analytika, politického komentátora i sociologa, zdá se mi, že slyším trochu jiný hluk než ten větrný. Navíc se mi zdá nějaký kousek mléčné dráhy odpadlý kousek vedle na obzor. Aha. To není světlo mléčné dráhy, to je zář čelovek, které se vyhupují nad temný obzor. Skupinka turistů to chce dnes dojít určitě až na Chatu pod Chlebom. Je to tak 2,5 kiláku, takže tam za necelou hodinku mohou být i po tmě, ale příliš milé mi to není. Přemýšlím, zda mám rozsvítit čelovku, aby o mně věděli a nezašlápli mne. Ále , když si troufají na noční pochod v tomhle terénu, určitě je nevyleká můj hlas z temnoty. „Pozor, nezašlápněte mně, ustlal jsem si přímo na chodníku!“ První čelovka se na malinkatý okamžik zarazí a pak okamžitě švenkne kuželem světla směrem ke mně. Nejsem si úplně jistý, zda mne na tu dálku vidí, protože můj žďárák je černý a s terénem trochu splývá i za denního světla, ale protože vůdčí čelovka pokračuje ke mně, tipuju, že ví kde ležím. Obchází mne v těsné blízkosti, protože mimo chodník není v tomto úseku příliš místa na bezpečnou chůzi. Tipuju, že to budou Češi. A mám pravdu. Ani nezastavují a za chůze si se mnou vyměňují pár replik na téma osvětleného Václaváku na hřebenu Malé Fatry.

Přestože se o po půlnoci posouvá o hodinu čas, je pravděpodobné, že se vzbudím jako normálně – tedy kolem páté ráno i když bude kolem šesté. To bude ještě tma. Jak ale poznám kolik je hodin, když jsem mobil vypnul a dal jej do báglu. Přece se nebudu při každém probuzení soukat ze spacáku vytáhnout a zapnout mobil jen proto, abych zjistil kolik je přesně hodin?
Což tak to prakticky zkusit podle hvězd? Severku mám přímo šikmo před sebou – vidím ji ze spacáku aniž bych musel zvedat hlavu. Velký vůz je nalevo od Rozsutce a bude se otáčet kolem severky. Za 12 hodin (kdyby byla ještě tma a já jej mohl pozorovat) se otočí o 180 stupňů. Teď je kolem osmé večer a mám před sebou skoro 10 hodin spánku. Hlavně nesmím zapomenou t na posouvání času a tu hodinu zakalkulovat! Asi vstanu kolem šesté ráno - podle nového času kolem sedmé. To už bude svítat a než se sbalím, bude určitě světlo. Takže - obloha se pootočí každou hodinu o 15 stupňů, během 10 hodin tedy o 150 stupňů. Takže oje Velkého vozu by mělo být asi tam – na druhé straně hřebene.
Ale Mléčná dráha, ten stříbrný pás, který se táhne téměř přesně na ose východ – západ, ta se bude přece taky pohybovat. Spolu Kasiopejou . Jen Severka v oji Malého Vozu bude po celou dobu tam, kde ji vidím teď. Takže kolem šesté ráno, by měly být Mléčná dráha natočená zhruba v ose severozápad-jihovýchod. A Kasiopeja bude ne po mojí pravé ruce, ale po levé. Jo. To by mohlo fungovat.

foto

Další skupinka čelovek je taky česká, stejně tak jako ta třetí, která jde za další hodinky po nich. Pro nás Čechy je noční pochod po horách jakýmsi „svérázem národního lovu“. Volby-nevolby. To jsem si vybral termín. Kdyby nebyl svátek a prodloužený víkend, byl by tu klid. A nebo jsem sejít dolů k Mojžíšovým pramenům na místo, kde dřív stávala salaš a je tam krásné rovné a závětrné místo. Máme jej odzkoušené z každoročních zimních bivaků. A možná bych ani nemusel sestupovat těch 300 výškových metrů, stačilo by dojít do Sedla za Hromovým, což bude něco málo přes kilák a pak se traverzem vrátit kousek zpět pod južný vrchol Steny. Je tam skvělý šutr a u něj rovinka pro 2-3 lidi. Před pár lety jsme tam s Pípou v zimě bivakovali. Dobře mi tak – kdybych nebyl zdechlý popojít o půlhodinky dál, nemusel jsem nechat „rušit mé kruhy“ stejně praštěnými poutníky jako jsem sám.

 
 
 
27.října 2013 - přechod Malé Fatry z východu na západ

Takže s tou Mléčnou dráhou i Velkým vozem to funguje! I když - i kdyby ne, svítání na východě je už patné :-) Za pár minut musí být vidět východ slunce. To si nesmím nechat ujít!

foto

V údolí jsou nakupeny obrovské hromady mlhy. V některých místech sahá až do poloviny okolních kopců, takže temné vrcholy z ní vystupují jako ostrovy z moře. Je to úchvatná podívaná. A do toho první načervenalé šmouhy tam, kde se vyhoupne slunko.

Východ slunka je pro mne vždy emotivní záležitost. Zvláště na horách, kdy se na sebe díváme ze stejné výšky - obzor x obzor. Ono je ještě v ranně nesmělém nachu a já ranním zmatení a opojení tou krásou. Díváme se na sebe. Skoro jako rovný na rovného. Je to troufalost, mít takový pocit, ale jsem už takový. Stejně to trvá jen chviličku, protože slunko stoupá nezadržitelně výš a výš, mění svou barvu a z nesmělého světla je během chvilky pán oblohy.

Vyrážím bez snídaně - ranní vítr je o poznání silnější než včera večer. Snídani bych si rád užil v pohodě, někde v pořádném závětří. Ale to budu muset aspoň kilák popojít.

Jakmile se dám do pohybu, vítr přestává vadit. Jeho svištění příjemně doplňuje východ slunka nad Ružomberokem. Tedy spíš nad tou mlhou, která jej zakrývá. Stejně to je krása. Nevím kolik jsem takových východů zažil, ale vždycky to je jako poprvé. A o takových věcech se nepíše snadno. Snad je ani nelze sdělit a popsat do detailu všechny nyance pocitů a vůní.

Pod vrcholkem Chlebu si detailně prohlížím svah, kde jsem se před dvěma roky propadl do několikametrové sněhové trhliny s běžkama i báglem. Sklon svahu je jako dělaný na sesuvy tlustých sněhových polí a vznik trhlin, sněhových jeskyní, průrv a dír. Ta moje měla přes tři metry a to jsem ještě nezapadl až úplně dolů. Ledová chodba pokračovala další dva metry a trávu nebo skálu přesto vidět nebylo.
Zrádně vypadá tohle místo i nyní na podzim.

foto

Na vrcholu Chlebu potkávám párek fotografů. Podle vytažené karimatky si na chatě přivstali a dorazili tu ještě za tmy. Právě balí nádobíčko, takže mají nafoceno. Ale pohled z Chlebu je hezký i bez fotoaparátu. Fouká tu, proto pokračuju dál. Původně jsem sice zvažoval, že bych tady odpočinul a v klidu posnídal, vítr má pádnější argumenty pro to, abych to zkusil jinde.

Vzpomínám jak jsem šel tudy prvně. Bylo mi čerstvě patnáct a zaznamenal jsem si to do cancáku.
26.7.1982 - ".... Pak jsme šli na Bublen a hledali nocleh. Bylo 21 hodin. Stmívalo se a ze hřebenu nás sfoukával obrovský vítr s mlhou. Takový vítr jsem zažil pouze jednou - na Ztracenci v zimě. Zde to bylo o to nebezpečnější, že jsme kráčeli po ostrém hřebenu, kde byl chodníček široký 70 cm a z obou stran byla téměř propast. Krom toho se valem stmívalo. Kdyby vítr foukl tehdy, kdy jsem jej nečekal, vrátil by se Rado sám...."

Ze zmateného zápisu jsem pochopil, že jsme spali někde pod hřebenem v kosodřevině a že jsem tehdy prvně v životě jedl pečené holoubátko, protože si jich Rado tehdy několik nesl z domova. A druhý den si Rado při sbíhání z Velkého Kriváňa podvrtl kotník a rozhodli jsme se, že pojedeme domů předčasně. Tehdy jsme brutálně zakufrovali a místo do Štefanové na autobus jsme sešli v mlze a dešti omylem na druhou stranu hřebene do Kraľovan. Nějak špatně jsme pochopili rady bači, kterého jsme pod Stohem potkali. Tenkrát to byla moje první velká akce, kdy jsem jen ve dvojici přecházel celé pohoří a dostal jsem pořádnou lekci - extrémně mizerného počasí, pohybu v promočených botách i oblečení, nocováni ve svahu, zraněného parťáka i ztráty orientace a bloudění. Mám pocit, že jsem tuto zkušenost později několikrát úspěšně zúročil.

To by mne zajímalo, co Rado dělá právě teď. A má z téhle akce taky tak silnou vzpomínku? Ten jeho nateklý kotník i belhání z hřebena na vlak by se mu snad i po těch letech mohlo vybavit. Nepotkal jsem jej už léta. Naposled mluvil v nějakém televizním zpravodajském šotu, když soudil v mediálně sledované kause nějakého padoucha. Usmívám se při představě, že by nyní ve svém soudcovském taláru kulhal se staženým kotníkem a báglem na zádech kousek za mnou. To by byla fotka!

Pod sedlem Bublen míjím pramínek. Je přímo na značce. Jeho vydatnost je o poznání menší než u pramene pod Stohovým sedlem včera navečer, ale nepohrdl bych jím.

foto

Snídám v relativním závětří pod Malým Fatranským Kriváněm. Je to romantické místo bokem od stezky. Travnaté minisedýlko mezi dvěma vápencovými skalisky vyčnívajícími jako ochoz do hlubiny napravo od hřebene.

foto

Rozbaluji nový balíček MRE a ohřívám maso. Protože mám spoustu času a nikam nespěchám, ohřívám vodu v ešusu na vařiči. A nechávám ji poctivě zevřít aby se hliníkový sáček s hovězím masem dokonale prohřál. Trochu mne trápí vítr. Snad bych jej ani nevnímal, ale plamen vařiče je na něj háklivý. Z báglu dělám větrnou stěnu a tvořím bezpečné závětří. Mezitím likviduji zbytek pálavy. Outdorový pohárek na víno je opět sešroubovaný a v akci. Rozbaluji se na prosluněné trávě jak turecký paša, popíjím zatím na lačno lahodný mok a rychle vnímám jeho účinky - přiměřené množství.

foto

Maso už je prohřáté a tak do sebe dostávám i tuky, které rychle sráží do normálu rozbíhající se proces v mozku. V klidu dopíjím poslední půlpohárek, především proto, abych si do uvolněného místa v nyní už prázdné pet láhvi 0,7 litru udělal energetický nápoj z prášku. MRE balíček obsahoval lemon příchuť. To je taková jistota. Alespoň pro mne.
Vařící vodu ve které jsem prohříval sáček s masem, využívám pro čaj. Po vychlazeném vínu a teplém masu završuji snídani horkým ovocných čajem. Jsem střídmě nasycen a nestřídmě napojen. Ale tekutiny jsou na horách klíčové. Nemám strach, že by jich bylo na škodu.
Balím vše do báglu, chvíli příjemně lenoším, trávím a nic nedělám. Tedy dělám - projíždím na webu výsledky včerejších voleb a čtu komentáře.
Po 9:00 vyrážím na další cestu - dále po červené hřebenové značce.

foto

Zacházku na Malý Kriváň (1671 m.n.m.) si neodpustím. Je tu pořádná větrná hůrka. Čím větší vrchol, tím větší vítr. A Malý Kriváň i když je malý, pořád je druhou nejvyšší horou Malé Fatry. Větší než včerejší Velký Rozsutec, který mi dal rozhodně zabrat víc, přesto že jsem jej šel bez báglu.

foto

Do Sedla Priehyb (1462 m.n.m.) je to přes 200 metrů přenížení. Ale žádný nepříjemný sestup. Někde tady, před Stratencem (1513 m.n.m.) jsem v únoru 1990 spal ve svém prvním záhrabu. Trénoval jsem tehdy na expedici Pamir. Promočené pohorky jsem nemohl nechat zmrznout a tak jsem je sušil ve spacáku. Taky první zkušenost.

Když už jsem citoval zápis z cancáku ze svého prvního opravdového přechodu Malé Fatry ve svých patnácti, uvedu jak jsem poprvé přešel Malou Fatru sám ve svých necelých čtyřiadvaceti: 2.-4.2.1990 "Fatra sice Malá, ale zima velká. Ležící si v záhrabu, baterku zabodlou ve sněhu a suším si ve spacáku pohory, které mám supernavlhlé. Málem mi omrzly nohy. Ještě, že to Irča, Chrůst a Kady vzdali, tohleto by těžko snášeli. Od Velkého Fatranského Kriváně jsem šel furt po hřebeni a fičel takový vítr, že mně to párkrát málem shodila na zem. U Pekelníku jsem mlel z posledního, ale ještě jsem hodinku šlapal. Škoda, že jsem si nevzal mačky, tady by bodly. Záhrab jsem dělal víček od ešusu. Nějak si nemůžu rozehřát nohy.
Ráno mne překvapuje hafo sněhu které mám na spacáku. Čaj ze sněhu trval dlouho. Pohorky sice vlhké, ale teplé. Počasí pod psa. Jak bylo včera fantasticky, tak je dneska mizerně. Tentokrát mne vítr skutečně hodil na zem. Prima drsňárna."

Tady zápis končí. Ze zmateného itineráře ještě luštím, že jsme přijeli do Kraľovan předchozí den v 19:30 a nastoupali jsme přes 600 výškových metrů, pak pod jednou celtou přenocovali. Druhý den jsme šli přes Stoh a ve 12:30 jsme se ve Stohovském sedle rozdělili. Chrůst a Kady se spolu s Irčou vraceli domů a já v rámci tréninku na expedici Pamir pokračoval. V cancáku to sice nemám zaznamenáno, ale pamatuju si, že se Kadymu nebo Chrůstovi cestou že Stohu při pádu rozbila termoska s čajem a tím pádem navlhl nešťastníkovi spacák. To byl důvod k předčasnému návratu.
Takové jsou moje vzpomínky, které jsem si zapsal a nebo mi i po téměř čtvrtstoletí nevyvanuly - na můj první, téměř osamělý, zimní přechod Malé Fatry.

Teď je ale příjemné podzimní počasí. Vítr je můj nepominutelný společník, ale ve srovnání s tím před čtvrtstoletím je příjemný.

foto

Z Bielych skal to je na Suchý (1468 m.n.m.) bez velkých stoupání či klesání. Ty krátké úseky, kdy se musím přidržovat oběma rukama, jsou vyvážené úžasnou fotogeničností lokality. Vápencové skaliska jsou obsypaná neprostupnou kosodřevinou. Jen desetiletími vychozený chodník skrzeva tenhle prales umožňuje se soustředit a vnímat jedinečnost krajiny.

foto

Sestup ze Suchého do sedla Príslop pod Suchým je celkem brutální. Mimo svého prvního přechodu v mých patnácti, jsem tenhle úsek nikdy nestoupal, ale vždycky jen sestupoval. Naštěstí.

foto

V sedle je čas na oběd. A hlavně na odpočinek. Výhodou osamocených putování je, že si čas i délku odpočinku určuju sám a nemusím se na nikoho ohlížet. A mám pocit, že když jsou sám odpočívám častěji a déle. Nikdy jsem to sice neměřil, ale vsadil bych se, že to tak je. Paradoxně při tom urázím většinou delší trasu, ale to se asi nevylučuje.

foto

Před Javorinou míjím po pravici skálu a pod ní ohniště. Je to asi o 20 výškových metrů níž. Jenomže tam tiše sedí skupinka lidí a tak se mi tam nechce sestupoval. Navíc si všímám, že na skále je obrázek Panny Marie a ta skupinka jsou rozjímající poutníci, takže nepovažuju svůj průzkum tohoto místa v tuto chvíli za příliš vhodný. Stejně mají můj obdiv, že se vyškrábali od Váhu až sem.

Původně jsem měl v úmyslu sestoupit z Javoriny k Chatě pod Suchým, ale zvuk auta, které odtud slyším, mne odrazuje. Je mi jasné, že chatu musí nějak zásobovat po cestě ze Strečna, ale najednou mi ten zvuk příjde jako svatokrádež a něco co sem vůbec nepatří. A tak namísto abych pokračoval po červené na Starý hrad, vydávám se po zelené značce do sedla Brestov a pak nějak do Varína.

Travnatý hřeben je obklopený smrkovými lesy. Kosodřevina zůstala o pár set metrů výš. Smrky mám stejně asi nejradši. Vypadá to, že smrkovým lesem budu šlapat až dolů k Varínu.

foto

Co to je? Šálí mne sluch? Zvonek horského kola? Tady? Malá Fatra na horském kole? To je přece nemožné. Malou Fatru na horském kole nelze přejet. Možná pár dílčích úseků, ale zbytek by se muselo kolo tlačit a nebo přenášet. Ne. Celý hřeben Malé Fatry přejet na kole nelze. Přece jsme to plánovali hned po našem přejezdu Velké Fatry a shodli jsme se, že sjízdné to není a nevíme o nikom komu by se to někdy podařilo. Hmm. Asi jsme se mýlili, protože cinkot divného zvonky se přibližuje.
No tak co, zorganizuju přejezd ještě letos a budeme aspoň druzí. Hlavně, že to taky dokážeme. Zkusím s tím bikerem dát řeč, třeba z něj něco vytáhnu.
Cink, cink, cink ....
Ale tohle není žádný biker, to je chlápek s báglem. A má na sobě pověšené rolničky! Fak. Má na sobě rolničky, které při každém pohybu zazvoní. Jako nějaký šašek. Tak tohle vidím prvně.
"To je proti medveďom?" střílím od pasu první kravinu, která mne právě napadá. "Áno" zní lakonická odpověď a turista pokračuje hřebenem na východ.
Zvonečky proti medvědům. Vlastně si uvědomuju, že jsem o tom už někde slyšel nebo četl. Ale právě teď jsem to i viděl na vlastní oči.

Lesní cestu tady budují ve velkém stylu. Na to, že to je stavba v národním parku, snad až dost necitlivě drásají krajinu. Většinou ale po rozdělané silnici nejdu, protože si krátím cestu napřímo mezi serpentinami. Tak vede turistická značka z dob, kdy tu cesta nevedla.

GPS mi už od rána hlásí, že baterie slábne. Mám ji proto většinu dnešní cesty vypnutou. Při cestě po hřebenu by ji potřeboval asi jen totální pako. Ale tady pod horami, když si budu chtít zkrátit cestu napřímo skrze les, GPS pro klid duše zapínám. Po kilometru už to není jen pro klid duše. Na rozcestí sotva znatelných stezek mi je tenhle zázračný přístroj dobrým rádcem. Ale při prodírání houštinami je rádcem vynikajícím a neocenitelným.

Mezi Varínem, kde mám zaparkované auto, a mnou je řeka Varínka. Možná je to jen hodně velký potok, ale je skoro stejně široký jako Bečva nad Vsetínem.
Pro mne to je řeka. Podle teploty vody to je horská řeka. Vím, že je podzim a všechny řeky v našem podnebním pásmu jsou hodně studené, ale faktor že se do téhle říčky vlévají všechny horské potůčky z Terchovské strany Malé Fatry, nepodceňuji.

Do teď jsem si myslel, že tu bude nějaká lávka či kameny po kterých přejdu, ale mýlil jsem se. To pro mne není až tak nová věc. Už jsem si na to asi i zvyknul. Ale to neznamená, že by mne to právě teď trochu neštvalo. Už vím, že budu muset Varínku přebrodit. Ještěže v ní neplavou kry a ledy.

Kosa. Vím, že to bude brutální brození, ale než několika kilometrové obcházení k mostu, jdu do toho. Koneckonců - takové brození po kolena v horské říčce na konci října nezažívám každý rok. Třeba se mi tenhle tréning bude někdy hodit.
Boty vážu na bágl a zkouším vodu. Jak jsem tušil - kosa jak z nosa. Ale vím, že jak překonám kritickou hladinu chladu, tělo si přivykne. Ale prožívám to jako velmi nepříjemnou bolest. Rychle do vody a co nejrychleji z ní ven! Vody tu je většinou s rezervou pod kolena, ale třeba právě teď je tu prohlubeň a patrně si trochu namočím smotané nohavice. Kdybych prohlubeň obešel, určitě bych se nenamočil, ale to znamená minimálně patnáct metrů ve studené vodě navíc. Čert vem mokré gatě.

foto

Nakonec to není až taková nesnesitelná bolest. Jen o půl stupínku menší.
Je to nepopsatelná slast vylézt z podzimní řeky, osušit chodidla a zase nasadit boty.

Cítím, že mám trochu spálený obličej. Kombinace slunka a větru horského větru udělala svoji práci nenápadně, ale hodně poctivě. Já pako. Jako kdybych se nemohl namazat! Vždyť mám speciální krém s ÚV faktorem 60 v lékárničce. Dal jsem si jej tam před dvěma měsíci když jsme ve Švýcarsku šlapali na čtyřtisícovky. Tam jsem se mazal automaticky a ani by mne nenapadlo to neudělat. Tady jsem se nechal uchlácholit, že 1700 m.n.m. není žádná výška. Dobře mi tak! Chladím ksicht v toku Varínky. Ne že by to problém vyřešilo, ale úlevuje se mi.

Mé auto jánošíci ušetřili a stojí přesně tam, kde jsem jej včera ráno odstavil. Spadl mi pořádný kámen od srdce.

Domů přijíždím tak, abych shlédl úvodní díl cyklu České století. V hraném dokumentu o T.G.Masarykovi jsou při scéně vítání na vlakovém nádraží v Praze i dobově nastrojení skauti. Práce kostymérů je v tomto ohledu dokonalá. Ale ještě líp vyznívá celý film. Režisér Sedláček to má v hlavě srovnané a je to profesionál, kterému já nemám co vytknout. Scénář pana Kosatíka souzní. První díl Peroutkova Budování státu byl pro mne dobrým základem pro rezonanci tohoto hraného dokumentu - dramatu.

----------------------------------------------------------------------------------

Nohy po sbíhání z kopce s plným báglem na zádech bolí na druhý až čtvrtý den po akci jinak než nohy po dlouhém pochodu. Respektive - po dlouhém pochodu už druhý den zpravidla nebolí, po sbíhání ano. Holt jsem namáhal úplně jiné svaly. A asi jsem je namáhal dost brutálně, soudě podle toho jak je cítím při protahování.

 
 
 
Video z přechodu Malé Fatry

Nesestříhaný film - video trvá 26 minut. Krátká sestříhaná verze se teprve připravuje.

foto

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek