staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
Další pokus o výstup na Matternorn

(Wikipedie) Matterhorn byl léta považován za horu, kterou nelze zdolat, výstup na něj byl skutečně považován za nemožný. První pokus podnikl roku 1857 na zapřenou lovec Jean Antoine Carrel se svými dvěma druhy. Dostali se ale pouze na Tete du Lion, ale vytyčili cestu Lvím hřebenem, kterou se pokoušela o prvovýstup většina dalších výprav.

V roce 1861 se o horu začali zajímat také horolezci a začalo se s vytesáváním iniciál - nejvýše se toho roku dostal Carrel (cca 4000 m), který na tom místě vytesal do skály svoje iniciály.
V roce 1862 se podařilo nejvýše dostat Tyndallovi (Pic Tyndall, 4241 m). Whymper dosáhl přibližně 4150 m a při sestupu vytesal svoje iniciály metr nad Carrelovy.

Roku 1863 se Carrel s Whymperem spojili, výstup museli vzdát kvůli sněhové bouři. Tohoto roku vznikl Italský Alpský spolek (CAI), jehož vedení následujícího roku pověřilo Carrella, aby provedl prvovýstup na Matterhorn, a zajistilo mu finanční podporu.

V létě 1865 přijel Whymper opět do Breuilu. S Carrelem se pohádal a jiného vůdce ve vesnici nesehnal. Proto se rozhodl zkusit vystoupit hřebenem Hörnli dřív, než ho Carrel předejde, a odešel přes Theodulské sedlo do Zermattu. Zde ho čekaly další špatné zprávy - nejen že nesehnal vůdce, ale zjistil, že se na výstup připravují další dvě výpravy. Nakonec se však všichni spojili a 13. července v sestavě Edward Whymper, reverend Charles Hudson, Robert Hadow, Lord Francis Douglas, chamonixský vůdce Michel Croz a zermattský vůdce Peter Taugwalder se synem vyrazili nahoru. 14. července 1865 stanulo všech sedm jako první na vrcholu Matterhornu po výstupu hřebenem Hörnli (variantou oproti dnešní normálce - traverzovali horní částí severní stěny). Na vrcholu vztyčili místo vlajky Crozovu modrou košili na žerdi ze dvou svázaných holí. Při sestupu potkalo Whymperovo družstvo neštěstí. Nezkušený Hadow se smekl a strhl s sebou i ostatní. Lano spojující Douglase a Taugwaldera-otce se přetrhlo a Whymper s oběma Taugwaldery se zachránil. Ostatní se zřítili do severní stěny a zahynuli.

Mezitím Carrel postupoval Lvím hřebenem téměř expedičním stylem. 12. července postavil první stan na Col du Lion a druhý na Pic Tyndall. Potom sestoupil do prvního tábora, který mezitím nosiči zásobili vínem a pečeným masem. 13. července se z pověrčivosti o vrchol nepokoušeli, pouze odpoledne vyšli do druhého tábora. Ráno 14. července vyrazili k vrcholu, chyběla jim jedna hodina a byli by na vrcholu první. Když na ně začali Whymper a spol. halekat, zklamaně se otočili a sestoupili. Mezitím v Breuilu dalekohledem zpozorovali postavy na vrcholu a spustili bujaré oslavy italského prvovýstupu. Ihned také poslali do Aosty posla, který cestou v každé vesnici oznamoval tuto novinu. Později v Breuilu přítomný zástupce Italského Alpského spolku při pozorování vrcholu napočítal sice sedm osob, ale vysvětlil si to tak, že díky své opilosti vidí Carrelovo čtyřčlenné družstvo dvojmo. Z omylu vyvedl Breuilské až sám Carrel, který dorazil ráno sám, protože jeho kolegové se báli ve vesnici ukázat. Aby ostudu alespoň částečně napravili, vystoupili 17. července na vrchol Lvím hřebenem Carrel a B. Bich a vztyčili zde italskou vlajku.

foto

Matternhorn má do současné doby na kontě přes 500 mrtvých, kteří se pokoušeli vystoupit na jeho vrchol. Dodnes patří k nejobtížněji přístupným vrcholům.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(Dazul) Záda, záda, záda! V neděli jsme měli s Kemílkem a Murzílkem poradu před Matternhornem, domlouvali si co kdo pro expedici zjistí, zajistí, ponese, kudy a čím so Švýcarska pojedeme – no prostě klasická domluva jako před každou velkou akcí. Že mne sakramentsky bolí záda jsem se hochům nepochlubil. To přejde. Dle klasického hesla „když to jde, tak to jde a když to nejde, tak se musí makat a ono to přejde“. Šel jsem to po poradě rozběhat na Bludný a zpět. Čas 38 minut mne překvapil příjemně, nepolevující bolest zad mne překvapila nepříjemně : -(

V pondělí mi ranní sklapovačky šly dost mizerně a položit v předklonu dlaně na podlahu se mi nepodařilo vůbec. Moc toho ráno nikdy nenacvičím, ale tohle stálo fakt za starou belu. Pojal jsem tedy celý zbytek pondělí bez fyzické námahy a - druhý den - k doktorovi. Tohle se mi stalo prvně v životě. A doufám, že i naposledy.

V čekárně mi Irča říkala: „Až se tě bude doktor ptát jestli to bolí, hlavně neříkej to svoje – bolest vypadá jinak! Radši se trochu přetvařuj a zahraj trochu chudáka, aby tě objednal co nejdřív.“ Ubezpečil jsem ji, že nemusím nic hrát, protože mám problém i se zvednout ze židle.

MUDr.Křupka je vyhlášený odborník – prohmatal mne, píchl mi obstřik, předepsal antibiotika a rehabilitace.

Že by mi po ostřiku bylo nějak zásadně líp, se rozhodně říct nedá, ale věřil jsem, že bude. Koneckonců „víra tvá tě uzdraví“. A když tomu pomůže doktor, musí to vyjít. Za necelých 14 dnů na Matternhorn prostě vyrazím. Nepřipouštěl jsem si, že by to mohlo být jinak. MUDr.Křupkovi jsem ale o Matternohrnu raději neříkal – když se na něj neptal. A Murzílkovi ani Kemílkovi jsem se o návštěvě neurochirurga také nezmiňoval. Co kdyby to vzali jako záminku, vyměkli a na expedici nevyrazili?

Před naposledy naplánovaným výstupem na moji mýtickou horu, z toho sešlo - učil jsem se místo toho znovu chodit. Ale teď už prostě vyrazím. Cítím v sobě podobnou horečku, jako na Pamiru, kdy jsem chtěl nahoru nezdravě a za každou cenu. S tím se dá obtížně bojovat, když člověk může chodit. Myslím si, že to je stav podobný nějaké nemoci. Ale ne takové, jako jsou moje záda, ale něco mezi infekcí a duševní poruchou. Uznávám, že není úplně normální, aby člověk investoval mnoho tisíc korun do toho, že pojede minimálně 16 hodin tam a pak 16 hodin zpátky, potáhne na zádech několik dní třicetikilový bágl a jako magor se bude nejištěný škrábat do čtyřapůltisíce metrů a bude doufat, že bude hezky, aby se na vrcholku v mínus desíti stupních mohl kolem sebe rozhlédnout. Na tohle žádné patáčky neexistují.

A tak jsem už týden před odjezdem začal na hromadu chystat spacák, karimatku, žďárák, mačky, boty, ponožky, zimní bundu, ešus, GPS, pončo, vojenské balíčky potravin MRE, náhradní zdroje pro čelovku, foťák a mobil, lékárničku, sedák, karabiny, feratový set, malý bágl pro finální výstup, bivakovací spacák, hůlky, padesátimetrové lano, .... Připadal jsem si, jako bych vyrážel na takovou akci prvně - nechápal jak se mi to všechno má vlézt do mého 60 litrového batohu. Nervozita stoupala.

Hlavně, aby někdo nedopadl. Třeba já. Záda jsou pořád bolely, ale cvičil jsem (respektive rehabilitoval) poctivě všechny čtyři doporučené cviky . Ale především – nevysiloval jsem tělo zbytečným tréninkem. Sklapovačky i kliky mi u doktora stejně zakázali a běh nedoporučili.
Byl jsem zvědavý, zda dokážu bágl sám nahodit na záda. Nechal jsem ten moment překvapení až na pondělní ráno ve Švýcarsku.

Den před mým odjezdem na Matternhorn se vrátili ze své akce Zdendáš a Pája. Měli jsme se minout, ale v sobotu časně ráno dorazili - ze své první zahraniční expedice. Roveři z kateřinické ŠESTKY byli v Rumunsku přecházet Fagaraš. Nejsem si jistý, že našim dětem dokážeme po osmnácti a jednadvaceti letech něco nového říct. Teď ale jsem přesvědčený, že na téhle akci poznávali sami to co je rodiči nesdělitelné. Zdá se mi, že oba přijeli velmi spokojení a jejich zážitky v nich budou dlouho doznívat. Nejdůležitější je stejně to, co zůstává uvnitř.

 
 
 
Momentka z pod Matternhornu

(Murzílek) Venku se smráká a já jsem zase několik x kilometrů od domova a zrovna jsem dovolal s kamarádem, který je na Taiwanu v pohoří Yangming a domlouvali jsem se sním na další akci, jak se vrátí, kterou plánujeme. Pak, že mám tak vysoký účet za telefon:-D.

Psát co člověk prožívá s kamarády na horách, na vodě, pod vodou i pod zemí….na akcích na kterých musíte být závislí jeden na druhého. Musí mu věřit a on věří vám. Nelze popsat den po dni, aspoň ne u mě, ale zážitky, momentky…vám vždy zůstanou hluboko vryty.

Proto i když se zpožděním, ale přece jednu napíši, jelikož jsem to slíbil. Jedna momentka z nich…….

Sněží a sněží, vítr třepe ze stanem….ještě, že ho máme projede mě hlavou a pomalu usínám a přemýšlím o zítřku nad výstupem. Dnešní den se mě promítá jak film v hlavě. Dokonce se potím jak jsme lezli poslední úsek a já potom sundal batoh a hltal plnými doušky scenerii která se mě po výstupu naskytla. Ta dřina, námaha, ta stála za to. To člověk pochopí až tam na vrcholu. Je mě teplo ne jenom na těle, ale i na duši. Co víc si člověk může přát v této chvíli….

Pohled mi sjede dozadu, kde už jdou mí dva kamarádi. Jo…pár dobrých kamarádů, na které se můžu vždy a všude spolehnout, na přátelství, společné chvíle. Jak dlouho už vlastně se my tři známe? Myšlenka se mihne a lehký úsměv cítím. "Jo, už dlouho" pronesu skrz rty potichu. "Co jsi říkal?" ozve se vedle mě. To Dazul už stojí vedle mně a Kéma je za chvíli vedle nás. Dívám se na ně jak hltají to samé co já před minutou. Jsem rád, že je mám i teď vedle sebe i po tolika letech a tady.

Najednou toho tepla je čím dál víc a já jako bych se dusil horkem a docházel mě kyslík. Ježíši co je? Otevírám oči, zjišťuji, že Kemílek je nalepený na mě ale až moc nalepený, proto je mě takové vedro. Chci se otočit a nejde to. Jak to? To zas Dazul je z druhé strany. Chlapi, kdyby nás někdo viděl :-D Odsunuji ho zadkem, snažím se, ale nejde to moc. Volím jinou variantu, tlačím se nahoru, ale najednou je něco špatně.

Ne, není. To jenom stan pod tíhou sněhu padl na nás a kluci spí jak mimina. Chytá mě zděšení, že nás zavalila lavina…budím kluky a snažím se dostat ven. Ti dva peciválové jako by se nechumelilo leží dál. Dávám se na všechny čtyři a mastím ze stanu. Ti dva využijí prostoru, co jsem po sobě zanechal a chrní. Jen co vystrčím hlavu ven, do obličeje mě bičuje vítr se sněhovýma vločkami, ostrými jak jehly a stan je napůl spadlý. Pod tíhou sněhu. Dívám se kolem a vedle kluci s druhého stanu řeší ten samý problém. Pohledem zjišťujeme a hlasem se ujišťujeme, že je vše ok.

Budím kluky trochu hrubším způsobem a tahám mezitím kotvící provázky na stanu. Dazul jde zkontrolovat věci které jsme nechali mimo stan a já s Kémou jistíme naše dočasné obydlí. Každý z nás ví co a jak má udělat aniž bychom si něco říkali. Po chvíli je vše v pořádku a my se suneme zpět do spacáku. Ještě ležíme, posloucháme vítr který je venku a doufáme, že zítra nám to vyjde. Hlavou mě proběhne ten sen, ještě že jsem ho měl. Kdo ví jak bychom se probudili :-D

 
 
 
25.8.2013 - cesta do Švýcarska

(Dazul) Rád plánuju s časovou rezervou, pro případ nenadálých komplikací, které obvykle nedokážu namyslet, ale ony přesto zpravidla nastanou. Je to zvyk z dětství, který jsem získal čtením tehdy nepopulárních knih. Díky nim se mi ale dostaly pod kůži leckteré návyky a pravidla, kterých jsem se doposud nedokázal zbavit. Například "přesnost je vlastnost králů a skautů" nebo "skaute, pomoz si sám".

Díky poznámkám a zápiskům, které si se střídavou úspěšností pokouším psát, jsem dohledal, že v roce 1998 nám cesta z Kateřinic k Matternhornu trvala asi 16 hodin jízdy autem. Pokud nenastanou nepředvídatelné problémy, měli bychom to i s přestávkami zvládat v podobném čase. Stanovil jsem tedy odjezd ze Vsetína na 14:00. A přizpůsobil jsem tomu veškeré své počínání a plánování. Návštěvu babičky, práci na stavbě, předávání Dětského bezbariérového centra Březiny ..... + pochopitelnou rezervu.

Ráno na mobilu čtu SMS od Murzílka "Ahoj v 15 hod u Kemílka. Budeme tam oba." Odpovídám mu "Ale včera jsme se domlouvali na 14:00, ne?" - s nadějí, že se pojede dle mého plánu. Přichází mi jednoslovná odpověď "Kemílek". Chápu, rozumím, respektuji, ale nadšen tím rozhodně nejsem. Mohl jsem si ušetřit spoustu problémů při přeorganizovávání slíbených věcí – za hodinu se toho dá stihnout fakt hodně. Slovy Vlasty Redla Kabeláče "To nám to dneska začíná hezky ..."

V 15:00 u Kemílka na Vsetíně nakládáme do vozu Ford Galaxy, který jsem si zapůjčil v práci od našeho obchodníka. Je to prostorná kára, která už absolvovala oldskautskou expedici o prázdninách 2008 do pohoří Rodna a Maramureš v Rumunsku. Trochu se modlím, aby na těchhle plánovaných 2400 km nezklamala.

foto

Úložný prostor v Galaxy je velmi komfortní a tak je vše uloženo přehledně a spořádaně. V jednu chvíli i se Štěpánem a Jůlinkou. 15:04 se loučíme s Jerry i dětma a vyjíždíme směr západní hranice ČR. "Na Plzeň Vávro, na Plzeň!"

Jakožto řidič z donucení řídím první. Je světlo a jsem odpočinutý. Ale odhaduji se na 2-3 hodiny, než se nechám vystřídat. V mp3 přehrávači mám nachystanou zásobu písniček i mluveného slova. Běžně tak využívám čas trávený cestou do práce a zpět - což je každý den hodina, a za týden rovných 5 hodin. Za tu dobu si naposlouchám klidně jednu audioknihu, kterou bych si v tištěné formě možná ani nepřečetl. Když se Irča učila na maturitu, pouštěla si tak povinnou četbu. A tak jsem (ač jsem maturoval před více než čtvrt stoletím) prvně "četl" klasiky, které jsem před zkouškou z dospělosti opisoval z dávno opsaných čtenářských deníků. Třeba takový "Výlet pana Broučka do Měsíce" jsem nikdy nepřečetl, ale při společných cestách do práce jsem jej skoro celý naposlouchal. Ale moc mne nenadchl. Jsem holt primitiv odkojený pokleslou chlapeckou literaturou. Pouštím klukům alespoň sérii motivačních písní pro tuto akci – Matternhorn, Kóta 7000, Pán hor, Čtrnáct trůnů, … vesměs Fešáci, Žalman a Roháči.

Střídat se nechávám až po více než šesti hodinách řízení. To je na mne, řidiče z donucení, úctyhodný výkon. Jsem na sebe pyšný. Ostatně - nikdo mne za tento výkon nepochválí tak dobře jako já sám : -)

foto

 
 
 
26.8.2013 - aklimatizace a první zkouška nástupu
(Dazul) Po dlouhé době jedu vlakem. Do Zermattu se z Täsche ani jinak dostat nemůžeme, protože tady si odhlasovali, že auta se spalovacím motorem do vyhlášeného zimního střediska nesmí. Ale vlak tady těch cca 15 km jezdí 3x do hodiny tam i zpět, takže to tu mají vyřešeno docela sympaticky.

Cestou po Zermattu si ale musíme dávat bacha na tiché zabijáky, jak jsme záhy začali přezdívat zdejším elektromobilům.

foto

Původně jsem měl svůj bágl nabalený na rovných 20 kg. Tuhle zátěž by moje poďobané záda měly asi zvládnout. Jenomže při vykládání společné výzbroje v parkovacím baráku v Täsch na mne zbylo 50 metrové lano a ešus s plynovou kartuší. Taky jsem si dobalil jakési gyzdy a výživné tyčinky, které pro nás zajistil Murzílek. Bágl nemám kde převážit, ale tipuju, že cosi přes 27 kg má. Samozřejmě, že jsem nesl i těžší - na Pamiru mi zpočátku vážil 50 kg - ale to mi bylo o 22 let míň a terén nebyl tak náročný jako dnes. Jsem napnutý jako struna G a čekám jak dlouho to moje záda vydrží. Před týdnem jsem musel na injekce a pak do sebe ládoval antibiotika a po celou dobu domácí rehabilitace necvičil zakázané sklapovačky ani neběhal. Odolal jsem i tomu, abych si nahodil na záda nabalený bágl. Nechal jsem to v rukou Božích - buďto to zvládnu a nebo budu na kluky čekat někde dole a vařit jim čaj. Zatím to záda nějak zvládají. Ne, že bych je necítil, ale pořádná bolest vypadá jinak. A na menší bolest si lze zvyknout.

Výstup na hřeben Hörnli je náročný. I když jsme si dnes naplánovali do základního tábora pod Hörnlihütte jen asi 600 výškových metrů, není to žádná slast. Některé náročnější úseky jsou pro turisty dokonce zajištěny fixačními lany. K tomu ta povinná zátěž s výstrojí a jídlem. Hlavně vodou. Taháme sebou každý 3-5 litrů. Nahoře nic neteče. Jediná možnost je sníh z ledovce či čerstvě napadlé návěje. Ale spoléhat na to nemůžeme.

foto

Míjím převis, kde jsme v roce 1998 s Hadžimem a Michalem spali. Nostalgicky vzpomínám a snažím se vybavit detaily tehdejší mrazivé noci. Proti větru nás chránila sněhová hráz. Kousek odtud jsem fotil zimní Matternhor s malou černou siluetou Hadžiho, který v ruce svírá ledovcové kladivo vlastní výroby. Na tu fotku se doma dívám každý den, mám ji pověšenou nad schody do ložnice. Dnešní, pozdně srpnových den, tu ale není po sněhu ani památky. Obávám se, že o 400 metrů výš už na nějaký sníh narazíme. Zatím je Matternhorn stále v mlze. Nedělám si velkou naději, že dnes uvidíme alespoň kousek vrcholku. Šlapu pomalu, ale pořád stejně. A broukám si "Vrcholek je v mlze, těžko vidět cíl, pokouší se znovu, kdo má více sil. Kolik jich tak stálo - buď já nebo on, v očích rozhodnuti zdolat Matternhorn..."
Za to, že tu takhle šlapu vlastně může tahle písnička. Mel Tillis, kterému je přes 81 let, se musí se zadostiučiněním usmívat, jestliže tuší, co jeho písnička způsobila.

Matternhorn. Co to slovo, sakra, vlastně znamená? Horn je anglicky roh či paroh. V němčině to je asi totéž. A Matter prý znamená v němčině něco jako matný. Že by tedy něco jako matný, slabě viditelný roh či paroh? No, něco by na tom být mohlo. Tvar hory tomu určitě odpovídá. Až se trochu roztáhnou mraky, doufám, že jej uvidím alespoň "matně" :-).

foto

Na Hörnlihütte to je tedy do pořádného kopce. Aby ne. Tohle místo je ve výšce cca 3200 m.n.m. Tady se dá dostat jen mnoha hodinovou pomalou chůzí a nebo vrtulníkem.
Tehdy v dubnu jsme se tu doslova prodírali po pás sněhem v brutální vánici. To co dnes jdeme hodinu, jsme překonávali celý den. Sněžnou jeskyni pro úkryt před větrem jsme si vyhrabali někde tady u té skály. Když si ten flek prohlížím, nejsem úplně v klidu, protože náš brloh měl v průměru 2 metry, ale chodníček je na šířku ani ne poloviční. To znamená, že jsme dlabali ve sněhu, který přečníval do tohoto skalního srázu. Kdyby sníh zmizel, zřítili bychom se dolů a tyhle řádky bych dnes nepsal. Naštěstí toho sněhu bylo takové obrovské množství, že i těch několik metrů mimo skalní stezku bylo hutně zaplněno a patrně nehrozilo bezprostřední nebezpečí, že se to urve, propadne, ujede či povolí.
A to jsem si tehdy myslel, že nebezpečí nám hrozí jen pár metrů odsud - na druhé straně hřebene, kde je skalní sráz hluboký aspoň 150 metrů. Někdy může nevědomost docela dobře chránit. Kdybychom věděli jak terén vypadá bez sněhu, určitě bychom se v naší sněhové díře tak bezstarostně nerozvalovali, nevařili a nepodupávali zimou.

Murzílek má z nás bezkonkurenčně nejlepší fyzičku. Drží se pořád v čele a občas nás popohání. Jakožto nejstarší účastník expedice znám svoje limity a nepotřebuji si nic dokazovat. Soutěžit s Murzílkem taky nemusím. A určitě ne v téhle disciplíně, kde by mne uhnal. Já jen vím, že "běžci dlouhých tratí, ví že platí pořadí v cíli jen". A konec téhle expedice je ještě dost daleko před námi. Platí zásada se držet v takové kondici, abych ještě pořád měl rezervu na poponesení kamaráda.

foto

Jsme tu. Konečně vidím na vlastní oči sošku černé madony v téměř kolmé nástupní stěně na Matternhorn. Odsud to je k vrcholu 1200 výškových metrů. Chata Hörnlihütte je pár desítek výškových metrů pod námi. Je to výchozí místo pro výstup k vrcholu – pro zhýčkanější a movitější turisty. Pro nás to ale bude jen záchranný bod, protože ji nehodláme využívat. Ale to, že tam minimálně 5x denně přistává na malém vysunutém helioportu vrtulník, registrujeme moc dobře a i když o tom nemluvíme, víme, že v případě problémů ....
Tady na hřebeni nemůžeme spát. Ne že by to nebylo technicky možné, ale netřeba pokoušet osud. Za ta léta vandrů, výprav a expedic už má každý z nás své zkušenosti, takže je nám jasné, že musíme z pod stěny sestoupit asi padesát výškových metrů. Jsou tam vidět plošiny pro stany, obehnané kamennými hromadami, připomínajícími pokus o postavení ochranné zdi před sesunutím do třistametrového ledovcového údolí. Pořád je zamračeno a mlžno, takže nejsem schopný přesně spočítat kolik těch fleků pro stany je. Kvalifikovaně odhaduju 15-20.

Je to malý div, že v tomhle svahu se chtělo někomu šíleně pracně vyskládat z kamenů rovinku tak akorát na postavení jednoho stanu. A o kus dál další. Ale za těch 150 let co už Matternhorn neplatí za horu kterou nelze slézt, se našlo dost nadšenců, kteří tady dlouhým čekáním na vhodné počasí pro výstup, krátili čas - třeba právě sisifofským budováním dalšího místa pro stan.

Nevzpomínám si, že bych někdy stavěl stan v takovém terénu - samá skála a kamení, brutální sklon, nehostinnost na první pohled. Jestli tady pár dní ztvrdneme, bude to trochu nuda i když jsem proti ní od vojny imunní.
Jen výběr aktivit bude ochuzený o atraktivní průzkum okolí. Tady budu v průzkumu, co do plochy, výrazně omezený. Nahoru do stěny sám raději nepolezu, sestup dolů je možný prakticky jen stezkou, kterou jsme sem po hřebenu vyploužili a směrem dolů pod stanem začíná po cca 40 metrech asi 300 metrový sráz. Ten není normálně lozitelný, vzhledem k padajícím šutrům. Když vystoupám na hřeben ke stěně, můžu na druhou stranu hřebene zhruba 5O metrů, než začne sešup i tam. Takže z tohoto otevřeného prostoru je cesta ven pouze směrem na vrchol a nebo zpět po hřebenu. Pořádnou bouřku s blesky bych tady zažít nechtěl. Myslím si, že blesk by si vůbec nevybíral a napálil by to přímo do našeho stanu. Jasná volba.

foto

Máme jeden stan. Nese jej Murzílek. Stan byl prý ve slevě, ale je prý fakt dobrý. Sice je jen pro dvě osoby, ale my se tam určitě vlezeme všichni tři - když necháme bágly venku. Vzhledem k tomu, že jsem se ve svých letech na vlastní stan ještě pořád nezmohl, slušivého zeleného Murzílkova krasavce nekomentuju.
Ostatně - stan vypadá docela hezky a když nebude pršet, proti větru i sněhu nás určitě ochrání. V nejhorším si navíc zalezu i do ždáráku.
Po rozložení všech tří karimatek to vypadá, že se do stanu opravdu vlezeme všichni. Vzhledem k tomu, že se karimatky překrývají asi 10 centimetry, budeme se ve spacáku muset přetáčet na povel. Dáváme si půlhoďky na odpočinek v leže, zalezení ve stanu. Aklimatizace v poloze ležícího střelce patří k těm nejpříjemnějším aktivitám výstupu.
Murzílek zabírá místo uprostřed, protože leze do stanu poslední a zbylo na něj. Ležím, stejně jako ostatní, oblečený - jen boty jsem sundal.

Vyrážíme nalehko - bez helmy, lana, sedáků i maček. V rámci druhé fáze aklimatizace si vyzkoušíme za světla nástup do stěny u Černé Madonny.
Zkusíme se dostat tak daleko, jak nám to čas dovolí. Máme asi hodinku až dvě na výstup a pak to musíme obrátit zpět, abychom do tmy sestoupili zpět k Madonně.

foto

Teď stojíme na sněhovém platu pod stěnou, obhlížíme co nás čeká a nikomu se nechce lézt jako první. Fixační lano má v průměru skoro pět centimetrů.
Karabiny v tuto chvíli u sebe sice nemáme, ale tušíme, že je na takový průměr asi nenacvakneme. Jak tu zítra ráno ve 4:00 za tmy polezeme, jistit se ale budeme. I když to patrně nebude nic předpisového - lano feratového úvazku obtočíme kolem fixu a karabinu zajistíme zpátky za feratový úvazek. Nebude to klouzat tak hezky jako karabina, ale jistota je jistota.

K nástupu do stěny se pořád nikdo nemá, tak jdu já. Ostatně, tahle akce byl můj nápad a tak musím jít příkladem.
Fixační lano je mokré, ale v rukavicích mi to tak moc nevadí. Zatím. Tuším, že během čtvrt hodinky budou rukavice mokré a pak to už to budu vnímat – patrně jen jako malý problém. Zdolání prvních padesáti výškových metrů je docela náročné. Možná ani tak ne fyzicky, jako psychicky. Tedy alespoň pro mne. Ale jak tak pozoruju své parťáky pod sebou, tipuju, že to vnímají dost podobně.

foto

Upřímně - nejsem si v téhle chvíli 100% jistý zda těch zbývajících 1150 výškových metrů skutečně vylezeme. A taky zda na to vůbec máme. Takovouto pochybnost jsem zažil naposledy na Pamiru - a pak si ji náležitě vychutnal během noci, sám v ledovcové stěně.

Začínám tušit, že tohle bude opravdu náročné. Každou chvilku mi hlavou běží "tři nahoru, tři dolů". Opatrně, opatrně, v klidu, v klidu. Dolů se dívám až když to je nezbytné. Z výšek mám strach jako každý normální člověk. Překonávám jej třeba tím, že jsem si udělal pilotní průkaz a občas létám na paraglide. Učím se při tom věřit – třeba těm milimetrovým kevralovým šňůrám na kterých je můj život závislý, když letím půl kiláku nad zemí. Dolů se při tom dívat musím a hlubinu pod sebou vnímám. Je to směsice pokory, strachu, adrenalinu i opojné radosti. Trochu podobné je to i teď. Ale pohledem na volný prostor pod sebou se nyní moc neopájím. Navíc mám pocit, že na mne jde občas malá motolice. Asi to má na svědomí ta nadmořská výška a hlava, která se ještě neaklimatizovala.

Na první plošině čekám na Murzu a Kemču. Vzájemné pocity nemáme potřebu nadmíru ventilovat. Cítíme to hodně podobně. Respekt před horou Matternhorn stoupl na nejvyšší míru.

Traverzujeme po levé straně hřebenu. Že se tu cesta hledá špatně, všichni víme a navzájem se ubezpečujeme každých 10 metrů o tom, že postupujeme určitě správně. Občas nás v tom utvrzují malé kamenné mohylky. Kemílek hlásí aktuální výšku podle hodinek, které kalibroval na Hörnlihütte. Jestliže mu to ukazuje dobře, vylezli jsme od nástupu 200 výškových metrů. Za hodinu. K Solvayhütte je to ještě 500 metrů převýšení a k samotnému vrcholu rovný kilák. Jsme v jakémsi kuloáru a dál to je bez jištění poukázka na funebrácký vůz. Navíc začíná drobně sněžit. Chvilku se odhadujeme kudy by se to mělo zítra lézt, ale 100% jistý si není nikdo z nás. Obracím se zpět s tím, že rozhodnutí "kudy" uděláme až zítra.

foto

Čekal jsem, že tu po nesčetných výpravách zůstanou nějaké skoby a borháky pro jištění, ale ať skenuju skálu zleva doprava nebo obráceně, nevidím ani kousíček kovu v šutru. Tohle je fakt hora pro magory. Ani cestou zpět nemůžu narazit na nic, kde by šlo zacvaknout karabinu. Ani skobičku.

Přemýšlím, jestli to, co mne táhne na vrchol je odvaha, pýcha, potřeba si dokázat že "na to mám" nebo opravdová posedlost a touha. Možná od každého něco, ale ta touha je určitě dominantní. Přece bych k vůli něčemu menšímu neriskoval to, že se třeba nevrátím. Ne že by to tady bylo zas tak dramatické, jak to může při čtení mého vyprávění možná působit, ale procházka to rozhodně není. Ale i při obyčejné procházce si můžu třeba zlomit nohu či zakopnout a poranit si hlavu.

Je to s podivem ale i cestou zpět se na několika místech dohadujeme kudy přesně jsme to lezli nahoru. Dal bych krk na to, že jsme šli jinudy než tvrdí Murzílek, ale protože se nejedná o nic zásadního či výrazně nebezpečnějšího, nevysiluju se zbytečnou pří. Energii raději vynakládám na kontrolu každého kroku a hlavně každého chytu.

Už při výstupu mi zůstal jeden chyt v ruce. Že se ten kamenný výstupek viklá jsem zjistil zrovna ve chvíli, kdy se uvolnil. Bylo to rychlé a překvapivé. U takovéto monumentální hory jsem to prostě nečekal. Zaskočilo mne to. Ale jsem miláček Boží a štěstí v tu chvíli stálo, jako obvykle, při mně. Neztratil jsem rovnováhu a okamžitě se přechytl kousek výš. Děkoval jsem za takové varování a praktické připomenutí nebezpečí. Teď je každý můj úchop za šutr trochu rozvážnější. Než se skále svěřím, v rychlosti jí nepatrně zalomcuju. Asi třikrát registruju že je chyt nestabilní a rychle přehmatávám dál. Jako mantru si neustále opakuju - bacha, dávej si majzla, pozor, buď ve střehu, nepodceňuj to, ....

foto

Ve spacáku jsme všichni brzo. Zdaleka není ani osm hodin a my se snažíme usnout. Dneska to byl hodně náročný den. Pominu-li krátké úseky spánku při střídání v řízení, nespali jsme od včerejška. K tomu výstup s báglama sem do základního tábora a těch 200 metrů nástupu na Matternhor. Docela záhul. Teď nás čeká necelých osm hodin spánku, protože ve čtyři ráno musíme vyrazit.

Malé bágly s vodou, jídlem, mačkami, sedáky, helmami, úvazky a karabinami máme připravené venku - přikryté Murzílkovým pončem. Ráno nebude moc času abychom se zdržovali tím, co jsme si mohli za světla a beze spěchu připravit dnes.

Ještě nespíme a tak slyšíme i cítíme jak vítr lomcuje se stanem. A taky vnímáme nápory sněhových jehliček ostře narážející na plátno kopule. Sníh není pro zítřek dobrá volba. A venku už je ho asi pět centimetrů. Moc bych si přál aby do rána stál.

 
 
 
27.8.2013 - zbývá nám 950 výškových metrů

(Dazul) Tušíme všichni tři, že dneska ráno, ještě za tmy, asi nevyrazíme. Ten sníh nemá, v téhle výšce a tomhle počasí, šanci roztát. Přesto ale doufám na malý zázrak. Nemusím čekat na alarm nastavený v mobilu a budím se nedočkavostí a nervozitou. Dnes by třeba skutečně mohl být náš velký den a bude-li nám nebe milostivé, staneme na vrcholku Matternhornu.

Šustěni z ostatních dvou spacáků znamená, že ani Kemča s Murzou nespí. Pokud nebude sněžit, nastane náš velký den na téhle expedici - polezeme nahoru.

Kdo vyleze z teplého spacáčku první, aby otevřel stan a podíval se jak je venku? Je sice tma jak v pytli, ale ve vysokých horách jsem ještě nezažil, aby to platilo doslovně. I bez čelovky bychom to měli poznat. Podle sněhové tíhy na kopuli stanu tuším, že asi nebudou příznivé podmínky pro výstup, ale pokud nevylezu, jistotu mít nebudu. Jedna, dva, tři, teď - rozepínam rychle spacák tak, abych se mohl skrzeva rozvalujícího se Murzílka dostat ke vstupu a přitom ze spacáku úplně cely nemusel vylézt. Kolem vstupu je všechno navlhlé, jezdec zipu se mi hledá špatně. Nějak se mu nechce vyjet nahoru, jde ztuha, jako by mi chtěl oddálit chvíli zklamání.

foto

"Chlapi, je to v pytli. Tady je minimálně 8 cm čerstvého sněhu. Vůbec to nevypadá, že by to chtělo roztát. Dneska se neleze. Spíme dál." Pro jistotu ale ještě nutím parťáky aby se taky podívali ven a rozhodnutí odsouhlasili. Je to jednomyslné. Zachumlávám se do spacáku a snažím se usnout. Do svítání zbývají ještě 2-3 hodiny. Možná jsem i trochu rád, že nelezeme. Pořád si nedokážu představit jak za tmy šplháme po fixech stěnou u Černé Madonny nahoru. Tenhle úsek je trochu brutální za světla, natožpak v noci.

foto

Tušíme, že čekání na vhodné podmínky většinou strávíme ve stanu. Jsme tu chráněni před větrem, mokrem a zimou. Ale celý den proležet určitě nedokážeme. V 8:30 Kemča vykukuje ze stanu a za čtvrt hodinky vylézám já. Právě v čas na to, abychom společně shlédli panoramatické divadlo dvou protagonistů - hustých mraků a ledovcového hřebene na Švýcarsko-Italské hranici. Mraky si hrají na oponu a chvíli ji pootevřou jen malinko, chvíli naplno a nejčastěji ji nechávají padlou. Ale i tak tu krásu vnímáme i skrze tmavé brýle. Jen vrcholek Matternohrnu se tohoto divadla neúčastní a je stále skrytý. Až začínám mít podezření, že tam možná ani vůbec není. Třeba jej někdo čornul a Švýcaři to tají a maskují těmi mraky.

foto


To jsem fakt zvědavý, jestli vrcholek vůbec uvidíme. Jsem tak zviklaný, že kdybychom se měli o to sázet, vsadil bych spíš na to, že vrchol pro nás zůstane spíš zahalený.

foto

Půl desáté - vrcholek Mattyho je pořád v mracích. Už je tím trochu nudný. Ale tady kolem našeho tábořiště je jasno a svítí sluníčko. Děláme naši společnou fotku před stanem. Obloha za námi, směrem na Monte Rosa, je kýčovitě modrá. Ale za pár minut se i tady budou prohánět naducané kumuly s okraji mraků jako svatozář. Kolem sníh a mně vůbec nepřijde, že máme teprve konec srpna.

foto

Vaříme za zídkou vyskládanou z kamenů, ale i tak není lehké v tomhle nenápadném větru zapálit hořák plynového vařiče. Něco teplého do žaludku ale přijde vhod. Alespoň horký ovocný čaj. Roztápíme na něj sníh. Alespoň k něčemu je tahle sněhová nadílka vhodná - nebudeme muset úzkostlivě šetřit vodou.

foto

Navrhuju, abychom zkusili lézt nahoru - dokud to půjde, ideálně až k Solvayce. Alespoň si ještě lépe prozkoumáme trasu a až to polezeme na ostro, nebudeme zbytečně kufrovat. No a pokud vylezeme do mraků a nebude nic vidět, okamžitě to obrátíme. Samozřejmě, že mám trochu obavu, aby můj plán kluci nezavrhli - důvodů proč nelézt je víc než dost. „Zkusíme alespoň vylézt o pár set metrů výš než včera. Co mraky a sníh dovolí. Žádný hazard. Máme doma ženy a děti.“
Ufff - souhlasí.

foto

Balíme výstroj, kterou jsme si už včera večer nachystali u báglů - mačky, sedáky, lano, karabiny, osmy, feratové úvazky. V půl dvanácté nahazujeme báglíky a necháváme náš stan i bágly vedle něj napospas zdejším živlům. Začínáme vystupovat do sedla k Černé Madonně. Je to sice jen pár desítek výškových metrů, ale i tak nám to od stanu trvá dvacet minut.

foto

Deset minut před polednem jsme všichni v sedle, nasazujeme si sedáky a zapínáme úvazky. Za dalších pět minut už jsem na stěně a zacvakávám karabinu na odporně tlusté lano. Je kroucené. Odsud na sochu Madonny není vůbec vidět. A možná je to i dobře. Zbytečně by mně při lezení znervózňovala.Lano je dílem mokré a dílem namrzlé. První rukavice mám mokré už v půlce nástupní stěny. Nevím jestli je lepší lézt v mokrých rukavicích a nebo bez nich. N konci lana budu tak za dvě minuty, takže bych to mohl bez rukavic vydržet. Oóóó – mokré ruce na mokrém a místy zledovatělém laně, to je chuťovka. Lezu trochu rychleji než by bylo zdrávo, ale ta kosa je hodně nepříjemná. Popohání mne vidina, že brzy skončí. Jak si stoupnu na támhle tu plošinku, nebude se ani odepínat a začnu si ohřívat ruce. Vůbec na ně nedýchám, ale rovnou je strkám pod krk a na zátylek a ohřívám si je. Pak do kapes a do klína. Za dvě minuty mám ruce v pořádku. Kroutím vodu z mokrých rukavic, nasazuji je a snažím se hýbat prsty, protože jakmile si v rukavicích vytvořím dobré mikroklima, bude mi stačit jej jenom udržovat.

foto

Fixační lano vede skoro kolmo nahoru a místa jeho uchycení jsou od sebe i 10 metrů, takže kdybych padal, jistící karabina bude po laně klouzat a zachytí se třeba až po těch deseti metrech. Tak nevím, jestli by mi to pomohlo a nebo jenom prodloužilo čas utrpení. Plaším tyhle úvahy a snažím se soustředit na stěnu. Je to v podstatě jednoduché, prostě nesmím udělat chybu. Tři pevné body!

Snažím si zapamatovat zdejší skálu. Je taková zvláštní – vypadá jako nebroušená žula. Bílé žíly křemene se vinou ve vrstvách šikmo dolů mezi živcovou škálou šedé až žlutohnědé. Takový kus šutru před domem ani před klubovnou ještě nemáme. Kdyby to nebylo k autu tak daleko, nabalil bych do báglu co největší kus a dovezl jej domů. Z každé větší cesty se snažím dovézt nějaký kámen – Tater, Pamiru, Kavkazu, Alp, Karpat, zpoza polárního kruhu, ze Zvonivé jamy na Plešivecké planině a bůhví ještě odkud. I z pod Matternhornu dovezu, ale budu se muset spokojit s kamenem, který se vleze do kapsy. Nic dominantního to určitě nebude.

Jak symbolické – je přesně 12:00 a jsem na konci fixačního lana. Ruce jakž takž v teple a čekám na kluky. Odsud je hezky vidět i chata Horlihute - právě tam na předsunutý helioport přistává červený vrtulník. Kolem chaty vládne čilý ruch velké rekonstrukce a pracuje se - žlutý bagr, žlutý agregát, žlutý kompresor na kolech. Jen kabely mezi agregátem a nářadím nejsou žluté. Ale z téhle dálky bych takový detail stejně asi nerozpoznal.

foto

Dáváme se opět po levé straně hřebene. Jinudy to ani nejde. Zatím se nenavazujeme. Tuhle trasu jsme si včera prošli, takže víme co nás čeká. Není se tu za co jistit, ale pokud se noha nešmikne, je to poměrně pohoda. Takže žádný spěch. Postupujeme v pohodě a klidu. Pohled ještě víc doleva je pro silné povahy, protože musíme přes úseky, kdy by šlápnutí vedle znamenalo, že nás budou sbírat do pytle po kouskách až o pár set metrů níž.

Měl jsem strach, že to bude čerstvě nasněženým sněhem na skále nebezpečně klouzat. Ale nakonec tu sněhu až tak moc není. Občas jsou úseky, kde se drží, ale většinou je skála jen mokrá a kluzká - i bez sněhu. Mimo nástupní stěny jsme moc lezeckých úseků překonávat nemuseli a tak mi to příliš nevadí. Těch pár několikametrových schodů jsme zvládli všichni v pohodě a pořád ještě nenavázaní.

Ve 12:23 dosahujeme místa pod kuloárem, kde jsme dolezli včera. Do mraků nad námi to máme ještě kus, ale normální viditelnost snižují poletující vločky sněhu. Tady už bychom se měli asi navázat, protože jediná, našim schopnostem úměrná cesta nahoru vede přes strmou skalku na okraji srázu. Víc doleva už to nejde, tam je vzduchoprázdno a asi půl kiláku pod ním ledovec. Asi se moc dolů dívat nebudu.

Už tu společně mudrujeme nad tím kudy to lézt asi čtvrt hodiny a začíná sněžit nepříjemně hustě. Jsem zvědavý, kdo první vypustí tu větu „Dál nelezeme, vrátíme se.“

foto

Támhle nahoře je nějaká smyčka, za tu bychom mohli přes karabinu zajistit lano. Jsem na úzkém ochozu první v řadě a tak lezu já. Mám trochu pocit, že se do toho Murzovi ani Kemčovi moc nechce, takže stejně mi nic jiného nezbývá. Jako první lozím v neznámém a navíc dost obtížném terénu hodně nerad. Je otázka času, kdy se to projeví klasickým „folklórem“ – rozuměj třesavkou v nohách. Zatím tomu sice nic nenasvědčuje, ale ještě jeden takový úsek a nevylučuju, že se první příznaky „folklóru“ objeví.

Ke smyčce to je tak 5-7 výškových metrů, ale nespěchám. Nalézám do skalky pomalu, možná až příliš pomalu. Kluci musí mít pocit, že to je šíleně těžké a zatím si tady jen prožívám obyčejný mix rozvahy, strachu, odpovědnosti a odhadu. Už jsem u červené smyčky – do pytle! Tohle není žádný fix! To je kousek nožem uřezané staré smyčky s otřepanými konci, uzlem rádoby zaklíněné do spáry. Zkouším za ní zatahat a zdá se, že drží. Zkouším zatahat znovu a – nějakým nedopatřením ze spáry vypadla. Tak nevím, mám o tom říkat klukům? Stop! Blbost! Přece mne tohle nemůže ani napadnout! Takové věci se na skále přece nesmí zatloukat. Život nemůže být jištěný náhodou.
Tohle dilema trvalo to snad jen vteřinku, ale děsím se sám sebe. To, že moc chci nahoru já, mi nedává žádné právo riskovat zdraví a životy ostatních. „Do pytle! Tohle není to, co jsme si mysleli. Tohle je nějaká nouzovka, kterou tu zapomněli už hodně dávno. Vypadá to, že se tenhle úsek musí přelézt bez jištění.“ Sněží, sněží a sněží.

foto

Tak jo, vracíme se. Věděli jsme, že až nahoru to dnes vylézt stejně nejde, takže bychom to stejně museli dřív či později obrátit. Mám smíšený pocit – zklamání, že jsme nevylezli o moc výš než včera a radost, že se nám nikomu nic nestalo. K vrcholu Matternhornu nám zbývá asi 950 výškových metrů, což by mohlo trvat takových pět hodin. A stáli bychom tam, kde před 148 lety Edward Whymper, Charles Hudson, Robert Hadow, Lord Francis Douglas, Michel Croz a Peter Taugwalder se synem stanuli jako první. Tak snad to vyjde zítra. Třeba bude opravu lepší počasí.

foto

V 15:30 jsme už zalezení ve stanu, protože venku sněží ještě hnusněji než nahoře a nemáme momentálně žádný důvod být mimo stan.

foto

Dvě hodinky čekání ve stanu je ale i na mne moc. Lezu ven, bez ohledu na chumelenici a procházím okolí našeho „base campu“. Už ráno jsem objevil kožené pohorky, zachovalé, ale tak o tři až čtyři čísla větší než moje noha. Ale určitě tu toho bude víc. V základním táboře u ledovce Khumbu pod Everestem je prý z takových zapomenutých věcí, které se už neodnáší zpět, celé smetiště. Prý se odtamtud dá vrátit s docela dobrým vybavením. Kdyby mi tyhle boty sedly, snesl bych si je taky dolů, protože stály určitě 3-5 tisíc.
Nahoru nad naším stanem už to mám prozkoumané od včerejška, takže jdu slídit po vrstevnici pod Matternhorn a taky 10-20 výškových metrů pod náš stan. Sice je všude sněhová pokrývka, ale třeba támhle tu hliníkovou tyčku na stan vidím docela dobře i na tu dálku. A ta hromada sněhu pod ní bude možná ukrývat něco dalšího.
Jo! Plachta! Obrovské tropiko – aspoň 5x5 metrů. No, to je objev! To musím nějak využít. Postavím tropikovou střechu pod kterou se pohodlně vlezeme všichni tři a navíc pod ní dáme i bágly, které se nám nevlezly do stanu, aby na ně nesněžilo. Nebude sněžit ani na nás, navíc budeme mít kde vařit nebudeme se muset tísnit ve stanu – pod stříškou si budeme moc i pohodlně sednout.

foto

V půl šesté mám přístřešek z nalezené plachty postavený. Nepodařilo se jej udělat moc vysoký, protože by jej vítr odnesl. Využil jsem kamenné, asi třičtvrtě metrové zídky, která chrání proti větru místo na postavení stanu. Takových zídek tu je minimálně 15. Pochopitelně jsem zvolil tu, kterou máme nejblíž našeho stanu. Aby plachta netvořila vanu, využil jsem všechny nalezené hliníkové tyčky, poskládal je a vytvořil z nich čtyři pětimetrové pruty. Ohnul jsem je jako bychom chtěli postavit indiánskou potní chýši a plachtu napnul přes kostru kopule. To už mi pomáhají i kluci. Rohy plachty jsme vypnuli šňůrami a ty přivázali ke kamenům. V tomhle terénu kolík ani tyčku do země nezarazíme.

foto

Fouká a mokré sněhové vločky nepříjemně píchají do tváře. Musím si nasadit kapuci. Pocit pohody je okamžitý. Čtvrt hodiny před šestou dělám svou poslední dnešní fotku, abych zachytil, jaká je tady fujavice. Před deseti minutami to vypadalo, že ranní sníh stál, ale už je tu opět centimetr čerstvého sněhu. Hmmm. Tak to tedy nevím, zda zítra vyrazíme nahoru. Pokud nepolezeme ani zítra, vzdáme to a přesuneme se jinam. Nějakou čtyřtisícovku přece musíme vylézt.
Kemča vybíjí baterii mobilu surfováním po serverech s lokální předpovědí. Fakt to nevypadá moc dobře. Možná za 2-3 dny. Ale třeba zítra nastane ten malý zázrak, třeba se na nás štěstí usměje, třeba …

 
 
 
28.8.2013 - přesun pod Klein Matternhorn

Tak to balíme. Z výstupu na Matternhorn nebude nic. Je to k vzteku. Ve 4:30 bylo zase spousta čerstvého sněhu a tak jsme to po otevření stanu vzdali a ani nevylezli ven. Než znovu usnu, tak i když dnes není pátek, ale středa, vybavuje se mi Kiďákova písnička "Je srpnový pátek a na horách sněží, někdo jde vzhůru, někdo si věří..."

foto

Když se probouzím definitivně, venku už je světlo. Dá-li se tak nazvat mlhavé pološero. Umocňuje jej i čerstvá sněhová nadílka. Sníh mi nevadí, ale zrovna dnes bych jej nejraději nekompromisně zakázal, zrušil či vymazal. Kdybychom to nebalili, začínali bychom dnes svůj třetí den čekání na výstup. Jenže dneska se bude lámat půlka času, který jsme si na tuhle expedičku dohodli a my ještě nic solidního nevylezli. Pocit ne úplně dobře využitého času v nás hlodá.
Je asi 6:45, když vstávám, balím spacák a lezu ze stanu ven, abych uvolnil prostor. Teprve teď se může začít balit Murzílek nebo Kemílek. Spacák ukládám na dno báglu a balím karimatku. Pořád drobně sněží a viditelnost je mizerná. Naštěstí je tady orientace zjednodušena brutálním sklonem svahu ve kterém jsme spali. Nahoru, dolů, po vrstevnici doleva nebo doprava. Paradoxně bych v tomto počasí rychleji zabloudil na rovině, spíš než tady pod Hörnlihütte.

Než se moji parťáci ze stanu vykotí, sundávám plachtu, pod kterou máme uložené bágly a která nás včera trochu ochraňovala před sněhem a větrem. Dobře se pod ní vařilo. Skládám ji do co nejmenšího balíku a odnáším pár výškových metrů níž – tam, kde jsem na ni včera narazil. Ukládám ji přesně tam, kde byla. Třeba ji další skupinka, která tu bude čekat na příznivé podmínky pro výstup, taky využije.

foto

7:15 - Matternhorn vystupuje z mlhy. Jen na chvilku, za okamžik bude zase v šedo mléčném tajemném a respekt vzbuzujícím mraku. Rychle tahám mobil, zapínání jej, abych si mohl tu nezacloněnou majestátnou krásu vyblejskout. Mám moderní přístroj, ale občas - jako třeba teď - mám pocit, že to je předpotopní typ, který se startuje celou věčnost. Než stačím na displeji naťukat pin, špička hory je zase skoro v mlze. Navíc mi mobil několikrát pípá, to jak jsou doručování SMS, které se mi nahromadily po dobu, co jsem jej měl vypnutý. Než si je přečtu, ponoukám své parťáky, abychom to zkusili za světla alespoň do 4000. To bychom mohli v pohodě stihnout. A hlavně bychom prozkoumali cestu, abychom při dalším pokusu (někdy příště) nebloudili.

foto

Než mobil vypnu, najíždím v menu telefonu do SMS zpráv. První čtu samozřejmě tu od mé ženy. Určitě mi píše něco milého. "Zdeněk Kutěj se naboural v autě a bohužel to nepřežil ..." Do pr..le! Zdeněk je, tedy byl, vrstevník našeho Páji, soused o pár domů výš, otec nedávno narozených dvojčat, které jsme u nás s jejich babičkou zapíjeli, nadšenec do aut - po svém otci. Už Kemílkovi ani Murzílkovi neříkám ani slovo o tom, že bychom to mohli dneska zkusit aspoň do 4000. Jsou věci mezi nebem a zemí, kterým moc nerozumím, ale snažím se je vnímat. A tuhle SMS vnímám tak, že jeden mrtvý stačí. Nevím jestli jsem zbabělec nebo uvážlivý zralý muž. Bije se to ve mně. A hlavně, je mi nějak divně, že Zdeňka Kutějového už nepotkám. Když umřel Spídy, přišlo mi to nespravedlivé a podobný pocit mám i dnes. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně ...

foto

Většinu sestupu do 2600 metrů přemýšlím, zda bychom dnes nahoru vyrazili, kdybych si tu sms nepřečetl. A jak by se dnešní den vyvíjel. Vím, že smrt je součástí žití, čtu o ní denně ve zprávách, ale zpravidla kráčí dost daleko ode mne. A dnes se mne, zprostředkovaně přes Zdeňkův tragický osud, dotkla.

foto

Metodicky nezvládáme sestup úplně dobře. Jsme roztahaní skoro na kilometr od sebe. Každý sestupuje svým tempem. Naštěstí jdeme terénem, který nelze nazvat jinak než "choďák". Většinou na sebe aspoň vidíme, takže se tím sám sobě ospravedlňuju. Navíc nepředpokládám, že by se něco nepředvídatelného mohlo stát. Počasí je na pár hodin dopředu předvídatelné, na ještě větší mlhu to neodhaduju, úsek který sestupujeme patří k těm snadnějším, fyzicky jsme všichni v pohodě a pád vrtulníku je taky málo pravděpodobný.

foto

Murzílek je zase v čele. Usmívám se, protože si vybavuju slova francouzského světce: "Byl jsem pyšný na to, že se stále ještě mohu měřit s mladými. Teď už cítím a uznávám, že již toho nejsem schopen. Byl bych směšný, kdybych se o to pokoušel." Tak se modlil před 400 lety František Saleský.
Mám v trubce se s nimi měřit. Dávno mne to přešlo. Naštěstí mám dost soudnosti. Už dlouhá léta se měřím jen sám se sebou. Jedině vítězství nad sebou samým má punc skutečné výhry. Výhra ale také není důležitá. Důležitá je radost z ní. Nebo spíš jen samotná radost. Radost z čehokoliv hezkého. Třeba z toho, že jdu pořád ještě po svých a sám si také nesu svůj plně naložený bágl. V hlavě mi rezonují další slova úžasné Modlitby ve stáří: "Nauč mne, abych dovedl mlčky snášet své nemoci a obtíže. Přibývá jich a chuť hovořit o nich roste rok od roku. Netroufám si prosit, abys mi dal dar s radostí poslouchat druhé, když líčí své nemoci, ale nauč mne trpělivě je snášet. Také se neodvažuji prosit o lepší paměť – ale jen o trochu větší skromnost a menší jistotu, když se má paměť neshoduje s jejich pamětí."

foto

Mlha kolem je přijatelná. Tím spíš, že jsme tudy šli před pár dny nahoru a máme v čerstvé paměti místa, která by mohla být riziková. Koneckonců - tenhle úsek je turisticky relativně frekventovaný až k Hörnlihütte a ty místa, kde hrozí sklouznutí ze stezky dolů ze skály, jsou jištěná fixními lany. Ale nemyslím si, že by se jich někdo z naší výpravy potřeboval přidržovat. Už jen proto, že jsou namrzlá a nám se nechce zbytečně mokřit ruce.

foto

V pondělí jsme si v Zermattu koupili jízdenku na lanovku za cca 50 CHF (to je v přepočtu víc než tisícovka českých korun). Tahle jízdenka nám platí na úsek Zermatt - Schwarzsee a zpět. Jenomže my bychom se nyní, po sestupu z Hornlihutte na Schwarzsee potřebovali dostat dál - nahoru na Malý Matternhorn. To je víc než kilometrové převýšení. Pěšky a bezpečně je to v tomhle terénu na jeden den nahoru a jeden den dolů. Jsme dohodnuti, že podlehneme, zparchantíme a staneme se mastňáky - vyjedeme na Malý Matternhorn lanovkou. A obětujeme tomu dalších 50 CHF. Ušetříme si tím celý jeden den.

foto

U lanovkové stanice Schwarzsee už mám sestupu až po krk, jsem hodně znaven. Vůbec, ale vůbec nemám výčitky svědomí, že za mne kilák převýšení odedře lanovka. Chceme zítra vystoupat z Malého Matternhornu na dvě čtyřtisícovky a tam si to odmakám sám za sebe dostatečně.
Než Kemílek koupí jízdenku, kochám se pohledem na Schwarzsee. Schwarzsee je idylické horské jezero s malou kaplí – ve výšce 2583 m.n.m. Stanice lanovky je pár set metrů od jezera a tak rozumím tomu, proč ji udělali zrovna tady. Musí být odsud pěkný výhled na velký i malý Matternhorn. Já o něj ale přicházím, protože jsou v tuto chvíli oba v mlze.

Automat na prodej jízdenek nefunguje a ani jediný inženýr v naší expedici, Kemílek, si s ním nedokáže poradit. Nezbývá než se zeptat vlekaře. Německy umím akorát "hilfe" a tak přenechávám komunikaci svým jazykově zdatnějším parťákům. Komunikace probíhá v angličtině. Anglicky umím prd, ale z toho, co vnímám se mi zdá, že ten vlekař myslí tím, že lístek na Malý Matternhorn koupíme dole, stanici v Zermattu. Kemča i Murzílek ale rozumí, že se máme posunout na další zastávku lanovky ve směru Malý Matternhorn. Ta stanice se jmenuje Furgg. Je o 150 výškových metrů níž. Paradoxní je, že i když se chceme dostat výš, musíme na vzdálenosti 250 metrů klesnout o 150. Snažím se vybavit učivo základní školy, abych spočítal úhel klesání. Že by to bylo kolem 30%? Místy mi to tedy rozhodně připadá strmější, ale naštěstí nás cedulky upozorňují, že musíme jít po horské cestě a ne mimo ni. Ostatně - kráčet přímo dolů by asi nebylo dost bezpečné. Travnatý svah je místy vystřídán stěnami, která shora nevypadají na to, že by šly slézat s báglem na zádech.

foto

Nahrazuju na sebe bágl s podezřele těžkým lanem, které zatím taháme jen na okrasu a vydávám se na okraj travnatého srázu. Z něj traverzuje kamenná cesta do údolí k Furggu. Je to určitě víc než čtvrt kiláku, který na mapě odečítám. Šipka na rozcestníku ukazuje 25 minut. Je mi příjemnější sestupovat, než se plahočit opačným směrem do kopce. Na stanici Furgg se „nalodíme“ a necháme se vyvézt až do výšky 3885 m.n.m. Furgg je 2432 m.n.m., takže si pak ušetříme skoro kilák a půl stoupání. Možná to dneska stihneme i na Breithorn, který má 4.164 m.n.m. Sestoupíme pak zpět do 3885 m.n.m a přespíme někde u Klein Matternhorn. Vrátíme se sice až před setměním, ale teoreticky to stíhat jde.

foto

Co to? Šálí mně zrak? Tak zblízka vidím sviště poprvé v životě. Najednou necítím tíhu báglu ani únavu po několikahodinovém sestupu. Tahám z kapsy opatrně mobil, přepínám jej do režimu foto a cvakám abych zachytil tuhle neskutečnou reálii. Je ode mne tak 10 metrů a i když se pomalu a bezhlučně posouvám blíž a blíž k němu, neutíká. Postavil se na zadní, ztuhl jako socha a evidentně vyhlíží, co udělám. Připomíná mi bobra na totemu Hochů od Bobří řeky, jak jej namaloval Zdeněk Burian. Škoda, že tu nemám pořádný foťák s teleobjektivem. To by byly fotky, které bych udal i v National Geogfaphic. Ty co fotím mobilem můžu publikovat maximálně tak na našem webu. Dochází mne Murza, vytahuje svůj foťák a upozorňuje na zbytek sviští tlupy, která se pohybuje dalších 10 metrů od sviště, který mi pózuje.
Murzílek má kvalitnější aparát, doufám, že nafotí detaily a fotky se mu podaří.

foto

Kemča je daleko za námi a tak tyhle hlodavce nic neplaší. Chovají se přirozeně, lezou na balvany, prolézají mezi kameny, hvízdají svým typickým pískotem. Ten co stojí a hlídá, bude asi samec, protože ve sviští kolonii je zpravidla jen jeden. Ostatní by měly být samice, protože mláďata narozená koncem jara by měla být už aspoň měsíc mimo tuhle tlupu. Svišti samice svá mláďata opouští po půldruhém měsíci s tím, že se pak dožívají kolem 15 let. Zajímalo by mne jak je starý tenhle samec.
Hvízd, hvízd – šmik, hrrr a celá tlupa je pryč. Vydržel bych se na ně dívat klidně hodinu, ale i těch deset minut focení stálo za to. Je to můj nejdelší a nejtěsnější zážitek se svišti. Kdyby pro nic, tak už kvůli němu stál tenhle sestup za to.

Přecházíme můstek přes potok Furggbach a jsme u stanice Furgg. Je divné, že tu nejsou žádní lidi. Ale ještě divnější mi připadá, že žádná z kabin lanovky tady nezastavuje. Třeba to tu mají zařízené tak, že kabina zastaví jen když přes turniket přejde někdo s platnou jízdenkou.

Zdá se, že jsem švýcary vysoce přecenil. Vůbec tu nemají tak chytrý turniket a inteligentní lanovkové kabiny. Nemají tu ani žádný automat na koupi jízdenky a už vůbec ne nějaký dozor či pracovníka, který by lístky prodával. Nemají tu vůbec nikoho. Jsme tu jen my a projíždějící kabinky, které nestaví.
Tolik lichotivých pojmenování na adresu toho dobráka, který nás ze Schwarzsee poslal sem k Furgg, a které nyní na jeho adresu padají, bych sám nevymyslel ani kdybych se hodně snažil. Ale kolektivně jsme si alespoň dobře zanadávali. A spočli. S vyzutýma botama ležím na mřížkované podlaze stanice. Údolní vítr mne ofukuje skrze podlahu, ze stran i shora. Je to příjemné. Osušuje můj pot. Takhle vypadá zasloužený odpočinek.

Vracet se nebudeme. Teď budeme stoupat směrem ke stanici Trockener Steg – 2939 m.n.m. Tedy půl kiláku převýšení. Je nám jasné, že výstup na Breithorn dnes nestihneme. Je poledne, když to půjde u Trockener Steg můžeme být mezi druhou a třetí, než nás lanovka vyveze na Klein Matternhorn bude kolem čtvrté a výstup a sestup bude trvat tak 3-5 hodin, nebudou-li komplikace. Sečteno, podtrženo, z Breithornu bychom sestupovali kolem osmé - deváté večer. To už bude snížená viditelnost. Navíc odpolední odměky na prudkých svazích přejí lavinám či utržení sněhových ploten. Je zbytečné to riskovat. Zítra je taky den. Předpověď je příznivá, takže bychom neměli o nic přijít.

foto

I když na Trockener Steg vede horská cesta, žádné leháro tohle stoupání není. Myslím si, že bych tuhle trasu nevyjel ani mým „bojovým vozidlem pěchoty“ – jak přezdívám vozítku Opel Corsa, které odrovnávám každodenním stoupáním po kamenité lesní cestě, když jezdím na stavbu. A „bojové vozidlo pěchoty“ vyjede hodně velký kopec.

foto

Trsy vysokohorské trávy tu spásají volně se potulující ovce. Kilometry daleko nikde nikdo, jen ony. Ovce s takovými zvláštními rohy a šíleně dlouhou srstí. Asi to bude nějaké plemeno, které se chová pro kombinaci vlna-mléko-maso. Nejspíš švýcarská alpská ovce. Ještě loni bych o tom nevěděl absolutně nic, ale protože jsem chtěl zjistit jaké plemeno jsem zakoupil, prolistoval jsem toho dost na to, abych zjistil, že mám nejspíš křížence suffolk a fríské ovce. Matně si při tom vybavuju obrázky a fotky z knihy „Chováme ovce“, kterou jsem si pořídil abych se o ovcách něco dozvěděl - když už jsem letos čtyři jehňata na paseky dovezl a vybudoval jim tam přístřešek s travnatou střechou. Tady by se jim dařilo taky dobře i bez přístřešku. Tyhle švýcarské ovce jsou přes léto o dva a půl kiláku výš než ty naše na kateřinických pasekách a žádný přístřešek nepotřebují.

foto

Terén s trsy trávy skončil. Je vidět, že stoupáme a nabíráme výškové metry. Teď už je kolem jen samé kamení a občas ostrůvky sněhu. Souvislá vrstva sněhu, respektive ledovec, začne až ve 3000 metrech. Monotóní stoupání timhle mrtvým terénem si zpestřuju pozorováním protějšího hřebene. Dnes ráno jsme z něj scházeli.  Z mraků se odkrývá i kamenný sráz ve kterém jsme měli dvě noci postavený stan. Tam jsme čekali na  vhodné podmínky pro výstup, odtamtud jsme podnikli dva chybé pokusy.  Teď je dokonce vidět i ta nástupní stěna u Černé madonny. Ale ten kuloár u kterého jsme to obrátili je pořád v mracích. Zato si můžu hezky prohlédnout kudy přesně jsme se škrábali do našeho základního tábora pod Hörnlihütte. Hezky se na to dívá.

Lehám si na bágl asi sto metrů od lanovky na Trockener Steg. Murzílek s Kemčou se jsou podívat do velkorysého komplexu ve kterém je stanice umístěna, aby omrkli situaci a zjistili kdy nejdříve budeme moci zítra nastoupit. Hlídání báglu mi jde dobře. A pokud při tom můžu něco pojíst, mám pocit, že se nejedná o žádnou oběť : -)

Po půlhodince se parťáci vracejí a přesouváme se hledat místo, kde postavíme stan a přenocujeme. Máme dostatek času, protože jsou tři hodiny odpoledne. Určitě se okoupeme v některém ze zdejších horských jezer. Jsme sice skoro ve třech tisících, ale mám pocit, že to byl Edmund Hillary, který tvrdil, že "Každá voda, která není zamrzlá je dost teplá ke koupání". Dneska bych tam vlezl i kdybych měl rozbít led. Čtyři dny jsme se neměli možnost umýt a tak nás studená da nemůže odradit.

Dobrý flek nacházíme asi kilák od stanice lanovky, pár set metrů od horké cesty i nejbližšího chodníčku, mimo vyznačený trek. Je to úžasné místo uzavřené mezi nevelkými skalkami, s ne příliš hlubokým horským jezerem - přímo ideálním pro důkladnou očistu, i s výhledem na velký Matternhorn i Klein Matternhorn. A je chráněno před větrem, takže se tu bude dát bez problémů uvařit.

foto

Rozkládáme si věci, větráme spacáky, vaříme čaj, jíme a stavíme stan. Nepospícháme. Vychutnáváme si sluníčko, které celé odpoledne úžasně svítí. A chystáme se na vysokohorskou koupel.

foto

V "našem" jezírku či horském plese je vody nad kolena a je opravdu studené. Aby ne, vždyť jsme ve výšce 2900 metrů nad mořem. Nejsem si jistý, jestli jsem se tak vysoko ve volné přírodě někdy koupal. Nejspíš je to v takové výšce moje premiéra. Někoho z nás napadá, že bychom měli tuhle bestiální koupel vyfotit. To by samo o sobě nebylo špatné, ale moji parťáci trvají, že na fotce musíme být ve vodě všichni tři. A to je už problém. Samospoušť je na 10 sekund a dostat se po kluzkých šutrech dna k mrznoucím kamarádům není až tak jednoduché. Protože vím, že to nestihnu, už v půli cesty se obracím čelem k fotoaparátu a zbytek cesty couvám. "Přece nebudeš do objektivu vystrkovat holý zadek!" Asi jo. Teoreticky by měla být moje tvář o trochu hezčí a méně unifikovaná než moje zadnice.

foto

Cvak. Nestihl jsem to. "Běž to spustit ještě jednou." Vyhrabávám se z vody na břeh a přemýšlím, zda to je dobře, když už jsem si začal na teplotu vody zvykat. Jakmile překonám první šok a první stádium hibernace, už to jde a jsem schopný ve vodě nějaký čas přežít. Jenomže teď vylezu, tělo se začne zahřívat a zase pak polezu zpátky a zase nastane teplotní šok a zase budu zatínat zuby a přemáhat se, abych nevyběhl na břeh. Zvládám ve zdraví i tuhle nepříjemnou část koupele. Uvědomuju si, že mne tentokrát ani moc netrápil palec na levé noze, který mi na vojně před pár desítkami let omrzl a od té doby s ním mám občas problém i v létě při procházce ranní rosou, natožtak při koupeli jakou právě praktikuju.

Jsme okoupaní, napapaní, odpočatí a vyrážíme na průzkum. Jdeme směrem k ledovci. Začíná kilometr, maximálně dva, od nás. Ledovcové sněhové pole působí spořádaně, čistě, přehleně, ale vůbec ne nudně. To nejdramatičtější se vždy odehrává pod jeho povrchem. 

foto

Na vysokých horách je dobré to, že si vždy uvědomím, co skutečně k životu, či přežití potřebuju. A není toho zas tak moc. Pominu-li zdraví a přiměřenou dávku štěstí, je bez jakékoliv pochybnosti nejdůležitější voda. Dehydratace organismu je záludná, zvláště se vzrůstající nadmořskou výškou.

Sice sebou táhneme v pet láhvích každý aspoň tři litry, ale každým dnem jsme aspoň o půldruhého litru lehčí. Napadá mne, že pro tyhle výšky je vynález lehké pet láhve naprosto úžasný. Pamatuju doby, kdy jsem ji neznal a na výpravy a vandry vozil vodu ve vojenské hliníkové čutoře. Jednak byla těžší a hlavně se do ní vylezlo jen asi tři čtvrtě litru vody. Proto jsem Jurovi a Leškovi trošku záviděl, když si ze své první návštěvy Rakouska s TJ Slovan Vsetín, kolem roku 1980 přivezli velkou umělohmotnou láhev od coca-coly. Vlezlo se do ní 2(!) litry vody. Skoro nic nevážila. A já ve svých patnácti letech prvně obyvatelům kapitalistického světa zazáviděl tenhle úžasný výdobytek, který degradují tím, že do něj stáčejí sladkou vodu.

Nad cca 3500 metrů už je i v létě zpravidla alespoň na některých místech sníh, takže to s vodou není tak kritické, protože sníh lze roztopit. Ale o tisíc metrů níž sníh nebývá a pokud neteče malý potůček, je poutník odkázán jen na to, co si s sebou nese v báglu. Voda z velkých ledovcových potoků bývá kalná a plná sedimentů. Vytéká špinavá už z pod ledovce. Má takovou šedou barvu. Když ji nabereme do pet láhve a necháme odstát, sedimenty se usadí na dně. Nevypadá to příliš vábně, při nalévání do ešusu zůstane část sedimentů v pet flašce a po uvaření polévky není ten zbytek sedimentů vidět. Přílišná hygiena a laboratorní čistota tady nahoře prostě nefunguje.

foto

Náš stan je odtud snadno přehlédnutelný. Naštěstí lze jakž takž najít pleso u kterého jsme stan postavili. Z téhle vzdálenosti je úplně prťavé. Ale žádné další tak malé pleso tam není a tak stan musí být na jeho vzdálenější straně. Teď prvně trošičku a jen na malinkatý okamžik lituji, že Murza má zelený stan, který se v tamním terénu snadno přehlédne. Trvá mi snad půl minuty než jej přesně lokalizuju. Samozřejmě, že za to nemůže jen barva stanu ale i to, že už nemám tak dobrý zrak jak dřív a brýle si odmítám pořídit. Nocování ve stanu tu asi zakázáno není, ale stejně budeme všichni tři rádi, když nás tam dole se stanem nikdo nevyhmátne. Návyků ze slovenských hor se prostě jen tak nezbavíme.

foto

Muzílek s Kemčou jsou asi čtvrt kiláku pode mnou a zdá se, že už dál nahoru postupovat nebudou. Trošku váhám, zda těch zbývajících pár set metrů, které chybí k překonání tohoto skalnatého úseku mám a nebo nemám zdolávat. Nahoře na skalami už je jen otevřené ledovcové pole, které se táhne až k hřebenu Malého Matterhnornu. Za ten pocit by to asi stálo, ne? Jo, stálo by to za to, ale opět vítězí pocit odpovědnosti a minimalizace rizika. Jsem odporně odpovědný a zkazím si každou radost - hudruju sám na sebe celou tu dobu co sestupuju ke svým parťákům.

foto

Takovým terénem jsem ještě nešel. Škoda, že tu není Lešek, ten by mi podal odborný výklad o těchhle podivuhodných šutrech. Mají místy zvláštní barvu jako korodující železné ingoty. Z dálky vypadají některé oválné šutry jako odmontovaná tanková věž bez laufu. Nefouká a v podvečerním slunci je docela příjemně. Ale když nasávám nosem vůni tohoto kousku země, cítím v ní sníh. Protože i sníh a ledovec má svoji obtížně popsatelnou vůni.

foto

Vracíme se zpátky do tábora. Je půl sedmé – čas na to ještě něco uvařit a zobnout než zalehneme. Teď už to není na tričko. Máme na sobě každý mikinu a bundu, kluci nasadili i čepice. Slunko už skoro zapadlo, ale mrak nad velkým Matternhornem, tím naším neslezeným kopcem, se roztrhává a poodhaluje špici. Zbytky slunka vytvářejí kolem vrcholku svatozář. Je to úžasná a magnetizující chvíle. Rychle vybíhám na nejbližší skalku nad táborem, abych zkusil vyfotit Mattyho s odrazem v našem jezeře dřív než jej mrak zase zacloní. Zrcadlící se obraz vrcholku je další úžasný kousek, pro který stálo tuhle cestu absolvovat. I když se mi to podaří vyfotit, stejně to bude jen zlomek tohoto fantastického divadla – bez zvláštního ticha, majestátnosti, vůně, chladu, volnosti a všeobjímajícího souznění. Tohle by nezachytil ani Claude Monet a to byl nějaký mistr impresionista.

foto

Dneska jsem si příjemně mákl, dnešní den jsem si zasloužil.

 
 
 
29.8.2013 - vystupujeme na dvě čtyřtisícovky

(Dazul) Čtvrteční ráno - pátý den expedice Matternhorn 2013. Nemusíme příliš spěchat, protože lanovka na Matterhorn Glacier Paradise pojede až v po 9:00. Ale 6:40 je Murzílek už venku a fotí Matternhorn - úžasně nasvícený ranním sluníčkem a je vidět každý jeho detail. I to místo, kde jsme před dvěma dny nejvýš vylezli.

foto

V klidu snídáme a balíme spacáky, karimatky, a vše co neponeseme nahoru. Stan taky. Přikryjeme to Murzílkovým pončem a necháme tady. Vše co budeme potřebovat pro výstup balíme do malých báglíků - mačky, úvazky, karabiny, lékárničku, sluneční brýle, rukavice, návleky, jídlo a pití. Murza báglík nemá a tak nese lano.

foto

Jízda lanovkou na Matterhorn Glacier Paradise (3.820 m.n.m.) je zážitek. Nejenom pro to obchodní jméno „ledovcový ráj“. Je nás v kabině namačkáno kolem padesáti, ale i přes ramena těch, kteří stojí hned u oken, vnímám tu úzkost z hloubky pod námi. Opět si uvědomuji svoji malost a nicotnost v kontextu mohutnosti a věčnosti hor kolem. Pod námi je obrovský šedý a zvrásnělý ledovec posetý kameny.

foto

Lano je napnuté bez jediné podpěry až na hranu Klain Matternhorn. To je vzdušnou čarou skoro 4 kiláky. Hloubka pod kabinou je odhadem kolem půl kilometru - srovnávám-li to s výškou jak si ji pamatuju třeba z létání na paraglide nad Monakem. Adrenalin mi v takovém případě stoupá, ale je vyvážen pocitem, že záleží jen na mně kam poletím a jak přistanu. V případě problému mám u sebe záložní padák a mohu jej použít. Kdyby se urvala tahle kabina, nemohl bych udělat vůbec nic. Ale jsem při tom mnohem klidnější než při letu s paraglide vysoko nad mořem.

foto

Lanovka na Klain Matternhorn je prý nejvyšší v Evropě a spustili ji v roce 1979. Licenci k výstavbě prý získali už v roce 1969, ale občané podali proti stavbě stížnost a švýcarská vláda rozhodla o výstavbě znovu o rok později. Pak si zase podali námitky ekologové a až na konci roku 1973 byly zamítnuty a mohlo se začít stavět. Jestli to bylo správně nebo ne si netroufám odhadnout, i když inklinuju spíše k tomu, aby i takový výhled jako je z Klain Matternohrn byl spíše zaslouženě vydřený vlastním potem než rychle kýmkoliv snobsky koupený.
Každopádně je tahle lanovka malým technickým zázrakem i tady nahoře na horní stanici. Musela to být logisticky a technicky neskutečně náročná operace dostat tady tisíce kubíků betonu a v mrazech až -40 stupňů stavět. Prý do betonu dávali teplou vodu a transportovali jej sem v izolovaných nádržích, aby jim nezamrzl.
Tenhle úsek lanovky z Trockener Steg na Matterhorn Glacier Paradise má převýšení 891m a je 3788m dlouhý. Samotný "výtah" kabinou trvá asi osm minut a za zpáteční lístek jsme každý dali 48 CHF, což je v přepočtu cca můj denní výdělek. Ale stojí to opravdu za to.

foto

Vystupujeme na plošině čnící do hlubiny na švýcarskou stranu. Dlouhým tunelem vytesaným do skály procházíme na ledovec - směrem na italskou stranu. Tunel má v půlce slepou odbočku končící prosklenou stěnou - je to vyhlídka do kotle pod Breithornem. Každý, kdo tu chvíli postojí musí cítit jak je mrňavý a pomíjivý při pohledu na to všechno kolem. Nevím proč, ale vybavuje se mi, pro mne komický název, kterým tvrdohlavě ve svých mapách Klain Matternhorn nazývají Italové - Piccolo Cervino.

Prvovýstup na Malý Matternhorn uskutečnil už 1789 zakladatel alpinismu Horace-Bénédict de Saussure – ženevský aristokrat, fyzik a cestovatel.
Na (velký) Matternhorn se podařilo vystoupit až o cca 65 let později. Ten výškový rozdíl 595 metrů stál mimo jiné i tři životy prvolezců ze sedmi, kteří tehdy stanuli na vrcholku. Prvovýstup na Malý Matternhorn se obešel údajně beze ztrát na životech.

Tady nahoře, kousek pod vrcholkem Klain Matternhorn je sníh všude. A je ho opravdu hodně protože tu nikdy neroztaje. Tady se lyžuje po celý rok. Jsme ve výšce 3.820 m.n.m. Breithorn je ta hora vlevo. Táhne se tam řada skoro jako na Chilkoot při zlaté horečce. Ale pár jedinců se vrací, evidentně výstup do 4.165 m.n.m. nezvládli. Jestli vyjeli nahoru ze Zermattu rovnou sem, udělali během necelé hodinky převýšení skoro 2,5 km bez jakékoliv aklimatizace. A věřím, že tu zátěž nemuseli zvládat.

foto

Na pláni pod horní stanicí lanovky nasazujeme feratové úvazky a helmy, navazujeme se na lano, nastavujeme skládací tyčky a pomalu se vydáváme po vyšlapané stopě. Mačky zatím neseme v báglu. Před námi je víc než kilometr chůze po rovině a bez maček postupujeme rychleji.

Sluníčko svítí ukázkově - můžeme dělat fotky srovnatelné s těmi v katalozích cestovních kanceláří. Rozepínám si bundu a čepici z pod helmy sundávám. Nechce se mi zastavovat naše lano a strkat čepici do báglu a tak ji strkám do kapsy. A narážím na sáček se speed gelem. Tahám sebou dva. Po vycucání gelu by se měla do těla zrychleně uvolňovat koncentrovaná energie. Tak nějak mi to líčil Murzílek. Tak to odzkouším. Tenhle je s jakousi ovocnou příchutí. Chutná docela dobře. Snažím se vnímat, zda pocítím nějakou změnu, jestli se mi vlije do těla nová síla, spadne ze mne únava nebo něco podobného. Nic. Necítím absolutně žádnou změnu. Možná to ale nepůsobí tak rychle. A nebo jsem nějaký exot na kterého to nepůsobí tak rychle. A možná taky vůbec.

Tady začíná stoupání, které končí až nad 4000 metrů. Děláme dva úkroky vpravo ze stopy a zastavujeme. Sundáváme bágly, vytahujeme mačky, nastavujeme je a vážeme řemínky na boty. Mačky se musí pořádně utáhnout, jinak se uvolní a v tom nejméně vhodném okamžiku z boty odpadnou.

foto

Velký Matternhorn vypadá jako logo Paramountu. Až přijedeme domů, podívám se zda to tak je opravdu a nebo je to úplně jiná hora. Nezdá se mi až tak pravděpodobné, že by Američané dali evropskou horu do loga své filmové společnosti. Asi tam u nich mají nějakou podobnou horu. To by mne zajímalo zda je vyšší než Matternhorn a nebo ne. A hlavně, kde ta hora stojí.

Šlapeme za sebou jako housata. Tempo určuje ten první. I když se cítíme na rychlejší stoupání, nemá smysl předbíhat. Mám pocit, že tu nadmořskou výšku už vnímám. Cítím, že se zadýchávám víc než tam dole a možná mne i trochu bolí hlava. Už dlouho jsem nebyl takhle vysoko. A výš jsem byl jen před téměř na den přesně před 23 lety při sólo výstupu ledovcovou stěnou na Pik Skaut - kousek od Afganistánu, v Tádžikistánu, na Pamíru. Vystoupal jsem tehdy do 6000 metrů a palice mne bolela pořádně. Nocoval jsem v 5000 metrech po té co mi v té výšce vybuchl benzinový vařič. Od té doby vozím do hor výhradně plynový vařič. Plynový vařič máme i na této akci, ale sebou nahoru jej teď neneseme. Neplánujeme nic ohřívat ani vařit čaj a tak by to byla jen zbytečná zátěž.

foto

Fouká. Ani si to moc neuvědomují, ale po celou dobu našeho pobytu kolem 4000 metrů docela fičí. Občas točím na mobil, abychom měli i nějakou pohyblivou vzpomínku na tuto expedici. Ale je zbytečné při točení namlouvat nějaký komentář. Na záznamu bude přehlušený vichrem. Aspoň to bude vypadat dramatičtěji než to ve skutečnosti je. Na vítr jsem si už zvykl a téměř jej nevnímám. Mám dobrou čepici a kdyby bylo opravdu zle, nasadím si kapuci. Ostatně Murza i Kemča mají kapuce už nasazené. A vypadají v nich dost drsně.

foto

Breithorn má 4164 výškových metrů nad mořem. Tedy ten jeho nejvyšší vrcholek na který se plazíme my - Breithorn Occidentale. Některé prameny uvádí jeho výšku dokonce o 1 metr vyšší. Breithorn má celkem 5 vrcholků - od 4075 m.n.m. Roccia Nera po nejvyšší 4165 m.n.m. Breithorn Occidentale. Pokud se nám podaří vystoupat na Breithorn Occidentale, asi to zkusíme protáhnout i na Breithorn Centrale, který má na výšku o cca 4-5 metrů méně. Ale je asi o kilák dál a to znamená, že budeme muset nějaké výškové metry ztratit, abychom je o kus dál mohli zase nastoupat. Nebude to tak úplně zadarmo, i když jsou tyhle vrcholy, díky lanovce na Klain Matternhorn, asi nejlehčí evropské čtyřtisícovky.

Kousek pod vrcholkem obcházíme skupinku odpočívajících vysokohorských turistů. My už to ale dorazíme. Lano má jednu výhodu - drží nás pohromadě. Pokud chceme odpočinout, musíme se dohodnout všichni tři.
Lano nás taky nutí udržovat rozestupy. Když jdeme blízko sebe, lano je prověšené a může se stát, že na něj šlápneme. Normálně by to samozřejmě nevadilo, ale máme na botách připevněné mačky - stoupací železa s kovovými kroky, které se dokáží zaseknout do ledu. A pokud bychom takovým hrotem šlápli na zánovní oddílové horolezecké lano, museli bychom jej vyřadit. To bych si pak od Zdendáša, který je správcem oddílového inventáře vyslechl ne příliš lichotivé poznámky.

foto

Táhlý a úzce hřebenový vrcholek je mlžném oparu. Je 11:25 a je nás tu asi dvanáct. Ti kteří teprve přicházejí, už jen tuším v regulerní mlze. Opar se drží kolem zasněženého ledovcového vrcholku. Dál už jsou jen mraky. Je to hezký pocit vystoupat nad mraky.

Do údolí většinou moc vidět není. Jen na horizont. Ale tam je vidět poměrně jasně. Slunko a modrá obloha nad pásem mraků dává té scenérií až jakýsi punc kýčovitosti. Ale tenhle kýč se mi hodně líbí. Už jen proto, že jsem si jej hodně poctivě zasloužil.

foto

Směrem na Monte Rosu je odsud úžasný pohled. A na druhou stranu samozřejmě taky. Z pásma mraků ční do azura vrcholek Matternhornu. Okamžitě se mi vybavuje text písnicky "... vrcholek je v mlze, těžko vidět cíl, pokouší se znovu kdo má více sil ..."
Ten vrcholek mne přitahuje víc a víc. Začínám jím být asi trochu posedlý. Moc bych chtěl strefit optimální kombinaci vhodného počasí a dobré fyzičky, abych stanul na té špičce a přes moře mraků se díval z Matternornu právě sem na Breithorn.

Ani to nevypadá, že jsme skoro o půl kiláku níž než je vrcholek Mattyho. Vypadá to, že kdybych mohl přejít po pomyslném mostu, který tvoří mraky pod námi, došel bych jen kousek pod štít Matternhornu. Když se ale dívám pozorněji, nevidím typický schod na pravé hraně pod vrcholem - na jeho úpatí by měla být bivakovací Solvayka. Od ní to je nahoru ještě 500 metrů. Každopádně ten kousíček skály, který z mraků ční má kolem 400 výškových metrů. Tady v horách si vždy uvědomuju pojem slova "relativní".

foto

Z Breithornu pokračujeme po hřebeni dolů a pak opět nahoru. Jdeme na další čtyřtisícovku. Kráčíme teď po pravé straně hřebene - pár metrů od něj. Je to zvláštní pocit, když si uvědomím, že právě jsem přešel že Švýcarska do Itálie. Hřeben přechází na levou stranu do převisu. Jsem sice navázaný, ale nemám dost odvahy jít po hraně. Několikasetmetrová hlubina pod převisem je dostatečným varováním. I když - kdyby se ten sněhový převis se mnou utrhl a Murza s Kemčou mne na laně neudrželi, padali bychom do Švýcarska všichni a až dolů bychom stejně nedopadli. Zachytili bychom se lanem někde na skalnaté stěně. To bychom už ale byli rozšmelcovaní na maděru. Ne, na převis to zkoušet nebudu.

foto

Pořádnou přestávku nad čtyřmi tisíci děláme až v sedla za Breithornem. Tady tak moc nevyfukuje a je tu i relativně dost široký hřeben na to, abychom se mohli pohybovat i mimo vyšlapanou pěšinku. Je tu dost místa i na to, aby taky přistál i vrtulník. Ale my jej potřebovat určitě nebudeme.
Jíme. Já rozbaluji sáček s indiánským sušeným masem a dávám do sebe i tubičku energetického gelu. Nějak necítím hlad ani žízeň, ale je mi jasné, že nějaké tekutiny i kalorie do sebe dostat musím, jinak to příjde bez varování a já během chvilinky zůstanu vysílením stát. Párkrát jsem to už zažil. Pohoda, pohoda a najednou jsem slabý jak čaj a nemám žádnou sílu pro další pohyb. Pokud u sebe zrovna nemám žádné jídlo, nastává čas utrpení a totálního zpomalení a nespočet chvilek na odpočinek. Když mám u sebe cokoliv, co mi může dodat energii, je jedinou záchranou to okamžitě požít. Takový čtvereček čokolády dokáže během pár minut dodat neuvěřitelné množství energie. Je to jeden z nejhezčích pocitů, když se do těla postupně vlévá ztracená síla.

foto

Síla do těla znovu vstupuje, ale stejně tak to nenápadně a pozvolna dělá zima. I když jsme v sedle, vyfukuje tu přímo ukázkově. Sestoupit kousek pod sedlo na švýcarskou stranu je nereálné - sedlo tu je ukončeno převisem. A na italskou stranu budeme sestupovat až půjdeme z  Breithorn Centrale. Navíc fouká právě z Itálie do Švýcarska a tak bychom si sestoupením pod úroveň sedla vůbec nepomohli. Tady se do závětří nikde nedostaneme, pokud bychom si zrovna nechtěli udělat záhrab. Jdeme dál. Na vrchol to sice není až tak daleko, ale při zdolávání jakéhokoliv převýšení se ve čtyřech tisících člověk hezky zahřeje - a my máme pár desítek metrů před sebou.

foto

Tady na druhém čtyřtisícovém vrcholu dnešního dne - Breithorn Centrale, jsme sami. Tedy - sami tu jsme jen asi pět minut. Pak nás dochází ruský pár. Chtějí vyfotit a tak pořizuju na jejich digiťák pár fotek s Monte Rosou v pozadí i jejich navázání lanem. Anglicky neumím a tak je asi trochu překvapuju drobnou konverzací v ruštině. Vyskakuje mi automaticky a ani nevím, zda to je správně. Ale Rusové evidentně rozumí, takže asi jsem to trefil. To už jsme ale na sestupu. Muzílek je pořád navázaný v čele a já na chvostu. Sestupování je snadnější a rychlejší. Mačky máme už spolehlivě přivázané a jejich úvaz vychytaný takže se nesesmekávají z pohorek. Krátké úseky občas mírně sklusáváme. Mačky ve sněhu drží pevně a hůlky nám pomáhají udržet stabilitu a neseknout sebou.

foto

Sestupujeme ze sedla mezi Breithorn Occidentale (4164 m.n.m.) a Breithorn Centrale (4160 m.n.m.). Asi sto výškových metrů pod hřebenem, na italské straně, míjíme napravo pár trhlin. Jestliže jsem měl občas pocit, že jsme navázáni vcelku zbytečně, už jej nemám. Okamžitě se mi při pohledu na trhlinu ve sněhového masivu vybavuje můj loňský pád do zaváté trhliny na Malé Fatře. To jsem samozřejmě navázaný nebyl. Okamžiky hrůzy, když mne Pípa držel na lyžařské hůlce a ta se mu pomalu vysmekávala, jsou najednou docela živé. Jsem rád, že jsme všichni tři pevně navázáni na sebe. Viset na laně je přece jen větší jistota než viset na lyžařské tyčce. Ale lepší je raději neviset : -).

Asi sto výškových metrů nad velkou ledovcovou plání, která sahá až ke kraji Klain Matternhorn, dávám povel k odvázání se. Možná to není úplně předpisově správné, ale nějaký šestý smysl mi říká, že jsme z nejrizikovějšího terénu pryč a teď už to bude pohoda. Odepínáme se, Murza balí lano a sbíháme zbytek svahu. Tož to je iné kafe!

foto

To, že už nejsme na jednom laně, má i svoji nevýhodu. Na ledovcové rovince jdeme každý svým tempem a trháme se. Ke stanici lanovky dorážíme každý zvlášť - asi v rozmezí půl hodiny. Nadmořská výška, na laně mi to tak nepřišlo, zřejmě hraje svoji individuální roli i v míře únavy. Navíc Kemču z toho rozbolela hlava. Nezávidím mu. Vybavuju si totiž jak jsem sestupoval z pamírské šestitisícovky Pik Skaut do pěti tisíc a začala mne hodně bolet hlava. Po předchozí sluchové halucinace jsem to tehdy vyhodnotil jako počátek horské nemoci se kterou jsem počítal a měl s sebou jakýsi zaručený lék - tetracyklin. Dnes už vím, že to nebylo asi to nejsprávnější antibiotikum, ale byl jsem tehdy v okruhu několikadenního pochodu sám a musel jsem být sám sobě lékařem. Do rána jsem se z toho vyspal a své jistě sehrál nejmocnější doktorský efekt stylu "víra tvá tě uzdraví". Ale bylo to tehdy hodně nepříjemné. Proto dnes s Kemčou hodně soucítím a tuším jak mu asi je.

foto

Už jsme všichni pohromadě a mohli bychom vyrazit lanovkou dolů, kde jsme si schovali bágly. Jenomže - ještě jsme neviděli všechno. Třeba jsme nebyli na vrcholku Klain Matternhornu ani ve zdejší ledovcové jeskyni. Vzhledem k tomu, že je teprve 13:45, máme dost času na to, abychom si vychutnali obojí. Je dost pravděpodobné, že se tady už v životě nedostanu a tak si myslím, že bych si měl tenhle kousíček zeměkoule prožít seč to jde.

V ceně našeho lístku na lanovku Trockener Steg - Matterhorn Glacier Paradise je i návštěva ledovcové jeskyně, která se nachází pod stanicí. Turniket nás propouští ke vstupu – tedy spíše výtahu. Protože do jeskyně se sjíždí výtahem – asi 10 výškových metrů. Tady je úplně jiný svět. Je to údajně nejvýše položená ledovcová jeskyně na světě (3810 m) – 73 metrů pod vrcholem Klein Matterhornu (3883 m.n.m.) .
Průchod jeskyní je vytvarován do obloukovitého tvaru – jako u tunelu. Aby návštěvníci neuklouzli a nezranili se, led na podlaze je pokryt kobercem – podobným jako bývá na stanicích lyžařských vleků.

foto

Můj zážitek z mystického světa věčného ledu je umocněn ledovými sochami, které jsou citlivě nasvíceny intimním modrým, červeným, fialovým nebo zeleným světlem. Je tu vytesána zmenšenina Matternhornu, domů které připomínají ty jenž jsme míjeli dole v Zermattu, ovcí, krav, lidí, kamzíků i vozu taženého koňmi. A taky tu je v samostatné ledovcové místnosti vytesán pseudogotický výklenek ve kterém stojí kovová socha madony s jezulátkem. Lidi do výklenku kolem sochy Dobrého rádce Panny Marie vsazují do ledu mince. Jsou jich tu desítky, či spíše stovky – těch přimrzlých. Ty, které dobře nepřimrzly, leží odpadlé na zemi.
Nevím kolik metrů ledovcové jeskyně je původních a kolik zcela uměle vytesaných, ale než prolezeme všechno, co je zpřístupněno, je minimálně 20 minut pryč. Takže jsme mohli nachodit alespoň 500 metrů. Nejdéle se zdržujeme u atrakce pro děti – skluzavku do které se stoupá malou chodbičkou a hladký dojezd je s dopadem na měkkou plastovou žíněnku. Jde to lehce sjíždět i s báglíkem na zádech.
Po stěnách jeskyně jsou panely s fotografiemi a textem o ledovcích, geologii i záchranné službě v Zermattu – ale je to anglicky, německy a italsky – tedy v jazycích, které neovládám. Ještě že aspoň těm fotkám rozumím i bez slovníku.

Teď se ještě podíváme nahoru na Klain Matternhorn (3.883 m.n.m.). Jede se tam, nebo skoro až nahoru, výtahem ze stanice lanovky. Mezi stanicí lanovky a vrcholkem je rozdíl cca 60 výškových metrů. Švýcaři to asi mají takto vyřešeno, aby tu neměli příliš zraněných. Posledních cca 20 výškových metrů od výtahu se šlape po schodech pěšky. Tady nahoře, na vrcholku Klain Matterrnhorn, je vybudovaná kovová ploština, přesahující kousek přes hranu hory. Dominantou je veliký dřevěný kříž s Kristem v téměř životní velikosti. Viděl jsem už dost dřevěných ukřižovaných Ježíšů, ale tenhle je ze všech nejhezčí. Možná to je tou výškou kde je instalován, možná těmi letokruhy vystupujícími skrzeva do hladka opracovanou řezbu. Jsou ošlehané větrem a trochu vystupují na povrch. Socha tak dostává další, možná nechtěnou dimenzi. Taky jsou na ní vidět praskliny. Dřevo je i v tomhle klimatu živým materiálem. A praskliny k životu patří, ať se mi to líbí nebo ne. A praskliny spolu s vychrtlým tělem Ježíše umocňují okamžik utrpení, který mi, jak si právě musím připustit, trochu zevšedněl. Samozřejmě, že bych byl raději spasitel a hrdina než darmošlap a zrádce, ale když by přišlo na lámání chleba, nejsem si jistý, zda bych jím dokázal být. Každý má svou hladinu odolnosti i bolesti. Praskliny v dřevěné soše mi vlastní pochybnost o sobě nějak připomínají.

foto

Na vrcholku Klain Matternhorn se nezdržujeme příliš dlouho. Pět minut? Sedm? Nevím. Fouká tu, ale panorama bílých vrcholků je fascinující. Údajně je odtud vidět 40 čtyřtisícovek. Asi proto to je tu i otáčivý dalekohled, kterým je možno po vhození mince na všechny dohlédnout. Před pár hodinami jsme stáli na dvou z nich. Ale ty odsud vidím i pouhým okem. I když nyní stojíme o pár set metrů níž, pořád jsme výš než nejvyšší hora Rakouska nebo Nového Zélandu, o Česku a Slovensku nemluvě : -)

foto

Sestupujeme po schodech dolů k výtahu, abychom sjeli níž ke stanici lanovky a za další půl hodinku už sjíždíme lanovkou dolů. Opět ten úžasný pohled na ledovcový kotel pod námi a velký Matternhorn nahoře nad námi.

Oceňuji civilizaci hned pro přistání naší kabiny na Trockener Steg - zatímco Kemča vyrovnává na lavičce změnu tlaku, jdu otestovat wc. Jako člověk z oboru musím uznat, že místní sociálky jsou velmi kvalitně zařízené a snadno udržovatelné. Ne že bych byl zhýčkaný a dělalo mi problém se vykadit ve skalách, ale když už jsem využil výdobytek civilizace k rychlocestě sem, nepohrdnu ani hygienou na úrovni : -)

foto

U báglů jsme před půl čtvrtou. Jsou na svém místě. Ve vysokých horách se nekrade. Alespoň mně zatím nikdo nic v takové výšce ještě nečornul. Možná je to tím, že se nikomu nechce táhnout ukradenou zátěž na vlastních zádech spoustu hodin do civilizace. A nebo se tady krádeže opravdu nenosí.

Měl-li jsem pocit, že už mám toho dnes tak akorát a dnešní den jsem si zasloužil, mladší část naší expedice mne přehlasovává - krátký odpočinek a vyrážíme dál. 16:15 vycházíme na trek dolů ke stanici Schwarze - ale jinudy než jsme se škrábali sem. Půjdeme oklikou po ledovci Theodulgletscher, který se táhne údolím, dá-li se tak nazvat mírně se svažující prostor v nadmořské výšce kolem 2800 m.n.m. Theodulgletscher tady tvoří asi 7 km dlouhou zatáčku tekoucí v šíři asi 1 km. Tohle je spodní část ledovce. Horní Theodulgletscher tvoří asi 2 km dlouhou sjezdovku, která začíná u Klain Matternhorn.

foto

Na bágl předpisově upevňuji lano. Zase pár kilo navíc. Ale už jsem si zvyknul a tak mi to ani nepřijde. Vykračuju do ohromujícího ticha, které mne vcucává a přetváří k obrazu svému. Netřeba mluvit. Je to zbytečné. Každý kráčíme sám se sebou, ale přece spolu. Je to skvělá paranoia tohoto okamžiku. Spolu s okolní měsíční krajinou je tahle reklama na ticho dokonalá, nepřenositelná a návyková. Alespoň pro mne.

Jdeme každý svým tempem, stejným směrem, ale svojí trasou. Murza je zase úplně vpředu, já jdu momentálně na konci naší výpravy a Kemča je ... Kde je Kemílek? Zastavuju a znovu prohlížím těch 200-300 metrů mezi mnou a Murzílkem. Důkladně. Metr po metru. To není možné. Už jsem asi nějaký přetažený po tom dnešním záhulu. Projevuje se to i na zraku. "Murzílku! Kde je Kemča? Vidíš ho někde?" Murza je právě na obzoru. Zastavuje a svým průzkumnickým zrakem skenuju terén mezi námi dvěma. Nic. Zkoumá krajinu po pravé i levé straně, nevěřícně to zkouší i před sebou. Opravdu nic.

Kemča se ztratil! Tak to je průšvih. Jestli se mu udělalo mizerně nebo se mu ještě přitížilo, mohl sebou někde seknout, praštil se do hlavy, padnout do bezvědomí ... V hlavě se mi okamžitě rozehrávají katastrofické scénáře, Murzílek je na tom podobně. Spouštíme akci - nemusíme si nic vysvětlovat a víme, že teď je nejdůležitější najít Kemílka. Pokud leží někde zraněný, může do příchodu místní Horské služby vykrvácet, zadusit se nebo zemřít na selhání nějakého orgánu. Jsme necelý kilometr od místa, kde jsme spali a měli uschované bágly při výstupu na Breithorn. Murza krouží kolem místa kde zastavil. Já shazuju bágl a běžím zpět na místo, kde jsem naposledy Kemču viděl. To bych nevěřil, že budu dneska ještě schopen docela slušně běžet.

foto

Dobíhám k jezeru - Kemča nikde. Pátrám po našich stopách, které jsme po sobě zanechali v naplaveném štěrku zdejšího vádí. Tady jsou. Vypadáte, že tudy jsme šli všichni tři stejnou trasou. Takže Kemča musí být za nějakým šutrem kolem kterého jsem asi běžel. Chvilinku se vydýchávám a zklidňuju. Jestliže se mi před chvílí hlavou honily katastrofické scénáře, teď je to ještě horší. Co může být horší než katastrofa? Apokalypsa? Jsem příliš krátko na tomhle světě, abych to dokázal správně vystupňovat. Ale každopádně je to špatně, blbě, .... Hlavou mi běží na přeskáčku zmatené otázky - kde Kemča jenom může být? Žije? Proč nevolá o pomoc? Vzpomenu si jak se dává masáž srdce? Jaká je frekvence vdechu při umělém dýchání? Je tu signál na mobil? Sakra, jaké je číslo na Horskou službu? Jak jim vysvětlím, kde se Kemča ztratil, když neumím německy, anglicky ani italsky? Na kterém táboře byl Kemča prvně? Jak vysvětlím, že při pokusu o výstup na Matternhorn se nic nestalo a tady při nenáročném vysokohorském treku se cosi pokadilo? ....

Klid! Vlevo začíná sněhová část ledovce a na sněhu Kemču nemůžu přehlédnout. Jedině kdyby se propadl do nějaké trhliny bych to asi nedokázal na tu vzdálenost odhadnout. Z větší časti jsou ale na levé straně skalní srázy, které tvoří hranici ledovcového svahu. Ale Kemílek, když jsem jej zaregistroval naposledy, šel spíš vpravo. Tam je nepřehledný skalnatý úsek, kde je tisíce pastí a skrýší. Pokud se vydal Kemča skutečně tamtudy, je to paradoxně lepší varianta než zmizení v ledovcové trhlině. Tady je velká šance, že jej alespoň najdeme. "Murzílkůůůů. Mrkni se tam!" volám a ukazuju mezi balvany, skalky, průrvy, minipřevisy, rozsedliny a strže. Murza okamžitě kmitá směrem kterým ukazuju. Mizí mi z dohledu za skalnatý obzor a já vybíhám paralelně s ním.
Ať se Kemča objeví támhle za tím megabalvanem nebo aspoň v proláklině vedle. Pobíhám a kmitám jak kybernetická myška.
Stolící, sedící či ležící postava nikde. Jen skála a šutry. Doklusávám na nejbližší obzůrek a skenuju systematicky pohledem povrch kolem sebe, kam až dohlédnu. Kemílka nevidím. Začínám propadat beznaději.

foto

Do pytle! Aby toho nebylo málo, nevidím už ani Murzu. Měl by být teoreticky na deváté hodině, za prvním obzorem. Musí tam být. Nemuseli jsme si nic vysvětlovat, ale oba víme, že musíme maximálně pečlivě prozkoumat každou píď země ve svém okolí. Já směrem k Murzovi a on ve směru našeho pochodu. Samozřejmě, že i vše nalevo i napravo od nás. Kemílek se přece nemohl propadnout. A jestliže se přece jen propadl, musela po něm zůstat alespoň díra - a ta nesmí ujít naší pozornosti. Dávám našemu pátrání ještě 10 minut. Pokud já ani Murzílek na Kemču nenarazíme, budeme se muset spojit s horskou. Třeba pošlou vrtulník a ten z výšky uvidí přece jen víc než my.

Periferním viděním registruji pohyb na obzoru vlevo. Okamžitě zaostřuji na tu tmavou postavu, která na mne mává. Murzílek! Skvělé, nezklamal, nezmýlil jsem se, zachoval se předvídatelně - tedy alespoň dle mé obtížně sdělitelné logiky. Ta se přenáší mimosmyslově, ale rezonuje ve tvorech "jedné krve". A hlavně - v krizových situacích funguje. "Nic se neztrácí v duchovním světě", bleskne mi hlavou moudrost básníka.
Murza gestikuluje a ukazuje vpravo. Sakra! To může znamenat pouze dvě věci - tam kam ukazuju je Kemílek v pořádku a nebo tam je Kemča v nepořádku. Všechno je buďto OK a nebo je to šílený průšvih. Je mi jasné, že naše pátrání právě skončilo a buďto pokračujeme všichni dál po ledovci nebo se rozbíhá záchranná akce či přivolání záchranářů.
Murzílek vidí, že jej registruju. Dál na mne mává a posunky ukazuje stále stejným směrem. Ufff!!! Protože naše obtížně přenositelná logika funguje, všechno ze mne padá a už v klidu kráčím směrem k němu. Kemílek je v pořádku. Kdyby v pořádku nebyl, Murza by se přesvědčil, že jsem jej zaregistroval a okamžitě by opět zmizel - pomáhat Kemílkovi.

Vysoko v horách se vždycky rád utvrzují v hodnotách, skutcích a jistotách, které přetrvávají a na které se mohu spolehnout. Něco jako pevný bod uprostřed vesmíru. Tady se většina věcí nedá dělat jen "jako", tady je skoro vše doopravdy. V hlavě mi zní Vladimíra Vysockého písnička o příteli - "... sebou do hor ho vem ...".

foto

Jsem na obzoru u Murzílka. Kemílek na druhé hodině spokojeně a klidně kráčí svojí stezkou směrem k Matternohrnu. Dostal se příliš napravo od nás a ve chvíli, kdy jsme jej usilovně hledali a volali, procházel skrytý za valem skalisek. Mobil má vypnutý, aby šetřil baterii, a tak moje pokusy o telefonní spojení nemohl slyšet. Je klidný jak želva. Samozřejmě, že neměl ani zdání o našem hledání a pobíhání. Jsem šťastný. Najednou mi je nádherně. Dokonce mám pocit, že nejsem vůbec unavený a klidně bychom se mohli pokusit o nový výstup na Mattyho.
Bez ironie svým parťákům připomínám zásadu, že se nesmíme roztrhat tak, abychom na sebe neviděli. "Furt na sebe musí vidět alespoň dva z nás!" Tím je vše vyřešeno, netřeba to rozpitvávat či o tom debatovat. Kecy toho moc nevyřeší. Mám pocit, že nás spíš spojují "činy". Před námi je koneckonců ještě pořádná štreka a tu si musíme odšlapat jen my sami. U některých situacích je možná jedno zda se odehrávají ve slovenských horách, Afgánistánu či ve Waliských Alpách. Prostředí se mění, různá jsou asi i jména, ale skutky jsou stejné a přetrvávají.

foto

Kráčíme šedavým ledovcem dolu k Schwarze. Kemča i Murza se drží zase vpředu a já si spokojeně uzavírám náš voj. Vyhovuje mi to. I tohle je dobrý čas pro vigílii.

17:35 jsme na místě, kterým jsme od lanovky před pár dny stoupali k Hornlihutte. Uvědomuju si, že jdu právě tudy už po páté - 2x v roce 1998 a potřetí při téhle expedici. Myslím si, že to je dostatečně na to, abych si tohle místo nadosmrti vryl do paměti. U většiny míst, kde jsem kráčel si vůbec nepamatuju jejich jméno. Ale dokážu si vybavit, že jsem tamtudy už kráčel, podvědomě si taky vybavím atmosféru, zážitek, souputníky i archetyp samotné krajiny.

foto

Vrcholek Mattyho je opět v mracích. Statisticky je v mracích většinu doby, po kterou se v jeho okolí pohybujeme. A to je léto. Za podzimních plískanic nebude vidět skoro vůbec. Zase si zpívám "Vrcholek je v mlze, těžko vidět cíl, pokouší se znovu kdo má více sil ..." Už jsem si zvykl na to, že jsou osudové písně, které mne budou provázet po zbytek života. I když netuším, zda autor českého textu Pavel Brümer vůbec kdy byl u Matternohrnu, užívám si souznění téhle písničky a šutrů po kterých právě kráčím. Pocity a realita. Asi jsem tak zblblý, že je od sebe nedokážu úplně rozdělit. Ctím chválu bláznovství i jiného úhlu pohledu.

18:00 jsem konečně u jezera. Ač tudy kráčí po několikáté, v mé paměti vzdálenost splývá a tak mne znovu překvapuje, že k němu svižně šlapu celou půlhodinku. Nad jezerem je stanice lanovky Schwarze, ale až tam se mi nechce. Najednou na mne padá zdechlost první třídy a až k lanovce nestoupám. Počkám tady – jak kluci zjistí, že cesta do Zermattu vede serpentinami, které začínají u jezera, vrátí se. Já se zatím uvelebím ve vysokohorské trávě, sundání si pohorky a nechám osušit propocené ponožky. Uááá. To je paráda. Takhle nějak musí vypadat nirvána. Zaslouženě a opravdově.

foto

Murzílek ani Kemílek se nevrací. To je nějaké divné. Moje jistota a zkušenost z někdejšího nejdelšího dubnového sjezdu z pod Matternhornu na skialpech je nahlodávána. Že by odsud přece jen existovala kratší a životu bezpečná cesta? No tak - úplně vyloučit to samozřejmě nemůžu. Tehdy jsem tu byl v podstatě za zimního režimu a to co se za sněhu nedalo, může v létě vypadat přece jenom schůdněji. Ale leží se mi tady na kraji jezera úžasně. Vyčkám dál a počkám až mi ti dva plašáci dají znamení. Protahuju si záda. Bolest sice vypadá jinak, ale i tak si pamatuju doby, kdy to bylo lepší. Řeč těla mluví jasně - asi se budu muset smířit, že mi táhne už na pátý křížek. Pane Bože, není to až tak dávno, co byl tenhle věk pro mne třetihorami. Hlava se na to necítí, ale tělo hlavě, čas od času připomíná, že žije trochu mimo realitu a zákonitosti žití.

Shora od lanovky na mne ogaři mávají a posunky důrazně naznačují, že mají úplně jiný plán na sestup do Zermattu než mám já. Oddechl jsem si a tak mne nemůže nic rozhodit. Obouvám se, nahazuju propocený bágl a vyrážím na opačnou stranu než jsem měl v plánu. To jsou paradoxy, pane Vaněk.
Ale asi všechny zdejší chodníčku vedou do Zermattu, protože sotva začneme klesat, rozestoupí se nám výhled natolik, že tam - úplně dole, asi kilák pod námi, vidíme údolí i samotné horské středisko. No, mákneme si ještě pořádně, než těch 1000 výškových metrů sestoupíme.

Stezka se vine chvíli traverzem, ale většinou spíš šusem dolů. Na trsy trávy i kameny jsem si zvyknul, takže můžu víc vnímat krajinu. A že je co vnímat! I když máme zmáknuté všechny hory v našem okolí, fakt, že scházíme do Zermattu, který se nachází v nadmořské výšce skoro jako nejvyšší hora Česka, limituje možné zevšednění krajinou, která je tady ve výšce o kilometr vyšší přece jen jiný šálek čaje. Tohle prostě zevšednět nemůže.

foto

Je 18:45 a my míjíme kříž s dřevěnou stříškou. Takový je u nás vidět snad už jen ve skanzenu. Ale do zdejší krajiny patří i když se píše rok 2013. Mám pocit, že v horách mají jejich obyvatelé k Bohu blíž a jejich víra je možná méně okázalá. Ale o to je asi niternější a opravdová. Obyvateli hor myslím ty, kteří zde žijí a makají od malička, ne nás lufťáky, kteří hory sice máme rádi, ale možná by zde žít roky nedokázali.

Zermatt máme pod sebou neustále jako na dlani. Dívám se na GPS abych zjistil, kolik výškových metrů ještě musíme sestoupit. Hmmm ještě půl kiláku. A to mám pocit, že už sestupujeme celou věčnost.

foto

Je 19:00 a jsme u prvních chat vysoko nad Zermattem. Střechy z kamenných plátů, stěny z větrem ošlehaných fošen. Líbí se mi, jak se tyhle původní usedlosti, dnes rekreační objekty, snaží držet v co nejvíce detailech původní ráz. A přitom by střechu Bramac či Tondach majitelé pořídili několikanásobně levněji než tyhle původní kamenné „šindele“. Není to žádný levný špás mít takovou chalupu po předchozích generacích a udržovat ji tak, aby se zachovala alespoň pro generaci další. Je to záslužné, ale drahé a tudíž ne pro každého. Tohle hobby si budu muset v životě odpustit : -)

foto

Konečně jsme u potoka. Vytéká z ledovce pod Matternhornem. Tady už to je spíš horská řeka. Taky ji místní využívají jako zdroj pro vodní elektrárnu. Cedulky kolem upozorňují, že se může hladina nečekaně zvednout. Varováni vnímám, ale jsem zpocený jako sele a nemyl jsem se čtyři dny. Kdo to pořádně nezažil, těžko může uvěřit jaká to je slast se pořádně vycachtat i v ledové vodě. Murza i Kemča jsou staří mašíci a nejdou se ani opláchnout, zato mne znovu a znovu upozorňují na možné odpouštění z vodní elektrárny i na to, abych pak plaval ke břehu, že se pro mne budou snažit udělat co bude v jejich silách. Jejich nejapných poznámek nedbám, ignorují je a co nejdůkladněji se myju. Áááá. To je paráda. Mám pocit, že mi to vlévá do těla další energii. Budu ji potřebovat, protože na nádraží to je ještě 3-4 km.

Ufff. 20:15 - začíná se stmívat, výklady luxusních obchodů a lampy u nóbl restaurací nám osvětlují pár posledních stovek metrů a my jsme konečně na nádraží v Zermattu.

Náš vlak už ve stanici stojí a tak se rychle snažíme nasednout. Ale nejdřív jízdenky. Automat na nástupišti nefunguje a tak Kemča musí zrychleným přesunem kupovat k okénku. A pak zpátky k nám a teprve společně přes turniket na perón a do vagónu.

Jdeme úplně dopředu a rozvalujeme se s bágly na třech dvojsedadlech. Jsme ve vagónu sami a tak to nikomu nemůže vadit. Konečně se pořádně uvolňuju a odpočívám. Nelehám si, ale velmi pohodlně se roztahuju. Ani na mne nejde okamžitě spánek. To ale po dnešním záhulu nutně za nedlouho přijde. Už dlouho jsem si nedal takhle do těla. Kdybychom nesjížděli těch cca 890 výškových metrů lanovkou, tak jsme ze 4.165 m.n.m. do 1.620 m.n.m. sešli poctivě po svých. I tak, čisté převýšení 2.545 m během jednoho dne s poctivou zátěží je docela náročná záležitost pro lidský organismus.

foto

Na patrové parkoviště v Tasch se vchází přímo z perónu. Odskakuju si ještě na WC v podzemní části parkoviště a moji parťáci jdou přímo k našemu autu, takže když opouštím sociálky, už je nevidím. Sebevědomě vstupuju prosklenými dveřmi do šíleně velkého parkoviště a proplétám se mezi zaparkovanými auty a cestičkami na protější stranu. Galaxii jsme nechali zaparkovanou někde na jedenácté hodině. Podlaha krytého parkoviště je čistá a vyleštěná, ale paradoxně se mi po ni kráčí hůř než po kamenitých stezkách Waliských Alp. A bágl mi najednou připadá těžší než před chvílí. Je to hloupost, protože jej musím mít o pár kilo lehčí než když jsem odsud v pondělí vycházel, ale pocit a realita si občas nerozumí. Sakryš, už bych měl být u auta. Ale pořád jej nevidím. A nevidím ani Kemílka s Murzílkem. To je nějaké divné. Klíče od vozu nesu v báglu já, takže mi nemohli odjet a Galaxii přeparkovat. Na táborech jsme si občas prováděli rozličné kanadské žertíky, musím tedy počítat i s touhle variantou. Auto tu ale opravdu nikde není. Že bych si spletl patro? Proklusávám s báglem na zádech napříč etáží zpět ke vchodu a beru to po schodech dolů do podzemí. Zase kmitání na jedenáctou hodinu a bedlivě se rozhlížím, kde jsou ti dva vtipálkové. Nic! Do pytle, že by nám někdo čornul auto? Tady ve Švajcu na placeném parkovišti?
Zpátky do přízemí a ještě jednou jej proběhnout - pro jistotu. Nic. Hezká jistota. Ze zoufalosti vybíhám o patro výš a na jedenácté hodině - vidím v liduprázdnem prostoru dvě postavy. Kemča a Murza! Uááá! Ani chlapi nevíte jak rád vás vidím. Auto je v pořádku na svém místě a tak oka žitě shazuju kletr, z vnitřní kapsy uzamčené zipem vytahuju klíče a odemykám vůz.

Převlékáme se do čistého, pijeme a jíme, přeskládáváme bagáž v úložném prostoru. Nesměle navrhuju, že bychom mohli zajet kousek za Tasch a někde na lesní cestě to do rána zapíchnout. Ale moji parťáci jsou rozhodnutí - jedem rovnou domů. Upozorňuju je, že znám své limity a dnes neřídím. Nejedná se o život a já nehodlám riskovat, že budu mít v nočních serpentinách na svědomí mimo sebe i své dva kamarády. Usazují se proto na zadní sedadlo Fordu Galaxy a bezostyšně to zalamuju. Po čase klimbání v sedě zjišťuji, že si dokážu se skrčenýma nohama na sedadle i lehnout. Už neklimbám, ale regulérně spím. Podvědomě vnímám, že jedeme serpentinami ....

 
 
 
30.8.2013 - cesta domů

(Dazul) Polohu ležmo za polohu sedmo měním až za svítání. To už jsme v Německu. Za hranicemi v Česku, někde před Plzní se stavujeme na pořádné jídlo - KFC. Proti mé stravě MRE (trvanlivé potraviny pro vojáky US Army) v posledních pěti dnech, to je fakt rozdíl. Plný pohárek ledového čaje beru s sebou do auta, ještě nás čeká 4-5 hodin jízdy.

Sedím, dřímám a mám trochu divný pocit. Murzílek a Kemílek řídí už víc než 800 km a já se nečinně rozvaluju na sedadle spolujezdce. "Když to někomu jde líp než tobě, evidentně jej to baví a nejeví známky únavy, nevnucuj se!" - to je můj životní poznatek, kterým se často řídím, zvláště když řídím opravdu dost nerad.

foto

Je poledne pracovní den v pátek. Přesně je 12:40. Stojíme před Kemílkovým domem a chudák Kemílek se nemůže dostat domů. Asi nemá klíče. Ještě že má alespoň mobil a může telefonovat o radu kde by ty klíče mohly být.

Konečně si užiju řízení i já – musím odřídit náš vůz ze Vsetína až do Kateřinic – tedy asi dalších 16 km. A ještě mne čeká oblíbená činnost – úklid vozu, protože jej musím předat v čistém stavu. Pak teprve vybaluju bágl. Spacák rozkládám, čechrám a nechávám rozložený větrat v podkroví. Pravděpodobně jej sbalím až na záhrab v Malé Fatře nebo zimní přechod Velké Fatry. Šetřím si jej : -) Špinavou hromádku oblečení dávám rovnou do pračky a lano, mačky a ostatní výzbroj ukládám na vyhrazené místo.

foto

Ještě foťák, GPS a mobil! Musím totiž přetáhnout všechny své fotky a videa, abych je mohl ještě dnes poslat klukům, jak jsem slíbil ….

 

 
 
 
video z této akce

Podívej se na cca 26 minutový film z této náročné akce. Další pokus o výstup na Matternhorn (4.478 m.n.m.) - šestou nejvyšší alpskou čtyřtisícovku ze Švýcarské strany. Matternhorn patří k nejobtížnějším evropským horám pro výstup i tou "nejlehčí" cestou. Letos se nám na něj opět nepodařilo vylézt - díky nově napadlému sněhu by bylo překonávání nejištěných úseků (a to je drtivá většina posledních 1200 výškových metrů) příliš riskantní. Máme na paměti, že z prvovýstupu se ze sedmi lezců vrátili zpět jen tři. Naše heslo bylo "tři nahoru, tři dolů!"

foto

 

A pro pamětníky tu ještě přidáváme film ze "zimního" pokusu o výstup v roce 1998:

foto

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek