staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
4.7.2013 - transport plachetnice

(Dazul) Nevázaně plachtit na Slezského Hartě jsem chtěl už loni. Ale hrubá stavba domu byla přednější. Letos je vše pod střechou a tak je plachtění ospravedlnitelné i před sebou samým.

Původně jsem uvažoval vyrazit ve sváteční páteční ráno, ale Murzílek avizoval, že vezme svoji výstroj pro potápění + plnou láhev na opravdu velký ponor. A protože vím, že aktivita "potápění" zabere minimálně 2x více času než vydrží kyslík v láhvi, čas na plachtění se bude krátit a tak jej můžeme nadehnat jedině tím, že střediskovou (a z půlky taky LACHIMáckou) plachetnici transportujeme k přehradě už dnes.

A tak v 18:00 ve čtvrtek začínáme s Murzílkem v DBCB nakládat plachetnici třídy vaurien na firemní vozík. Plachetnici prvotřídně opravili oldskauti ze vsetínského klubu Tůlavé papuče. Mimo desítky hodin práce investovali několik tisíc v materiálu. Oprava takové plachetnice totiž není žádná sranda. Vzhledem k ceně nové lodi, hliníkového stěžně, ráhna a plachet, pohybující se kolem 120.000 -150.000 Kč (dohledal jsem, že sériově se vyrábí nejblíže v Anglii), lze takovouto opravu přirovnat k finanční zátěži rovnající se opravě auta. I když jsme svojí troškou práce při opravě přispěli i my – Murzílek a Dazul + Zub výrobou nového vlnolamu, téměř všechnu práci odvedl Hanýsek, Pajtáš, Marek a Šárka (malého Vítka nepočítám) z Tůlavých papučí. A já před nimi smekám. Odvedli skvělou práci. Navíc zužitkovali speciální lak a barvu na plachetnici, které jsem v lepších dobách objednal v Řecku.

foto

(další fotografie a videa z akce shlédni po kliknutí na fotku)

Vozík před naložením lodi plníme dřevěnou bednou s výstrojí (stěhy, náhradní šekly a napínáky, lana, spinakr, …), ráhno i tyč na spinakr a tři pneumatiky pro ukotvení lodi v přístavu.

Loď vynášíme s Murzílkem ve dvou. Je to celkem makačka, ale zvládáme to bez větších problémů. Pokládáme ji na vozík dnem vzhůru a zádí ke kufru auta. Je podložená deskami specielně obalenými kobercem – aby se loď o bortny vozíku nepodřela. Přitahujeme ji dvěma popruhy a podélně s kýlem lodi pokládáme stěžeň. V místě, kde se bude kýlu dotýkat jej obalujeme kobercem a pak teprve přitahujeme dalšími dvěma popruhy. Na konec stěžně Jirka připevňuje oranžový pytel z brambor – jako výstražný praporek – dle předpisů. Takhle uloženou a připevněnou loď vozíme vždycky, ale vždycky taky mám trošku obavu, aby se něco neuvolnilo, nezlomilo či neprasklo. Kontroluju, že mám malý techničák k vozíku, blinkry a pomalu vyjíždím z louky na asfaltku.

Ač předsváteční podvečer, cesta není příliš přecpaná a jede se v pohodě a klidu. Dokonce si troufnu zaznamenat čelním objektivem mobilu za jízdy své dlouhatánské vozidlo. Vozík s lodí a auto má hodně přes 10 metrů, takže to je pro mne událost, hodná zaznamenání.

foto

Ve Valmezu máme sice s Murzílkem sraz v Kauflandu, protože potřebujeme oba nakoupit nějaké jídlo, ale uvědomuju si, že mi Hanýsek říkal něco o zalepení dvou děr v lodi. Mám to přelepit kvalitní vodotěsnou páskou. A já tu kvalitní pásku samozřejmě nemám, protože jsem na ni zapomněl. Měním tedy operativně plán a jedu k UniHoby vedle Tesca, kde bych mohl nakoupit přesně takovou pásku, jakou potřebuju.

Páska je a já jsem o dalších 119 Kč lehčí. Odskakuju do obchodňáku a pořizuju si balík minerálky (bude vedro), pepřový chleba, malou štangli vysočiny, cibuli, pórek, nějaké sušenky, banány, jablka a balíček sušeného bizoního masa ke žvýkání – abych se mohl nasytit i za jízdy na lodi. Dalších 400 Kč v háji. Ale zase mám dostatek jídla i pro případ ztroskotání. Uklidněn tímto pocitem vyrážím směr Leskovec nad Moravicí.

Slunko je utopené v červáncích a mám pocit, že na cestě je ještě větší klid než když jsem vyrazil. Je taky skoro devět večer.

foto

Mám od Irči půjčenou GPS a nechávám se pro jistotu navigovat. Ale moc navigaci nesleduju. Mám pocit, že cestu dobře znám. Většina jí je totiž stejná jako když jsme jezdili na naše staré tábořiště ve vojenském prostoru - Ostrov.

Už včera jsem přemýšlel, kde bude nejvhodnější spustit plachetnici na vodu. Sympatičtější mi je strana u Roudna, kde pár let tábořil se svými vlčaty Hanýsek. Ale přístup k vodě je tam přece jen složitější než z jeho pozdějšího tábořiště za Leskovcem nad Moravicí. Konzultoval jsem to s Hanýskem alespoň po telefonu a nabyl jsem dojmu, že strana přehrady u Leskovce bude asi lepší.
Odbočku do leva za vesnicí jsem neminul. A není to tím, že Murzílek jede na dohled přede mnou. Pamatuju si ji velmi dobře protože jsem tady několikrát loď vezl.

Je už hodně dlouho tma. Ale v místech u vody, které lze z asfaltové cesty kolem přehrady vidět, je to nacpáno rybáři - soudě podle malých světýlek.

Noční lov má zřejmě svůj půvab a kouzlo. Rybáři a jejich stany jsou nacpáni i v zátočině, kde kotvíval střediskovou plachetnici na svém táboře Hanýsek. Trochu mne to štve, ale nic s tím nenadělám. Holt byli rybáři rychlejší než my. Ráno se jich dovolíme, abychom mohli mezi jejich nahozenými vlasci vyplout.

Auta s lodí necháme za remízkem - tam, kde měla jeden tábor vlčata kuchyni. Ale Murzílek i já cítíme, že tohle není to správné místo na přespání. Nemusíme si nic vysvětlovat, cítíme to stejně. Prostě to tak je. Je to jakési souznění, pokrevní pouto, intuice zakalená spoustou společných silných zážitků, které nevyčpěly. Funguje i po těch letech. Něco co je zbytečné vysvětlovat slovy. Oba si jsme jistí, že tam v tom křoví musí být vychozená stezka, která nás dovede na skrytou zátočinu, kde Hanýsek kotvíval surf. Je to 50:50, že i tam narazíme na všudypřítomného rybáře, ale vyčítali bychom si, kdybychom to neprověřili.

Vstupujeme do černotemné tmy. Jdeme po hmatu. Rukama ohmatávám prostor, abych se vyhnul olšinám a trefil se na vyšlapanou pěšinku. Za pár vteřin si oči začínají na tmu zvykat a já poměrně bezpečně rozeznávám neprostupné křoví a koridor bez větví. Do pytle! Oheň! Zničeno nic se z černa zjevuje malý ohník. A je po naději. I tohle místo je obsazené. Tiše zakleju, ale pokračuju odhodlaně vpřed.

U ohníčku je stan, takový ten moderní, ve tvaru kopule. U něj sedí tři postavy. Ve tmě poznávám, že to jsou holky. Ohník sice sítí, ale zas tak dobře na ně vidět není. Netroufám si ani odhadnout jak jsou staré, protože jim moc dobře nevidím do tváří. Ale podle hlasu je odhaduju na školou povinné. Omlouvám se za vyrušení a ptám se jich jak dlouho tu táboří. Že prý pět dní. Podivuju se na tím, že je ještě nikdo nevyhmátl, protože táboření je tady zakázáno a Hanýsek mne upozorňoval, že si to tu hodně hlídají. Chvíli vyzvídám, abych si udělal názor, zda to jsou nezkušené zelené dřeva, které mají jenom štěstí, nebo holky, které mají s takovýmto tábořením zkušenosti a ví jak se dobře zašít a neupozorňovat na sebe. Po pár větách už vím, že tu holky táboří nekolikátý rok a dokonce tu měly tábor. Co? Tábor? Naše děcka (myslím tím Hanýskův oddíl) tady měla taky tábor. Asi 30 metrů odsud. Na to se ze tmy ozve „Nejsi ty Dazul?“. No jasně – vždyť to jsou holky z našeho střediska a dokonce z Ještěrek. Svět je malý a o náhody v něm není nouze, říká klasik. Už se začínám orientovat a tváře mi připomínají něco, co jsem před časem, když jsem ještě vedl středisko, vídával ve světluškách. Už si vybavuju alespoň nepřehlédnutelnou Tlampinu ségru Karolínu. Teď jsou tady ale rebelující roveři, kteří nevyrazili spolu s oddílem na puťák, protože chtěly jet zase na Hartu. Na tábor odjíždí zítra. Navíc táboří u šestkařského srubu v Dinoticích. Prý jim to Fanta pronajal moc draho i když si půlku odpracují na brigádě ...

foto

Jdeme s Murzílkem obhlédnout další možné fleky na spaní ale po půl hodince se vracíme zpět. Tady to je fakt nejlepší.

Roztahujeme karimatky, celty a spacáky na protilehlou stranu zátočinky, ale protože tohle místo má tak maximálně 10 metrů na délku, není možné, abychom nerušili jejich kruhy.

Jdu si zaplavat a Murzílek čile pokračuje v načaté debatě. Později mi několikrát pobaveně cituje větu „My jsme si myslely, že oldskauti jsou ti s těmi fousy, šedými vlasy a o holi.“

Po koupeli zalézám do spacáku a zapojuju se do povídání. Poslouchám jinou verzi toho jak se odstavuje vůdce oddílu od vedení nebo upřímné povzdechy nad nečinnosti vsetínských rs. Napadá mne, že bych měl použít ono B.Powelovské „Sám řiď svůj člun“, ale polykám to. Buďto na to holky přijdou samy protože jsou chytré a nadšené, nebo na to nepřijdou protože jsou jen sečtělé a slabé ve víře – pak žádná škoda. Ale tipuju, že na to spíš přijdou. A fandím jim.

Murzílek vytahuje staré historky s Ještěrkama, z dob, kdy tyhle dívčiny nebyly prokazatelně na světě. Podle něj to byla zlatá éra, kdy 4.chlapecký (Lvíčata) a 1.dívčí (ještěrky) tábořili kousek vedle sebe. Začal taky vypočítávat kolik manželství mezi členy Lvíčat a členkami Ještěrek vzniklo a setrvalo. Občas jsem připomněl slavnou Koččinu větu „Děkujeme bratrům za černobílé vzpomínky“, ale moc to nezafungovalo. Fakt je, že prozradil i okřídlený rým, který tehdy ve Lvíčatech koloval: „Ještěrky – vtěrky“. Děvčata bez urážky konstatovala, že na tom i po těch letech něco je.

Když holky zalezly do stanu, vzpomněl si Murzílek, že mi chtěl dát ochutnat trošku portského, které mi dovezl o Vánocích z Azorských ostrovů. Bez mučení se ale přiznává, že ten originální košt vykoštoval s Kemílkem a tohle je náhražka. Ale k lodi portské patří jak k velbloudovi hrb a tak koštuju. Dobré. Dokoštováváme hubou společnou a nerozdílnou.

Kolem jedné hodiny ranní máme návštěvu. Přicházejí tři mladíci z tábora olomouckých skautů, evidentně očekávajíc, že je přivítají holky. A zatím je vítá Murzílek a mele něco o tom, že když se jich holky nedočkaly, tak šly spát. A že on je brácha jedné z nich a má na ni dávat pozor. Hoši byli kapánek vyvedeni z míry, ale děvčata zas tak tvrdě nespala a poměrně rychle vylezla ze svého stanu ven, čímž přerušila slibně se rozbíhající komunikaci.

Dívám se na hvězdy, ligotající se noční hladinu přehrady i na hodiny v mobilu – je kolem půl druhé a – chrrrrrrr ….

 
 
 
5.7.2013 - plachtění a potápění

(Dazul) 6:50 se mi už nechce dál ležet ve spacáku a pozorovat výseč, kterou umožňuje křoví a olšiny kolem našeho fleku prohlédnout. Čím jsem starší, tím dříve vstávám. Navíc z polohy ležícího střelce vidím jen dobře šedavou oblohu, zelené listí zleva i zprava, dvě pochrupující hlavy u mých nohou a mírně se vlnící hladinu. Divadlo zrcadlící se po okrajích hladiny je úžasné, ale po desíti minutách mi zevšední. Vstávám.

foto

Balím do báglu spacák, celtu a karimatku. Ukrajuju kus chleba, vysočiny a pórku. Kolem je ranní ticho, přesně takové jaké je jen u vody. Myslím si, že tohle ticho dokáže se zavřenýma očima rozeznat od ranního ticha v jehličnatém lese většina lidí, kteří měli ten dar taková rána prožít. A já si vychutnávám nejen dar chutné snídaně ale i tohoto úžasného ticha.

Ale to už se začíná kotit z pelechu Murzílek a tak si dál vychutnávám jen chleba se salámem a pórkem. Díky i za tenhle dar.

Jdeme k plachetnici. Je v pořádku a můžu s ní v pohodě přejet za smrkový remízek, který odděluje lán louky od pásu trávy vedle břehu Harty. Na pásu trávy mají postavené své kempingové balaton stany rybáři, ale naštěstí se zde s autem a lodí vlezeme. Ubezpečujeme je, že tady jen loď složíme, nastrojíme, dáme na vodu a s autem odjedeme.

Dáváme se do práce. Nastrojení lodi není až tak úplně jednoduché, ale ani příliš složité. Mám výhodu, že jsem společně s Hanýskem zkusmo loď nastrojoval před pěti dny v DBCB. Hlavně jsem se snažil pořídit malý fotomanuál pro správné nastrojení lodě. Takže to mám všechno čerstvě v paměti a nemusíme s ničím laborovat a zdlouhavě přemýšlet.

Dáváme na zem do tvaru trojúhelníku z vozíku tři pneumatiky. Na ně opatrně pokládáme trup lodi, tak aby seděl pevně a my na něj mohli připevnit vše potřebné pro plavbu.

Rozmotáváme ocelové lanka obtočená kolem hliníkového stěžně a nasazujeme tuhle nejdelší část lodi do drážky na kýl trupu. Aby udržel náporu větru, musíme jej přichytit třemi ocelovými lanky, které jsou pevně uchyceny na jeho vrcholu. Volné konce připevňujeme šekly na příď a po bocích lodi. Takto se stěžeň stává pevný a odolný. Na ráhno navlékáme spodní lem hlavní plachty a ráhno pak připevňujeme volným čepem ke stěžni.

Přední lem plachty navlékáme do drážky na stěžni a výtahujeme ji vzhůru. Jde to ztuha. Mám trochu obavu, abychom při tom plachtu třeba nenatrhli. Ale i když už má svoje nejlepší léta za sebou, je pořád pevná a vydrží při slušnému zacházení další roky. Jakmile je hlavní plachta vzhůru, mám vždycky pocit, že je vše hotovo a můžeme plout. Opticky to tak sice vypadá, ale ještě musíme spoustu drobností udělat. 

Především - k vytažené hlavní plachtě protahujeme na kladky ráhna otěž - připevněnou na zádi (zrcadle). Protahujeme jí otočným čepem na pružině umístěné na dně lodi. Volný konec otěže budu při kormidlování přitahovat nebo popouštět a tím budu velmi snadno ovládat hlavní plachtu. Je přes systém kladek ukázkově zpřevodovaná a ovládá se úplně lehce i za silnějšího větru. A taky je nezbytné spodní roh plachty přivázat ke stěžni, aby se ve větru nevytrhla z drážky.A taky nesmíme zapomenout na kicking, což je pevné lanko, které se naváže tak, aby přitahovalo ráhno k úpatí stěžně. Tím se hlavní plachta vypne a taky zajištěna proti vysmeknutí z otáčivého čepu na boku stěžně.

Teď přiděláme ještě druhou plachtu – kosatku. Po straně kosatky je v lemu zašité ocelové lanko s oky na obou koncích. Jedno připevňuju ocelovou závlačkou do kovového úchytu před vlnolamem na přídi. Už tam je připevněné jedno z tří lan, které drží stěžeň a tak je manipulace trochu obtížnější a trvá mi to na můj vkus dost dlouho. Druhé kovové oko, v hlavě kosatky, šroubuju přes šekl k lanku, které vytahuju na stěžeň. Pořádně dotahuju a Murzílek lanko osmičkama omotává na vazák vespod stěžně.
Otěhy protahuju průvlaky po bocích lodi i průvlaky uvnitř a zasekávám je do cleatu (samosvorné západky, ve kterých lze lano přitahovat pouze jedním směrem) a na koncích vážeme uzel – aby se nekontrolovaně nedostaly skrze průvlaky. Vypadá to zdánlivě složitě, ale na lodi je vše vyřešeno maximálně jednoduše a účelně. A hlavně - během plavby mi to vůbec složité nepřipadá. Vše ovládám intuitivně tak, že když mám někomu vysvětlovat jak se co dělá a proč, občas hledám ten správný výraz a slova, protože při plavbě ani není moc čas nad takovými věcmi přemýšlet.

foto

Už bychom to měli. Ještě maličkost, kterou je nutno udělat dřív než spustíme loď na vodu – vespod zrcadla (zádi) jsou dva otvory o průměru asi 4 cm. Ty slouží k vypuštění vody, když se loď vytahuje ven. Před spuštěním musíme oba otvory zaslepit zvenčí zrcadla zátkami, které jsou zevnitř lodě přitahovány gumovým lankem. Kdybychom na to zapomněli, po nastoupení do lodi by se otvory ocitly pod čarou ponoru a loď by se začala plnit vodou.

Dáváme na palubu kormidlo a káču. Káča je víc než metr vysoká ploutev, která se po vyplutí z mělčiny zasune do kýlu, tak že sahá skoro metr pod dno lodi. Slouží k tomu, aby byla loď stabilnější a nepřevrátila se. A taky se bez ní moc špatně kormidluje. Na velkých lodích bývá na „ploutvi“ olověná zátěž. Je tak těžká, že je prakticky nemožné loď převrátit dnem vzhůru. V našem případě jsem rád, že je naše káča lehká, protože si nedokážu představit, jak bychom ji po odražení od břehu nasazovali, kdyby vážila třeba tunu.

Máme to všechno hotovo. Teď přeneseme loď na vodu. Ale opatrně, abychom ji nepoškodili. Ufff. Nadzvedávám, ale moc mi to nejde. Do pytle! Ta loď ale po nastrojení pořádně ztěžkla. To vypadá, že ji ve dvou neodneseme. A přitom to je k vodě jen 6 metrů!

Zkoušíme jinou metodu. Zkusíme ji nadzvednout co uneseme a při tom ji trochu pošoupneme dopředu. Loď si sedne spět na podložené pneumatiky. Jde to. Malý Jirka přenáší pneumatiky pře loď a během pěti minut sedí loď bezpečně na vodě. Paráda!

Uklízíme pneumatiky do vozíku a odjíždím z autem mimo teritorium rybářů. Parkuju opět na místě bývalé táborové kuchyně. Tady můj dlouhý povoz nikomu nebude zavazet a je při tom dostatečně daleko od rybářů.

V lodním pytli máme trochu jídla, pro případ ztroskotání. Láhev s kyslíkem, Murzílkům neopren, závaží, ploutve, rukavice ani automatiku do lodi nenakládáme. V toto chvíli by vybavení zabíralo moc místa. Až se rozplavíme a najdeme místo vhodné pro ponor, vrátíme se pro něj.

Vzhůru na palubu, dálky volají! Jirka se vměstnává před stěžeň do přídě, Murzílek sedá k otěhům, protože bude ovládat kosatku a já po odražení sedám ke kormidlu. Murzílek nasazuje káču a já zápasím s kormidlem. To je vždycky nejslabší okamžik při počátečním manévru. Než kormidlo do dvou čepů nasadím, zpravidla zafouká a loď to otáčí dokola, v horším případě žene zpět na břeh. Stejně tak právě teď. Než Murzílek zasune káču, nestačí povolit kosatku a protože zrovna fouká tak, že je přitažená přes stěžeň, je na vyrovnání směru krátké i kormidlo. Kosatka je prostě mnohem silnější než kormidlo.

foto

Konečně vyplouváme! Vítr je zatím slabý a tak se jen pomalu vzdalujeme od břehu. První vyplutí je pro mne vždy směsicí radosti, nadšení, opojení a obav z toho, abych loď nepoložil. Vím, že převrátit tuhle loď není zas tak snadné, ale stejně. Většina průšvihů se vždy stane při samozřejmých úkonech. Prvních několik hodin jsem maximálně obezřetný a udržuju si v těle stabilní hladinu napětí. Myslím si, že kdybych byl v tomhle stavu napojený na nějaké doktorské hadičky a sondy, museli by mi indikovat několikanásobně vyšší výskyt ACTH a adrenalinu. Ale zvládám a ostatní členové posádky, kteří mi slepě důvěřují, zvládají situaci taky.

Po několika otáčkách a přehození plachet se dostávám do stavu, kdy se mi vybavuje většina úkonů a jejich správné načasování. Jistota stoupá natolik, že začínám Murzílkovi a Jirkovi vysvětlovat co se děje při náklonu když přitáhnu nebo povolím hlavní plachtu a nebo natočím kormidlo. Několikrát svůj komentář doprovázím konkrétní ukázkou i když to v jednu chvíli vypadá, že není až tak nemožné naši loď převrhnout.

Předávám kormidlo svému parťákovi a přesedávám si na jeho místo k otěhům. Aspoň uvidí jak se dá kosatka správně a rychle ovládat :-)

foto

Jezdíme několik hodin v prostoru Leskovec – Strážný vrch – Roudno. Murzílek půjčuje kormidlo i Jirkovi, aby si taky zkusil loď kormidlovat. Nejsem si až tak jistý, že to Jirku moc baví, ale drží se a taťkovi neodporuje. Holt, to je úděl dětí, které mají otce trochu magory. Vím o to své. Ale zdá se mi, že naši synové to zvládali dobře a nevyrostli z nich žádné máčky a dostali do praktického života dobré základy z všech příchutí skautské praxe. Když to ode mne ještě brali, poctivě jsem se snažil je neochudit o nic.

Objíždíme malý a jediný ostrůvek na Slezské Hartě – v zátoce za Roudnem. Tady Murzílek ztrácí při přetočení ráhna rychlost a stojíme. Tedy vlastně a ni nestojíme, protože vlny, které jsou na břeh, nás pomalu ale jistě odnášejí na pevninu. Vidina polámaného kormidla nebo káči mne nutí k okamžité akci. Diplomaticky vystrnaďuju od kormidla svého parťáka a ukazuju mu, jak nejrychleji loď otočit a i bez větru se dostat co nejdál od břehu. A hlavě – prozrazuji mu při tom svoji tajnou mechanicko-meteorologicko-okultní metodu jak zaručeně chytit vítr. Doufám, že ji někomu nevyzvoní.

Nastal čas, abychom se začali vracet do zátoky, odkud jsme vypluli. Řízení naší plachetnice opět přejímá Murzílek. Ještě 3-4 takové jízdy a nebudu se jej bát pustit na loď samostatně.

Cestou do zátoky trochu korigujeme náš plán. Vysadím Murzílka na plážičce, kde jsme spali a on doveze svým autem kompletní výstroj na potápění asi o kilometr dál. Na plážičce zjišťujeme dvě pozoruhodné skutečnosti. Tou první je, že ač je už poledne, teprve v téhle zátočině potkáváme výletní loď o které včera večer Ještěrky mluvily, že tamtudy jezdí každé ráno. Tou druhou je fakt, že děvčata se nedávno vzbudily a asi už snídají. Oba myslíme na stejnou věc, protože se na sebe otáčíme a výrazně se usmíváme. Murzílek mi nemusí nic říkat a já vím, že stejně jako já, vyluštil malou záhadu z dnešního rána. Když jsme totiž kolem sedmé vstali, oba nás trochu trápilo, že jsme propásli tu výletní loď, která kolem nás měla projíždět. Navíc jsme oba zvyklí vstávat o pár hodin dříve a překvapilo nás, že jsme spali tak tvrdě, že jsme loď nezaregistrovali ani v polospánku. Ale, když jsme právě pochopili, že Ještěrky myslí ránem okamžik, kdy vstanou – což je kolem poledne – došlo nám, že žijeme v matení pojmů. V naší generaci X je slovem ráno myšlen čas o 4-5 hodin dříve než v generaci Y.

Po trapném incidentu s neurvalými rybáři, kteří mají nahozený vlasec přes bójky minimálně 300 metrů od břehu, navádím loď co nejblíže k naší plážičce. Tak blízko, abychom nemuseli vytahovat káču ani kormidlo či sundávat plachty. Murzílek stejně musí seskočit do vody. Ale jsme nalehko a tak nám troška vody neuškodí. Další kilometr bude zdolávat na suchu.

No, kilometr to je vzdušnou čarou pro naši loď. Murzílek po břehu urazí autem skoro 3,5 km. V praxi ověřujeme, že v takovémto případě je středisková plachetnice v rukou zkušeného kapitána (tím myslím sebe) rychlejší než osobní vůz řízený zkušeným frontovým řidičem (tím myslím samozřejmě Murzílka). To jsou paradoxy, pane Vaněk.

Plavba ke smluveným skalkám, na jejichž úpatí se hodláme potápět, probíhá v pohodě. Tedy pro mne. Mám plachty docela vyostřené a když foukne poryv, loď se povážlivě nakloní. Vím, že k tomu, abychom se převrátili, máme ještě hodně daleko, ale i mně je takováto situace vždycky trochu méně příjemná. Adrenalin stoupá úměrně zdánlivému riziku. Podvědomě pustím otěže hlavní plachty a kormidlo stáčím pryč z náklonu. Mám pocit, že tahle loď je téměř blbuvzdorná a mimo Cipíska jsem neviděl nikoho, kdo by ji převrátil. V takovém okamžiku je asi dobré všechno na chvíli pustit, loď se srovná, zpomalí, plachty ve větru divoce pleskají, práskají, šustí a zmítají, já se zklidním a pak pozvolna dostávám loď zpět do původního směru, náklonu a rychlosti. Pro Jirku je to ale novinka. Při otočce to už tak úplně nezvládá a vyskakuje na břeh. Dál jde k Murzílkovi po břehu.

Přistávám přesně u Murzílka. Vytahujeme loď částečně na břeh, namotáváme kosatku a stahujeme hlavní plachtu. Loď tu bude několik hodin „zakotvená“ a nebudeme mít čas jí neustále hlídat.

foto

Murzílek se souká do svého černočerveného 6mm tlustého neoprenu. Velmi kvalitní. Svůj neopren raději ani nevytahuju. Na ponoru může být stejně jen jeden z nás a tak se i s neoprenem vystřídáme. Pomáhám mu nasazovat na záda těžkou láhev, povoluju ventily, aby šel kyslík do automatiky, zapínám kameru ve vodotěsném pouzdře a nasazuju ji parťákovi na hlavu jako čelovku. Vzduch v láhvi má na 45 minut, ale nahoru musí dřív, aby zbyl kyslík i na mne.

Bójku s sebou nebere, ale hladina je tady poměrně klidná a podle bublinek lze poměrně přesně poznat, ve kterém místě se právě potápí. Přehrada je hluboká maximálně kolem 50 metrů, ale tady jsme asi 2,5 km od hráze, takže tak hluboko se Murzílek ponořit nemůže.

foto

Vynořuje se po čtvrthodině a povídá něco o tom, že byl ve 30 metrech. A taky jak v hloubce pod kořeny vyplašil metrovou štiku. Kameru má zapnutou a tak se těším, jak nejzajímavější záběry z tohoto ponoru sestříhám.

foto

Měníme si úplně všechno. Když píšu všechno, myslím tím všechno. I plavky a boty. Pod neoprenem se plavky neoblékají a k lodi je to bosky po ostrých skalkách 50-100 metrů tam a zase zpět. Příliš velké zdržení.

foto

Naposled jsem se potápěl s přístrojem na oldskautské plavně s jachtou Tynés v roce 2008. Takže to bude skoro 5 let. Ale tyhle věci se nezapomínají. Důležité je nic nepodcenit. Aby se brýle nemlžily, musím do brýlí plivnout, rozmazat slinu, lehce opláchnout a brýle nasadit. Pás s olověnou zátěží mi připadá těžší než ten, který jsem nasazoval na Tynés. Ale asi to nebude tak horké, jsem si vědom, že čas hraje roli i v odhadech váhy. Murzílek mi pečlivě vše kontroluje, podobně jako jsem mu to dělal já, když jsem sním byl třeba na kite. Jsou totiž chyby, které se napravit nedají, takže pečlivost je na místě. Novinkou je pro mne ruční ovládání napouštění a odpouštění vzduchu do žaketu, který vypadá kolem láhve s kyslíkem podobně jako bandalír kolem starého telete nebo uesky. Při ponoru mám vzduch vypuštěný, při vynořování si vzduch do žaketu připustím. Každé připuštění do žaketu zkracuje maximální dobu ponoru, protože mi ubírá vzduch z láhve.

foto

Zpočátku plavu těsně pod hladinou, protože při demonstraci ručního ovládání napouštění žaketu, zbylo v žaketu dost vzduchu na to, abych se i přes těžký olověný pás nemohl ponořit. Asi jsem to odpouštění vzduchu špatně pochopil a nebo má odpouštěcí ventil nějakou závadu. Nedaří se mi odpustit ani bublinku ač mačkám ovládání sebevíc. Takže nahoru a potupně se otázat čím to je. Samozřejmě, že mnou. Tušil jsem to. Při odpouštění vzduchu ze žaketu musím dát hadičku s ovládáním co nejvýš nad sebe, aby se zbytkový vzduch z hadičky dostal ven. Pak mi to občas funguje.

foto

Jdu pomalu dolů. Dýchám zhluboka a pomalu. Také pohyby ploutvemi moc nepřeháním. Přesto se pohybuju zvolna, přesně dle potřeby. Nechci se ochudit o vnímání podvodního světa. Na mořském dně je svět zpravidla bohatší a barevnější, ale tady je taky živo. Stačí se dostat do klidu a pozorovat. Už tři metry pod hladinou se hejna malých rybiček divoce prohánějí kolem podvodních skalisek. Ze břehu je nemám šanci vidět. Voda je tu žlutozelená, ale příjemně mne překvapuje viditelnost.
Podle tlaku v uších typuju, že jsem skoro v desíti metrech. Měl bych vyrovnat tlak. Vím, že jsou dva základní způsoby. Musím buď polykat, ale to se mi nikdy nepodařilo a tak to ani zkoušet nebudu. Takže zbývá výdech do nosu. Ucpávám nemotorně v neoprenových rukavicích přes brýle nos a pokouším se do něj nahnat výdechem tlak. Tuhle techniku jsem zvládal bez problémů i když jsem měl v otevřených ústech nasazenou automatiku, kterou pod vodou ucpat nelze. Právě teď se mi tenhle základní potápěčský úkon nedaří. Nepotřebuju jít do větší hloubky, další pokus nezkouším.

foto

Brousím dno v jakési skalnaté jámě, kde jsou vidět pařezy obalené nějakým bílým planktonem či co to je. Je to zvláštní svět. Působí na mne stísněně, ale přitom ne odstrašujícím dojmem. Paprsky slunka, které sem pronikají přes hladinu se nádherně vlní a lákají k pomyslnému šplhání jako na laně bez přírazu. A taky tu je docela dost rybářských třpytek, streamerů, mušek a háčků. Vůbec mi není zima. Ne že by voda v téhle hloubce byla nějak extra teplá, ale „šestka“ neopren mi právě dává pociťovat své přednosti. Až budu velký, taky si jej pořídím.

Mám v brýlích vodu. Malinko jsem jí tam měl i po ponoru, ale po desíti minutách ponoru jí tam mám víc. Je to trochu nepříjemné. Vím, že se šikovným trikem lze i v hloubce vody z brýlí zbavit, dokonce jsem to před lety i zvládal, ale po neúspěchu s vyrovnáním tlaku se do toho raději nepouštím.

Jdu nahoru. Tlak jsem nevyrovnával, takže to s dekompresí nemusím přehánět. Připouštím trošku vzduchu do žaketu a cítím jak jdu lehce, ale pomalu k hladině. Vychutnávám si to. Těším se jak budu tyhle okamžiky prožívat znovu při stříhání videa z Pípovy vodotěsné HD kamery a pak zase při každém shlédnutí. Teď je to ale stejně nejlepší, protože to je doopravdy.

Murzílek mi pomáhá z neoprenu a vrací mi moje plavky. V láhvi je vzduchu aspoň na čtvrt hodinky a tak jde ještě na jeden ponor. Domlouváme se, že já s Jirkou budeme na lodi kroužit v zátoce a on nás natočí zespodu. To bude efektní!

foto

Do zátočiny přišla vegetit nějaká skupina francouzů. Vyvalili se na prohřáté skály a pozorují nás. Pokud si nevšimli Murzílka, který se občas vynoří, musíme jim připadat jako totální lopaty, které neumí na plachetnici ani správně otočit kormidlem.

foto

Pořád se točíme na místě a vůbec děláme takové zvláštní úkony. Nechci odplout z dosahu kamery, proto tahle krasojízda. Ať si o nás myslí co chtějí.

foto

Balíme cajky na potápění. Murzílek musí za hodinku s Jirkou vyrazit domů a před tím bychom chtěli odvézt moje auto na protější břeh, pak hodlám domluvit kotvení u tábora ostravské Eskadry vodních skautů.

foto

Cože???? Uá! Z listnatého lesa proti mně vyráží divočák! Přesněji řečeno – sele prasete divokého. První registruju jen dusání a praskání suchých větví. Jakmile se mládě dostává na okraj lesa k okraji zátočiny, zmateně se zastaví a zkoumá tu podivnou velkou bílou věc zakotvenou u břehu. A taky mně. V tu chvíli jen podvědomě registruju, že případná úniková cesta je na loď nebo do hluboké vody. Až později mi dochází, že kde je malé sele, nebude možná daleko stará bachyně. S ní se patrně nedomluvím. Rychle vytahuju mobil z kapsy a přepínám do režimu video. Tohle musím natočit. Pokud malý divočák zůstane ještě chvilku stát, pokusím se jej i vyfotit, abych měl další trofej do své fotorubriky „Lovy beze zbraní“. Nepostojí - sviňa. Otáčí se o 90 stupňů a vyráží lesem k Murzílkovi. „Divočák! Divočák proti tobě běží!“ Přes stromy sice Murzílka nevidím, ale podle přechozího hluku tuším, že je přesně na trase pelášejícího prasete.
Minuli se. Možná je tak dobře pro divočáka i Murzílka.

Napříč Slezskou Hartou plachtím sám. Křižování je poměrně rychlé a tak jsem na druhém břehu dřív než Murzílek a Jirka autem. Přistávám u zakotvené plachetnice, která patří Eskadře. Je to trochu vyšší třída než náš vaurien. Někdo vy vyprávěl, že jí mají odněkud z Holandska.
Vyhledávám vůdkyni tábora Berdu a nabízím ji „obchod“. Já u nich nechám týden zakotvenou naši plachetnici, aby mi ji pohlídali a oni si ji mohou během pondělka až pátku kdykoliv zapůjčit a jezdit na ní. Ani nepochybuju o tom, že by se mohlo naší milované lodi něco stát. Jsou to přece vodní skauti a ti ví, jaká je s údržbou a opravami lodí práce. Proto se k lodím přirozeně chovají mnohem ohleduplněji než suchozemci.

foto

Ujednáno. Seznamuje mne ještě s bocmanem Kokosem a já se vydávám naproti Murzílkovi, abychom k tábořišti Eskadry dopravili vozík na kterém jsem plachetnici včera transportoval. Musíme mne dovézt 10 km zpět na druhý břeh, kde mám vozík s autem zaparkovaný. Vracíme se 10 km zpět a vytlačujeme ručně vozík do stráně nad tábořištěm, aby nerušil a nezavazel. Ještě jej přikrývám starou maskovací kosočtvercovou celtou, aby splynul s okolím a s Murzílkem se loučím. Tahle operace se trochu protáhla a on se dostal do časového presu.

Zůstávám sám. Začíná moje osamocená plavba. Do lodi nakládám loďák ve kterém mám věci, které by se opravdu neměly namočit – spacák, celtu, boty, lékárničku, kalhoty, bundu a jídlo. Ostatní věci dávám do báglu – karimatku, ešus, vařič, nůž, petku s pálavou, moskytiéru, pláštěnkové pončo, Pípovu HD kameru a železnou zásobu jídla MRA ve vodotěsném obalu.

foto

Odrážím a okamžitě chytám vítr do plachet. Ani v nejmenším mi nevadí že fouká protivítr a že budu muset těch 11 km, které mám před sebou, ukrutně křižovat. Namísto 11 km to bude s křižováním aspoň 20 km. Ale mám času dost a je mi téměř jedno, kde dnes dopluju. Mám před sebou ještě celý zítřejší den. Zastavím tam, kde půjde zakotvit a nerušeně přespat na dohled lodi. Takhle pluju prvně v životě. Jed ze mě zase malý kluk, který čenichá dobrodružství za každým rohem a objevuje bílá místa na svých mapách. A že těch mých Hic sun leones ještě je! Dnes a zítra poctivě obepluju celou přehradu. Pokud jsem to na mapě dobře změřil, je to přes 40 km. Některými zátočinami jsem ještě nikdy neproplouval. Těším se na to ještě víc než na dnešní potápění.

foto

Mám pocit, že samotný se na plachetnici cítím líp než, když jsme dva či tři. Ovládání je sice trošičku náročnější, ale ne tolik, aby to převážilo nad celkovým dojmem. V náročnějších okamžicích se nemusím zdržovat vysvětlováním co má kdo udělat a navíc uklidňovat nejen sebe ale i ustrašené pasažéry. Mám prostor jednat čistě pudově a neztrácet čas zdůvodňováním. Samoty se nebojím, ale Richard Konkolski ze mne určitě nebude.

Pluju na severozápad. Za kostelem svatého Jana Nepomuckého v Karlovci měním směr a pluju ramenem na západ, severní rameno nechám na zítřek, cestou zpět.

foto

Kostel v Karlovci mne fascinuje. Stojí tu majestátně od roku 1726 a ani přehrada jej nepohřbila. Zaniklá obec Karlovec i se zámkem dnes leží na dně přehrady. Ke kostelu prý vedlo z původní obce dlouhé barokní schodiště, které bylo kryté šindelovou střechou, podpíranou zděnými sloupy. Ze schodiště zbylo po napuštění přehrady jen torzo stojící těsně u kostela. Když jsem tudy plul prvně před lety, vypadal kostel a jeho nejbližší okolí hodně zchátrale. Evidentně byl tenhle svatostánek už dávno odsvěcen. Při další plavbě bylo vidět, že se kolem něco děje. Dnes je nejbližší okolí udržováno. Kostel koupil do podnikatel působící v mnoha obchodních společnostech a dokonce zde má nahlášeno i trvalé bydliště. Zdá se, že se stavbu jako takovou snaží zachránit. Neznám pozadí téhle transakce, ale samotná snaha o uchování téhle dominanty mi příjde spíše bohulibá.

foto

Je ticho. Mimo šplouchání vln, které rozrážím přídí, slyším jen vítr, občasný výskok ryby nad hladinu a z hodně velké dálky řev motorky. Jsem tu jediná loď v okruhu několika kilometrů. Křižuju od břehu ke břehu a jde to hodně pomalu. Ale zase se při tom nenadřu. Všechno co potřebuju si vezu sebou v báglu a loďáku.

Žádná velká námaha, tohle plachtění ve večerním vánku. Ale stejně cítím, že ze mne celodenní slunko a neustálý střeh, pozvolna a nenápadně vysál notnou dávku energie. Až teď si uvědomuju, že se cítím docela unavený. Trochu ze za to sám před sebou stydím, mám pocit, že toho v poslení době zvládám a vydržím podstatně méně než dřív. Nejhorší na tom je, že to není jen pocit, ale holý fakt. Na druhou stranu - bylo by to proti přírodě, kdy by to bylo jinak :-). Jen tu radost z opravdu zaslouženého dne, tu mám ještě pořád stejnou. To je setrvalá konstanta.

Jak tak medituju a přesívám v hlavě hodnotné myšlenky a moudra, z poza nejužšího - jen 150 metů širokého místa přehrady, od Nové Pláně proti mně vyplouvá plachetnice. Přemýšlím co to je za třída. Tuším, že jich je v ČR přes dvacet - rychle lovím z paměti alepoň názvy některých z nich - Optimist, Finn, Evropa, Cadet, RS Tera, RS Feva, Flash, Splash, Laser, RS Vareo, Vaurien, Pirát, 420, 470, Fireball, Flying Dutchman, Beluga, Tornado, Soling, Star ... Bezpečně ale poznám jen Optimist a Vaurien. Tedy lodě té třídy, na kterých mne Želva z Budějic učil před lety na Lipně jezdit.

Plachetnice míří přímo na mne a jeden z nás musí změnit směr, jinak to půjde příď na příď. Ještě je ale tahle kráska pořád dostatečně daleko, takže s tím manévrem nespěchám. Změním-li směr, tuším, že pravděpodobně ztratím vítr. Provedu úhybný manévr co nejblíž. Sám sebe ubezpečuju, že já musím uhnout doleva a protilující plachetnice doprava. Protože jsem menší loď a tudíž i lépe manévrující, je moji povinností vyklidit plavební koridor větší lodi.Žádný souboj nervů to není, ale moc k němu nechybí. Kormidelník na protější lodi dělá obrat a zvolna přehazuje hlavní plachtu. Plachetnice se okamžitě začíná vzdalovat z osy mé trasy. Paráda. Neztrácím vítr a svižně míjím záď bílé krasavice v odstupu asi 10-15 metrů. Její čtyřčlennou posádku tenhle manévr evidentně vzrušuje mnohem méně než mne. Vlastně si ani nejsem úplně jistý, že jej všichni mimo kormidelníka zaregistrovali. Spokojeně se vyhřívají na palubě a slastně podřimují. To je právě nevýhoda „osamělého plavce“, že si na lodi třídy Vaurien nemůže dovolit při plavbě dřímat. Ale stejně mne tahle plavba baví.

foto

Přehrada tady „meandruje“, takže konec pořád ještě nevidím i když k Černému mostu to je odsud asi 3 km – s křižováním určitě aspoň 6 km. Je 18:45 - nejvyšší čas, abych se při plavbě proti slábnoucímu větru začal dívat po místě vhodném k přespání. Musím u něj snadno přistát, nesmí tam být rybáři a ze spacáku pak musím vidět na zakotvenou loď. Tak to nejsou zrovna malá tři kritéria, říkám si, když projedu terén po obou březích. To je výhoda toho, že jsem právě vplul do poslední části přehrady, kde je široká cca 250-300 metrů, takže nemusím jet ani středem, aby mi žádný potencionální flek na spaní neunikl. Je mi jasné, že největším problémem budou právě rybáři. Ne že bych si jejich přítomnost neuvědomoval, ale dokud jsem nepotřeboval najít vhodné místo, neuvědomoval jsem si, kolik jich je kolem přehrady rozlezlých. Z toho co nyní vidím, se mi zdá, že se vyskytují ve skupinkách dvou až čtyřmužných a každá takováto skupinka je vzdálena od té předchozí maximálně čtvrt kilometru. Budiž jim přáno, ale nechápu proč si pro své sedánky vybírají ty nejlepší místa pro ukotvení lodi a pohodlné přenocování. Skoro každý rybář má vedle své skládací stoličky a dvou až čtyř prutů otevřený stan, patrně proto, aby se do něj mohl v případě deště schovat. Zdá se mi, že by stálo za to nafotit na jakých místech si rybář dokáže svůj stan postavit. Sklon terénu, podloží ani vzdálenost od vody nehraje absolutně žádnou roli. Viděl jsem už leccos, ale některé exempláře bych mohl fotit do humoristického časopisu. Jsem rád, že s sebou žádný stan nemám. A vlastně ani nelituju, že jsem si doposud žádný vlastní stan nekoupil. Uvědomuju si, že se bez něj cítím mnohem svobodnější a pohyblivější.

foto

Vítr se právě úplně ztratil. Necítím ani zavanutí. K plánované otočce – Černému mostu – mi zbývají asi 2 km. Škoda, mohl jsem to otočit už dnes a hledat flek na přenocování cestou zpět. Vždycky se mi usíná líp, když vím, že mám před sebou kratší část cesty. Je už po sedmé hodině a vypadá to, že dnes už žádný vítr nechytím.

Támhle je zajímavě vypadající místečku, které splňuje všechny tři kritéria. Zkusím přistát v bahnité zátočině – aspoň tam nebude moc šutrů a nepodřu trup lodě. Vytahuju káču a kormidlo. Kššššš - podařilo se. Přistání je hladké. Stahuju hlavní plachtu a namotávám kosatku na stěh. Hups do bláta. Potahuju loď na břeh, aby mi neodplula a vydávám se po vyšlapané rybářské pěšince do listnatého lesa, který se za pár metrů mění les jehličnatý. Rovina na roztažení spacáku tu není žádná – samá jáma a kámen. Tady pod tímhle smrkem by to asi šlo. Olámu nízké uschlé větve, nahrnu do prohlubní jehličí a bude to fajn. Ale je tu strašně moc mušek a komárů. Vzhledem k bahnitému břehu na kterém jsem přistával, to je vcelku pochopitelné. No, ještě že jsem si vzal malou moskytiéru! Ale tohle místo vypadá pořád nějak zvláštně. Spal jsem i na horších pláccích, nebylo-li vyhnutí. Dívám se na mobil, abych se ubezpečil, že je jen čtvrt na osm. Ještě bude skoro dvě a půl hodiny světlo. Popluju dál! Pokud nic vhodnějšího nenajdu, můžu se tu vrátit. Po tomhle rozhodnutí se mi viditelně ulehčuje.

foto

Odrážím pádlem od břehu a se staženými plachtami pluju při pravém břehu proti proudu bývalého toku řeky Moravice. Tudy někde ještě před cca 20 lety tekla. Kupodivu se pádlováním pohybuju na totálně ztichlé hladině relativně rychle. Míjím v bezpečné vzdálenosti nahozené vlasce rybářů na pravoboku. Tady jich je celé hejno. Podvečerem se rozléhají dialogy skupinek rybářů na půl kilometru daleko.

Ha! Cítím závan větru. Spíše větříku. Zkusím to! Pokládám pádlo a vytahuju hlavní plachtu. Otvírám ji dokořán a – paráda. Loď chytá rychlost. Upřímně - žádná velká rychlost to není, ale vzhledem k předchozímu pádlování to je výrazné zrychlení. Kosatku ale rozmotávat nebudu. Vstávám, beru do ruky prodlouženou rukojeť kormidla a řídím plavidlo v této nezvyklé poloze. Trochu při tom sice ubírám větru z hlavní plachty, ale v tuto chvíli mi to rozhodně nevadí. Připadám si rázem nad věcí, loď reaguje na sebemenší natočení kormidla, nenaklání se, vše je v úžasné symbióze. Ticho, zvolna plující loď kopírující břeh, poslední odlesky zapadajícího slunce na hladině, kolem skalnatý břeh a stromy místy sahající až k vodě. Balzám na duši.

Míjím přístav v Nové Pláni s tuctem zakotvených plachetnic. Jsou to hezké plachetnice. Několikanásobně dražší než ta na které pluju. Taky domy, které je vidět za přístavem patří k těm z vyšší cenové skupiny. Ale taky vypadají hezky. Asi to je sice větrem, ale stejně jsem rád, že pluju při druhém břehu. Zdálky to na mne působí nějak nepřirozeně, uměle.

foto

Za ohybem v Nové Pláni už bude vidět Černý most. Chybí mi k němu už jen tři čtvrti kilometru. Most je od odtud pak už jen asi 300 metrů. Vánek polevuje ale pádlo nevytahuju. Jedu „na kormidlo“. Volně s ním kmitám ze strany na stranu a loď se pohybuje. Pomaleji než na plachtu, ale nestojí na místě a soudě podle stopy za zádí, pohybuje se rovně vpřed.

Tady před Černým mostem je další desítka rybářů, rovnoměrně rozmístěná po obou březích. A já mám kousek před sebou nejvzdálenější výspu své dnešní plavby. Most je viditelná překážka, přes kterou se asi nedostanu. Je sice relativně vysoko nad hladinou, ale můj stěžeň má přece jen 7 metrů, takže hrozí nebezpečí, že i když budu podplouvat pod „nejvyšším“ místem mostu, šprajcnu se vrcholkem stěžně.
Asi 30 metrů za velkým mostem je malý most přes řeku Moravici. Ten bych měl problém podplout i na kajaku. Kvůli těm 30 metrům nebudu riskovat podplouvání velkého mostu. Rozhodnuto. Tady to otáčím.

foto

Jedu teď „po proudu“ Moravice. Skenuju očima každou píď na břehu, abych neminul vhodné tábořiště bez rybáře. Po půl kilometru od otočky mám štěstí. Jedu kolem „plážičky“ dlouhé tak 200-250 metrů na které není ani jeden rybář! Neváhám ani chvíli a mířím ke břehu. Automaticky provádím naučený rituál – nejdřív vytahuju káču a pak rychle vyndávám z čepů kormidlo. Vyskakuju do mělké vody ještě před tím, než uslyším že loď dře o kameny. Nadlehčuju příď a vytahuju větší část trupu na břeh posetý drobnými kamínky. Tady bude LaVor dobře zajištěný. Stahuju hlavní plachtu, ráhno ukládám na palubu, odnáším káču a kormidlo asi 50 metrů podél břehu, kde jsem si pod stromy na polní travnaté cestě vytipoval místo pro přenocování.
Odtud budu na loď hezky vidět. Vracím se pro lodní pytel, bágl a láhve s pitnou vodou.

foto

Už je šero – za chvíli bude devět. Foukám karimatku, roztahuju spacák a celtu na přikrytí, na kormidlo rozkládám jídlo pro přípravu večeře. Uvědomuju si až teď, že už mi trochu kručí v žaludku a že mám vlastně asi hlad. Dám si ale jen nudlovku. Voda na oddílovém vařiči vře během chvilky a já zalévám nudle. Než polévka trochu ochladne, zajdu se okoupat. V poledne při potápění jsem se sice dobře vycachtal, ale během čtyřhodinové plavby jsem asi trochu zpotil, ale hlavně si totálně spálil nohy. Než jsem si oblékl dlouhé kraťasy, plachtil jsem jen v plavkách a letní sluníčko odvedlo svou práci dokonale. Tohle je první letošní spálení. Je to každoroční pravidlo. Čeká mne horká noc. V nohou mám akumulační kamínka. Zkrátka - nemůžu se večerní koupele dočkat.

Voda mi nepřipadá vůbec studená. Noční koupel má vždy svůj půvab. Nejvíc mi v paměti utkvěla ta před pár desetiletími, kdy jsme na puťáku u jakési zříceniny koupali už za tmy v místním bahňáčku a abychom trefili zpoza rákosí a žabinců zpět na břeh, zapálili jsme i u našich věcí svíčky. Možná, že bylo dobře, že jsme neviděli jak ta voda v rybníce vypadá za světla, protože tím náš kolektivní zážitek nic neztratil. Plápolající svíčky na břehu a jejich mihotavý odraz v hladině rybníka, nebe plné hvězd, vlahá noc a parta skvělých kamarádů. Nikdy před tím jsem neměl z plavání ve volné přírodě takový zážitek. Od té doby jsem se za tmy koupal v jezerech, řekách i rybníkách nespočtukrát. Vždy, stejně jako dnes, si ale vzpomenu na tehdejší koupání. Dnes jsem svíčku nezapaloval ani nerozsvěcel čelovku. Šero je přiměřené a držím se maximálně 30 metrů od břehu.
Až teď mi dochází nepřirozenost téhle situace. I když se snažím plavat tiše, neubráním se při otáčení a splývání alespoň minimálnímu hluku. Jenomže v téhle chvíli to zní jako cákání velryby na bývalém kateřinickém rybníčku. Rybáři na protějším břehu ze mne musí mít radost. Jdu raději ven.

Nudlovka má teplotu akorát a chutná skvěle. Teď by to ještě chtělo …. Sahám do báglu a vytahuju pár deci pálavy. Přibral jsem si ji v pet láhvi doma z lednice, abych si ji zde příležitostně vychutnal. A protože nejsem žádný barbar, sešroubovávám dohromady outdoorový hliníkový pohárek na víno. Úžasná zbytečnost, ale víno z něj chutná o poznání lépe než přímo z láhve nebo ešusu. Sedím na spacáku, kulturně upíjím úžasné pálavy a vychutnávám si tyhle impresionistické okamžiky.

foto

Do spacáku uléhám až dochutnám poslední kapku. Řídím se totiž plakátovým heslem socialistických zemědělců „ani kapka nazmar“. Létající hmyzí havěť se asi právě probudila a hodlá mi pokazit doznívání meditace s dobrým vínem. Rozbaluju malý balíček s moskytiérou – vzal jsem ji do báglu spíše neplánovaně. Dnes to je její premiéra. Stahovací pytel z moskytiéry trochu neobratně přetahuju přes otvor ve spacáku, ještě nemotorněji trochu stahuju a – jsem mile překvapen, že mi moskytiéra vůbec nevadí. Dýchá se přes ni skvěle, komáři, mušky, sarančata a moskyti na mne nejdou. Úžasný vynález. V polospánku doznívá dnešní zasloužený den …

 
 
 
6.7.2013 - samotářské plachtění

Budí mne kroky. Otvírám oči a nechápu. Kolem je tma jak v pytli. Kolik je vlastně hodin? Mobil mám k vůli úspoře energie z baterie vypnutý a asi se mi jej nechce zdlouhavě zapínat. Kroky se blíží k vodě a z dalších zvuků poznávám, že se jedná o dvě osoby, které rozkládají na břehu svoji výbavu. Z klidných hlasů chápu, že se jedná o rybáře, kteří si hodně přivstali. Asi kombinace nočního a častně ranního lovu.
Už si všimli mojí vytažené plachetnice a zdá se, že se od ní posouvají na přiměřenou vzdálenost. Tipuju, že zrovna tihle rybáři nejsou pro LaVor nebezpeční.
Ale trochu mne mrzí, že dnes nesplním své předsevzetí, že odrazím od břehu dřív než dorazí rybáři. S tím, že mohou dorazit už ve tři ráno, jsem fakt nepočítal. Vůbec mne to ani nenapadlo. A to si ve své představivosti dokážu leckdy nasimulovat opravdu málo pravděpodobné situace. Skutečnost je ale v takovýchto situacích ještě překvapivější než moje fantazie. Holt pořád se mám čemu divit, učit se a vnímat realitu jako nevyčerpatelný zdroj inspirace. Samozřejmě, že mne napadá rychlá varianta odplutí. Myslím si, že bych dokázal vstát, naházel věci do báglu a maximálně za 5 minut odrážet od břehu s tím, že bych vytáhl hlavní plachtu až na vodě. Rychlost v případě nutnosti mi nečiní zásadní problém. Je to asi jediná pozitivní věc, kterou jsem si odnesl do života ze své povinné dvouleté vojenské základní služby. Proto mám za ta léta spaní pod širákem vypěstovaný návyk kde si vždy skládám oblečení, boty, čelovku a bágl. Dokážu tak prakticky i v absolutní tmě rychle najít vše potřebné.
I když jsem noční plavbu na plachetnici zatím neodzkoušel, zrovna v tuto chvíli mne ani neláká. Mám pocit, že si zrovna tohle nemusím dokazovat. Není v tom žádná pýcha ani přehnané sebevědomí, ale opravdu mám pocit, že bych to bez potíží zvládl. A tak se snažím znovu usnout. Nečiní mi to žádné velké potíže.

foto

Opravdu se budím až za světla. Rybáři sedí na svých skládacích křeslech a ač jsou vybaveni signalizátory stejně pozorují splávky svých prutů. Nechci jim rušit jejich kruhy a tak si z kormidla dělám improvizovaný stůl na který rozkládám nakrájený pepřový chleba, uzený oštiepok, salám a pórek. Minerálka je přes noc relativně příjemně vychlazená - jak jen to letní noc u vody umožňuje. Nemám rád teplé a vlažné pití - tedy vyjma horkého čaje. Snídám poctivě. Ve všední den se občas obejdu bez snídaně, ale na vandru snídani neodbývám. Není totiž jisté, že se dostanu k obědu zrovna v poledne.

Pomalu balím spacák, který jsem si nechal ihned po vylezení z něj provětrat na olšové větvi. Spacák balím vždy na dno lodního pytle nebo báglu. Celý den jej nebudu potřebovat, takže nahoru přijdou dát věci, u kterých předpokládám, že je budu v průběhu dne potřebovat - především ručník, jídlo a mobil, který slouží hlavně jako videokamera a foťák. Zabaleno mám rychle. Je to rutina, ale vždy mám při ní zvláštní pocit, či spíše jakési směsice radosti z toho, že jsem venku a zadostiučinění, že se zvládám postarat sám o sebe a přenocovat kdekoliv v přírodě. Uvědomuju si, že i tohle ranní balení je dar, který mohu užívat. A jsem šťastný, že jsem zdravý a způsobilý vyrazit na cestu i že je pořád ještě kam vyrazit přesto že těch míst každým dnem ubývá.

Odnáším zabalený loďák a bágl na palubu. Rybáři zaregistrovali, že jsem už vzhůru a tuším, že mají radost z toho, že jim vyklidím jejich loviště. Vracím se pro káču a kormidlo. Vítr moc nefouká, ale bezvětří není. Rád bych se dostal co nejdřív mimo nahozené vlasce, abych je nenamotal na káču. Vytahuju hlavní plachtu a rozmotávám kosatku - když bych to udělal na vodě, ztratil bych pár minut během kterých bych nedokázal stoprocentně ovládat loď a nepochybuji o tom, že bych nabral rybářům každý vlasec aspoň dvakrát.

foto

Odrážím, naskakuju na palubu, rychle zasouvám káču a nasazují kormidlo. Už jsem se naučil při nasazováni kormidla na dva čepy máchnout kormidlem podobně jako pádlem a natočit loď do potřebného směru. Přesto je nasazení kormidla na LaVoru nejméně komfortní úkon. Proud za zádí naklání list kormidla do stran a vždycky mi chvíli trvá, než jej dostanu a udržím ve svislé poloze, abych mohl zasunout současně oba čepy do kování na zrcadle - zádi plachetnice.

Podařilo se. Žádné dramatické divadlo jsem přihlížejících rybářům nesehrál. Paráda. Usazuju se pohodlně na lavici u levoboku. "Nabral jsi nám vlasec!" Do pytle! Myslel jsem si, že když splávky obepluju aspoň 2 metry, nemohou se mi namotat ani na ploutev ani na kormidlo. Ale patrně si rybáři na některém prutu odmotali víc vlasce a plovák se vrátil zpět, zatímco vlasec zůstal za plovákem. Co teď? Rychle povoluju kosatku, pouštím otěhy hlavní plachty a vytahuju káču a kormidlo. Jen tak může vlasec sklouznout po hladkého trupu lodi. Má to "drobnou" nevýhodu, loď se v tomto okamžiku stává málo ovladatelnou. Pro rybáře to je nepodstatné, ale pro mne hodně nepříjemné. Nevím jak vy, ale já mám raději vše pod kontrolou. A těchto třicet vteřin mezi vytažením a nasazením ploutve a kormidla se mi zdá jako věčnost. Ufff. Zdá se, že se operace povedla. Rybář už mlčí a já konečně přitahuju kosatku a ráhno hlavní plachty. Loď dostává příjemnou rychlost a já mířím podél pravého břehu k přístavu v Nové Pláni.

foto

Nová Pláň je zvláštní obec. Že je v obci minerální pramen, to jsem se kdesi dočetl. Hledal jsem jej už při první návštěvě – v roce 2001 jsme se zde zastavili na puťáku před úplně prvním táborem ve Vojenském prostoru Libavá. Splouvali jsme tehdy Moravici až do Podhradí u Vítkova. Z pramene jsme se tehdy nenapili, našli jsme jen budovu s reklamou „Horský pramen“. Trochu mne tehdy zarazilo, že v těsném sousedství není kohoutek či trubka z pramene, tak jak jsem si zvykl u ostatní minerálek – Matoni, Hanácká kyselka …. Připadá mi sympatické, že můžu zdarma ochutnat minerální vodu přímo u pramene a navíc za to ani nemusím nic platit. Připravoval jsem své druhy při putování k táboru na to, že se dosytosti napijeme Horského pramene, protože mne ani nenapadlo, že by takový pramen v Nové Pláni nebyl. Nenašli jsme jej a já si trhl trochu ostudu. Moje reputace vůdce trochu utrpěla. Už ani přesně nevím jak jsem z toho vybruslil a zda to bylo pro oddíl alespoň trošku přesvědčivé. Myslím si, že jsem se asi přiznal k tomu, že jsem si to dostatečně neověřil a omluvil jsem se za moji blamáž.

Tehdy na mne obec Nová Pláň udělala dojem jakého si nově vzniklého satelitu. Tomu jsem asi i přičítal, že tu ještě není volný přístup k pramenu vybudován. Po dvanácti letech tu přistávám znovu s jasným cílem – najít ten pramen a symbolicky se z něj napít. Kosatka svinutá, hlavní plachta skasaná, ploutev i kormidlo uložené v lodi, plachetnice vytažená kousek na břeh, aby ji vlnky neodplavily. Kotvím asi 50 metrů od přístavního mola, na kraji louky ve stínu lesa. Nechávám vše na lodi, beru s sebou jen mobil, abych mohl fotit.

První dojmy jsou podobné těm před dvanácti lety. Satelit. Výstavní domky, uklizeno a čisto, téměř liduprázdno. Kolik je tady vlastně domů? Včetně kostela kolem pětadvaceti. Takže to tipuju tak na padesátku stálých obyvatel.  Kráčím se podívat na místní kostel. Jeho věž patří k nepřéhlednutelným dominantám obce. Je postavený před více než 100 lety - na informační tabuli jsem se dočetl, že to bylo v roce 1905. Z dálky vypadá kostel jako každý jiný, ale čím blíže k němu přicházím, tím mi připadá čímsi zvláštní. Aha. Hmmm. Tohle už dávno není žádný kostel. Tohle je nyní Penzion "U Jelena". Zvláštní. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že jsme skutečně ateistickou zemí, kde je využití kostelů jako hospod normální. Ten nekostel v Karlovci patrně taky slouží asi jako hospoda, ale zatím je tak správně socialisticky oprýskaný, že to nebije do očí. Kostel v Nové Pláni je opravený, ale působí na mne dojmem stylu zvaného "podnikatelské baroko". Pozitivní je, že do téhle načančané vesničky zapadá a nevybočuje.

foto

Jdu se podívat po prameni minerální vody. Studuji alespoň zběžně každou tabuli na kterou narazím, ale nikde není zmínka o konkrétním místě, kde pramen je. Že bych to přehlédl? Vyloučit to samozřejmě nemohu. Pokud jej nenajdu než dojdou na konec obce, znovu je pročtu cestou zpět.
Jsem u oplocené budovy stáčírny Horský pramen. Ale po volně přístupné minerálce ani stopa. Nu což, žízeň stejně nemám a symbolický lok a košt pramenité vody budu muset oželet.
Jak asi vypadá v téhle upravené vsi Obecní úřad? Mám pocit, že jsem v rámci místního informačního systému viděl ceduli se šipkou "obecní úřad". Třeba se tam potkám s někým, kdo mi řekne něco o tom prameni.

Jsem u rozcestníku - šipka ukazuje směrem, kde jsou dva baráky. Oba moc hezky upravené. Ten větší, bíložlutý, bude určitě OÚ. Je to vkusně opravená budova, dle stylu alespoň 100 roků stará. Čím víc se k ní blížím, tím víc pochybuju o tom, že jdu správně. Hledám typickou oválnou smaltovanou ceduli se státním znakem a nápisem Obecní úřad. Nebo nějaký jiný znak, který by mi potvrdil, že jdu správně. Jediný nápis, který nacházím je Agroforest (?). Tak tohle asi OÚ nebude. Moje sebevědomí padá k nule. Netrefit v obci s pětadvaceti domy podle ukazatele k Obecnímu úřadu, to chce fakt talent. Ani jsem netušil, že jej mám. Nenašel jsem pramen, přestože na plotě stáčírny byl dvoumetrový baner s nápisem Horský pramen a nenašel jsem ani Obecní úřad. Tušil jsem, že tahle vesnice pro mne nebude to pravé ořechové. Rychle zpátky na loď.

foto

K zákonitostem mého plachtění patří, že jestliže jsem včera křížoval proti větru, dnes se vítr otočil, takže musím zase plachtit na protivítr. Překvapuje mne, že jsem si to vůbec uvědomil. Alespoň se procvičím. Plout po větru a na spinakr dokáže každý moula. Ale křižování je náročnější záležitost. Mám pocit, že mi to už docela jde.

Před Karlovcem zabočuju vlevo do severního ramena. Tady jsem nikdy neplul. Přehrada by tady měla končit před vesnicí Mezina. A je tam někde přírodní zajímavost - lávový proud. Bylo by hezké se dostat co nejblíž, bezpečně tam zakotvit a alespoň v rychlosti si tuhle sopečnou zajímavost prohlédnout. Zkusím to co nejdál za ústí Černého potoka, půjde-lí to.

Kolem přístavu a kempu naproti Karlovce šaškuje motorový člun. Mám pocit, že tu má někde hnízdo, protože jej tu potkávám skoro vždycky, když pluju kolem. Pokud vidím dobře, zdá se mi osádka rychlého člunu oděna do nových hasičských montérek. Vybavuje se mi, že jsem tenhle nafukovací motorový člun viděl osazený hasiči asi při každém setkání. Možná tu nacvičují nějakou simulaci. Na záchranu tonoucího to nevypadá, spíš nějaké rychlé natažení nasávacích hadic doprostřed přehrady. Ale nikde žádná figurína ani hadice, takže se možná jeli jenom projet. Stejně jako já. Jen doufám, že já svou jízdou obtěžuju hlukem okolí méně než tihle hasiči. Občasné zapráskání plachet po přehnaném vyostření taky není úplně bezhlučné, ale proti řevu motoru mi příjde neškodné.

Změnil jsem směr plavby o víc jak 90 stupňů, takže sice nepluju po větru, ale křižuju svižněji. Zkouším dlouhou jízdu v co největším náklonu. Sedím na levoboku a přes pravobok, který je tak 5 cm od hladiny, občas přelétne kapka. Vím, že tahle loď by měla vydržet ještě větší náklon, ale chybí mi "morál". Jen jednou a neplánovaně jsem na Lipně jel tak, že nám nateklo přes bort do lodi dost vody. Viděl jsem ploutev, které fakt nechybělo moc, aby se dostala nad hladinu a my vauriena položili na bok. Dneska bych se takové situaci chtěl vyhnout, ale jako jachtař amatér, považuju dlouhou jízdu v pořádném náklonu za přiměřeně adrenalinový zážitek a taky znamení toho, že kormidelník umí.Samozřejmě, že vím, že skutečně dobře plachtit ještě neumím a nejsem si jistý, že se to pořádně do konce života naučím, ale vykřikovat z lodi na sedící rybáře u břehu to nebudu. Vůbec mi nevadí, že si někteří z nich pomyslí – hmm, ten na támhle té plachetnici to fakt umí. Prostě jim to nebudu vyvracet :-)

foto

Při jízdě v náklonu mám faktickou obavu, abych loď přece jen nepoložil. Nebudu si hrát na žádného lehkovážného tvrďáka a přiznám se, že si v podobných situacích v hlavě přehrávám - co nejpodobněji, které úkony bych měl udělat, kdyby se něco stalo. V duchu si představuju jak se loď položí na bok. Snažím se vytáhnout z paměti vše, co o tom vím, co jsem slyšel, viděl nebo četl. Teoreticky by tahle loď neměla jít dnem vzhůru – zabránit by tomu měla plachta i kosatka, které by měly zůstat na hladině a držet loď na boku. Pod pachty bych se dostat neměl – buďto spadnu na ně a nebo přepadnu na stranu, kde bude ve vzduchu trčet káča. Asi vypadne kormidlo. To by ale mělo plavat, protože je ze dřeva. Z paluby patně vypadne loďák, který bude taky plavat, protože v něm je uzavřeno dost vzduchu. S ním půjde trošku pod vodu bágl – ten by se nemusel potopit, dal jsem do něj prázdnou pet láhev, takže by mohla podržet bágl kousek pod hladinou. Pípovu HD kameru jsem zacvakl do bočního popruhu na báglu – pokud vylovím bágl, měl bych zachránit i kameru. Mobil a GPS mám zavřené v lodním pytli, láhví s pitnou vodou taková škoda nebude, dvě plovací vesty se nepotopí a houba na vysoušení paluby bude patrně navěky u dna přehrady. Takže jestli se převrhnu, musím se rychle zorientovat a jít po báglu s kamerou. Bágl připnu k loďáku a vestám a nechám ten ostrůvek volně plavat vedle převrácené lodi. Až sundám plachty a převrátím přes ploutev loď do standardní polohy, přivážu plovoucí ostrůvek z vest a loďáku k otěhům kosatky a budu vylévat vodu z lodi. Největší díl vycákám rukama, pak použiju ešus, zbylých 5 cm nechám tak – ty vypustím přes zazátkované díry v zrcadle až se dostanu na břeh. Pak vlezu do lodi, nasadím a vytáhnu plachty, přitáhnu si plovoucí ostrůvek k sobě a naskládám bágl, loďák i vesty na palubu. Potom hurá na nejbližší vhodné místo pro přistání, kde vyliju zbytek vody a spočnu. Je mi jasné, že si polovina lidí, co tyhle řádky bude číst, řekne – to je magor. Nedivím se jim. Ale přehrávání takovýchto scénářů a pilování postupů a variant mne už párkrát zachránilo před skutečným průšvihem. Člověk se občas dostane do situací, kdy musí volit mezi špatnou, ještě horší a katastrofální variantou. Lepší je se namočit a zachránit všechny věci z paluby než o ty věci přijít či se dokonce nechat utopit. Vyzkoušel jsem si, že špatná varianta je vždycky lepší než varianta končící katastrofou.

Jak si tak rozehrávám různé možnosti toho, jak může moje jízda v náklonu skončit, uvědomuju si, že jakýsi pud sebezáchovy funguje a vsadil bych se, že dneska se nedobrovolně koupat nebudu. Paradoxně si variantu položení lodi na bok vůbec nepřipouštím i když se tuto krizovou situaci v duchu připravuju minimálně poslední půl hodiny.

Povolení kosatky, obrat a přehození ráhna s hlavní plachtou, přitažení kosatky. Uvědomuju si, že už to dělám automaticky a přistihuju se, že mám z toho dobrý pocit. Rychle a programově jej zaháním protože takový pocit se vyskytuje v těsném sousedství dojmu, že už to opravdu umím a že se přece nemůže nic stát. Znovu si připomínám, že jsem na lodi sám a opiáty (ani ve formě pocitů) na palubu nepatří. Hledám správnou a stručnou formulaci zásady pro vodní aktivitu – variantu té, kterou občas připomínám před výstupem na horu – dva jdeme po svých nahoru a dva se dolů po svých vrátíme. Jeden na palubu, jeden z paluby?

foto

Je úžasné nebýt v časovém presu a užívat si tohle plachtění. Uvědomuju si jak je osvobozující to, že jsem si nedomlouval na dnešní večer nějaký pevný bod. Pevný bod mám až zítra večer, kdy jsem avizoval návrat domů. Takže pokud narazím na něco zajímavého, nejsem limitovaný časem, můžu si plachtit či se potloukat po břehu dle momentální nálady a chuti. Už dlouho jsem takto volně a snad i trochu bezcílně neputoval. Je to docela nakažlivé :- )

Na pravém břehu míjím most přes rameno přehrady. Podle mapy bych měl být něco přes kilometr od ústí Černého potoka. Tam někde má přehrada končit. Asi to je pravda, vítr se ztratil a já se pohybuju jen setrvačností a sotva znatelným pohupujícím se „přílivem“. Doufám, že nebudu muset vytahovat pádlo. Vyzkouším raději svoji oblíbenou tajnou mechanicko-meteorologicko-okultní metodu jak zaručeně chytit vítr. Uáááá. Zase to funguje! Pán Bůh mne má rád. Vítr není žádný uragán, spíš slabší bríza, ale pluju výrazně rychleji než kdybych musel pádlovat. Užívám si to. Na levém břehu se půl kilometru ve směru mé plavby táhne desetimetrový travnatý pás mezi břehem a lesem. A není na něm jediný rybář ani žádná jiná osoba. Opravdu. Nikdo tam není. Hurá! Mám místo, kde cestou zpět zastavím, najím se a spočnu.

Konec ramena přehrady a ústí Černého potoka vidím zdaleka. Zdá se, že tam je dlouhá mělčina, soudě podle trsů trávy a větví hrozivě vyčnívajících ze dna. To vypadá, že dostat se s plachetnicí proti proudu aspoň pár metrů je nemožné. Závidím Ransomeho Vlaštovkám i Amazonkám :-( Uvědomuju si, že po plavbě, kterou právě podnikám, jsem toužil už po přečtení prvního románu Arthura Ransomeho. To mi bylo asi kolem jedenácti roků. A já tu plavbu v podstatě uskutečňuju až teď :- ). Na to, že knihu vydal kolem roku 1930 a já jsem jí „postižen“ ještě v roce 2013, reaguju podvědomě duhovou směsicí pocitů od obdivu, uznání až po trochu závisti. Asi jsem nepřečetl všech jeho 12 románu o dobrodružstvích sourozenců Walkerových a sester Blackettových, ale jako by se stalo. Živě si dokážu představit plachtícího Arthura Ransomeho po jezeře Coniston, jak si v hlavě spřádá námět na další z románů Vlaštovek a Amazonek. Usmívám se při tom, protože slavný spisovatel byl při vydání toho prvního románu stejně starý jako já nyní. Mimo plachetnice to je druhá věc, kterou s ním mám společnou :- ) :- )

Osamělé putování i plavby mám rád. Můžu se při nich nerušeně oddávat podobně střeleným „objevům“ jako je ten s Arthurem Ransomem i bizardnostem podobného ražení. A můžu si je nerušeně vychutnat než upadnou do hlubin zapomnění.

foto

Škrrrr …! Hups a najednou jsem katapultován z lavice k stěžni. Do frasa! Ploutev LaVoru narazila na nějaký kořen pod vodou. Rychle pádlo do ruky a pokouším se „vycouvat“. Uff. Jde to naštěstí lehce, nezařízl jsem se při tom do bahna či štěrku na dně.
Vítr přestal vát jako na povel, takže kosatka i hlavní plachta zplihle visí. Jako bych ten vítr svým nárazem do stěžně vyplašil. Nevadí, zkusím se dostat co nejblíž k ústí Černého potoka na pohon kormidlem.
Posouvám se kupředu o dvě lodní délky a tuším, že dál to půjde jedině když vytáhnu ploutev i kormidlo a pomůžu si pádlem. Dostanu se tak o další dvě délky lodi dál a tam asi uvíznu na mělčině nebo nánosech bahna. Stojí to za to? Samozřejmě, že ne. Vím to, ale stejně chvíli váhám. Že bych už ztratil radost s výjimečných nesmyslů? Hledám si pro sebe nějakou výmluvu, abych si nemusel přiznat, že už asi ano.
Káču ani kormidlo nevytahuju a obracím loď o 180 stupňů - vracím se podél druhého břehu zpět ke Karlovci.

Asi po 200 metrech začíná pruh trávy mezi vodou a lesíkem na který jsem se chtěl podívat. Vypadá jako skvělé místo na přenocování a malý průzkum neuškodí. Až do večera tu určitě neztvrdnu, protože je kolem druhé odpoledne, ale mohl bych to spojit s obědem.
Kotvím loď hned za velkým křovím a vyskakuju na vysoký břeh. Tráva tu je nesešlapaná a vysoká. Les je do hloubky jen 25 metrů – je vysázený kolem přehrady jako větrolam. Ale je čistý, bez odpadků a neprostupného chvojí. Jehličí doslova láká a vábí, abych si na něj lehl. Jsem jen slabý muž a tak nedokážu odolat – čtyři hodiny jsem křižoval z Nové Pláně až sem a odpočinek přijde skutečně vhod. Vytahuju z loďáku celtu, rozkládám ji na jehličí, vedle pokládám plátěný pytlík s jídlem, nůž a láhev s minerálkou. Dám si takový malý, nikým a ničím nerušený oběd v jehličí. Zkouším si při to vleže broukat melodii country hitu Michala Tučného Snídaně v trávě a do textu místo snídaně a trávy napasovat oběd a jehličí. Ještě, že neslyší Zdeněk Rytíř, jak mu przním jeho slavný text.

Oběd mám stejný jako snídani – chleba, salám, sýr, pórek a minerálku. Jako zákusek si dopřávám tatranku. Fffff. Nadlábl jsem se teda pořádně. Možná jsem se i předlábl. Fixuju se v poloze ležícího střele naznak a trávím. Vím, že tuhle fázi jídla neradno podceňovat. Zvláště, když mne nic nehoní a mám čas. Na trávení mi je sympatické, že k němu netřeba vydávat téměř žádnou energii a pocit sytosti si přesto vychutnám. Vychutnávám, vychutnávám a – spím.

Nerušeně jsem prospal skoro půlhodinku, zjišťuju to pohledem na hodiny v mobilu. Hledat lávový proud nepůjdu. Pokud si dobře pamatuju jeho umístění na mapě, bude asi kilometr odsud a s prohlídkou a hledáním odhaduju, že bych musel nechat plachetnici bez dozoru aspoň hodinu. Je dost pravděpodobné, že by tady za tu hodinu nikdo nepřišel, ale už v Nové Pláni jsem měl takový divný pocit, když jsem na půlhodiny opouštěl zakotvený LaVor s loďákem, báglem, doklady a penězy na palubě. Uklidňoval jsem se tím, že já bych se přece žádné cizí loďi ani nedotkl, natož abych něco čornul. Ve společenství správných jachtařů, stejně jako trempů, horolezců, potápěčů, paraglidistů či bikerů se prostě nekrade. Tak to přece vždycky bylo. Jenomže doba se mění a i do těchhle správných společenství se občas vloudí nějaký parazit, kterému na stavovské cti vůbec nezáleží.... Naštěstí se lodi ani bagáži nic nestalo, ale možná jsem si svůj díl štěstí už dneska vybral a neměl bych osud znovu pokoušet. Nechám si tuhle přírodní památku u obce Mezina na někdy jindy. Poprvé si v plné šíři uvědomuju další z nevýhod osamělé plavby po přehradě. V divočině bych se vůbec nebál loď opustit, ale tady v civilizaci z toho mám najednou obavy. To jsou paradoxy ….

foto

Vydávám se na poslední úsek dnešní plavby – kolem Karlovce a Roudna k tábořišti ostravské Eskadry. Pokud se nepřihodí nic nepředvídaného, mohl bych tam za tři hodinky doplachtit. A pak bych hned jel na tábor ŠESTKY. Tábor ŠESTKY! Začínám se na něj těšit. Okamžitě se mi mým těšením prolínají vzpomínky na doby, kdy jsem měl čest tábory ŠESTKY vést. Mozaika příhod, zkušeností, příběhů, radostí i strastí, zklamání i zadostiučinění, pocitu vítězství, zmaru i toho, že to mělo smysl, vytváří v hlavě neopakovatelné kombinace - s pozitivní výslednicí. Dožiju-li se důchodu, začnu o tom psát knihu :- )Pluju na jih. No, tak úplně přesně na jih to není, protože přímo na jih to nejde. Musím křižovat, ale nijak brutálně. Tak akorát – jihojihozápad – jihojihovýchod. „Vítr je příhodný a stálý, za námi slunce mosty pálí ….“ Pobrukuju Fram - oblíbenou písničku a spřádám v hlavě plány na zbytek plavby, zbytek dne, zbytek víkendu, zbytek roku, zbytek života …

Mám žízeň. Pet flašku s minerálkou mám volně loženou v otevřené kapse vedle stěžně s hlavní plachtou. Opět řeším dilema, zda můžu na okamžik pustit otěže plachty a natáhnout se půldruhého metru pro vodu. Přiznám se, že jsem radši, když se lan alespoň dotýkám, mám je přišlápnuté nebo namotané na ruce. To pak můžu okamžitě intuitivně reagovat na nenadálý poryv větru. Ale protože je vítr skutečně příhodný a stálý, dlouho neváhám, pouštím otěže a natahuju se pro nápoj. Blahořečím Hanýska, který nebyl líný a spravil i dvě kapsy. Mají totiž dno z drobné síťoviny, takže se v nich nedrží voda. Odkládáme do nich všechny drobnosti, které by se jinak povalovaly po palubě – houbu na vytírání vody z lodi, vestu, dlouhé konec lanek, láhve s vodou a další drobnosti, kterým voda nevadí a potřebujeme je mít při plavbě po ruce. Na palubě je pořádek, nic nepřebývá a nezavazí.

Sedám na lavici, otěh hlavní plachty dotahuju a stoupám na něj, aby se nepovoloval, plachta byla v optimálním natočení a loď zbytečně neztrácela rychlost. Pocit sebeuspokojení mne opíjí. Fakt mám pocit, že jsem se v ovládání plachetnice pořádně zlepšil a můžu si s lodí dělat téměř cokoliv. Třeba bych na ni mohl během plavby i podřimovat … No, tak to zatím ještě asi ne. Stačí, když uhasím žízeň a vychutnám si matonku. Ááááá. Úžadná chuť a ještě fantastičtější pocit prudce ustupující žízně. To se mi líbí. Plachtění je radost a pará … Uááá! Co to je? Jak to, že se loď naklání a přes palubu za okamžik půjde voda? Vítr! Ten nevyzpytatelný živel si mne zkouší – super silný poryv z úplně jiného směru než bych tušil! Loď se mi splašila! Najednou cítím bušící srdce někde u krku. S adrenaline můžu okamžitě začít kšeftovat a pořád jej budu mít na rozdávání. Tak tohle jsem už pár let nezažil! Najednou si uvědomuju, že jsem už před chvílí podvědomě pustil lano hlavní plachty a rukojeť kormidla. Dochází mi to až ve chvíli, kdy se loď z extrémního náklonu vrací do normální polohy a kolem je strašný hluk. Zdá se mi to jako věčnost, než pochopím, že loď se stočila po větru hlavní plachta i kosatka sebou práskají ze strany na stranu a každý takový prásk působí jako výstřel. Nepravidelná dávka ze samopalu. Natáčím loď, trochu přitahuju kosatku a hlavní plachtu. Jako bych vyslovil nějaké kouzelné zaříkávadlo – je ticho. V kontrastu se splašenou lodí a práskajícími plachtami, se mi tohle ticho zdá až nepřirozené. Srdce mi z krku padá do kalhot, ale cítím, že se pomu sune zpět na své místo. To by mne zajímalo, jaký bych si teď naměřil tep. Sebeuspokojení je falešnou a velmi pomíjivou jistotou. Vražedný to pocit. Dochází mi, že na lodi pořád neumím skoro nic. Trochu, ale jen trochu, to bolí. Je mi záhadou jak a kdy se nedopitá láhev s matonkou objevila v pravé kapse vedle stěžně.

foto

Pluju na jihovýchod a blížím se k vesnici Roudno. Vyhaslá sopka Velký Roudný je nepřehlédnutelnou dominantou, která slouží jako skvělý orientační bod. Uvědomuju si, že jsem nikdy nebyl až na samém vrcholu. Ukládám vrchol do paměti jako další potencionální cíl některé z cest. Před lety, když jsme tu s Irčou a ogarama tábořili prvně, jsem to kolem úpatí sopky prolezl docela dobře. Hledal jsem vhodný flek na noc. Romantických míst na královské přenocování jsem tam našel dost, ale všechny měly společnou nevýhodu - daleko k vodě. Nakonec jsme tehdy skončili asi 100 metrů od zátočiny s ostrůvkem. V lesíku přes který chodili na latrinu novopacovští skauti, kteří opodál tábořili. Na tom fleku jsme pak spali ještě několikrát, protože se mi nepodařilo nic lepšího najít. Všechny zdánlivě vhodnější tábořiště byly zdaleka viditelné, ale my se snažíme, aby si nás všimlo co nejméně lidí. Čím míň lidí o nás ví, tím méně problémů hrozí. Platilo to za komančů a stejně tak to platí dnes.

Skoro jsem přejel nejútlejší místo za Roudnem. Mezi oběma břehy je jen 250 metrů a po obou stranách je vyvýšený břeh či úpatí kopce, takže jsem tu nikdy nezažil, aby foukalo. Je to jedno z těch prokletých míst pro plachtění. Kosatka i hlavní plachta se tu na čas změní v invalidy a loď se téměř zastaví. Na paraglide, pár desítek metrů nad hladinou, by to v tuto chvíli vypadalo jinak. Pamatuju si z pilotních zkoušek, jak nám v hodinách meteorologie instruktor vysvětloval efekt zvaný "dýza", typický pro údolí. Zjednodušeně - nahoře to fičí jinak než tady při vodní hladině.

Zbývají mi poslední tři kilometry k táboru ostravské Eskadry. To je k vzteku. Klidně tu můžu vyhnívat, což je v paraglide výraz pro bezvětří, hodinu, dvě, možná i zbytek dne. A nebo můžu zkusit odpádlovat k větru. Abych přiznal barvu, nechce se mi ani jedno. A tak, jako poslední šílenec, zoufale chytám vítr. Mám pocit, že to je od narození moje nejoblíbenější činnost. V podstatě jsem nikdy po ničem jiném ani netoužil. Určitě to nebude trvat dlouho a dosáhnu v této oblasti dokonalosti nebo alespoň nadprůměrných výsledků.

Příď držím neustále ve směru tábora. Loď totiž stojí málokdy úplně nehnutě. Téměř vždy se pomalu, posouvána vlnami, posouvá. Není-li řízena, pohybuje se nekontrolovaně, výsledkem je často, že se zmateně otáčí a vrací zpět. Jako bezprizorní kláda kousek od břehu. Naštěstí není "LaVor" bezprizornyj a kormidlo nepouštím z ruky. Během čtvrt hodinky se posouvám natolik, abych zaregistroval, že hlavní plachta už není zplihlá, ale zlehka napnutá. Paráda. Za chvíli musím chytit dobrý vítr.

Pluju. Vítr je zatím sice slabý, ale loď má stabilní rychlost. Mířím ke svému oblíbenému ostrůvku. Na pravoboku, respektive u pravého břehu, najednou registruju periferním viděním cosi nepřirozeného. Z dálky to vypadá jako nějaké skupinky trosečníků, kteří se plaví na čemsi, co poskládali z vraku své lodi. Zvědavost mi nedá a tak loď víc napravo, abych se k „trosečníkům“ dostal blíž a zjistil o co se vlastně jedná.

Mám pocit, že rychlost LaVoru je nepřímo úměrná k mé stoupající zvědavosti. Neustále kontroluju, zda opravu pluju vpřed. Občas to tak nemusí být. Znám jen jediný způsob jak to na naší plachetnici zjistit. Musím se na palubě absolutně zafixovat a znehybnět. Nejlépe, když se opřu o stěžeň abych se pohupoval na hladině stejně jako on. Pak si najdu místo na boku lodi – obvykle to je napínák stěhu, který stěžeň drží. Mezi mým okem a napínákem vytvořím pomyslnou přímku, která protne nejbližší místo na břehu. Stačí takto setrvat 3-5 vteřin a pozorovat jak se pomyslné protnutí ne břehu posouvá podle rychlosti plachetnice. A nebo taky neposouvá – občas. Teď, naštěstí pluju blíž a blíž ke své záhadě.

foto 

Konečně to vidím jasně. Už jsem „záhadu“ rozluštil : -) Jsou to tři primitivní vory, sestavené ze čtyř modrých plechových sudů a desek. Všechno to u sebe drží pomocí lan. Frank Elstner by měl radost. Osádky vorů určitě listovaly jeho legendární knihou „Uzly a laso“. Navázat několik sudů a prken k sobě tak, aby na nich mohlo pohodlně stát 5-6 lidí, není žádná sranda. A pokud na takovém improvizovaném plavidle mají urazit několik kilometrů aniž by se při plavbě rozpadlo, musí někdo z „trosečníků“ zvládat slavné umění námořníků, zálesáků a kovbojů – vázání uzlů.

Tohle je asi nějaká etapa celotáborové hry. Mohli by zátočinu přeplout napřímo, ale drží se neustále asi 10 metrů od břehu, mají na sobě plovací vesty – bezpečnost zakomponovaná do pravidel téhle hry. Že by to byli vodní skauti z Eskadry? Vždyť to mají do tábora skoro dva kiláky. Vypadá to, že jsou spíš z tábořiště na kterém před lety tábořili skauti z Nové Paky. To je jen kilometr – ve stráni nad ostrůvkem. Ale ni ten kilometr pádlování holýma rukama a jedním nebo dvěma pádly, jim opravdu nezávidím. Každopádně to bude pro mnohé z nich zážitek na který nezapomenou do konce života.

Tyhle tři podivuhodná plavidla plují taky k ostrůvku. Už jsem se jim dostal na roveň a pokouším se udělat aspoň jednu památeční fotku. „Trosečníci“ mne už taky zaregistrovali a něco na mne pokřikují. Komentují to, že jsem několikanásobně rychlejší než oni a pochtívají, abych je vzal do vleku. Což o to, zkusit to můžu, ale obávám se, že posádka, kterou potáhnu, bude diskvalifikována. Alespoň já bych takový „fígl“ v pořadí posádek zohlednil. „A máte lano?“ odpovídám. „Nemáme. Odvaž něco z lodi.“ To je samozřejmě nesmysl a oni to dobře ví. „To asi nepůjde!“ volám a přitahuju hlavní plachtu, abych nabral rychlost. Za sebou naštěstí slyším veselé pokřikování a smích.

Konečně kotvím v přístavu Eskadry. Jejich plachetnice je ukotvená asi patnáct metrů od břehu. Já přirážím přídí ke břehu a vytahuju LaVor tak, aby seděl na pneumatikách a neotloukal se ve vlnách o kamenné pobřeží. Stahuju hlavní plachtu a spolu s ráhnem ji ukládám na dno lodi. Kosatku ukázkově namotávám kolem ocelového lanka, vytahuju káču a kormidlo. Spolu s vestou je pak odnesu do přívěsného vozíku na kterém jsem plachetnici vezl z klubovny sem. Eskadra mi jej povolila nechat asi 100 metrů od přístaviště.

Ještě není pět hodin. Poslední úsek plavby jsem proti odhadu zvládl o hodinu, tedy o třetinu, rychleji. Dobrý! Ale samozřejmě vím, že se mi to podařilo jedině proto, že jsem nedělal po cestě žádné zastávky a křižoval nejsnazší trasu. Ale určitě by šlo zvládnout i rychleji.

foto

Přebaluju věci z loďáku do báglu, abych měl volné ruce a vydávám se směrem ke hrázi, k zaparkovanému autu. Je to sice jen tři čtvrtě kilometru, ale už ze starých oddílových dob znám, že není nad to nést všechno na zádech a nic v rukách. Líp se pak zdolávají všechny přírodní překážky a rychleji podává pomocná ruka tomu, kdo to právě potřebuje. Staré pravidlo „jednoho zavazadla“ (uvědomuju si krásu češtiny – zavazadlo je od slova „zavazet“, překážet, …) je dobře zažité a jsem rád, že jej nad ním nemusím přemýšlet.

Do GPS navigace volím tábor ŠESTKY jen proto, abych věděl kolik kilometrů přesně to je, abych mohl dobře naplánovat případné zítřejší pachtění se staršími členy oddílu. GPS ukazuje až k tábořišti rovných 24 km. Takže musím počítat s půlhodinkou jízdy se a půlhodinkou nazpět do tábora.

Bez vozíku naloženou lodí se jede o poznání lépe. Nemusím dávat neustále pozor a ve zpětném zrcátku hlídat, zda je vše v pořádku. O co méně hlídám zpětné zrcátko, o to více se kochám krajinou. Nejhezčí úseky téhle cesty mám dva. Táhlé stráně na kterých se pasou snad stovky černých i hnědých krav – jako na prériích divokého západu. A pak výhled, kdy je z cesty vydlážděné kamennými kostkami, vidět zákoutí vodní nádrže Kružberk. Kolem jen zeleň stromů, drkotající a kroutící se cesta někdy z třicátých let minulého století, a hladina „Velkého sedla“. Vždycky mám tady pocit, že jsem se ocitl někde v kanadské divočině.

Tábořiště ŠESTKY je na zvláštním místě u potoka Budišovka. Tenhle mohutný potok je hranicí mezi táborem a Vojenským výcvikovým prostorem Libavá. Louka je asi 10 výškových metrů pod polní cestou, po které se k tábořišti přichází. Od loňska tu jsou dřevěné schody, které usnadňují sestup prudkým svahem. Každá podsada, sekera, hřebík i barel s pitnou vodou museli tuhle cestu absolvovat. A s nimi i šestkaři a šestkařky. Myslím si, že si váží každého kusu, který zde snesli na svých zádech. Zasloužili si jej.
Jediná vada na kráse u nejnovějšího tábořiště kateřinických skautů je blízkost chatové osady „Žízeň“. Od stožáru se státní vlajkou to je k nejbližší chatě asi 160 metrů. V půli jsou tábořiště i chaty od sebe trochu opticky odděleny hodně vysokou travou a remízkem stromů, ale z části táborového náměstíčka jsou střechy chat vidět. Pozitivní je, že na tábor nedoléhá z osady žádný hluk a vyjma „estetického“ vzhledu osada tábor nijak neruší. Tipuju, že první chaty si zde postavili trempové, ale za pár posledních desetiletí je čundrácký ráz osady definitivně ztracen.

foto

Přicházím do tábora při večeři. Všichni sedí u kuchyně na zemi a dlabou z ešusů. Na tábořiště přijeli dnes dopoledne, takže ještě nestačili stlouct stoly a lavice. Při druhém letmém pohledu po tábořišti nevycházím z údivu a - pochvalně pokyvuju hlavou. Všechny podsady a stany stojí, zásobák taky, hangár je ukázkově vypnutý, na stožáru vlaje česká vlajka, latrina i potní chýše hotové, ….. Samozřejmě, že vím o expediční jednotce, která si pořádně mákla a většinu udělala zřejmě ona, ale dobře si pamatuju doby, kdy se stávalo, že někteří si během prvního dne svůj stan postavit nestihli. A tady je už skoro úplně všechno hotové a vládne úžasná pohoda. Můj bezprostřední pocit je velmi dobrý. Na to, že zde jsou jen tři dospělí v rozmezí 18-23 let, je výsledek prvního táborového dne víc než jen dobrý. K dokonalosti chybí pár drobností, ale ty jsou v kontextu naprosto zanedbatelné. Chválím, chválím, chválím. Možná mi to nevěří, ale myslím to skutečně „upřímně“. Udělali mi velkou a nepřenositelnou radost.

fotoVečerní nástup ke slavnostnímu spuštění vlajky probíhá jako všechny ostatní, které pamatuju. Snad jen s tím rozdílem, že je první na letošním táboře a úplně první pro ty, kteří jsou na táboře prvně. Pětina až čtvrtina jich asi bude.
Fialka s Pájou se snaží nástup neprotahovat, ale těch informací, které musí na konci prvního táborového dne zaznít je hodně. Zvláště pro nováčky. Klíčové je ale oznámení, že se dnes koná první táborový oheň a před ním tradiční rituál, kdy ze světlušek a vlčat přecházejí do dívčí družiny Žab a chlapecké družiny Šneků jejich noví členové. Na tomhle nástupu stojí naposledy na místě vyhraženém nejmladším členům. Zítřejší ranní nástup už budou stát mezi skauty a skautkami.

K táborovému ohni jsem byl pozván také a samozřejmě jsem té cti využil. Rituál prvního ohně na táboře se za těch šestnáct let existence ŠESTKY v podstatě nezměnil. Žaby se i s Myší - novou členkou družiny - odebírají na své družinové místo, aby ji mezi sebe přivítaly - podobně jako byly před lety vítány při tajném družinovém obřadu ony. Při něm ji společně, mimo jiné, seznámí se zvyklostmi dívčí družiny a určitě ji natěší na každotýdenní žabí družinovky.

Na tomhle táboře čeká některé členy oddílu ještě jeden slavnostní oheň. Slibový. Koná se na jiném místě, zpravidla dál od tábora a účastnit se jej mohou pouze ti, kteří se rozhodli slavnostně před svými kamarády pronést slova světluškovského, vlčáckého nebo skautského slibu. Spolu s nimi k ohni mohou, bez vyjímky, pouze ti, kteří některý z těchto slibů sami dříve učinili. Líbí se mi vyjímečnost takové společnosti. S úsměvem a radostí vzpomínám na jeden ze slibových ohňů ŠESTKY, kdy byl mezi nejmladším vlčetem pronášejícím svůj slib a nejstarším účastníkem ohně, který v onen den navštívil tábor, věkový rozdíl kolem šedesátipěti let. Ta symbolika mne nepřestane fascinovat.

foto

Zatímco nostalgicky vzpomínám, zbytek tábora už sedí u slavnostního ohně. Tenhle oheň je pro všechny. Zahajuje jej Pája a vysvětluje těm, kteří u něj sedí prvně, proč sedíme právě v kruhu, proč je kolem pagody dvojitý kruh z kamenů, proč se ohnivec při každém vstupu a výstupu z mezikruží kolem ohně uklání směrem k plamenům, proč se na tomto ohni neopékají třeba buřty, proč není kamenný kruh vyskládaný ze šutrů z potoka ..... Už jsem pomalu zapomněl na jedno ze základních pravidel vůdce - mít vždy na paměti, že je tu určitě někdo, pro koho je právě tahle aktivita premiérová, takže je nutné ji alespoň velmi stručně uvést a vysvětlit. Dobře to chlapec dělá. U vůdcovských zkoušek bych mu to zohlednil : -)

Táborový kruh s ohněm je na nejvhodnějším místě, které mohla ŠESTKA vybrat. V pásu vysokých stromů mezi stany a Budišovkou. Na rovném paloučku tu vysekali vysokou trávu, vyhloubili asi metrový kruh pro oheň a obložili jej dvojitým kamenným prstencem. Přes trávu a stromy je vidět na tábor, ale místo si při tom zachovává svoji důvěrnost a opravdovost.

Novinkám dnešního spdne není konec. Na pokyn vůdkyně Fialky, oznamuje Zdendáš, že předává vedení družiny Ferdovi, ze kterého se tímto stává nový rádce Šneků. Zdendáš společně se Štěpou povedou od září kateřinické světlušky a vlčata. Tak to je pro mne, jako otce, bomba. Na to abych se to dozvěděl, musím jet na tábor. Doma se nám o tom ani nezmínil. Ale udělal mi radost. I když mám pocit, že iniciátorem změny ve vedení kateřinického skautského potěru je spíše Štěpa. Moc jim přeju, aby se jim podařilo ve vlčatech a světluškách vychovat tolik skautů a skautek, aby se opět obnovila další dívčí či chlapecká družina. Nejlépe obě dvě. Mají na to a ví, že to jde. Oba pamatují doby, kdy byla šedesátičlenná kateřinická ŠESTKA jedním z nejpočetnějších oddílů v České republice.

Snažím se spíš držet stranou a do ničeho vedení oddílu nekecat. A jestliže ano, pak jenom chválím. A jsem navýsost šťastný, že se k tomu nemusím nutit. Dneska to jde samo. Uvědomuji si, že jsem tenhle niterný pocit už dlouho nezažil. Kdysi mi někdo z oddílu líčil jakousi příhodu ze které mi po letech utkvělo hlavně ono "Dazul to pochválil? To jako fakt? Nekecáš? Tak to bylo opravdu dobré." Vím, že jsem se tehdy v duchu zlobil - sám na sebe, protože jsem si vždycky myslel, že chválím poměrně často, vážně a spravedlivě. Prostě tak, jak jsem to cítil. A tady jsem se nepřímo dozvěděl, že chválit nedovedu : -( Ale dnes jsem chválil kudy jsem chodil, spontálně a opravdově. Při tom si uvědomuju, že cítím jakousi satisfakci, že ty roky měly smysl.

Je začátek prázdnin, dva týdny po slunovratu, ale pořád se stmívá docela pozdě. A tak první táborový oheň končí ještě za světla - to je asi tak jediná výtka, kterou mohu vznést. Ale to už jdou první otužilci na "vanaře" k vystavěné hrázi.

foto

"Vanaři" jsou tradicí, která vznikla naprosto spontálně na prvním táboře. Z hecu se, po deváté večer, když už je voda v potoce chladnější, začalo chodit část osazenstva koupat - v rámci otužování. Kdosi vyhlásil, že ten, kdo se bude chodit koupat každý večer a vydrží ponořený po krk ve vodě - bez ohledu zda prší či ne, dostane čestný titul "vanař". Později vznikly tituly i pro ty, kteří se šli koupat alespoň polovinu tábora. Nejvyšší titul "diamantový vanař" od těch dob získává ten, kdo se každý táborový den ponoří nejen večer, ale i ráno po rozcvičce. Mám pocit, že prvním "diamantovým vanařem" byl Spídy. Je úžasné, že se i tahle tradice pořád udržuje a každoročně vyhecuje mladé otužilce, aby ráno i večer překonávali nepříjemné pocity vznikající z rozdílu mezi tělesnou teplotou a teplotou vody.

Hangár - jak se v ŠESTCE říká velkému vojenskému stanu, který se využívá pro společné táborového aktivity za deště a obvykle v něm přespávají i táboroví hosté. Hangár je sice ukázkově postavený, ale nechci narušit započatou řadu nocí pod širákem. Ukládám se proto pod lípu vedle táborové kuchyně. Celtu na spacák přehazuju jen ze zvyku. Tady na mne ranní rosa nenapadá. Rozepínám si na svém letním spacáku zip u nohou a slastně vystrkuju chodila ven. Je horko. Možná jsem ani nemusel zalézat do spacáku, stačilo se přikrývky celtou. Ale dobře vím, že ráno bude o poznání chladněji, tak se spokojuji s nohama ven.
Podívat se na tábor jezdím každý rok - v rámci návštěvníci dne - ale dne mám pocit, že jsem po letech skutečně na táboře. Dneska jej dýchám a cítím jej, stejně jako v době, kdy jsem vedl oddíl. Usíná se mi dobře. Moc dobře .....

 
 
 
7.7.2013 - táborníci ze ŠESTKY zkouší ovládat kormidlo a plachty

Za poslední roky jsem si zvykl budit se spíše brzo - mohu-li tak nazvat dobu 5:30, kdy mám nastavený budíček rádiem. Vstávám ale o pár minut až desítek minut později. Zpravidla se mi daří vstávat zcela probuzený, ale ne ve chvatu. Bývaly doby, kdy jsem byl oblečený minutu až dvě po budíčku, ale probuzení mi trvalo ještě dost dlouho. Dnes si to ale vychutnávám, protože je neděle a táborový budíček je později než ve všední den. Užívám si čas mezi probuzením a skutečným probuzením, který nazývám, sám pro sebe nirvánou. Mám pocítí, že tento ranní stav je cosi mezi sanskrtickou nirvánou a křesťanským rájem. A já si jej vychutnávám téměř každý den.

foto Ł

Skrze lipové listí už proniká sluneční svit a ve spacáku je docela vedro. V těchto pařákových dnech to je normální i časně ráno. Líně rozepínám spacák, ale ještě nevstávám. Rozvaluju se ze strany na stranu, lebedím si a lenoším. Užívám si ten pocit, že můžu klidně ještě hodinu či dvě takto ležet. Můžu ale nemusím. To "nemusím" ve mně téměř vždy zvítězí a pomalu vstávám. Pomalu, protože si ze základní školy moc dobře pamatuju, co napsal moudrý učitel národů Jan Ámos Komenský - "Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest." A protože se časně ráno necítím ani jako vůl nebo kráva, nekvaltuju.

Ranní neděle na táboře je stejně bez rozcvičky. Jdu se tedy proběhnout presidentským tempem proti proudu Budišovky. Běh je jediný sport, který občas vykonávám. Čistím si při něm myšlenky, setřásám trable a zjišťuji zda mne něco skutečně bolí. Téměř vždy zjistím, že mne vlastně zhola nic nebolí a že bych už konečně měl začít pravidelně běhat.

Službě se nedaří zatopit v golemovi. Trápí se a škrtá jednu sirku za druhou. Při pohledu na dříví, které se snaží podpálit, je marnost jejich snažení zřejmá. Takové klády by jim chytly snad jedině kdyby k tomu použili i kanystr benzínu. Štěpa, která má na starosti dnešní snídani, zakročuje a ukazuje holkám, jak se oheň v táborových kamnech zapaluje. I když jsou postaveny z kamenů a hlíny, princip je stejný jako v klasických kamnech, na kterých ovšem už málokdo z nich doma vaří i když jsou to převážně děcka z dědiny. Ale Štěpa byla na šestkařských táborech už jako malá světluška a ví, že lze oheň zapálit i bez použití papíru, jen je potřeba připravit na podpal kvalitní základ ze suché četiny nebo naštípat velmi drobné třísky. Teprve na to se mohou klást trošku silnější suché klacíky či hrubější třísky. Holky jsou moc rády, že je Štěpa nenechala zbytečně trápit a názorně jim ukazuje, jak se to má správně dělat. Jakmile se naplno rozhoří tahle hromádka, holky už samostatně přikládají polena, které chtěly původně zapálit. Mám pocit, že k dalšímu rozdělání ohně v golemovi už nebudou žádné instrukce potřebovat a zvládnou to po dnešní zkušenosti úplně samy.

Po snídani je první prohlídka stanů a slavnostní nástup ke vztyčení státní vlajky. Pozoruju vše z povzdálí a snažím se pořídit nějaký hezký záběr, pro oddílovou vývěsku před obecním úřadem v Kateřinicích.

foto

Znovu si prohlížím tábořiště a srovnávám. Před šestnácti lety, když jsme ŠESTKU  s Irčou a Radkem dávali dohromady, vypadal výsledek prvního dne tábora, ve srovnání s tím, co vidím teď, jako totální katastrofa. Skoro všichni byli na táboře prvně a vůbec nevěděli jak se staví podsada, stožár, táborová kuchyně, sušák na větrání spacáků, golem, .... prostě zhola nic z toho, co je samozřejmou součástí táborových staveb a co už tady stojí první den.
Tehdy byl Pája sotva vlče a Zdendáš se při slavnostním nástupu držel za nohu Irči. A teď tu oba při ranním nástupu stojí jako vedení tábora po boku hlavní vůdkyně Fialky. Při tomhle pohledu prožívám takový zvláštní pocit. Spíš směsicí pocitů. Určitě je mezi nimi i hrdost.

foto

Po nástupu se pokračuje v práci na budování tábora a Ferda, Tomáš, Kája a Štěpa se mnou vyráží na přehradu, aby se naučili plachtit na střediskové plachetnici. Po obědě přiveze Pája další čtyři táborníky a odveze zpět tuhle čtveřičku.Drobný problém – Štěpa sebou musí brát svého psa, protože by bez ní v táboře nevydržel. Hmm. Bychom se měli. Jenže Pája, který má tuhle osádku odvážet z přehrady do tábora, dělá drahoty. Kdo bude vysávat ty chlupy a tak dále. V jeden okamžik to vypadá na malou obměnu osádky, ale nakonec to končí humornými poznámkami. Pojede nás dohromady tedy pět + pes.

Tu půlhodinku v autě, než dojíždíme k přehradě, využívám k malému úvodu do plachtění - třídy lodí, počet stěžňů a plachet, kýl, křižování, plavba po větru, spinakr, …. Samozřejmě, že jim to ukážu i při plavbě na lodi, ale trocha teorie nikoho nezabije. Třeba jim pak z toho něco v hlavě uvízne.

Plachetnice je na stejném místě a ve stejném stavu jako jsem ji včera zakotvil. Tady u Eskadry to je bezpečný přístav po všech stránkách.

foto

První si to půjde odzkoušet Ferda s Tomem. Nejdřív ale všichni společně vypouštíme vodu z lodi, vytahujeme hlavní plachtu a rozmotáváme kosatku. Pak posouváme plachetnici z pneumatik na hladinu. Otáčíme směrem k Leskovci, kluci naskakují a odrážíme.

Já mám za úkol nasadit kormidlo a Tom s Ferdou musí zasunout káču. Nasazení kormidla na vaurienu je samozřejmě náročnější než nasazení ploutve. Zatímco se metrová ploutev volně zasune do mezery v kýlu, kormidlo se musí nasadit na dva čepy i když neustále mění svoji polohu do stran. Někdy mi takové nasazení kormidla trvá i déle než dvě minuty, což je věčnost. Asi jsem konečně přišel jak na to. Prvních 5-10 vteřin používám kormidlo jako pádlo v poloze, kdy jím kormidluju. Ustálním loď do jednoho směru a při nasazováni se mi pak list kormidla nehýbá do stran - takže čepy zapadnou do obou děr mnohem snadněji. Taková drobnost a jak jde všechno líp.

Během chvilky jsme padesát metrů od břehu a plujeme směrem k přístavu v Leskovci, což je na druhé straně přehrady. Ukazuju Tomovi i Ferdovi jak se ovládá kostaka i hlavní plachta. Zkouším dostat loď do náklonu a ukazuju jak se z něj nejrychleji dostat. Prostě metodicky určitě bez chyby : -)

Předávám Ferdovi otěh hlavní plachty a zatímco držim kormidlo rovně, vybízím jej, aby si zkusil jak se chová loď, když hlavní plachtu přitáhne a nebo když ji povolí. Sám zkouší dostat "LaVor" do co největšího náklonu pouze natáčením hlavní plachty. Je to vnímavý hoch a tak během chvilky naklání naši plachetnici stejně jako zkušený plachtař. Předávám mu tedy i kormidlo a nechávám jej, aby si vyzkoušel jak dostat loď do náklonu natáčením kormidla. Daří se mu to skvěle. "Teď zkus kombinaci kormidla i plachty!" Ferda okamžitě zjišťuje, že to jde ještě rychleji. "Zkus loď co nejdřív narovnat!". Rádce Šneků zvládá vše úplně ukázkově. "OK. Za chvilku zkusíme obrat. Nebudeme dělat žádného eskymáka, ale obrátíme směr jízdy lodi. Jak zvládneš i tohle, umíš už skoro všechno a budeš to trénovat pořád dokola." Obrat a přehození ráhna hlavní plachty se už nedaří tak snadno jako předchozí úkony, ale druhý a třetí obrat už Ferda zvládá bravurně. 

Čas letí neskutečně rychle - Ferda už je u kormidla skoro hodinu. Je čas vystřídat Toma, který se po celou dobu mačkal před stěžněm na přídi.

foto

Přebírám kormidlo od Ferdy, aby se mohl přesunout na příď. Mezitím Tom opatrně vstává a přelézá z přídě na záď. Oba se přidržují paluby, jako by hrozilo, že je spláchne nějaká vlna nebo sfoukne vítr. Působí to trochu komicky, ale já se při přesunu po palubě přidržuju také. Plachetnice se sice nehoupá jako na moři, ale i na přehradě jsou občas vlny, které nabourávají stabilitu.

Tom si zkouší stejné úkony jako před hodinkou Ferda – náklon pomocí přitažení hlavní plachty, natočením kormidla i poznávání nejjednoduššího znamení potřeby natočení lodi - podle třepotání kosatky. Jakmile sebou začne kosatka plácat a vydávat nepříjemné zvuky, je potřeba mírně natočit kormidlo … I Tomovi jde řízení lodi a manipulace s hlavní plachtou velmi dobře. Kdybychom měli u našeho Dětského bezbariérového centra Březiny místo hasičské nádrže přehradu Slezská Harta, ze ŠESTKY by byli vodní skauti a Tom by byl určitě kormidelník.

Už plachtíme dvě hodiny. Mám pocit, že čas na vodě letí úplně jinak.Třeba to je s časem na vodě stejné jako pod zemí. Kdysi jsem četl, že nějaký francouzský speleolog dělal seriózní pokusy, které dokázaly, že pod zemí čas ubíhá úplně jinak než na zemi. Porovnával své biologické hodiny se skutečným časem. Sestoupil na dva měsíce do jeskyně, skoro kilometr pod zem. Neměl sebou ani hodinky ani jiné zařízení na kterém by si mohl ověřit kolik je hodin. Pouze jednosměrný telefon, kterým hlásil kolik si myslí, že je hodin i který je právě den. Po těch dvou měsících vylezl zpět na povrch v září a domníval se, že je teprve srpen. Čas mu tedy pod zemí ubíhal 2x rychleji! Z toho plyne poučení, že pohádky nelžou : -)

Kája se Štěpou mají mezitím na břehu šábes. Kousek od přístaviště beru od Toma kormidlo a manévruju tak, abychom najeli přesně na pneumatiky a ještě abych kormidlo nepodřel a stihnul je včas vytáhnout z čepů. Tom a Ferda musí na můj pokyn vytáhnout co nejrychleji ploutev a povolit kosatku. Při vyplutí bylo mnohem jednoduší nasadit ploutev než kormidlo, ale při přistání to je obráceně. Ploutev je často zaklíněná tak, že i dva siláci mají problém ji vytáhnout. A čas neúprosně běží, plachetnice se blíží ke břehu. Hrozím se toho, kdy uslyším jeden z nejnepříjemnějších zvuků – ploutev která dře o dno. Uff. Mají to. Hoši jsou nejen šikovní, ale i silní. Přistáváme téměř ukázkově.

Holky přerušují šábes a nastává střídání posádky. Kája půjde ke kormidlu první a Štěpa jde zatím na příď. Tom a Ferda nás odrážejí, já nasazuju kormidlo, holky káču. Kosatka se ale přefoukla za stěžeň, takže i když máme kormidlo i ploutev nasazené, stejně nás to žene ke břehu. „Povolit kosatku!“ Rychle vytahuju pádlo a snažím se dostat loď co nejdál od mělčiny. Dramatická chvilka : -)

foto

Štěpa má Pípovu kameru a její úkol je točit naši plavbu i kdyby se měla sama utopit. Ale tuhle dramatickou chvilku nezaznamenává. Má totiž kameru v režimu fotografie : -(

Naštěsí to je inteligentní holka a tuhle chybu včas odhaluje. Nastavuje správný režim a my jsme rádi, že bude náš případný dramatický skon alespoň zaznamenán.

foto

Zaučování se opakuje stejně jako u Ferdy a Toma. Kormidlo zkouší nejdříve Kája. Signály kosatky pro natočení kormidla chápe dobře a rychle. S náklonem nemá taky žádný problém. Obrat nám jde jako u všech trošinku pomaleji, ale i ten zvládá. Mám pocit, že tihle roveři a rangers jsou nadprůměrně učenliví a jde jim to podezřele snadno. Napadá mne, že ještě jedna až dvě takovéto jízdy a mohou vyrazit samostatně.

foto

Mezitím co Kája zkouší svou hodinku kormidlování, zkouší Štěpa jízdu "alá Titanic". Ve snaze napodobit slavnou scénu z velkofilmu stojí proti větru na přídi - jen do toho rozpažení a zpěvu slavné filmové melodie se jí nechce. 

foto

Po Káji jde ke kormidlu Štěpa a pózováni na přídi "LaVoru" si mění. Sám jsem si to taky zkusil. Výhled je úžasný a ovívání větrem příjemné. Jen jednu nevýhodu to má - ten, kdo stojí na přídi, občas krade vítr z plachet : -) Štěpě se daří. Daří se ji nejen natáčet plachty a kormidlo, ale i utrhnout levý napínák. Viděl jsem na plachetnici leccos, ale že by se při obratu lodi utrhnul napínák, u toho jsem zatím přítomný nebyl. Až do dnešního dne. Kája okamžitě volně vlající napínák chytá a i s ocelovým lankem se jej snaží přidržovat na původním místě. Kupodivu se jí to daří a stěžeň se neřítí dolů. "Tak jsme doplachtili. Rychle ke břehu do přístavu!" velím a Štěpa natáčí kormidlo správným směrem.

foto

Na břehu už vidíme jak za doprovodu Páji přichází k přístavišti další čtveřička - Jaxík, Rex, Junior a Poník. Časově nám ti vychází úplně skvěle. Tom, Ferda, Kája i Štěpa si svoje už odplachtili a mohou přenechat místa v lodi nově příchozím.

První beru na loď Rexe a Jaxe. I když jsou oba mladší než roverstvo z první čtveřice, jde jim to stejně skvěle. Nejsem si jistý, zda Rex při vstupu na palubu opravdu věřil, že za půlhodinky bude plachtit samostatně kilometr k Leskovci a další kilometr zpět.

foto

Stejně tak Jaxík. Ta si řízení lodi vyloženě užívá a mám podezření, že náklony lodi, které zcela samostatně a nečekaně provádí jsou docela extremní - a ona si je navíc vychutnává. Možná, že jí při některém z náklonů vypadl pud sebezáchovy. Tohle stvoření má na plachtění talent - rozhodně větší než mám já.

foto

Škoda, že jsme tak daleko od Poníka a Juniora, kteří dostali můj mobil, aby mohli Rexe a Jaxe nafotit a natočit. Na dvokilometrovou vzdálenost z případných fotek nic nebude. Rozhodně je škoda, že nemohou natočit Jaxíkovy náklony "LaVoru" - při dobrém sestříhání by z toho bylo hodně akční video. Jen by to asi nesměla pouštět své mamince. Z tohoto úhlu pohledu je možná dobře, že tyhle nákony nejsou schopni Junior ani Poník natočit ani nafotit :-)

foto

Plachtění Juniora s Poníkem probíhá podle stejné šablony. Jako u předchozích třech posádek. Klukům to během půlhodinky jde jako by na plachetnici jezdili od mala.

Od přístavu v Leskovci se k nám blíží nějaká plachetnice. Vypadá to, jako by jela přímo proti nám a měli bychom se potkat příď na příď. Alespoň mi to tak připadá. Zatím je ale pořád dostatečně daleko na to, abychom zbrkle měnili směr. Třeba změní směr ona.
Zpravidla se dokážu rychle rozhodovat. Nejen na vodě. Mám pocit, že celý život je o rozhodování - zvláště o rozhodování mezi správným a špatným, dobrým a zlým. Výchovou mi bylo vštěpováno, abych se snažil, seč to bude možné, volit dobro. I když nebude mít šanci vyhrát. „Zlého“ vítěze se přidržují jen lidé s pokřiveným charakterem, slaboši, prospěcháři a vyžírkové. Takhle zjednodušeně si to z dětství nesu v sobě. S takovými černobílým vzory dodnes sympatizuji. Byly mi předkládány takové archetypy, abych se na nich naučil „dobro a zlo“ rozeznávat. Koneckonců o tom správná výchova rodičů, kvalitního oddílu i dobrých učitelů je. Samozřejmě, že jsem dávno poznal pravdu o neexistenci černobílého světa ve kterém neexistuje pouze „dobro nebo zlo“, ale existuje jen milion odstínů šedi mezi černou na levé straně a bílou na straně pravé. I když inklinuju k tomu světu, kde jsou hranice mezi zlem a dobrem jasně vytyčené, každý den se musím rozhodovat při každém kroku, natočení volantu, podpisu či volbě jídla a ne vždy je hranice černé nebo bílé pro mne jasně rozeznatelná.
Jakmile při výběru zaváhám, už tuším, že si potřebuju sám pro sebe odůvodnit proč volím „zlo“. Samozřejmě, že si to racionálně zdůvodnit dokážu – sleduji přece politiku – ale někde, úplně vespod, zůstává malinká pachuť účelové volby, která vyplave nahoru po odeznění slastného pocitu při polknutí posledního sousta vyloženě nezdravého jídla, vyslovení příkrého soudu nad někým blízkým, prolenošení poslední minuty.
Až do takových zákoutí mysli zabíhám při monotónním ovládání lodi. A převádím si to na stávající situaci. Dokud plujeme vytyčeným směrem s maximální rychlostí, náklonem lodi plně pod kontrolou a nikoho při tom neohrožujeme, je výsledek rozhodnutí při natočení kormidla a přitažení plachty jasný - dobře, správně, bílá barva. Jakmile sebou začne kosatka práskat nebo při obratu hlavní plachty ráhno někoho praští, okamžitě se na paletě šedi posouvám směrem k černé - nedobře, špatně, zle. Ano, i takovými úvahami se zaměstnávám, zatím co plachetnice mířící přímo na nás mění směr a velkým obloukem nás míjí : -)

V 15:30 dávám povel, aby to Junior otočil na tábor Eskadry, k přístavu.

foto

Tahle posádka má, proti předchozím, výhodu v tom, že si zkouší připravit "LaVor" na týdenní pobyt v přístavu. Usazujeme společně plachtenici na pneumatiky, namotáváme kosatku, spouštíme hlavní plachtu a ráhno ukládáme do lodě, ploutev, kormidlo i vesty odnášíme nahoru do stráně, uložit vozíku zakrytého maskovací celtou.

A ještě jeden neplánovaný bonus si Rex, Jax, Junior a Poník užívají. V táboře Eskadry zbyla ve velkém hrnci z oběda svíčková a nabídku na dojezení vůbec neodmítají. Ani se nenamáhají slušně a zdvořile odporovat. Vední Eskadry musí být okamžitě jasné, že na táboře ŠESTKY je osazenstvo trápeno hladem a je pod záminkou plachtění vysíláno si přilepšit louděním k táboru vodních skautů, kteří jsou na dlouhou plavbu velmi dobře zásobeni.  Skaut sice všude bratry má, ale i nenažranost má své meze ...

Cestou k autu si všichni pochvalují táborovou kuchyni ostraváků. Aby ne. Mám pocit, že museli prolízat do dna velkého hrnce díru.

Na tábořišti ŠESTKY jsme v 16.40. Celý tábor nosí dřevo na topení a taky na stůl a lavice. Některé klády jsou pětichlapové. Potěšující je, že hoši jsou gentlemani a nenechávají tyhle těžké kmeny nosit děvčata.

Zkoumám už  po několikáté tábor okem svých několika desítek táborů. A už po několikáté se ujišťuju, že na druhý táborový den to je vysoce nadprůměrný výsledek. Opět se nabíjím vysoce pozitivním pocitem do zásoby.

foto

Kolem 17:30 se loučím a vyrážím k domovu na půldruhé hodiny trvající jízdu autem. Jsem nabitý skvělými zážitky, pozitivními dojmy a natěšený až se za pět dnů přijedu na tábor ŠESTKY zase podívat.

 
 
 
FILM Z TÉTO AKCE

Podívej se na sestříhaný 17 minutový film z plavby, potápění i výuky jízdy s oběma plachtami.

foto

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek