staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
7.4.2013 - Poslední snowkite této sezóny :-)

(Dazul) Je neděle a já si umínil, že nebudu dělat - na stavbě. Včera jsem tam odpracoval, co bylo zapotřebí. Se Zdendášem a Tomem jsme společnými silami dokonali to, co se mi o Velikonocích samotnému nepodařilo - zvedli jsme z hlubokého sněhu masivní dřevěnou konstrukci přístřešku pro ovce. Za necelý měsíc plánuju přivést čtyři ovce, masitého plemena. Murzílek mi je zajistil u souseda v Černém. Makal jsem na základu konstrukce dva víkendy, včetně celých Velikonoce. Porazil jsem v našem lese dva polostatné smrky, rozřezal je a odtáhnul po sněhu na místo, kde bude miniaturní "ovčín" stát. Buduju jej z cca 15-20 cm klád, protože střecha bude hliněná, takže konstrukce musí být opravdu pevná.

Dneska jsem si ale naplánoval snowkite - asi už opravdu poslední v téhle sezóně. To mi za pár let moji vnuci asi neuvěří, že jsem ještě skoro v půli dubna jezdil jak drak za kite.
Na informační sms, kterou jsem o svém plánu poslal Fantovi, Pípovi, Murzílkovi a Maťovi se ozval Maťa a Murzílek.

Ráno v 9:00 se mnou vyráží jen Maťa :-) Potkáváme se na autobusové zastávce v Ratiboři a jedeme přímo do Veselí. Pohoda, klíček, žádný spěch, vítr má být dnes příznivý po celý den. Nic nám neuteče.

foto

(kliknutím na fotku se můžeš podívat na další obrázky a video z této akce)

U vysílače parkujeme a vidíme, že už tu nejsme sami. Kolega kiter přijel z ještě větší dálky než my - od Bystřice pod Hostýnem. Povídá, že tu včera bylo narváno, ale než dnes dorazí ostatní, pořádně si zajezdíme.
Sníh je úžasně tuhý. Takový ten stav, kdy není zmrzlý na kost, ale zároveň se neboří. Lyže je na něm rychlá a taky dobře ovladatelná, protože ukázkově zařezává. Vítr je spíše klidný, což je pro rozježdění ideální. Nazouvám si lyžáky a napadá mne parafráze - konec sezóny dobrý, všechno dobré! Dneska budu chrochtat blahem. Podle všeho za chvíli vyleze i sluníčko, takže už to nemůže být lepší.

V rámci teorie nechávám Maťu rozmotávat šňůry z baru a navazovat řídicí i tažné špagáty k vrchlíku draka. Vysvětluju mu taky jak by měl postupovat, když bude chtít kite zaparkovat. Zatěžujeme odtokovou hranu vrchlíku sněhem, aby mi vítr neodnášel kite pryč a Maťa mi jej nemusel přidržovat.

Na trapézu mám pořád ten uzel, který na něm udělal Maťa začátkem sezóny. Pokoušel jsem se jej sice nahradit přirozeným protažením popruhů do kovového háku, ale žádná ze tří variant nedokázala zabránit popruhu, aby se uvolňovat. Maťovo nouzové řešení s pevným uzlem na širokém popruhu se bohužel ukázalo zatím jako nejpevnější. A protože si nový trapéz jen tak nepořídím, patrně tam bude dlouho. Mám pocit, že Maťův uzel je něco jako první stupeň uzlu Gordického.

Zacvakávám lyže, přitahuju tažné šňůry a - nic. Kite se povadle válí na sněhu. Koukám o sto metrů vedle a vidím, že kiter z Bystřice má podobný problém. Jeho zelenočerný drak se zatím bezmocně povaluje na bílé pláni.
Maťa se nabízí, že mi vrchlík trochu nadhodí a to vzhledem ke svému natěšení neodmítám. Za pár okamžiků je naše oranžovo-šedo-bílá nádhera dvacet metrů nade mnou a já cítím dostatečný tah na to, abych projel letovým oknem z leva do prava a zase zpět. To už jedu, jako bych tu už nějakou chvíli brázdil louku. Beru to kousek za dřevěnou ohrady směrem k Dobešovu a pak to obracím na delší jízdu k Odrám. Vítr je akorát, vlnkuju a osmičkuju vrchlíkem plynule tak, že se téměř nezastavuju a jsem pořád v tahu.
Takovýto pocit volnosti a svobody zažívání pouze na kite, malé plachetnici a paraglide. Je to obtížně popsatelný stav, stěží sdělitelný někomu, kdo jej doposud neochutnal. A ten, kdo zakusil, zpravidla "propadl peklu". Není cesty zpátky. Je to asi jako droga. K pocitu štěstí stačí alespoň pár minut a člověk z toho dokáže žít třeba měsíc. Asi vypadám jako magor, ale nejspíš to bude tím, že trochu magor jsem. A nemrzí mne to, ani neuráží :-)

foto

Pojezdím si sem a tam asi 4-5 km a parkuju u Maťi, aby si taky užil toho opojení. Evidentně má ale pocit, že mu to moc nejde. Podvědomě se asi srovnává s mojí jízdou i zelenočerným kite, který už chytil vítr a okupuje druhou půli pláně. To znám. Člověk už má pocit, že mu to docela jde a najednou se to zastaví, ustrne, dovednost se nevyvíjí. Naštěstí to netrvá dlouho. Člověk se tím nesmí nechat odradit a pořád to musí zkoušet dál. Pak se to zlomí a začíná se zase dařit. Vůbec nemám strach, že by to dnes Maťa nerozjezdil.

A taky, že ano. Po druhém vystřídání je i na tu dálku viděl pokrok. Při posledních jízdách jsem měl později pocit, že už to chlapec s tou rychlostí trochu přehání. Aby si třeba zbytečně nenabídl kokos! Nenabil.

Když se nechá Maťa trochu více strhnout větrem a nenakřižuje zpět na úroveň místa odkud startoval, bezpečně položí kite na zem kousek od lesa nebo ohrady. V tom okamžiku vyrážím toho půl kiláčku k němu na lyžích. Na ztvrdlém sněhu se úžasně bruslí a i taková vzdálenost se překonává bez větší námahy a rychleji než, kdybych k němu kráčel v těžkých lyžácích. Mezitím si Maťa sundá trapéz a já se do něj obratem nastrojím. Zapnu očko baru do kovového háku na trapézu, potáhnou tažné šňůry a snažím se dostat proti větru, na úroveň startu. Někdy to zvládám na dvě otočky, jindy musím točit i osmkrát. To je třeba i 6 km, které se nechám tahat.

Teď právě jedu jednu z těch delších jízd. Nechal jsem se trochu strhnout zpět po větru a nese mne to k ohradě. Tedy, zatím jedu souběžně s ní, ale po otočce mne to k ní zprvu nasměřuje, než chytím správný tah a ukormidluju to víc proti větru. Teď! Rychlá otočka. Blížím se k drátěné ohradě a zbývá mi jen pár metrů na to, abych to do ní napálil a nebo to ještě prudce otočil a pokusil se nadehnat dalších pár metrů proti větru. Volím raděj pokus o otočku. Teď! Zvedám vrchlík nahoru a otáčím jej do protisměru. Připravuju se na velký tah a zvednutí od země - ale nic takového se nekoná. Tah kolmo k nebi teda cítím, ale není tak silný, aby mne zvedl do skoku. Vůbec, ale vůbec, mi to nechybí. Jsem tom dokonce velmi rád.

Od ohrady se sice vzdaluju, ale až teď mi dochází, že napříč mojí trajektorií má jakýsi nově příchozí kiter natažené šnůry svého draka. Vypadá to, že mu je musím přejet přesně v půlce. Ale to se přece nesmí! Přejet někomu šnůry od kite může jen totální prase! A to já ještě (a zatím) nejsem! Můj computer v mozku okamžitě začíná řešit prostorový matematický příklad o němž si nejsem úplně jistý, zda vůbec má řešení. Dvě (chtěl jsem původně napsat pipiny - to je asi něco z Hobita) sličné ženštiny, s odzbrojujícím úsměvem typu "já jsem hezká, já můžu všechno", se "bezelstně" ptají "zvládnete to?" Drží při tom vrchlík modrobílého kite. Jsem od nich už jen 5 metrů. Mezi nimi a ohradou je maximálně 5 metrů, spíš míň. To je jediný prostor, kterým mohu projet, abych nepřestřihl ocelovými hranami lyží ty zatracené šňůry. Pokud se napíchnu na ohradu, pipiny asi umřou smíchy, přesto že jsem jim na jejich přiblblý dotaz odpověděl "Nevím, spíš ne!". Ale vyvázání nových šňůr na kite taky nepořídím za tisícovku. Risk, zisk. Dávám kite víc nahoru, aby trochu zpomalil a já měl možnost se protlačit vůči jeho tahu do téhle mezery. Ššššššš .... Obloukem projíždím kolem lyžařsky oděných ženštin, které ani moc nenapadne, že by mohly popojít o pár metrů, aby mi udělaly větší průjezd. Jsem z toho venku. Ale mám pocit, že v kritickém místě se evidentně zpomalil čas, protože jsem spočetl čtyři zářezy na kůlu ohrady, který jsem minul maximálně o 5 centimetrů. Asi jsem si to vsugeroval, ale opravddu mám pocit, že jsem v tu chvíli ucítil jasnou vůni smrkového dřeva z toho špinglu.

Ani jsem se po pipinách neotočil a snažil se dostat nad úroveň ohybu živého plotu, abych jej za chvíli minul v bezpečnější vzdálenosti. Každopádně se v průběhu následného manévru snažím uložit hluboko do paměti poučku pro podobné situace v budoucnosti = vyhnout se stafážistkám dlouhým obloukem. Ušetřím si horké chvilky. Ale teď odjíždím ušetřen posmněchu, posílen o dobře zvládnutý adrenalinový manévr, nepotlučený a hlavně bohatší o dobrou "drobnou" zkušenost.

Maťa už další jízdu nechce a tak si dám ještě dlouhý "trek". Vyjíždím za vysílač, na prázdnou pláň mezi Veselím a Dobešovem. Na pláni je jasně vymezený podlouhlý prostor, z leva ohraničený elektrickým vedením a dvěma větrnými elektrárnami, z prava ohradou pro krávy a později okrajem lesa. Vrtule elektráren vzbuzují respekt. Maťa mi při vybalování kite povídal, že sloup elektrárny je vysoký 100 metrů a list vrtule má 45 metrů! Z dálky to tak vůbec nevypadá. Pokud to je pravda, tak by mne to teoreticky nemělo namotat, protože šňůrám kite do 45 metrů kousek chybí. A tak se schválně snažím přijet co nejblíže k úpatí elektrárny. Čím víc se přibližuju, tím víc Maťově tvrzení věřím.

Za druhou elektrárnou vítr povadl, protože jsem se dostal do údolíčka a vítr se tu drží výš. Aspoň mi došlo, proč jsou ty větrné elektrárny tak vysoké. Chytám zbytky větru a zběsilým osmičkováním se rozjíždím zpět k vysílači, kde parkujeme.Tohle je dlooooouhá jízda.

Před vysílačem to otáčím a dávám si ji ještě jednou. Takhle si asi do příštího sněhu nezajezdím a tak si to užívám.

Fantastícký konec snowkitingové sezóny :-) 

 
 
 
Krátké video z akce
foto
 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek