staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
9.-10.března 2013 - Přejezd Velké Fatry

Přechod Velké Fatry je tradiční oldskautskou akcí, která prověřuje fyzickou i psychickou zdatnost účastníků. Podívej se i na články o našich přechodech a přejezdech Velké Fatry v letech:

foto

 
 
 
Velká Fatra podle Dazula

Pozdně zimní přechod Velké Fatry patří léta k tradičním akcím. Sněhu si na takovéto akci zpravidla užijeme dost, ale především - každoročně jsme při ní všestranně prověřováni. Hory jsou totiž pořád ještě nevyzpytatelné a člověk ve své nezkrotné pýše ještě malý a hlůpučký.

Z jakýchsi důvodů (tuším, že to byly jarní prázdniny) jsme akci posunuli o týden. To samo o sobě většinou nevěstí nic dobrého, kolikrát se pak na akci ani nevyrazí a nebo se počet zájemců citelně smrskne. Ale poznal jsem, že tak už to chodí a já s tím nejsem schopný nic udělat. Beru to z té pozitivní stránky – vždy mám s kým na akci vyrazit. Nevelký okruh kamarádů a přátel je natolik pestrý, že se vždy najde minimálně jeden dobrák, který „zas nemá doma vůbec stání, desítky důvodů si shání už aby na cestu se dal …“

Vyrážíme ve 3:30 – přibírám v Jablůnce Pípu. Na cestu si  do Ružomberku si dávám téměř hodinovou rezervu. Naučil jsem se jezdit spíš pomalu a v noci díky opatrnému stylu jízdy, jsem ještě pomalejší. Alespoň s rezervou 25 minut pohodlně stíháme autobus do Starých hor (6:56). Hodinovou jízdu využívám k podřimování :-)

foto

Ze Starých hor nás čeká několikakilometrová chůze do mírného kopce k dědině Turecká. Máme-li štěstí, u spodní stanice lyžařského vleku posnídáme a pak se mezi prvními vyvezeme v ideálním případě až na hřeben – to je k horní stanici vleku převýšení kolem 700 metrů. Pokud máme menší štěstí, vyvezeme se alespoň 200 výškových metrů, protože výš už vlek „nepremává“. Dneska ale nemáme štěstí žádné – lyžařský vlek už nejezdí.

Sedím na báglu a na ranním sluníčku pojídám salám, sýr a chleba. Pípa pojídá tmavou buchtu. Ještě to tudy nahoru nešel a tak mu při pojídání líčím, že nahoře budeme nejdřív v po jedenácté, spíše k obědu. Evidentně tomu moc nevěří, ale nepřesvědčuju jej. Za chvíli pozná sám.

Po lehké snídani oba připínáme svoje lyže na bágl a s tyčkami v rukou začínáme pomalu stoupat nahoru ke Križné. Tříkilometrový stoupák se 700 metrovým převýšením je podle mne nejnáročnějším úsekem celého našeho přechodu Velké Fatry. Tříhodinový očistec J Jakmile nastoupáme na hřeben, už jsou všechny ostatní převýšení, které nás po cestě čekají maximálně třetinové. Za zmínku vlastně stojí jen hodinový výstup na Ploskou. 

foto

Po první hodince stoupání jdu jen v merinovém triku. Přísun potu sice nestačí absorbovat, ale za těch pět let co jej používám, se rozhodně osvědčilo nejvíc. Už mám proděravělé rukávy na loktech, ale tohle triko je stejně pořád nejlepší. Bohužel, nezabraňuje propadání do sněhu až po rozkrok. Místy jsou tu návěje sněhu, kterými mi projede tyčka až po rukojeť a ještě nenahmatám zem. Mých 75 kilo plus plný bágl, se neumí udržet na povrchu rozměklého sněhu. Je pár stupňů nad nulou a vydatně taje. Dostat nohu uvězněnou v těsné sněhové díře je zvýšená námaha, která narušuje pozvolný výdej energie při monotónním stoupání. Stop! Krátký odpočinek. Sundávám s báglu své baccountry běžky s tuleními pásy, které tam jsou od loňského přechodu Velké Fatry.   

Na lyžích to jde několikanásobně lépe. Trošku škodolibě si prohlížím stopy sněžnic, které jsou i 30 cm hluboké. To moje běžky se boří maximálně 5 cm. Napadá mně, že někdy opravdu stačí člověku tak málo k pocitu radosti.

Pípa se drží statečně pár desítek metrů za mnou. Stoupá na skialpinistických lyžích. Ty jsou několikanásobně těžší než moje běžky. A taky jeho přezkáčové lyžáky váží minimálně 3x víc než moje „obojživelné“ baccountry boty. Nezávidím mu. Navíc říkal už při cestě autem, že má nějaké problémy s třísly. Při stoupání se to musí projevovat mnohem citelněji. Ale šlape. Začínám si uvědomovat, že v našem věku už to není o rychlosti, ale jen o vytrvalosti :-)

foto

Sedím na Križné (1574 m.n.m.), bágl pod sebou, běžky odepnuté. Skrzevá mlhu, která padla, není vidět zda už se Pípa blíží nebo ne. Občas vidím jen první dvě tyče, když vítr cáry mlhy rozfouká, vidím i pět tyčí. Parťák zatím není na dohled. Při normální viditelnosti bych měl přehled, ale takhle si to trochu vyčítám. Naštěstí jdeme po relativně frekventovaném úseku. Právě tu dorazilo 10-20 běžkařů, kteří pokračují naším směrem na Smrekovicu. Jedou s malými bágly, nalehko. Budou spát na nějaké chatě či hotelu – potkal jsem tady tuhle partu i loni. Nezávidím jim. Můj bágl je o poznání těžší, ale můžu spát kde chci a zalehnout kdy chci. Taky můžeme kdykoliv změnit trasu a sestoupit do údolí kde uznáme za vhodné či potřebné. Dávám si na sebe fleecovou bundu s kapucí. Dvě icebreakové trika a tahle fleecka jsou nyní naprosto dostačující. Mám v báglu jako rezervu lepší vybavení – teplejší rukavice, skvělou super teplou zimní bundu Sherpa, náhradní ponožky i termo spoďáry. To, kdyby se to zvrhlo v pořádnou zimu – jak už se mi to tady několikrát stalo. Taková jistota mi paradoxně dává větší pocit svobody.   

Z Križné je první pořádný sjezd směrem na Ostriedok. Pípa si chce sundat tulení pásy, ale radím mu, ať si je na skialpech nechá. Tenhle sjezd s báglem na zádech bývá při tvrdém sněhu občas vražedný. Pásy pak alespoň trochu přibržďují zběsilou jízdu. Dostávají při tom pořádně zabrat. Své staré tulení pásy jsem právě tady před lety úplně odrovnal. Minimálně třetina tulení plochy mi olezla L Dnes je ale měkký sníh a nic takového nehrozí.

foto

Z Frčkova (1585 m.n.m.) je na Ostriedok (1592 m.n.m.) hezky vidět. Právě se mlha rozestoupila a na pozadí modré oblohy vynikají sněhové obrysy fatranského hřebene. Na pravé straně Ostriedku je tradiční sněhový převis, který zabraňuje cestu krátit traverzem.      

Pod Suchým vrchom (1550 m.n.m.) je nádherný kotel a asi půlkilometrovým nádherným sjezdem (s převýšením kolem 200 metrů) s útulni Pod Suchým vrchom. Pípa se drží někde vzadu a tak na něj chvilku čekám. Chci si natočit jeho sjezd pro tradiční video, které budu z této akce dávat dohromady. Můj parťák vyjíždí z mlhy na opačné straně než čekám. Trochu si trasu protáhl, je vidět, že to tu ještě nemá úplně prozkoumané. Pípa už sjíždí, tak se rozjíždím i já a zkouším točit – záběry jak z amerického filmu J

Zase odpočívám na báglu a čekám až dojede Pípa. Jsem na místě zvaném Chyžky (1340 m.n.m.), před táhlým stoupáním na Ploskou (1532 mn.n.). Z mlhy od Ploské přijíždějí dva skialpinisti, evidentně otec se synem, a ptají se na odbočku do Revůce. Jsem trošku zmatený, protože mi přijde, že z Ploské, odkud evidentně sjíždí, by to měli do Revůce o pár kiláků blíž. Ale 100% si jistý nejsem a tak přiznávám, že tento sestup moc neznám. Za chvíli se mlha trochu rozestupuje a syn trošku zklamaně povídá otci „Tady už jsme byli“. Otec nevěřícně popojíždí sem a tak a neochotně uznává, že to je pravda. Ještě chvíli spolu debatují a pak začínají svůj druhý dnešní výstup na Ploskou. Asi jim moc nezávidím.

foto

Po krátkém odpočinu začínáme výstup i my s Pípou. Na jeho dotaz „Jak to je prudké?“ odpovídám oklikou. „Pamatuješ si tu fotku, na které Radek stoupá ve vánici do pořádného kopce kolem zasněženého smrku? Používám tu fotku na zvadlo ke K2. Tak to jsem před pár lety fotil tady na Ploské". Pípovo zamručení je velmi výmluvná odpověď. Netřeba dalšího komentáře. Ukazatel oznamuje, že na vrchol Ploské (1532 m.n.m.) to je 50 minut.

Jsem nahoře. I když ne na jeden zátah, přesto jsem to zvládl rychleji než ukazatel dole oznamoval. Pípa je někde v mlze za mnou. Je už 16:06 – a to jsme urazili jen 12 km! Za 8 hodin! Tomu říkám výkon a v duchu se ušklíbnu.

Tady na Ploské musíme odbočit doprava, pokud tu uvidím značku, tak to musí být žlutá. Ale vidím jen tyče. Cesta  sem a cesta dál tvoří v půdorysu jakýsi ostrý vrchol trojúhelníku. Okamžitě mne napadá, že by si to mohl Pípa zkrátit alespoň o půl kiláku, když půjde traverzem.  Jen musí vědět kudy jít! Vracím se tedy zpět podél tyčí dokud je vidět na tyče, podle kterých máme pokračovat. Pak jdu na půli cesty mezi  strany pomyslného trojúhelníku. Na obě řady tyčí je i díky mlze pohodlně vidět. Pokračuju tedy mezi nimi dál, dokud je alespoň tuším. Pak se snažím zapamatovat směr obou řad a pokračuju už v mlze o dalších 100 metrů dál. Tady nechávám na sněhu bágl a jdu k tyčím, po kterých má přijít Pípa. Za sebou nechávám zřetelné stopy. Sníh je mokrý a tak nehrozí, že by moje stopy zafoukal vítr. Jak potkám Pípu, budu se po nich vracet k báglu a pak ve stejném směru pokračovat dál, dokud nenarazíme na tyče, které nás povedou dolů do Sedla Ploskej.

foto

V mlze vidím Pípu. Volám na něj – slyší mně a zastavuje. Říkám mu o zkratce a i když je tak daleko, že mu do tváře nevidím, mám pocit, že viditelně ožil. Vyráží ke mně a já jdu pomalu po svých stopách zpět. Asi po  minutě se otočím a nevidím ani Pípu, ani tyče, ani nic. Jen další mlhu. Naštěstí jsou vidět moje stopy. Slyším Pípovo pískání. Odpovídám mu. A naviguju jej po hlase, aby ke mně trefil. Za chvíli musí narazit na moje stopy a pak už půjde na jistotu. Podařilo se.

foto

Minčol obcházím traverzem zprava, Pípa neriskuje a jde přes vrchol. Potkáme se v sedle pod Minčolem. Ten, kdo tam bude dřív, počká na toho druhého. V létě tudy vede zelená turistická značka, která minimalizuje nebezpečí chůze v hodně prudkém svahu. Jenomže teď je značka zasypaná sněhem a já navíc nemůžu najít, kde v tomhle hanku vede malý, kamenitý chodníček. Zprvu si myslím, že ten chodník v netknutém svahu aspoň tuším, za půl hodiny už vím, že jsem si to nalhával. Začínám litovat, že jsem nešel po tyčích s Pípou. Hlavně aby se neurvalo sněhové pole i se mnou! Naštěstí jdu ve svahu kde je relativně dost smrků a bylo by se kde zachytit. Uklidňuju se tím, ale vzdálenost mezi jednotlivými smrky překonávám přece jen o poznání rychleji.

Nevím zda to je náhoda a nebo mám opravdu tak dobrý orientační smysl, ale do sedla pod Minčolem jsem vešel v místech, kde je na stromě zelená značka. Pro jistotu jsem se pochválil. Scházím pár metrů pod hřeben, abych byl v závětří a sedám si zmoženě na bágl. Tady na Pípu počkám. Pokud tedy ty stopy od skialpů, které tudy vedou, nejsou jeho. To by znamenalo, že Pípa tohle místo přejel a je předemnou. Červíček nejistoty ve mne hlodá. Třeba na mne bude čekat až v Rakytovském južném sedle. Ty stopy jsou dnešní. A třeba je cesta přes vrchol rychlejší než traverzem. Pokut ten šílený kopec dokázal Pípa sjet, získal spoustu času a je dokonce pravděpodobné, že může být pár set metrů přede mnou. Raději mu zavolám! Nezavolám! Mobil ukazuje, že tu není žádný signál. Do pytle! A taky už nemám žádnou vodu. Sněhu je kolem sice požehnaně, ale přiznám se, že jsem líný vytahovat vařič a sníh roztápět. Přesvědčuju se, že zas tak velkou žízeň nemám.

Začíná se stmívat.  Rozhoduju se, že počkám na místě ještě 20 minut a pokud se Pípa neobjeví, pomašíruju do Rakytovského južného sedla nebo alespoň na místo, odkud se mu budu moci dovolat. Mezitím vytahuju čelovku. Je to rychlá akce, protože ji vždy nosím v horní kapse batohu. Navíc si ještě vytahuju jablko, abych do využil čekání a něco málo pojedl. Navíc tak do sebe dostanu i nějaké malé množství tekutin. Mezi chroupáním jabka dělám dlouhé mezery, abych v absolutním tichu zachytil nějaké známky Pípova pohybu. I když je mlha a tma, zvuk lyží na sněhu je slyšet z větší dálky než dokážu dohlédnout. Nic. Pořád nic.

Ještě minuta, zvednu se a pojedu. Škrrr, škrrr, škrrr … zdá se mi, jako bych od Minčolu slyšel pohyb na lyžích. Ticho. Škrr, škrrr. Ticho. Škrrrrrrrrrrrr … To už musí být Pípa. Sjíždí dolů. Zapínám čelovku do režimu blikání a zavěšuju ji na lyžařskou hůlku, směrem odkud tuším příchod svého parťáka.

Asi v 18:30 Pípa dojíždí. Po tmě. Ale hned vytahuje z báglu svoji čelovku, skládá rozpadlé díly k sobě a dává najevo radost, že svítí. Nechávám jej odpočívat a upřesňujeme další plán. Murzílek vyrazil ze Vsetína v poledne a měl by nám jít naproti. Pokud se s Murzílkem skutečně potkáme (a to u něj není do poslední chvíle jisté, protože občas mění plány i několikrát za hodinu), zabačujeme společně na nejbližším vhodném místě. Ráno dojdeme společně na Smrekovicu, Pípa odjede Murzílkovým autem domů a já s ním dojdu až do Ružomberku, kde mám zaparkované svoje auto. Murzílka pak dovezu k Pípovi, aby si v Jablůnce auto vyzvedl. Moc jiných možností ani nemáme. Pípovi dělají jeho třísla skutečně velké problémy a každý krok pro něj musí být malé utrpení. Kdybych mohl, klidně bych část jeho bolesti přenesl na sebe, abych mu odlehčil.

foto

Murzílek píše SMS hlavně Pípovi. A tak, když mne Pípa dojede, předává mi vždy nejčerstvější zprávy o tom, kde Murza je a co se s ním děje. Jsem z toho zmatený. SMS typu „Jsem u poslední  tyčky“ pro mne nemají velkou vypovídající hodnotu, i když si myslím, že Fatru znám lépe než on. Každopádně z kusých zpráv od Pípy vím, že náš druh vyrazil ze Smrekovice a pár hodin bloudil, než se našel a došel zpět ke svému autu. Pak nám snad vyrazil naproti, pak se asi vrátil a zase vyrazil zpět. Dělám si srandu na účet jeho orientačních schopností, ale to je spíš můj výraz zoufalství z toho, že patrně nezabráním ještě několika dalším zvratům do doby než se, dá-li Bůh, potkáme.

Ploužím se nocí pořád vpřed, občas se ohlédnu, abych zkontroloval, že vidím Pípovu baterku. Často se ale zapomenu a pak za sebou žádné světlo nevidím. Přestávka. Někdy se jen opírám o hůlky, jindy shazuju bágl a sedám na něj. Odpočívám a čekám na Pípu. Pípa mi na oplátku sděluje, jak se vyvíjí situace u Murzílka. Poslední zmatená zpráva je, že se Murzílek chystá zpět. Rozumíme tomu tak, že jede domů. Přesvědčuju Pípu, aby Murzílka požádal, ať na něj počká a vzal jej sebou. I za cenu, že nezalehneme a budeme muset další hodiny šlapat k nejbližší cestě, kde se Murzílek s autem dostane. A to je Smrekovica – Močidlo.

foto

V sedle pod Skalou Alpou Pípovi oznamuju, že to už dojedu až na Močidlo u Smrekovice, abych se ujistil, že nás nečeká žádné překvapení a Murzílek tam na nás bude s autem skutečně čekat. Výstup do posledního sedla před Smrekovicou patří vždy k chuťovce, ale dnes to ani moc nevnímám. Zdá se mi to stejné jako traverz kolem Rakytova. Mohou za to stopy dementů na sněžnicích, kteří si celou cestu libovali v tom, že rozšlapávali lyžařskou stopu. Nechápu proč si berou sněžnice, když stejně chodí o vyježděné a relativně zpevněné trase, vyježděné běžkaři. Kdyby šli alespoň půl metru vedle. Nemám rád sněžnice. Byly doby, kdy človíčkové na sněžnicích i tady na Velké Fatře respektovali to, že rozšlapávat lyžařskou stopu je pěkná prasárna. Ale doby se mění a sněžnice jsou v módě.  

Asi jsem už přejel hřeben posledního sedla. Absolutně ztrácím pojem o své přesné poloze. Nejsou vidět hvězdy ani tmavé obrysy hor kolem. Jen mlha přede mnou, mlha za mnou. Jako v nějaké hororové pohádce. Naštěstí pořád dosvítím k další tyčce a tak pořád udržuju správný směr.

V tmavém a mlžném bezprostoru narážím na cedulku s nápisem „Lavinové pole“. Do pytle! Stát. Pokud jsem tam, kde si myslím, musím jít víc doleva a narazím zase na tyčky. Uff. Tyčky tu jsou. Za chvíli bych se měl dostat na otevřený prostor nad Močidlo a tam už by moji čelovku mohl vidět Murzílek. Pokud tedy je tam, kde by měl být. Volám mu a trochu mne zneklidňuje tím,  že mé světlo nevidí. Asi budu muset sjet ještě tam pod ty stromy.

Světýlko! Hurá. To už musí být Murzílek. Všímám si jej ve chvíli, kdy svištím v plné polní dolů z kopce, do neznáma. Kolem sebe žádný orientační bod. Jen tma a teď to světlo. Neodvažuju se stočil lyže přímo k čelovce, protože to bych jel z ještě většího kopce. Raději dojedu na místo, kde svistot zpomalí a pak to budu stáčet ke světelnému znamení. 

Tak, teď to budu otáčet doprava. Jde to. Nepadám, nekymácím se, zatáčím a jedu. Už to zase začíná svištět. Doufám, že mezi mnou a světlem nejsou nějaké ohrady, dráty či příkop. To bych neubrzdil. Hraju vabank. Ale vychází to! Murzílek mi nenabízí horký čaj po kterém jsem poslední minuty intenzivně toužil, ale nějakou polévku. I to je tekutina a tak ji do sebe soukám zrychleným tempem. Je 22:30. Doufám, že Pípa dorazí brzy.

Poslední úsek cesty jsem se rozhodl, že když pojede domu Murzílek i Pípa, vyrazím s nimi. Zítra by mně čekaly maximálně 4 hodiny jízdy k autu do Ružomberku a já místo toho raději vyrazím na stavu pracovat se svou oblíbenou skelnou vatou.

V Ružomberku jsme až kolem půlnoci. Murzílek pokračuje dál sám a já s Pípou přesedáme do našeho auta. Pípa je jeden z nejlepších řidičů, které znám. Mám pocit, že jej řízení auta snad i baví. Sám jsem řidič z donucení a řídím jen v sebeobraně. Moc se mi řídit nechce, ale sedám za volant s tím, že jak budu chtít, Pípa mne vystřídá. Chce se mi už za Kralovanama u odbočky do Šutova. Jde na mne mikrospánek. Pípa sedá za volant, já jej střídám na sedadle spolujezdce.

Přivírám oči a s pocitem bezpečí podřimuju. Z podřimování jsem pozvolna tvrdě usnul. Tipuju, že to bylo ještě před Žilinou. Moje žena si ze mne občas dělá legraci, že dokážu usnout kdekoliv a v jakékoliv situaci. Něco na tom bude. Ač jsem čtvrt století po vojně, tohle mi zůstalo. Kombinace gumácké a mazácké vojny znamená chronický nedostatek spánku. To co mi první rok vojny ukradli, jsem se snažil zoufale druhý rok dohnat a mám poznamenáno, že jsem jednou natočil 16 (!) bidlohodin. Nedělá mi tedy opravdu žádný problém, abych po téměř šestnáctihodinovém pochodu, přiměřeně znaven, usnul spánkem spravedlivých.

Budí mne náraz. "Co je?" vykřikuju na stejně překvapeného Pípu. A kde se tu vzaly ty poválené vánoční stromky? To jsou první dvě věci, které mne napadají. Pohled vlevo mi ukazuje zmateného Pípu. Vnímám jak říká "mikrospánek". Dochází mi, že jsme bourali. Napadá mne hříšná myšlenka, že taková bouračka nemusí být vůbec tragická. Zdá se, že se nám nic nestalo. Opravdu, já necítím po nárazu žádnou bolest a Pípa je na tom stejně. Z pod přední kapoty se kouří. Světla jsou zčásti zabořená do sněhu, ale přesto dostatečně osvětlují dým z motoru.  Zkouším otevřít dveře spolujezdce, ale nejde to. Jdou pootevřít asi tak 5-10 cm, ale ne víc. Asi tomu brání ty popadané "vánoční" smrčky. Budu muset z auta přes sedadlo a dveře řidiče. Takže Pípa musí vystoupit jako první. Soukám se přes lyže u šajtrpáky ven.

foto

Skončili jsme ve sněhovém poli vedle cesty, zarytí čumákem do hromady, kterou jsme před sebou cca 6-8 metrů hrnuli. Ještě nám zbývá asi metr sněhu, pak je vyhrnutá cesta a za ní betonová stěna. Až později mi dochází, že kdybychom jeli rychleji a nebo tam nebylo tolik sněhu, asi bych tyhle řádky nepsal. Kdyby, kdyby …. Na to se nehraje. Ale znamení neradno podceňovat. A tohle bylo setskramenstky silné znamení! Už vím, co jsem udělal nedobře a čemu se budu snažit napříště vyhnout. Ale to je jiné povídání.

Tohle byla velmi náročná akce!     

 

 
 
 
Velká Fatra podle Pípy

To ráno vše klapalo jak jsme plánovali. Nic nenasvědčovalo tomu, že celá tato akce se zvrtne, a pak ještě několikrát. Ve 3:40 nakládáme moje lyže, batoh a vyrážíme do Ružomberku, tak abychom stihli bus v 6:55 do starých Hor. Dazul řídí, jede kupodivu svižně a probíráme různé věci. Parkujeme přímou nádraží a čekáme na bus. Za 2,5€ a hodinu jsme na místě. Jdeme Tureckou až pod vlek. Snídáme a přemýšlíme, jestli dnes pojede vlek. Po chvíli si všímám, že v zásobníku tatrapomy visí jen vrchní díly tyček, takže je situace jasná – vlek už letos nepojede. Vlevo nad námi vykukuje z mraků vrcholová část a je teda pěkně vysoko. Šlapeme pod vlekem nahoru, sluníčko krásně hřeje a my se potíme.

foto

V polovině už je souvislá vrstva sněhu a tak přezouváme a dál šlapeme na lyžích. Na Krížnou je to 954m převýšení na cca 3,5km. Dazul mizí nade mnou v mracích a já šetřím třísla co to jde. Levé se začíná ozývat – bolelo mě celý předcházející týden asi ze snowboardu. Na vrchol přicházím o půl jedné. Chvíli odpočinku, napít a jedeme dál po hřebenu směr Ostredok. 

foto

Suchý vrch musíme obejít po severní straně, protože na jižní a vrcholu už není sníh. Pod Ploskou mi Dazul zase mizí v mlze a já se ploužím co to dá. Třísla už mě bolí pro jistotu obě a tak se snažím nezvedat nohy. To ale při chůzi do kopce dost dobře nejde. Proto mě každý krok bolí. Nasazuju úrazové homeopatika, a aspoň chvilku je to lepší. Dazul mě naviguje ze zhora a já obcházím vrchol Ploské. Mizí v mlze a já se snažím udržet směr, abych ho nepodešel. Hvízdáním si udáváme polohu. Na hřebenu na sebe narážíme s přesností na metr.

V sedle pod Čiernym Kameňom něco pojíme a jdeme na Minčol. Volá Murzílek Dazulovi a já mám z toho telefonátu pocit, že Muzra to chce zabalit a jet domů. Dazul mi to potvrzuje. Proto píšu SMS (17:32) jestli na nás počká, protože už vím, že do Rožmberku nedolezu. Odhad 2 hodiny byl trošku úmyslně podceněn, ale to jen proto, aby čekání vydržel. A to byla jen další drobná smůlička, tentokrát v komunikaci.

Dazul mizí na pravém svahu a já mám další potíž – přestaly mi lepit tulení pásy. Zkouším je čistit, sušit, přemlouvat, ale marně. Jeden nedrží vůbec. Zastavuju a vymýšlím improvizovanou opravu – vzadu dělám dírku do pásu, s lítostí musím použít uzlovačku, kterou jsem dostal kdysi dávno k vánocům právě od Dazula a napínám pás. Drží a tak stoupám na Minčol. Zase kopec a zase třísla – začínají mě od nich bolet celé vnitřní stehna. Z druhé strany je to pěkný padák mezi stromky a tak jsem si užil aspoň trošku sjezdu.

V jižním Rakytovském sedle dáváme čelovky a krajina se noří do tmy. Obcházíme Rakytov, který se i ve tmě hrozivě tyčí nad náma. Třísla a pásy – to je moje prokletí této akce. Přestává lepit i druhý pás a tak musím použít šňůrku z obalu karimatky a zároveň opravuji i první pás.

foto

Dazul mi vždycky zmizí někam dopředu a já osamocen lezu vpřed. Říkám si, že dokud jdu, je to ok. Pomalu, ale přece. Hlavou mi víří myšlenky a díky samotě, fyzické námaze a bolesti poznávám zatím nepoznané …. Jen pouhé uvědomění si některých běžně samozřejmých věcí je za této situace naprosto vyjímečné. Je to poznávání sama sebe. Spousta těchto myšlenek nezapadne, ale v běžném životě vypluje napovrch v době, kdy je člověk svázán povinnostmi a nemůže být tam, kde by chtěl být.  I cesta může být cíl…

V severním sedle se z Dazulem vidím naposledy. Opět zůstávám sám a i když se mi to nelíbí a kvůli bezpečnosti bychom měli zůstat pospolu ho nechávám jít. Vím, že mé tempo je mizerné. Cítím se osaměle mezi velikány. Tma, mlha, bolest a navigační tyčky mi dělají společnost. Ploužím se od jedné tyče ke druhé, mluvím na ně a ony na mě mlčky shlíží. Musím se smát a opakuju si – dokud jdu, dokud se hýbu tak cíl se přibližuje.

Už jen Skalná Alpa a už budu na Smrekovici.  Smůla se dnes na mě přilepila místo těch zatracených pásů! Oba povolují a to dvakrát za sebou. Sedím na batohu, opravuji pásy a nadávám. Přestal jsem se hýbat a chlad do mě zatnul drápy. I přes to by se to ale spalo. Když tu zůstanu ještě chvíli, tak už se nepohnu! Po tomto zjištění vyrážím jako o život vzhůru.

foto

Kousek pod vrcholem stoupání opět odpadá jeden z pásů. Hážu ho kolem krku a už to neřeším. Bojím se zastavit. Sedlo jsem ani nezaregistroval a to jsem tady natáčel úžasný sjezd na kolech, když jsme tu jeli kdysi na podzim. Sjíždím na Smrekovicu. Je to úžasný pocit, že jsem dolezl až sem. Dazul mi volal, že nechal blikat čelovku a že mám jet za tímto světlem. Nic takového ale v mlze a tmě nevidím, dorážím k cestě a k autu šlapu pěšky. Mám radost, že jsme se sešli, nakládáme věci, dostávám trochu studené polévky a vyrážíme dolů.

foto

To počkání se Murzílkovi trošku protáhlo – asi jen o 5 hodin – ale neslyšel jsem od něj jediné slovo výčitek. Murzílek v ledovém korytě jede dost rychle, občas se pokouší o smyk, ale mě je to vlastně jedno. V Ružomberku předkládáme věci do Oplu a Murzílek jede před námi sám.

Topíme co to dá, i tak se mnou třese zima. Za Šútovem střídám Dazula za volantem a ujíždíme k domovu. Dazul spí jako medvěd, to jsem zjistil po několika minutách monologu, který jsem k němu vedl. Za Makovem ale usínám i já – ale za jízdy! Budí mě až náraz do zbytku sněhové bariery a naštěstí malých smrčků, které jsme pokáceli. Auto je očesané z Dazulovi strany, ale my živi a zdrávi. Dazul se zvolna budí a nechápe kde jsme. Zjišťuji, že motor je ok a kola jsou taky na svém místě. Voláme Murzilkovi aby nás přijel vytáhnout. Mezi tím u nás zastavuje dodávka ze které vylezlo 8 ukrajinců a po marném pokusu o vytáhnutí ručně, nás vytáhnou zpět na cestu na laně. Auto je funkční a pojízdné, sbírám zrcátko, a další plasty a Dazul volá Murzovi, že to zase může otočit zpět k domovu. Dazul se dere k volantu a já ani neprotestuji.

Už vím jaké to je usnout za volantem. Cvak a nevíte o ničem. Za křižovatkou u které byla hromada sněhu o kterou jsme se zastavili byl betonový mostek se svodidly…..

foto

Probíráme prožitou situaci a jedeme do kopce k partyzánovi. Po chvíli se ze tmy a mlhy vynořují stavby a světla, které neznám. Zastavujeme uprostřed cesty a nevěřícně se díváme kolem. Kde to do háje jsme? Vzpomínám si na Makov, cestu nahoru, ale sakra kde jsme, to fakt nevím. Tak chvíli zíráme a já si říkám – to ještě neskončila ta naše smůla? Pak nám to dochází – neodbočili jsme k partyzánovi, ale projeli směrem na Bečvy a teď jsme na Bumbálce! Tak to se nám povedlo! Vůbec netuším, kdy a jak jsme projeli křižovatkou. Otáčíme se a vracíme se zpět, tentokrát už odbočujeme dobře. To ještě nevíme, že na křižovatce na nás čekal Murzílek. To musel být pohled, když kolem něho profrčel Opel směrem na Bečvy!

Zbytek cesty už naštěstí proběhl bez mimořádných událostí. Dazul mě zavezl domů a domluvili jsme se, že v neděli dopoledne doveze Corsu na opravu. Co jsem napáchal, to musím dát do pořádku. Ač to byla moje a jen moje vina, Dazul kamarádsky prohlásil, že jedeme napůl. Takže vteřina spánku nejdražšího kamaráda co má Dazul nás stála: blatník 400,- nárazník 800,- zrcátko 400,- plastový podběh 300,- čelní sklo 1.600,-.

Tak zase příště!

 
 
 
Velká Fatra podle Murzílka

Ještě v pátek kdy jsem jel s práce jsem netušil co mě čeká, ale těšil jsem se na víkend který byl pěkně naplánovaný. Asi bych to měl nazvat 46hodin bez spánku. Volal jsem Janovi, ohledně skialpů, jestli už je mám nachystané. Měl mě na ně dávat nové pásy, ale jelikož odjel do Rakouska, tak se to vše zkomplikovalo a věci jsme museli řešit a řešili po telefonu. Dle jeho slov mělo být vše ok, ale skutečnost byla jiná a nakonec jsem málem ani nikam nejel.

Ještě, že jsou přátelé, kteří vám píchnou v nesnázích. Ještě stíhám na skok akci Deskovky u TOM Skorci (kde si domluvím na další akci s Kemílkem) a volám Maťovi ohledně lyží. Bez problémů slyším a jedu si pro ně.

Konečně kolem půlnoci po různých patálií si mohu říct, že mám vše nachystané abych vyrazil. Telefon a kamarád jestli vím co je za den? Po různých odpovědí které nechtěl slyšet jsem se nechal podat. Je MDŽ a ať přijdu. No proč ne, beztak jsem plánoval, že se stavím a probereme nějaké věci ohledně kol co plánujeme spolu. Aspoň spojím užitečné s příjemným. Dávám si tak 2hodky a pak půjdu spát abych byl aspoň trochu vyspaný na akce co mě čekají  o víkendu. Jenže člověk plánuje, což je jedna věc a skutečnost bývá jiná. A to byl i můj případ.

V 7hodin, přímo od Dušana, si jdu pro Jirku, aby si vyzkoušel kajak a něco s potápění. Sliboval jsem mu to už od minula a těšil se na to.

Na parkovišti u lázní stíháme potkat ještě Jirku jak mu Mates předává 12l 2flaše s kyslíkem do auta. Jede se potápět na Výkleky pod led. Pozdravíme se, hodíme pár slov jak jde život atd., popřejeme si dobrý ponor a Jirka odjíždí.

Já s Matesem, Robinem a s Jiříkem vytahujeme věci a jdeme se nachystat. Sleduji po očku jak Jirka vše zkoumá a doufám, že nebude mít strach. Ale což, nic by se nestalo kdyby měl, říkám mu a vysvětluji co vše a jak funguje.

foto

Už je to 27:30hodin bez spánku a zatím funguji normálně. Ale jak dlouho? Uvidím, vím ze své zkušenosti že vydržím fungovat 56hodin bez spánku, ale pak… Dostaví se spánkový deficit, halucinace, podrážděnost, vynechávání paměti …. atd. A je třeba to potom dohnat spánkem. Hlavně tekutiny říkám si. Ale tak daleko to snad nepůjde. To byla jiná akce a jiná situace.

foto

V lázních jsou Skorci a já se strojím a přemýšlím jak to udělat s Jiříkem. Vyřešil to šikula za mě. Vzal si kajak a já budu mít pod vodou o něm aspoň přehled. Šikula je to. Zkouším ho nafotit, ale je moc rychlý a mobil to nějak nepobral. Chvíli ho sleduji jak mu to jde a nořím se dolů. Podívám se nahoru, kajak vidím jak brouzdá nad náma a pádlo se noří do vody, jo je tam a je to v pohodě.

Nacvičujeme  různě závady, které se mohou stát pod vodou i dýchání s jedné automatiky, kdy si kyslík předáváme mezi sebou a kontrolujeme si dech. Sem tam mrknu nahoru a ujišťuji se, že je vše v pořádku.

foto

2 hodiny pod vodou uplynuly strašně rychle a my se vynořujeme. Jirka už je nachystaný, že pojedeme a tak jeho ponor posouváme na jindy. Jsem skoro 30hodin bez spánku, ale tělo funguje zatím jak má.

Připomínám si, co se učí v potápění, že po ponoru kdy mám v sobě dost dusíku nesmím 24hod. letět nebo dělat výstup na nějakou horu. Pousměji se, tohle zatím nemám v plánu a rychle se rozloučím s klukama. S Matesem se domlouvám na pondělí, kdy jdeme na Heřmanice asi na 25m ponor pod vodu. Balím přitom rychle věci. Mám domluvené s Dazulem, že jak si udělám a nacvičím něco s ponoru, tak vyrazím za nimi na Velkou Fatru a budu pokračovat dál s nimi v zimním přechodu.

Mám toho fakt ještě před sebou hodně a rád bych to stihnul, takže klukům s láhvemi, závažím a dalšíma věcma moc nepomáhám. Nastupujeme s Jirkou do auta. Doma dávám sušit neopren a věci s potápění.

Beru batoh, skialpy a jedu odvézt Jirku domů. Po cestě probíráme dnešní den. Jiřík mě ubezpečuje, že příště to fakt zkusí, opravdu. A že kajak taky není žádná sranda, což mu dávám za pravdu a chválím ho jak byl šikovný. Asi po kom že :-D. Rozloučím se sním v Huslenkách a vyrážím směr Ružomberok. 31hodin bez spánku

Pomalu se na mě vkrádá únava, ale rychle ji řeším douškem vody s minerály a solí (už třetí litr) a pustím si skupinu Peha, kterou jsem si nějak oblíbil.

Kilometry utíkají, já si broukám zároveň s muzikou. Mám rád takhle cestovat, jen tak vyrazit  někam, poslouchat hudbu, a jen tak jet a snít, kilometry utíkají a…. Prostě čistá hlava i duše. V hlavě si srovnávám co a jak udělat až budu na místě.

V Ružomberoku volám Dazulovi a slaďuji si plán cesty, kde na ně počkat. Domlouváme se, že jak dorazím k hotelu Smrekovica, vyrazím jim naproti. Necelých 33hod….

Čerstvý horský vzduch mě dělá dobře. Únava jde stranou a cítím, jak se tělo i já těší na cestu. U hotelu nezůstávám, sjíždím autem o necelé 2km níž, kde ho odstavuju. Dávám si batoh na záda a ozve se křupnutí. Co je? Do prčic – mobil! No jo – je  rozbitý. Nadávám sám sobě, jelikož jsem nemehlo a telefon mám teprve půl roku. Přehazuju SIM do druhého mobilu, kde mám bohužel jen 3 čárky na baterce. Což je špatně, ale nechci tady rozebírat proč - co a jak je to s telefonem.

Nasazuji ski a vyrážím po zelené značce naproti klukům. Do sedla mě chytá mlha a nejde vidět ani na krok. Mrknu se do mapy, kterou jsem si půjčil včera od Pípy a vím, že bych se měl pomalu točit do leva.

Jsem na vrcholu a točím se do leva. Nevšiml jsem si ani tyček. A to byla chyba!  Později to zjistím, ale teď jdu po hřebeni. Nikam nescházet a jít až na vrchol! Cesta jde skvěle. Míjím jedno sedlo, druhé a pak volám Pípovi a zjištuju, kde asi jsou. Dle předpokladu bych měl být někde u Tanečnice, ale Pípa a Dazul zas nechápou, kde na to chodím. To jsem zjistil až později, že neměli mapu a šli jen dle slepé GPS.

Jdu asi tak dvě hoďky a stále stoupám. Hm, dobrý svah, říkám si. To už bude asi Tanečnice. Jaké bylo ale mé překvapení a nálada, když jsem četl Vrcholovou ceduli – Pan (Smrekovice 1532m.n.m), tady psát radši nebudu. Jsem úplně mimo trasu!

foto

Píši esemes, že se musím vrátit, že jsem zakufroval v mlze. Na to mi hned volá Dazul a já mu to potvrzuju a vypínám mobil, protože čárky na baterii ubývají. Nevím jestli budu mobil potřebovat - doufám, že ne.

35:20hodin…Tělo si žádá své a já zjišťuji, že mé poslední jídlo bylo před 21hodinama. A nebylo zrovna moc bohaté na energii. Nějaká klobáska, sýr, prostě co měl Dušan na oslavě MDŽ. Dávám do sebe dvě tyčinky músli, půl tabulky čokolády a plánuji si cestu zpět. Asi v půli kopce, kde jsem se škrábal nahoru, přetlo mé stopy od skialpů nějaké zvíře. Po chvíli zkoumání a nafocení stop usuzují, že to byl buď vlk nebo dost velký pes. Raději pokračuju dál.

Na druhém sedýlku je dobrá viditelnost. Dávám si azimut a stříhám to práskanou dolů, abych si ušetřil sily a čas.

foto

K autu přicházím za setmění, ale aspoň ta časová ztráta cestou dolů nebyla tak velká. 02:30hod nahoru, 01:40hod dolů. U auta posílám Pípovi sms, že jsem na místě a zjišťuji pozici kluků (jenom chci podotknout, že tady na Velké Fatře je fakt spojení na pytel). Dle sdělení Pípy jsou asi 2hodinky cesty ode mně. Takže by měli být někde u Rakytova. Což mě Pípa potvrzuje. Dazul mi dává ještě echo, že Pípa je na tom špatně a já se rozhoduji jít jim naproti jen na lehko. Abych pak Pípovi ulehčil od batohu.

S esemeskou „vyrážím k vám“, jdu. Do jedné kapsy čelovku, do druhé zbytek čokolády. Však za dvě hoďky jsme spolu.

Jó, jeden myslel… 37hodin… a tělo i hlava zatím funguje. Začíná mlha a já se držím hned první tyče a všímám, že je označena reflexní žlutou páskou, aby byla viditelná v mlze. Vystupuji pomalu svým tempem na vrchol. Najednou se ocitám u cedule „lavinový úsek“ a teď si uvědomuji chybu, kterou jsem udělal předtím a která mě stála několik kilometru navíc a 04:10hodin časové ztráty. To nepočítám síly a řeči kamarádů, že Dazule. Uhnul jsem moc brzy na vrcholu a tím jsem se dostal na jiný hřeben v domnění, že jdu správně, což mě i vrstevnice v mapě dokládaly. Jenže teď se držím tyčí a ne značek. Šlapu taky do kopce, ale mírně se ještě stahuji doprava a potom doleva. Jdu asi hoďku. Čas nevnímám a říkám si „klid za chvíli budu u nich“.

Je tma a sem tam nával mlhy, tělo funguje jak má. Paráda, přepínám na úsporný režim. T unamená pomalé, ale stále tempo. Už nejedu rychle, ale šetřím sily na cestu zpět, jak půjdu s batohem od Pípy.

Najednou se ocitám u velikého sešupu dolů. Podle mapy by to měla být Skalná Alpa. Teď si radši vše kontroluji s mapou. Abych zas zbytečně nekufroval. Píši sms „jak to vypadá“ a kde se nachází. Jsou u Rakytova. Já udávám svou pozici. Říkám si, sjedu dolů a budu v sedle na ně čekat.

Zapínat čelovku nebudu, oči si zvykly na šedo-bílou a černou orientaci a to zatím na můj přesun stačí. Vyrážím sešupem dolů, nabírám rychlost. Jedna otočka kolem tyče, druhá otočka a najednou lup….. Letím volným pádem. Dopadám dost tvrdě na zem. Jsem na zemi, ani nevím jak dlouho ležím. Zjišťuji jestli jsem ok. Dobré. Zlomené nic nemám, ale kde je lyže? Po nějaké době jsem ji našel. Příčina mého pádu? V půli svahu nebyl sníh a lyže se sekla o kámen. Ještě, že se nezlomila a já si nic neudělal. Jen pár naraženin. Nasazuji lyže, zapínám čelovku a sjíždím pomalu do údolí. Jsem dole a začíná mlha. Kde jsou? Už jsou to dvě hodiny. Volám – nic. Bez signálu. Píši sms a najednou mi zvoní telefon. Pípa. Že jsou u Rakytova, ale na druhé straně - z Jižní strany. Cože? To jsou další dvě hoďky. Dobrá jdu jim dál naproti.

39:30 hodin bez spánku a tělo, jak se zastavilo, začíná stagnovat. Pouští se do mě zima. Juro, musíš se hýbat! Vzpomínám na chvíle, kdy mě bylo takhle. Na hesla, které do nás tloukli DUM SPIRO PUGNARE, SPEM RETINE atd. Teď si je znovu připomenu a funguji jak mám. Počítám násobilku dvou. Dobrý, přemýšlím a uvažuji reálně. A zase získávám sám v sobě důvěru a sílu. Paráda zase jsem OK. Když půjdu hoďku naproti, tak bychom se měli potkat tady. Sním poslední kousek čokolády co jsem měl sebou a pomalu vyrážím.

Najednou vidím v dáli dvě světla jak sjíždějí po svahu. Žádám o potvrzení esemeskou, že jsou to kluci a dostalo se mě kladné odpovědí. Paráda! Jdu.

Chvílema musím čekat až opadne mlha a posílám i esemesku (nad kterou se později smějeme všichni). Čekám u poslední tyčky. Je mlha. Už jdu hodinu a půl, až na vrchol kopce, kde je dobrý výhled, ale světla najednou zmizí na dalším vrcholem. Co je? Zkouším volat, ale bohužel nejsou dostupní. Baterka má poslední čárku. Chvíli čekám a přemýšlím jestli postupovat dál nebo počkat. Asi po půlhodině volá Dazul, že Pípa je na tom špatně a je dehydrovaný, jestli mám čaj. Si dělají snad srandu. Vždyť jsem jim psal, že jedu na lehko. Mám na sobě jen Jachet a první vrstvu termo prádla. Člověk jak se hýbe víc nepotřebuje a únava dělá taky své. Říkám jak jsem na tom já a kde jsem.

41:30 hod… Začíná to být i pro mě kruté. A to mě čeká cesta zpět. Dost. Dávám esemeskou zprávu, že se stahuji k autu. Juro musíš se hýbat! Nastupuji cestu zpět. Nevím jak, ale když se hýbu, je to dobré. Hlavně nezastavit! Volá mi Dazul, ať přistavím auto na Močidlech. Později zjišťuji, že už tam dávno stojím. U cedule lavinové nebezpečí volá Dazul, jestli vidím skrze tmu a mlhu jeho čelovku. Je normální? Poslední sešup dolů a jsem u auta. Pouští se do zima. Jak člověk stojí a nehýbe se, najednou tělo reaguje na vše, v čem jsem ho šidil. Rychle vodu a dělám si silný vývar. To mě spraví. Dělám ho zrovna i klukům. Na střechu dávám zapnutou čelovku a do hoďky ke mně sjíždí  Dazul. Kde je Pípa? Dazul mě sdělí, že jede za ním. Srká teplou polévku a vykládáme si co a jak bylo atd. Jsme rozhodnuti, že by jsme tady někde přespali a ráno by Pípa jel mým autem domů a já s Dazulem bychom pokračovali až do Ružomberka. Děláme si teplo aspoň vařičem a já se zaposlouchám do Dazulového chroupání. No, plán asi padá, říkám si. Čekáme na Pípu. Pípa dorazí asi po půlnoci a jde vidět jakými útrapami musel projít.

Domlouváme se, že to radši ukončíme a vezu kluky do Ružomberoku pro auto. Po cestě se bavíme co a jak bylo. V Ružomberoku se rozloučíme, kluci přestupují do Dazulova auta a vyrážíme směr Vsetín. Po chvíli kluky ztrácím a jedu. Musím vydržet! Vydržet a táhnout to až na Vsetín. Najednou rána a já zjišťuji, že jsem najel do velké díry. Mikrospánek! Do pytle. Zastavuji a snad tak 20minut jen chodím ať vyvětrám se. Po té pokračuji dál. A ve Velkých Karlovicích telefon zvoní znovu. Dazul se ptá kde jsem. A taky říká, že měli bouračku, ale jsou v pořádku. Jestli se pro ně vrátím a pomůžu jim vytáhnout auto ze sněhu. Nepřemýšlím ani chvíli, točím a jedu pro ně. U celnice  další telefon, že už je vytáhli lidé z nějaké dodávky, která jela kolem. Zastavuju a čekám. Po nějaké době se točím a počkám na ně U partyzána. Jsem venku asi 10 minut a najednou kolem mě projela corsa a pokračuje směr Bumbálka. Co je, to mě nevidí? Volám 2x a nic. Asi jede Dazul ještě do práce, říkám si a pokračuji dál na Vsetín.

Vzpomínám, že jsme něco podobného hrávali. Dostali jsme úkol a ve dvojicích jsme se museli dostat na určené místo. Napadá mě myšlenka proč tohle neudělat znovu. 46hod…bez spánku. Ulehám kolem druhé, ale ještě pošlu esemesku, kde jsou a ať dobře dojedou. Odpověď mě dochází okamžitě „V Huslenkách“. Tak to už je kousek. A usínám zaslouženým a spokojeným spánkem. Dost dobrá akce!

 
 
 
Videozáznam z přechodu Velké Fatry 2013

foto

 
 
 
rekonstrukce komunikace

2013.03.12 09:45 M: Diky

2013.03.12 09:42 P: Mas to v mailu P.

2013.03.12 09:38 M: Prosim te neumis stahnout vyrez mapy jak jsme byli do pocitace? ja to neumim a kdyby to bylo mozne me i poslat v emailu byl bych rad. dik murza

2013.03.10 10:47 M: Odesilatel teto zpravy, kteremu jste 09.03. 14:55 volal/a, je jiz dostupny

2013.03.10 11:29 M: Ale akce podarena

2013.03.10 02:38 P: Dik jsme na Huslenkach

2013.03.10 02:34 - volá Murzílek - neslyším to, zmeškaný hovor

2013.03.10 02:37 M: Jsem doma.dobre dojedte

2013.03.10 02:00 - volá Murzílek - neslyším to, zmeškaný hovor

2013.03.09 21:33  D: volá Murzílkovi a domlouvá, že se ze sedla, kde na nás čeká, přesune k autu a dojede k Močidlům, kde na nás počká + připraví pro dehydrovaného Pípu čaj

2013.03.09 21:13 M: Odesilatel teto zpravy se Vam pokousel 09.03. 20:45 1x dovolat

2013.03.09 20:59 M: Stahuji se k autu.zima a je to 1,5cesty

2013.03.09 20:44 M: zpráva o nedostupnosti - zmeškaném hovoru od Murzílka

2013.03.09 20:39 M: Kde jste?Ja sel jen tak na lehko

2013.03.09 19:46 P: 2

2013.03.09 19:42 M: Asi vas vidim.je vas vic?

2013.03.09 19:14 P: Ok

2013.03.09 19:13 M: Mlha jak svina cekam u posledni tycky

2013.03.09 18:27 M: Hele jdu podel tyCek a jsem skoro v sedle.co vy?

2013.03.09 18:13 M: Odesilatel teto zpravy se Vam pokousel 09.03. 18:09 1x dovolat.

2013.03.09 17:44 M: Kama jedete?jedu vam na proti po zekLene

2013.03.09 17:33 M: Pockam

2013.03.09 17:32 P: Jeste 2 hod pockas? Dal to nedam

2013.03.09 17:31 M: Dosel jsem k autu.jak vy?

2013.03.09 16:56 volá Murzílek, kde jsme

2013.03.09 16:38 M: Musim se vratit.jsem na smrekovici.1530

2013.03.09 16:11 M: Uz jsem prosel 4sedla takze pokracuji dal.ani nevim kam je mlha

2013.03.09 14:53 P: Ok

2013.03.09 14:52 M: Jdu po zelene na tanecnici

2013.03.09 13:57 M: Odesilatel teto zpravy se Vam pokousel 09.03. 13:55 1x dovolat.

2013.03.09 13:40 volá Murzílek, že přijíždí do Rožumberoku

2013.03.09 12:52 M: Odesilatel teto zpravy se Vam pokousel 09.03. 12:15 1x dovolat.

2013.03.09 11:24 volá Murzílek, že vyjíždí

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek