staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
10.2.2013 - Malá Fatra podle Murzílka

foto

(původní zvadlo na akci)

(Murzílek) Ještě před 4 hodinama jsme byli v Jánošikových dierach  a pomalu jsme se loudali k autu. Teď sedím v kanclu v práci a ani se mi nechce si lehnout i když bych měl. Myšlenkami  jsem stále jinde a znovu a znovu si vybavuji dnešní fakt skvěle prožitý den. Stál opravdu za to.

Jako každý rok, chodí Dazul přes Šutovský vodopád na Chleb, ale tentokrát jsem říkal, co takhle to zkusit z opačné strany? Jít přes Jánošikovy diery? Dazul bohužel nemohl, jelikož ho položila nemoc na lůžko, tak jsme se vypravili já a Pípa, trasou kterou jsem absolvoval na podzim.

foto

Měli jsme vyjít už v sobotu, ale mě taky něco sebralo a tak jsem ráno volal Pípovi, ať mě dá 24hodin, že se dám  do kupy. Nemohl jsem fakt už vydržet, batoh sbalený u postele od středy - a to jsem  ještě v pátek stihl filmový festival, sednout s přáteli  a domluvit si nějaké akce.  Ale už tam se mnou třepala zima a něco na mě lezlo. Ráno jsem byl akorát schopný zavolat Pípovi a ležel jsem jak Dazul. A koukal na batoh, sněžnice, mačky.  Tohle lebedění v posteli pro mě není - a venku taková parádní zima. Musím ale vydržet a zítra jdu tak či onak.

A už večer volám Pípovi, že jdeme. Ráno ještě ověřuji jestli Pípa nezaspal a jdu i když trochu roztřepán, ale natěšen do auta. Mezitím Pípa dojel sice s 10 minutovým zpoždění, ale přijel. A nic už nebránilo tomu, abychom vyrazili.

V autě Pípa na mě zkoušel nějaké oleje na viry aby to nechytl taky. Vyvolávalo to u mne úsměv, ale nechal jsem ho u toho.

Cesta ubíhala dobře a my pokecal o tom co se událo od doby, kdy jsme se neviděli. K Bílému potoku jsme dorazili kolem 9 hod. Nasadili batohy a vyrazili podél potoka, směr do Horniech dier.

foto

Hned po vstupu jsme se začali kochat krásnou zmrzlou scenérii vodopádu a krajiny. Bylo to úplně něco jiného než na podzim. Každé roční období má opravdu co nabídnout, speciálně v tomto kraji. A sám jsem si pro sebe řekl, že hned na jaře se tady vypravím znovu. Pokračovali jsme proti proudu a bylo opravdu se na co dívat.

Na konci u rozcestníku jsme si dali čaj a malou oddychovku, ale jakmile  člověk zastavil, tak se do něho (aspoň do mě) pouštěla zima. Říkám Pípovi, že bychom to mohli zkusit aspoň na Rozsutec. Podle času by se mohlo stihnout. Pípa souhlasí a my vyrážíme směr Tanečnice.

foto

Pípa mě sděluje, že tadyma  on nešel, že chodí údolím po zelené, ale následuje mě. Konečně jsme na sedle pod Tanečnicí. Sice se sem tam boříme do sněhu, ale sněžnice se nám ještě dávat nechce. Pod Tanečnicí se nám naskytne krásný výhled na Malý Rozsutec a ten pohled na něho nám jasně říká kam dnes musíme dorazit.

Šlapem dál a chvilkama lituji, že jsem si ty sněžnice opravdu nedal. Na rozcestníku po Rozsutcem kde hledáme aspoň malý úkryt před sněhem a větrem, si dáváme pod přístřeškem malý oběd. U mě spočívá v půlce tabulky čokolády a trochu čaje. Pípa se snaží aspoň ohřát ravioli, ale v mrazu se to moc nedaří a tak chroupe sušenky. Dáváme sněžnice a vyrážíme k malému Rozsutci.

Vítr fičí a sněhové vločky se zapichují do očí a tváře. Tady to fakticky dost fučí. Za chvíli se schováme do lesa pod skálou. Přišel čas nasadit mačky. Stěny jsou samý led, ale půjde to. Šel jsem horší a i bez maček a šlo to. Podíváme se nahoru a už k nám po zadku sjíždějí dva kluci. Zdravíme je, jak je zvykem na horách, a zjišťujeme, že jsou to poláci, kteří si jen tak na lehko vyrazili na hory. No Pípa by mohl povídat. Znám to taky. Sám jsem zažil, jak se z jednoho dne na horách vyklubaly tři dny. Ale to je jiná kapitola a jiné hory. Ty 2 kila zdánlivě navíc, mě už nezabijí.

Vyrážíme nahoru a sem tam se podívám jestli Pípa jde. Na jednom úseku čekám delší dobu než se  Pípa vynořuje. Spadla mu mačka, ale už je to v pohodě. Postupujeme dál nahoru a konečně se dočkáváme vrcholu. Bohužel výhled se nekoná kvůli vánici, ale to nám nekazí radost z výšlapu. Vrcholové foto a pomalu sestupujeme dolů.

foto

Zpátky už je to trochu horší. Mačky sjíždějí po ledu. V jednom úseku se točím raději čelem ke skále a snažím se je zasekávat abych nespadl. Ještě pár metrů a jsme dole. Nějak se nám nechce zas nasazovat sněžnice a tak se prodíráme po kolena, někdy po pás, ve sněhu dolů.

A dost, na co ty sněžnice tady máme? V závětří si je nasazujeme a hned je to lepší. Ta naše lenora, co Pípo? Cesta dolů jde celkem v klidu a u chodníku sundáváme i sněžnice. Pokračujeme zpátky cestou po proudu, kde znovu se naskytne zamrzlá ledová krása.

foto

Přicházíme k autu a až teď cítíme, jak jsme pěkně unaveni. Člověk si sedne do tepla a najednou se to vše začíná ozývat.

Po cestě domů se bavíme jak kdo točí klipy a pouští muziku. Vzpomenu si na cestu z Triglavu kde jsem Dazulovi pouštěl Hlučné sousedy a jemu se to velice zalíbilo. Pípa je jiného ražení a pouštím mu The RASMUS a vykládám jak jsem  byl na jejich koncertě, prostě úplná paráda, jelikož to pořádají v rockových klubech ve Vídni. A seznamuji ho s další kapelou, tentokrát kanadskou. Prostě cestou zpět jsme se vzdělávali hudbou.

Na Vsetíně mě chytne ještě malá patálie s peněženkou na benzínce, kterou vyřeší Pípa a u domu se loučíme.

Jo byl to fakt dobře strávený den. To jsme se shodli oba a naplánovali, že bychom to opravdu tak na dva dny protáhli. Ještě rychle pro Čudlu ať poměří postel a zas do práce. Cestou mi ještě volá Maťa a ptá se jak bylo. Sděluji mu jak a co bylo. Řekl jsem mu i o tom co zamýšlíme a hned máme dalšího účastníka (když čas a zaměstnání dovolí). Myslím, že určitě nebude poslední. Sedím a koukám ven jak sněží. Tam na vrchu to musí být teď paráda. Tak příště.  

 
 
 
10.2.2013 - Malá Fatra podle Pípy

(Pípa) Je neskutečné ticho. Potok je ukryt hluboko pod sněhem a padající vločky se neslyšně snášejí k zemi. Jediné co slyším je křupající sníh pod nohama a splašeně bijící mé vlastní srdce. Vše je pokryté sněhem, jen velké skály a větve stromů zůstaly zčásti viditelné. Jsem jako v černobílém filmu. Murzílek se mi ztratil někde vepředu, když jsem fotil a já jsem osaměl ve sněhové nádheře. Jako by se zastavil čas a dál ubíhal podle zcela jiných měřítek. Jen padající vločky, sílící rampouchy a narůstající vrstva ledu tady určují čas.

Po sobotním nevydařeném odjezdu a páteční změně trasy jsem přestával věřit, že se dostanu o víkendu do hor. Dazul odpadl a v pátek oznámil, že nejede a v sobotu ráno přišla sms i od Murzílka, že je neschopen. Ale už v sobotu odpoledne od něj přišla další, že bychom mohli v neděli na jeden den vyrazit. Proto už hodinu stoupáme bílými dierami vzhůru do sedla Medzirozsutce. Kaňon je úplně jiný než v létě. Některé úseky nepoznávám, někde jdeme díky mohutné sněhové vrstvě tam, kde to v létě není možné. Chvílemi se potok ztrácí pod sněhem, a údolí je najednou širší.

foto

Některé žebříky mají šprušle a díry mezi nimi zamrzlé ledem. Takže žebřík tu sice je, ale vypadá spíš jako skluzavka se zábradlím. Na batohu máme sněžnice a mačky jsou zatím schované vevnitř. Několik krátkých úseků je exponovaných – leze se korytem, vše je pokryté ledem a voda hrnoucí se dolů na jistotě nepřidá. Pak následují pasáže jen ve sněhu. Provoz se tady nezastavil ani v zimě. Chodníček je vyšlapaný a jdeme asi 30-40 cm pod úrovní načechraných peřin kolem. Mrzne slušně, už dávno jsme se začali potit, ale moc si odložit nemůžeme. Padající sníh a mráz nám to nedovolují.

Nádherná ledová výzdoba v korytě se neustále mění. V některých místech snad popírá i gravitaci. Jinde nás fantaskní tvary naprosto pohltí. Do toho všechno neustále stříkající a padající voda. Zkouším fotit co to dá, ale chtělo by to víc času, mnohem víc času. Ten my nemáme a tak stoupáme pořád vzhůru.

Do sedla Medzirozsutce přicházíme po poledni. Sněhu výrazně přibylo, chodníček zavál vítr a tak se propadáme až nad kolena. Sněžnice nasazujeme pod přístřeškem, kde taky obědváme. Na dlouho to ale není, jak jsme se přestali hýbat, tak teplota okamžitě padá a ledový vítr pořádně fouká. Rychle balíme a na sněžnicích vyrážíme na Malý Rozsutec. Chůze je výrazně lepší, nepropadáme se a v prašánku se jde poměrně lehce. Před nástupem do stěny měníme sněžnice za mačky. Chvíli nám to trvá, než se domluvíme s řemínky, ale nakonec se to podařilo. Lezeme po mixu nahoru, řetazem se jistíme. Chvíli skála, pak led a někde metr sněhu. To je cesta nahoru. Za posledním výšvihem je už jen sníh až na vrchol. Děláme fotku a rozhodujeme se vrátit stejnou cestou dolů. Zelená značka, která padá na druhou stranu, není prošláplá a lavinový žlab je plný sněhu, který se chystá na cestu dolů.

foto

Zpět to jde velmi dobře – občas i s mačkama na nohách to ujede a hned je člověk o několik metrů níž. Když to chvíli pozoruju, tak vlastně ani nevím jak jsme to vylezli před chvíli nahoru. Zkoušíme jít přes pláň bez sněžnic, ale jde to ztuha. Boříme se, ale postupujeme vpřed. Nakonec měníme zase zpět mačky za sněžnice. Ty se ukazují jako nevhodné pro sestup po chodníku z kopce. I když mají hroty tak v mírně ušlapaném sněhu občas ujedou jako sáňky. Problém je, že je to jen někdy a nedá se to předem odhadnout. Po několika pádech připínáme sněžnice na batohy a sestupujeme jen v botech. Dierama jsem dolů ještě nikdy nešel a je to zážitek. Někde je to výhoda, někde ne. Ve spodní části si Murza prošlápl koleno a ve mně zatrnulo, že bych ho měl nést na zádech dolů. Naštěstí to rozešel a hlavně došel až k autu. Spokojení a šťastni nasedáme a vyrážíme k domovu.

 
 
 
sestříhaný videofilm z této akce

Pípa už dostříhal asi pětiminutové video ze zimní akce na Malou Fatru. Můžeš se na něj podívat kliknutím :-)

foto

A ještě Pípa vyrobil fotoshow z této akce >>>>

 

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek