staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
19.10.2012 - Nízké Tatry letos půjdeme jinak ...

(Dazul) Vyjíždíme sami dva s Irčou naším spolehlivým "litrem" Oplem CORSA po 19:00. Ač jsem naložil 2 balíčky MRE (Meal, Ready-to-Eat - vynikající polní strava US army), zastavujeme cestou na Vsetíně nakupujeme. Budeme potřebovat snídani, oběd, svačinu, večeři a snídani - zbytek neponeseme a najíme se někde v hospodě.
Při našich delších cestách vždycky řídí Irča, kterou řízení auta baví (já přiznávám, že jsem řidič z donucení). Dneska mne ale překvapila, že se cítí unavená a řídit mám já. Těch pár skleniček vína jsem díky dobrému metabolismu už určitě vstřebal a tak odhodlaně sedám za volant.
Nízké Tatry jdeme s Irčou už po třetí. Dvakrát jsme vyráželi z východu na západ - od Královej hole k Andrejcovej. Letos jsem měl namyšlené i další varianty, abychom nechodili po stejné trase. Nejvíc mne lákal úsek mezi Chopkom a Chabencom, který jsem asi nikdy nešel. Trochu problém by byl s nocováním v útulnách, protože v tomto úseku je jen jedna a na ni asi nestihneme od auta dojít.
Příjemně překvapila Irča, která vyhodnotila, že počasí je hezké, pršet nebude, máme žďáráky a tak můžeme přece přespat kdekoliv. Neodvažoval jsem se jí to navrhnout, ale když s tím přišla ona, okamžitě jsem souhlasil.
Na GPS nastavujeme jako cíl našeho auta osadu Magurka. Na mapě vypadá Magurka jako totální zapadákov uprostřed hustých lesů.
A taky že ano - těch cca 180 km jsem jel skoro 4 hodiny. Nejchutnější úsek byl ten poslední. Z asfaltky nás GPS navedla na lesní cestu. Značku se zákazem vjezdu jsem v té tmě nepostřehl, ale po kilometru jízdy jsem začal pochybovat, zda tam přece jen nebyla. Stav polní cesty se pozvolna zhoršoval, místy jsem musel jet pomaleji než krokem. Ač jsem šoféroval superopatrně, najel jsem pomalu spodkem auta na šutr. Okamžitě jsem dal zpátečku a podařilo se sjet. Zvuk vozítka nevykazoval nic utrženého a tak jsem v roli frontového řidiče pokračoval dál k Magurce. Nejobtížnější byl úsek, kde uprostřed cesty trčely do výše jednoho metru dvě klády. Upozorňovaly na díru v přemostění potoka. Musel jsem se vejít mezi kraj cesty a klády. Bez Irčiny navigace skrzevá stažené okno bych to za tmy nedokázal přejet.
Asi po třech kilometrech jsme z lesní cesty vyjeli na lokální asfaltku. Okamžitě nám došlo, že jsme mohli jet o pár kilometrů víc, ale po kvalitní cestě. Naštěstí to máme bez úhony za sebou, tak není třeba se tím zbytečně trápit. Kilák až dva asfaltky nás dovedl ke kostelíku. Tak to už je ta Magurka. Kde jsou ale nějaké chalupy? Přece tu nepostavili kostel uprostřed divočiny jen tak.
Nedalo mi to a po návratu domů jsem zapátral po historii Magurky. A jak jsem tušil, o překvapení zde nebyla nouze. Magurka totiž byla stará banická osada s nejvýznamnějším ložiskem zlata v Nízkých Tatrách. První nepřímá zmínka je prý už z roku 1279! To zrovna v Čechách odváželi Václava II. na Bezděz :-) Až se mi tomu nechce věřit, ale v osadě, která má dnes 4 stálé obyvatele, pobývalo v době největšího rozmachu 800 zaměstnanců, kteří zpracovali denně 29 tun rudy. V Budapešťském muzeu prý dodnes mají 8 kg nuget ryzího zlata z Magurky.
Auto parkujeme nahoře, kde se po cestě, která se změnila na polní, dalo bez poškození našeho vozu dojet. Asi 10 metrů od brodu přes potok. Jsme v nadmořské výšce asi 1050 mnm.
Útulňa na Ďurkové je asi o 600 výškových metrů výš a vzhkedem k tomu, že je skoro hodina před půlnocí, zapíchnem to raději v téhle nadmořské výšce.
Překračujeme potok a pokračujeme proti proudu. Zelená turistická značka nás vede podél potoka k strmému nástupu na hřeben mezi Ďurkovou a Chabencem. Jakmile narazíme na nějaké vhodné rovné místo kousek dál od potoka a turistického chodníku, zabačujem.

foto

Po necelém kilometru chůze za svitu čelovek, nacházíme v prudkém svahu pozůstatky starého baníkovského chodniku, který je jako stvořený na to, abychom na něm pohodlně přespali.
Nafukujeme karimatky, rozbalujeme žďáráky a ukládáme spacáky. Bágly usazujeme jako zátarasu proti překulení se ze svahu. Já si navíc ukládám vedle sebe, na úrovni pasu, nůž s poctivou čepelí. Pouzdro nechávám otevřené. Jsem si vědom, že by moje šance proti medvědovi hnědému (ursus arctos) byly nevelké, ale nechci být ovce. Nepoužívám kosmetické přípravky, které mohou medvěda dráždit. Vím taky, že bych se mu neměl dívat do očí, aby to nepovažoval za výzvu k soupeření. Na stromy vedle nás bych asi dokázal rychle vyšplhat.
Je druhá půle října a noc je relativně vlahá. Do spacáku zalézám jen v tričku a slipech. A je mi teplo. Celou noc. Kupodivu si ani neuvědomuju nedokrvování pravé ruky a přicpaný karpální tunel. Příroda asi opravdu uzdravuje :-)

 
 
 
20.10.2012 - výstup na hřeben se trochu protáhl ...

Zdá se, že už je světlo. Mobil mi ukazuje 7:15. Opravdu. Pomalu soukám hlavu přes otvor letního spacáku a stažený otvor žďáráku. Husté větve mohutných nízkotatranských smrků dělají v našem lesním nocležišti sice přítmí, ale mezi nimi probleskuje bílá obloha. Irča už je taky vzhůru. Jen se jí nechce ze spacáku :-( Opět budu ten, kdo z nás dvou vstane dřív.
Protáhnout se a trochu rozhýbat tělo. A začínám balit. Nejdřím namačkat spacák do obalu, pak do ruličky stočit žďárský pytel a nakonec vyfouknout a srolovat karimatku. Je to takový rituál po noci pod širákem. Netrvá déle než 5 minut. Pak je teprve čas na přípravu snídaně.
Irča chce uvařit ranní kafe. Jako kafový barbar, který ve svém životě ochutnal kávu jen dvakrát, trochu tuto závislost nechápu, ale než se Irča sbalí, voda na zalití tohoto moku bude vřít.
Pod námi slyšíme nějaké hlasy. To první turisté už vyrazili na hřeben. Zřejmě spíme kousek nad dost frekventovanou trasou.


foto

Kolem osmé jsme na cestě i my. Po zelené značce překračujeme další potok a serpentinovým stoupáním začínáme překonávat kilometrové převýšení, které nás dnes čeká. Jen nahoru do sedla k útulni to je asi 600 výškových metrů. Ještě že jsme se o to nepokoušeli včera za tmy. To by byl brutální zážitek.
Držíme se s Irčou pohromadě i když každý z nás jde svým vlastním tempem. Většinou čekám já, tak, abychom se příliš neztráceli z dohledu.

foto

Ve chvíli, kdy se nám podaří vystoupat na Mestsků horu (1529 mnm) jsme nad pásmem hustého lesa. Naše oči jsou v ostrém střihu obohaceny o úžasné pohledy, rozhledy, výhledy, panoramata, perspektivy a přehledy :-).

A protože už pár let sebou nevozím videokameru ani fotoaparát, musí tohle vše zaznamenat můj mobil Galaxy Nexus S2. Tuším, že díky množství fotek a videosekvencí, které jsem pořídil během hodiny, vydrží mobil maximálně do večera. Ještě, že s sebou tahám náhradní baterii. Bylo by hříchem tohle všechno nevyfotit. Mobily si vybírám nejen podle toho, že s nimi mohu telefonovat, ale abych s nimi mohl točit a fotit. A taky, aby mi na vandru něco vydržel. 

Že má můj mobil funkci pro focení panoramat, samozřejmě vím, ale až tady se pokouším tuhle milou vychytávku odzkoušet. Fotka vypadá komicky, protože tohle super rybí oko několikanásobně překonává moje periferní vidění a když mrknu na displej foťáku a před sebe, mám pocit, že jsem možná v jiném světě :-)

foto

Na hřeben (1736 mnm) mezi Ďurkovů (1750 mnm) a Malým Chabencem (1840 mnm) vystupujeme 10:52 - téměř přesně po 3 hodinách. Není to žádný pořádný sportovní výkon, ale těch 730 metrů převýšení jsme šli v pohodovém tempu a několikrát jsme si lehli na vyhřátou trávu.

Na druhé straně hřebene - ukazatel na rozcestníku ukazuke 12 minut - vidíme střechu Útulny Pod sedlom Ďurkovej. Zvažoval jsem, že tam bychom mohli včera večer dojít a přenocovat. Ale jsem rád, že jsme nocovali dole. Nejen pro tu noc pod širákem ale i proto, že tohleto je útulna s obsluhou a za noc se tam platí asi 5 Eur. Nejde o ten peníz, ale o to kouzlo útulny, které má třeba Andrejcová nebo Ramža.

foto

Ze sedla to je na Chabenec (1955 mnm) co by kamenem dohodil a nechce se mi vůbec věřit údaji na rozcestníku. Přesto všechno nám výšlap těch 220 výškových metrů na délce kolem 3 km trvá skoro další hodinu - teprve 11:42 jsme tam.

Na Chabenci docela fučí a jediné závětří za kameny na vrcholku je už obsazeno. Posouváme se s Irčou kousek po vrstevnici, směrem na východ. Tady v malé travnaté proláklině jsme trošku kryti od ne moc příjemného větru. Protože hodláme poobědvat, nasazuju si na propocené triko bundu. Hned je vítr snesitelnější.

Pojíme, napojíme se a ležíme jen tak na trávě. Pár metrů pod dvoutisícovou hranicí nadmořské výšky skýtá takové poležení neskonale víc podívání po krajině. Mám pocit, že čím jsem výš, tím víc si takové pokoukání dokážu vychutnat. Příjde mi i zasloužené. Je to prostě jiné, než se čumět na sebelepší fotku stejné krajiny. Tyhle pohledy jsou vykoupené minimálně potem :-)

foto

Na Kotliská (1927 mnm) přicházíme po asi 2,5 km. Je přesně 13:39. Na Chopok to je už jen 2:45 hodiny a ke Šefánikově chatě pod Ďumbierom odhadem další 3 hodinky. To znamená, že kdybychom do toho šlápli, mohli bychom na Štefánikovu chatu dorazit kolem 19:30. To už bude ale hodina tma jako v pytli :-(

Štefánička byl maximální cíl dnešního dne, stanovený jen proto, abychom se tak symbolicky napojili na místo, kde jsme před dvěma lety končili a sestupovali dolů. A přiznám se, že bych chtěl projít úsek od Chopku (2024 mnm) po Krúpovo sedlo (1922 mnm), protože ten jsem ještě nešlapal. Před čtyřmi a půl roku jsem se o to pokoušel na skialpech, ale nedopadlo to slavně. Kdybychom to dnes šli po tmě, možná by se něco takového mohlo opakovat a tak se Irči ani neodvažuju navrhnout takovou zběsilost. Tedy, ne že by to bylo až tak bláznivé, ale ... Je vysoce pravděpodobné, že to dneska zapíchneme někde u Chopku.

Sestup z Kotlisek (1927 mnm) do Krížského sedla (1775 mnm) trval skutečně přesně 20 minut (13:59 jsme tam), tak jak to předpovídal rozcestník. Irči se zdá, že postupuje pomalu, ale dle turistického značení je přesně v normě :-)

Z Krížského sedla (1775 mnm) opět stoupáme. Před námi je vrcholek Polana (1890 mnm). Na Dereše (2004 mnm) to je odsud jen 1:15 hodiny. A Chopok (2024 mnm) je jen kilák po skoro rovině dál. Takže pohoda. Pokračujeme svým pohodovým celodenním tempem pořád na východ.

foto

Shazujeme bágly na zem asi 40 výškových metrů pod vrcholem Dereše (2004 mnm). Je celý kamený a tak tu pro turisty udělali úžasný kamenný chodník. Na podobném jsme před pár lety spali, když jsme lezli na polskou Svinicu. Chodník mne fascinuje svojí uspořádaností v tomhle neuspořádaném terénu. Použili na něj kameny z okolí. Je úžasné jak je dokázali poskládat - působí jako by do sebe zapadaly přirozeně. Kaýdopádně vím, že bych nechtěl být cestářem, který tenhle chodník budoval. Pravděpodobně jej stavěli bez strojů a vzhledem k tomu, že tyhle šutry mají od 100 kg výše, muselo to být o zdraví.

Za námi Dereše (2004 mnm), před námi Chopok (2024 mnm), pod námi příjemná zlatavá tráva, ještě pořád prohřátá od říjnového sluníčka. Je 16:00 a jsme rozhodnuti, že dál už dneska nepůjdeme. Opřeni o kameny, které nám poskytují dobré závětří, vaříme večeři. Vytahuju outdoorové skleničky na víno a ťukáme si s Irčou úžasně sladkou pálavou z vinařství Krist. Slunko začíná zapadat a víno chutná ještě intenzivněji. Degustaci ve dvou tisících, při příjemném sluníčku za vysokohosrkého podvečerního vánku si nevychutnávám každý den.

Irča se moc necítí na zítřejší cestu zpět k autu a tak se domlouváme, že já vstanu brzo a za tmy vyrazím zrychleným tempem stejnou trasou kterou jsme dnes šli do Magurky. Ona si trochu pospí a pak půjde ten kiláček na Chopok a pokud pojede lanovka, sveze se do Jasné. Tam na mne počká. Pokud se zítra po telefonu nedomluvíme operativně jinak, platí, že na mne bude čekat u "plesa" na Biele púti v Demanovské dolině. S velkou rezervou to musí stihnout za 2 hodiny, takže se může stavit i na kafe - ráno si jej totiž neuvaří, protože nám došel plyn v kartuši.  

 
 
 
21.10.2012 - oč pomaleji jsme putovali na východ, o rychleji běžím na západ ...

Noc na hřebeni ve dvou tisících bývá zpravidla větrná. Tahle nebyla žádnou vyjímkou. Ale protože jsme dobře vybaveni, naše žďáráky nás dokonale ochránily. Ocenil jsem to, když jsem v noci 2x vstával abych se vycikal, protože jsem dopíjel víno po Irči. Přece jsem jej nemohl vylét. Vždyť to je krev Boží :-)

Registruju, že začátkem noci byl Orion na východě a koncem noci je na jihu. Je nádherně vidět Velký i Malý vůz, Delfín, Kasiopea ... Nejhezčí pozorování hvězd je na pořádných horách.

Hodinky už hodně let nenosím a ohledně času jsem v lesích odkázán na zkušenost a mobil. 6:17 - za chvíli bude svítat. Vstávat! Vítr ve 2000 metrech nad mořem je živý i ráno. Kdybych neměl žďárák, asi bych to pocítil opravdověji. Tradiční rituál s balením, rychlé upřesnění s Irčou zachumlanou ve spacáku a 6:30 jsem na cestě. Jdu svižně, protože ranní větřík ochlazuje jen ty kteří se málo pohybují. Pomalí umřou. Snažím se být raději rychlejší :-)

I když musím v ranním šeru dávat pozor na cestu, nebrání nic tomu, abych si vychutnával svítání v Nízkých Tatrách. To by ale bylo povídání na dlouho. Je to ale chvíle na které ujíždím neustále. Impresionismus v reálém životě. Mimo mé schopnosti to srozumítelně vyjádřit.

foto

Obrovské travnaté plochy jsou dennodenně bezchybně udržovány horským větrem. Po tisíciletí dennodenní úkon, neleží-li na trávě zrovna zledovatělá vrstva sněhu.

Před Poľanou (1890 mnm) už je téměř regulerní denní světlo, jen místy protkané zbytky ranního šera. Při stoupání ze sedla Polany před sebou v lokálním šeru registruju pohyb. Kamzík! A ne jeden. Vidím minimálně 5 statných koz. Okamžitě vytahuju mobil a vyjímečně lituju, že jsem s sebou netáhl foťák s dobrým objektivem. Ale i tak se pokouším fotit, podmínky dovolí. S tím regulerním denním světlem jsem to trochu přehnal, protože zrno na snímcích je velké jako kostkový cukr. Vítr fouká od kamzíků ke mně a to je dobrý předpoklad k tomu, abych se k nim dostal blíž. 

foto

Postupuju pomalu a co nejtišeji. A vidím víc než jsem mohl vidět před chvílí. Těch kamzíků je určitě víc než pět. Osm, deset, dvanáct, třináct, čtrnáct. Čtnáct kamzíků pohromadě! A ještě tak blízko! Tak tohle se mi poštěstilo prvně v životě. Už jen pro tohle se oplatilo vstávat a kmitat sem.

Při stoupání na Kotlisko (1927 mnm) potkávám mladíka, který mi sděluje, že před půl hodinkou narazil na chlápka, který spal na hřebenu a z 20 metrů viděl dnes mědvěda. Trochu tomu chlápkovi závidím - medvěda venku jsem ještě nepotkal.

V závětří na Chabenci (1955 mnm) rozřezávám jedno balení MRE a dávám si samotné dvě placky "Tortillas". Zapíjím zbytkem minerálky. Do kapsy si dávám hliníkový, hermeticky uzavřený sáček s jakousi čokoládovou energetickou pochutinou a druhý sáček s uzenými slynými mandlemi. Tohle budu jíst za chůze. 

Při svižném sestupu z Chabence (1955 mnm) poopravuju své výpočty a posílám Irči SMS a tím, že u auta nebudu ve 13:00, ale asi už v 10:15. Docela by mne to ptěšilo, kdybych tuhle trasu zvládl s plnou polní v takovémto čase. Ale vím, že je přede mnou skoro kilometrové převýšení k sestupu. A to se může stát leccos. Hlavně opatrně.

U potoka nad Magurkou se zastavuju abych nabral do flašky vodu k pití. V balení MRE je i pomerančový energetický nápoj. Teď se hodí. Píšou tady, že se to má nechat po promíchání asi 30 minut odstát. Snad jsem tu vojenskou angličtinu pochopil dobře. Balím tedy nízkotatranskou přírodní vodu s americkým energetickým práškem do báglu a pokračuju do osady.

K autu do Magurky přicházím přesně v 10:01. Takže jsem trasu, kterou jsme včera šli asi 7 hodin, zvládl v hodně svižném tempu za přesně poloviční dobu! Nemá smysl to okecávat - potěšil jsem sám sebe. Irči se nemůžu dovolat a tak jí posílám SMS, že už jsem u auta.

Chladný potok je ideální pro to, abych se svlažil do půli těla a vycahtal si znavené nohy. Je to úžasná slast spláchnout ze sebe skoro dvoudenní pot. Veškerá únava ze mne padá. Uvažuju, že si dám teplý oběd z MRE, ale pořád jsem sytý z tortilas, čoklády a uzených mandlí.

Nastavuju v navigaci jako cíl Demanovskou dolinu - měl bych tam, být  kolem jedenácté hodiny. Startuju a vyrážím. Jsem rád, že mne navigace nevede tím tankodromem, kterým jsme sem přijeli. Poslouchám nové CD Jarka Nohavicy a broukám si chytlavou písničku o tom jak je těžké zavařovat na kyselo mamutí choboty. A taky Hřebeny, Minulost, www.idnes .....

Při výjezdu na cestu z Mikuláše do Jasné dostávám pokutu 40 EUR. Monotóním hlasem mi ji oznámil tlustý policajt. Původně jsem se chtěl o tom rozepsat víc, ale vím, že se represivním složkám nikde na světě nemá odporovat ani je zbytečně dráždit i kdyby měl človět 1000x pravdu :-(

U "plesa" Irča nečeká. Mobil má nedostupný. Posílám jí alespoň SMS. Napadají mne jen 2 varianty v čem může být problém. Buďto má rozbitý či vybitý mobil a nebo se jí něco stalo a nemůže zavolat. V hlavě se mi rozehrávají různé scénáře druhé varianty. Trasa, kterou měla jít je dost frekventovaná, takže kdyby se jí něco stalo, někdo by jistě pomohl nebo přivolal Horskou službu. Jedině, kdyby sešla z trasy, mohla by se zřítit do Derešovského kotle. Tam by si jí tak rychle nemusel nikdo všimnout.

Kolem oběda mi volá někdo ze slovenské pevné linky. Okamžitě mně napadá, že to bude Irča, která se dostala k nějakému telefonu. Hurá, je to ona. Čeká na mne u vstupu do Demanovské  jeskyně. Balím MRE, které jsem právě chystal k přípravě teplého oběda a za 5 minut nakládám Irču :-)

 

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek