staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
Pádlování po polské Bobří řece - Wda

Propozice z příprav této akce jsou umístěny na stránkách Tůlavých papučí >>>  Velmi hrubý a rychlý výběr chronologicky řazených fotografií (tři fotoaparáty jich pořídily cca 1450 :-) ) si můžeš prohlédnout na oldskautském G+ >>>> Krátké video (pořízené na mobilní telefon) s časně raním setkáním s bobrem ve volné přírodě si můžeš přehrát >>>> Skvělá kilometráž s fotografiemi je na www.raft.cz - tu jsem ale objevil až jsme se vrátili domů >>>  

foto

 
 
 
11.srpna 2012 - sobota - vyrážíme na řeku

S klidným a soustředěným výrazem ve tváři a s pohledem přišpendleným na obzor, pozoruju, že dnešní počasí bude všelijaké. Na asfaltu cesty před naším domem, divoce poskakují kapky deště. Do plánovaného odjezdu zbývá ještě dost času a tak beze spěchu dobaluju do šedesátilitrového lodního pytle své osobní věci tak, abych je měl celý týden v suchu. Irča už pomalu také vstává a pouští se do stejné činnosti jako já. Hromada věcí, které hodláme s sebou vzít "na vodu" se musí vlézt do dvou lodních pytlů a jednoho obalu od nafukovacího člunu "pálava".

Odjezd se daří podle plánu. V cca 9:30 nakládáme na Vsetíně Aničku s Romanem a o chvíli později i Pajtáša s jeho červeným mega lodním pytlem. Ve skupince modročerných loďáků Pajtášův "červenáček" razí. No, když se cvakne, aspoň ten rudý loďák snadno najde - a když po nás někdo půjde, první bude na ráně Pajtáš - pomyslím si. Uvědomuju si své postižení dané dobou - vyrůstal jsem v době, kdy jsme se snažili být v lese i na vodě co nejméně nápadní, aby si nás příslušníci VB nevšimli, abychom se dokázali dobře skrýt. Proto musel být bágl spíše zelený a celta nejlépe khaki. To, že ve stejný čas na opačné straně zeměkoule řeší podobní vandrovníci naprosto jiný problém, mne tehdy vůbec nenapadlo - ve vysokých horách, na ledovci či divoké řece nebylo nutné se skrývat. Naopak - být vidět bylo nezbytným předpokladem přežití, v případě zranění a hledání záchranářů či strážců národních parků.

foto

Sedadla ve Ford Galaxy jsou uspořádána do pohodlné varianty 2 + 2 + 1 a ještě zbylo dostatek místa na pohodlné uložení naší kompletní bagáže i náhradního pádla. Spokojeně si říkám, že tenhleten vůz je ideální pro takovou akci na kterou vyrážíme.

Irča chce řídit, a tak si sedám na místě spolujezdce. V druhé řadě sedadel se povaluje Pajtáš s Romanem a úplně vzadu si užívá pohodlí Anička. Start - jsme všichni a už opravdově vyrážíme na vodu. Před námi je asi 620 km - GPS navigace ukazuje 8,5 hodin čisté jízdy.

Před Valmezem telefonuje Irča Hanýskovi, aby zjistila jak daleko už jsou. Hanýsek, Klamerka, malý Vítek a Šárka vyrazili několik hodin před námi. Nyní jsou prý u Katovic. Tak to mají asi 150 km náskok - to je asi 1,5 hodiny jízdy autem. "To bez problémů doženeme" říká Irča. "Do Tleně možná dorazíme dřív než oni".

Před 11:00 se ve spolupráci s obsluhou první BP benzinky v Polsku, podařilo Irči zablokovat si platební kartu. Nyní řeší zajímavý rébus - jak zaplatit načerpanou naftu? Naftu by ráda zaplatila z platební karty. Platební kartu jí obsluha nějakým záhadným způsobem zablokovala - asi chybou platebního terminálu. Karta bude odblokována až za 24 hodin. Bez placení slušný člověk neodjíždí. A Irča zaplatit chce. Ale peníze má na platební kartě. Platební kartu ji obsluha zablokovala ..... :-)

14:20 dělá Irča další zastávku na tajemném, pochmurném a téměř opuštěném parkovišti s benzinkou a jakousi hospodou. Spolu s Aničkou jde prozkoumat tamní toaletu, ale její komentář po úspěšném navrácení se, jen dotvrzuje omšelost a drsnost tohoto místa. Alespoň obědváme na kovových sedačkách u betonového stolu.

Hanýsek a spol jsou pořád někde před námi, ale jejich náskok Irča dotahuje. Asi v půli cesty - někde u města Lodž je předjíždíme - aniž bychom si toho všimnuli. Je tu spousta prací na cestách a možností, kterou cestou pokračovat dále na Gdaňsk je nepřeberně. Hanýskovci jedou jinudy než my :-)

foto

Krajina této části Polska je zvláštní. Našince, odkojeného valašskýma kopcama, praští do očí ubíjející rovina. Pro toho, kdo zde vyrostl to jistě není nic zvláštního, ale já to hodnotím slovy "Hezké, moc hezké, ale bydlet bych tu spíše nechtěl."  Kolem dálnice se táhou široké louky, střídavě nechané ladem, střídavě oseté. Travnaté pláně lemují většinou listnaté remízky, zpravidla březové. Míjíme-li jehličnaté lesy, v drtivé většině to jsou borovice, smrků vidím poskrovnu.

foto

Do městečka Tleň, respektive do kempu či přístaviště u Choroše, přijíždíme pár minut před 20:00. Wda tu tvoří jakési přírodní jezero. Našinec si nemůže nevšimnout, že půda je tu písčitá. Stanový kolík se zde do země zapichuje snadno. Hanýsci jsou ještě na cestě, dorazí asi půlhodinu po nás. Ve 20:30 máme postavené stany a začínáme vařit.

V tomhle campu máme s Chorošem dohodnuto, že tu můžeme za drobnou úplatu nechat zaparkovaná auta a on nás i s našimi loděmi a bagáží vyveze asi 55 km severozápadně, nahoru k Borsku. Tam nafoukneme lodě a poplujeme na jihovýchod do Tleně. Wda ale setsakramentsky meandruje, takže zpět po vodě to bude kolem 120 km - Klamerka s Hanýskem to naplánovali na 6-7 dnů.

U Choroše zjišťujeme, že obchod (sklep) je kousek odtud - v městečku a je otevřen prý do 23:00.

 
 
 
12.srpna 2012 - neděle - odrážíme

Ráno je vlahé a vonní létem hned na první nadechnutí. Nad jezerem jsou ještě drobné chomáčky mlhy, které rychle mizí s každým dalším slunečním paprskem. Je čas krátké ranní vigilie.
V kempech spím strašně nerad. Každá taková noc v kempu je pro mne jakýmsi znamením úpadku mé starotábornické cti a posunutí se opět o kousek k totálnímu zlenivění. Bohužel, čím jsem starší, tím se tohoto prohřešku dopouštím častěji.

K dokonalému přenocování v přírodě, mi bude noci v kempu vždy něco, obtížně popsatelného, chybět. Snad nefalšované ticho, opravdu vysoké nebe, pocit dostatečné vzdálenosti od civilizace, všeobjímající tma lesa, hvězdná obloha prosvítající skrzeva borovicový závoj či ohnivé jiskry snoubící se mléčnou dráhou.

Nechávám Irču dospat a pokud možno co nejtišeji vytahuju svoje věci ze stanu. Spacák dávám načichnout ranním sluníčkem, karimatku vyfukuju a smotávám do co nejmenšího válečku. Návdavkem ji zatahuju řemínkem ze suchého zipu. Na staronovou jehličnatou celtu rozkládám vše, co budu za pár minut balit do loďáku. Není toho až tak moc - spacák, karimatka, pytlík s oblečením, žďárák, pončo celto-pláštěnku, pytlík s moskytiérou, nůž, ešus a vařičem, čelovku, pytlík s ručníkem, pastou a mýdlem. Jídlo povezeme v obalu od pálavy, protože obal od nových pálav může zároveň posloužit jako samostatný lodní pytel. Nabalil jsem si pro všechny případy i hamaku - to kdybychom museli přenocovat někde v lužních bažinách. Jeden z nás by se pohodlně vyspal v lodi a druhý by si ustlal v houpací síti. Proti dešti bychom natáhli obdélníkovou pončo pláštěnku a proti komárům bychom nasadili velkou moskytiéru.
Anička se rozespale souká ze stanu, Pajtáš se vrací z ranní procházky.

foto

(více fotek než je namátkou vybráno pro tento článek, najdeš na oldskautském Google + >>>)

Dnešní ráno je plné malých záhad. Kupříkladu - proč Pajtáš odmotává z dvouvrstvého toaletního papíru jen jednu vrstvu? Nebere 9. bod skautského zákona příliš vážně? Proč si pleteme otevřený Šárčin loďák s odpadkovým košem? Jsou mokré slipy opravdu malého Vítka? ....

Vyrážím do sklepa (obchodu), který je otevřený i v neděli. Šárka mne instruuje, že černý čaj se polsky řekne "čaj čornyj". Psychicky mne to povzbudilo, protože jsem na cizí řeči totální mameluk. Proto se po Šárčině miniinstruktáži cítím jazykově dostatečně vybaven a odhodlaně vyrážím nakupovat do polského obchodu.

Tleň je výrazně orientovaná na turisty, kteří jezdí na lodičkách po zdejším přírodním jezeře, trekují po několika vytyčených trasách či se rekreují ve zdejším hotýlku. Kolem hlavní silničky, která vede napříč jezerem, je i dnešní nedělní ráno několik otevřených krámků. Vesměs s cetkami pro turisty. Ale normální obchod s potravinami se mi nedaří najít. Projíždím centrem Tleně tam i zpět a pak i zpět a tam. Při druhé cestě tam jsem na obchod narazil. Pochopitelně mně zmátlo, že do obchodu se šlapalo po schodech až do prvního patra a přesto bylo na obchodě napsáno "sklep". Z domova jsem zvyklý do sklepa po schodech sestupovat :-) Potěšilo mne, že mimo mne a prodavače v obchodě nikdo není. Vždycky jsem rád, když se ztrapňuju před co nejméně lidma. Obchůdek je velký asi jako klubovna vsetínských vlčat a je napěchován klasickou směskou zboží vesnických krámků. V podstatě tu je vše - od opalovacího krému, přes chleba po kartáček na zuby.

Hanýsci chtěli abych jim koupil čaj, začínám svoji lekci polštiny tím, že po prodavači chci "čaj". Asi mne špatně slyšel, protože na mne vrhá trochu překvapený pohled. Zřejmě se z cizinci ve svém krámku nesetkává často. Opakuju svoje přání znovu, hlasitěji a co nejzřetelněji. Chtěl jsem to pomalu slabikovat, ale najednou jsem si uvědomil, že "čaj" dost dobře slabikovat nelze. Prodavač setrvává na svém překvapeném pohledu tak dokonale, až začínám mít dojem, že je to jeho přirozený výraz. Odhodlávám se vyslovit "čaj čornyj" a doprovázím to patřičným gestem pravé ruky, jako když něco naprosto samozřejmého vysvětluju Pajtášovi. Mezitím vstupuje do obchůdku nějaký rybář, který se okamžitě orientuje a prodavači říká "herbata". Na tváři obsluhy se mění stupidně překvapený pohled ve výraz vítěze, který vystupuje na příčku nejvyšší. Šáhne kamsi za sebe a podává mi žlutou krabičku s čajem. Hmm - tak "čaj čornyj", pomyslím si s útrpným pohledem na nic nechápajícího prodavače. Příště se zase nenechám oblbnout nějakými "odbornými lékařskými pindy".

foto

V kempu už jsou všichni členové naší výpravy sbalení a čekají na Choroše. Ještě se hromadně skláníme nad mapou, kterou si Roman vypůjčil od Hanýsků. Na Wdě není ani kousek toku rovný, řeka se podle mapy neustále kroutí, klikatí a meandruje. Proto nelze jednoznačně říct, kterým směrem Wda vlastně teče. Ale vzhledem k poloze Borsku - místa odkud vyplujeme a našeho cíle - Tleňe, je možno naši trasu nazvat "cesta na jihojihovýchod". Je to zvláštní, že naše řeka teče k jihu, přestože Baltské moře je asi 80 km na sever. Nicméně po té, co Wda u Swiecie vtéká do Wisly, směřuje zprvu na severoseverovýchod a pak přímo ke Gdaňsku na sever. Tenhle kraj je vůbec hojně obdařen řekami, potoky a jezery.

foto

Choroš už přistavil svoji modrou dodávku s přívěsným vozíkem. Do zaplachtovaného vozíku nakládáme lodě, pumpy, pádla a lodní pytle. Do dodávky nakládáme sebe. Pohodlně se nás vleze všech devět i hanýskovic Čita. Tohleto je dopravní prostředek přesně podle našeho gusta. Žádný luxus, ale pro každého místo na sedadle, úžasný rozhled na krajinu, kterou projíždíme a bezprostřední kontakt všech se všemi.

Silnice do Šliwice je normální, taková standardní místní komunikace na jakou jsme zvyklí nás. Pak se ale cesta překračuje hranici Kujawsko-Pomoskieho vojvodství ( něco jako je u nás samosprávný celek - kraj) a vojvodství Pomorskie. Ten rozdíl je nejen nepřehlédnutelný, ale i nepřeslechnutelný a nepřehmatatelný :-) Asi dvacetikilometrový úsek, který si vychutnáváme více než polovinou našich smyslů mne přenáší o tři čtvrti století zpět. Tohle by byla nádherná lokace pro točení civilních scén z cestování za poslední světové války. Jako mávnutím kouzelného proutku (přejetím hranice vojvodství) se mění moderní asfaltka v cestu z kamenných kostek. Nevím kolikrát se za dobu své životnosti musel opravovat asfalt, ale kostkovaná cesta se evidentně několik posledních desítek let neopravovala - a připadá mi, že to nikomu nevadilo ani nevadí. Kdyby se takhle dělaly dálnice, byl by i zdánlivý krok zpět možná krokem kupředu. Řidiči by byli nuceni jezdit pomaleji, ubylo by dopravních nehod, cesta by se neopotřebovávala tak jako nekvalitní asfalt a tak by se ušetřilo na opravách, ...

Borsk nikdo z nás neviděl. Z prostého důvodu - dojeli jsme jen k mostu přes řeku Wda a ten je kousek před vesnicí.
Na louce u mostu je hezké tábořiště. Jednoduchý dřevěný přístřešek se stoly a lavicemi, ohniště, v lese zastrčená kadibudka, prostorná suchá plocha pro postavení stanů a snadný přístup k vodě. Ani nás nepřekvapuje, že tu nejsme sami. Je už kousek před polednem a početnější skupina polských kajakářů dobaluje. Odhaduju, že jich bude kolem dvaceti. Doufám, že odrazí dostatečně dlouho před námi nebo po nás. Rozhodně mne neláká jet s nimi v konvoji.
Jejich kajaky (tady se všem vodáckým lodím asi říká kajak) jsou téměř všechny debly (kajak pro dva), zahlédl jsem ale i singlovku a zaujal mne mořský kajak, protože na něm jsem ještě nikdy nejel. Mořský kajak je delší a má na zádi štíhlé kormidlo, které se ovládá nohama.
Zatím jsem nezahlédl nikoho s helmou či vestou. Koneckonců my je taky sebou netáhneme - tahle řeka má být jeden velký olej. Jen Vítek je vybaven malou reflexní plovací vestou. Vypadá v ní jako retardovaný trpaslík a roztomile.

foto

Naše flotila se skládá ze tří nafukovacích pálav a jedné baraky. Baraka je Hanýsků. Je úplně nová a jako jediná z našich lodí není středisková, nýbrž privátní. Tahle funglovka září novotou a má vše na svém místě, plně funkční a nepoškrábané. Baraka je proti našim pálavám delší, mohutnější, má ve dně vypouštěcí rukáv a možnost přidělání třetího sedátka. Poveze Hanýska, Klamerku, dvaadvacetiměsíčního Vítka a jejich psa Čitu. Mimo to veškerou bagáž pro tuhle posádku.
Irča a já máme také solidní bagáž. Díky obalům z pálav máme mimo loďáků z osobními věcmi i další dva loďáky na potraviny a stan s hamakou. Kdybychom nesli vše na zádech a nevezli to v lodi, spokojili bychom se s třetinou stávajícího objemu. Takhle musíme vyřešit malý rébus - kam s nimi? Myslím tím jak máme uložit naše čtyři lodní pytle do lodi tak, aby nebyla vratká, žádný z loďáků nepřepadl do řeky a zároveň bylo v lodi dostatek prostoru pro pohodlné natažení nohou.

Po vyzkoušení několika variant uložení jsme pro naši loď ustálili rozložení - můj loďák v zadní špici do půli zadákovy sedačky a na něm postavený naležato napříč velký loďák z obalu lodě. Irčin osobní loďák je pod její sedačkou a na něm je podélně položený druhý loďák z obalu pálavy.

Vše máme připraveno, nastal čas na oběd. V očekávání věcí a příhod netušených, mi chutná fantasticky chleba se salámem a ředkvičkou. I minerálka není odporně teplá, takže zahání žízeň a osvěžuje. Nezbytný rituální doušek lihoviny doprovázím obvyklým přípitkem " Na zdar naší výpravy!".

Konečně se naloďujeme a odrážíme. Když hrábnu prvně pádlem do tišiny, mám vždycky takový zvláštní pocit. Dneska je to směska klidu, jistoty, pohody mixovaná se zvědavostí malého děcka - jaké že to asi bude tam za tou zátočinou. A taky s nepatrnou příchutí opatrnosti, pramenící ze zkušenosti, že nebezpečí nechodí po horách ale po lidech. Ale ta příchuť je skutečně nepatrná.
Z naší zátočiny vyplouváme natvrdo do svižného proudu. Tok řeky se tu vměstnává mezi betonové pilíře mostu a tak má naše loď příjemnou rychlost. Vůbec by mi nevadilo, kdyby to takto teklo aspoň 100 kilometrů.

foto

Voda je tu zabarvená do hněda, ale to nebrání jasné viditelnosti na písčité dno řeky. Hloubka kolísá mezi půl metrem a dvěma metry - to už se ale hnědá barva mění v neprůzračně hnědočernou.
Dominantní na téhle řece je vodní zeleň. Bohužel nejsem botanik a zeleného bobříka květin jsem ulovil asi před třiatřiceti lety a tak jen obtížně lovím z paměti názvy těch rostlin - matně tuším, že to je asi rdest, puškvorec, stulík, .... Irča už si plánuje, že jak dorazíme do Tleně, nabere si s sebou přehršel toho vodního šáší do svého akvária. Vzhledem k tomu, že za takovouto malou rostlinu dá v obchodě dvacku, do několika pet láhví jich naskládá za litr :-) Břehy jsou porostlé trsy nádherné ostřice - tu domů brát nebudeme.

Hezky nám ta Wda teče. Hanýsek říkal, že to sviští rychlostí 2km za hodinu. Ale tenhle úsek teče minimálně 4-5 km/hod. To je ta lepší varianta. Představa týdenního monotónního plácání po oleji, mne nenaplňuje zrovna nadšením. Překvapuje mně jak taková drobnost může znatelně vylepšit už tak dobrou náladu. Mé očekávání je okamžitě posunuto o stupínek výš.

foto

Krajina kolem mne pořád příjemně překvapuje. Když jsme sem jeli, vnímal jsem polskou rovinu se všemi niancemi, které k ní náleží. Jenže nyní pádluju jako zadák a kapitán lodi - a fyzikálně jsem na nejnižším bodu nadmořské výšky. Z úrovně očí se mi tahle krajina už dost dlouho nezdá tak monotónní jako včera. Přistihuju se dokonce při tom, že si vůbec neuvědomuju, že plujeme ve výšce 100 metrů nad mořem. Vzdušnou čarou jsme asi 80 km od Baltu. Ale Wda nyní teče opačným směrem, takže si nedokážu rychle spočítat spád řeky. Najednou si uvědomuju, že náš domek v Kateřinicích stavíme cca 580 metrů nad mořem. A nyní jsem od něj asi 700km daleko a skoro o půl kilometru níže. Půl kiláku níž je dost. A tady mi dochází, že voda z našeho kopce neteče do Baltského moře. Bleskne mi hlavou, že přesně tohle jsme se učili v zeměpise asi 7 třídy. Nedával jsem tehdy moc pozor. Škoda. Po 33 kristových letech si ale tohle učivo prakticky uvědomuju. Nebožtík, učitel zeměpisu Cepek, by se asi s ušklíbnutím v hrobě obrátil :-(.

foto

Voda nás pěkně nese. Známky civilizace jsou občas téměř nepatrné. Zbytky ohradníků pro krávy, louka která se každoročně seče, ... Tahle ta krajina je úžasný vandrácký ráj. Takhle nějak si představuju táboření prvních českých vodáků po světové válce.

Naše první zastávka je na přesně takovém místě. Zde se zastavil čas. Nevědět, že se píše rok 2012, klidně bych uvěřil, že je o třicet, padesát či sto let méně. Vysedáme z lodi a budeme papat. Irča chystá svačinu a já rekognoskuju terén.

Do oka mi padne ručně psaná cedule, která svým provedením sice nepůsobí moderně, ale její obsah mne okamžitě posouvá z bezčasí do doby mobilové.
Tábořiště, respektive soukromé louky vybavené zpravidla ohništěm, několika lavičkami, přístřeškem a latrínou, tady nikdy nepostrádají ceduli "TEREN PRIWATNY" s mobilem na majitele. Docela chytře zařízeno.

foto

Mužskou část naší výpravy (tedy mimo malého Vítka) pojí zvláštní pouto. Pajtáš, Romitů, já a nyní i Hanýsek jsme několik let vedli vsetínské skautské středisko. Pokud dobře počítám, z 22 let po poslední obnově Junáka, jsme my čtyři dohromady, vedli středisko 15 let. S tím, že Hanýsek je nyní stále v aktivní "službě". Téměř tři čtvrtiny novodobé historie vsetínských skautů jsme výrazně spoluvytvářeli tyto "malé dějiny".
Pajtáš kdysi tohle zvláštní společenství nazval recesisticky "gang čtyř". Zatím jsme se nedohodli, kdo z nás zastupuje roli Tiang Čching, ale já osobně si myslím, že to nemůže být nikdo jiný než Pajtáš :-)

Jako zadák si na téhle řece moc nespočinu. Pokud chci aby se naše loď pohybovala alespoň trochu rychleji než tenhle líný proud, musím pádlovat. Jako dobrý zadák sice uřídím loď i bez háčka, ale když zabere i Irča, jedeme o poznání rychleji.

Plavba mi poskytuje dostatek času na přemýšlení, rozjímání, úvahy, zamyšlení i hloubání. A taky na pozorování, prohlížení, všímání a zkoumání samotné řeky.

Za chvíli bychom měli jet poblíž Kamenných kruhů - Kregi kamienne Odry. Megalitické památky si spojuju především se Stonehenge. Vím taky, že jsou i v Bretani. Ještě jsem je na vlastní oči neviděl a velmi pravděpodobně se na ně ani nepodívám. Ale tenhle polský "Stonehenge" bych si asi neměl nechat ujít.

foto

Údajně bylo takovýchto míst v Evropě statisíce, dnes je jich zachováno snad kolem tisíců, ale těch "populárních" tolik asi nebude. I když třeba v tomhle kraji jsou na mapce vyznačeny dalších tři místa se zachovalými kruhy či mohylovými poli a pár dalších míst s osamocenými menhiry nebo dolmeny.

foto

Na tomhle místě mne fascinuje ta možnost si historii doslova osahat. Vždyť archeologové zdejší pohřby datují do období, kdy tu pobývali Gótové, tedy zhruba do 2.stol před Kristem. A proto, že se mohyly různě překrývají a prolínají se s kamennými kruhy, tak to vypadá, že původní kromlechy (kamenné kruhy) budou ještě starší a Gótové nebyli jejich staviteli, a jenom je používali - třeba jako pohřebiště.

foto

Po vypluti od Rezervace Kregi Kamienne asi po dvou kilometrech přenášíme přes hráz u vodní elektrárny v osadě Wojtal. Vítek už spí :-)

První a poslední vzrušení dnešní plavby se konalo u mostu na 142 km, který vede z Wojtalu do Oder. Prostor pod ním nebyl moc vysoký a tak Roman s Aničkou most ani nezkoušejí podplout a rovnou přirážejí k pravému břehu, aby přenesli svůj náklad i loď. Pro nás s Irčou to je ale výzva. Okamžitě se domlouváme, že my to podplout alespoň zkusíme. A taky že ano. Najíždíme na střed mostu a necháváme naši pálavu plout volně rychlostí proudu. Případný náraz či šprajcnutí musí být co nejmírnější, abychom se necvakli. Nájezd přídi lodě je ok. Irča už je zakloněná tak, že téměř nepřečnívá přes loď a tak pokračujeme pořád stejnou rychlostí. Já, protože sedím na zádi se zaklonit nemůžu. Neměl bych se o co opřít a přepadl bych do vody. Předkláním se, co mi to loďák přede mnou dovolí. Úplně na něm ležím. Mám pocit, že kdyby to šlo, zatlačím loďák pod dno lodě. Cítím, že jsem lehce otřel svým hřbetem traverzu mostu. Nic bolestivého. Pádlo v tomhle stísněném prostoru neumím použít a tak jej přidržuju podél lodi. Z pod mostu vyjíždíme vychýleni z proudu, ale vůbec nám to nevadí, protože stejně chceme ke břehu za Romanem a Aničkou.

foto

Přirážíme k dřevěnému molu a vykládáme bagáž. Tady končí náš první den plavby. Přiznám se, že jsem čekal mnohem romantičtější místo pro naši první noc na samotné plavbě. Místo toho klasické takytábořiště vybudované za evropské peníze. No co, ale aspoň se tu dobře přistávalo.

 

 
 
 
13.srpna 2012 - pondělí - HIC SUN BOBŘI

Spíme asi 5 metrů od řeky a mezi vodou a našimi stany není žádná přírodní překážka, takže jsem očekával v noci spíše vlhký chlad. Ale vůbec to tak nebylo. Zažili jsme klasickou srpnovou noc.
Rozepínání zipu u vchodu do stanu, ač se člověk snaží sebevíc, zní časně ráno v říčním oparu jako řezání elektrické pily. Ti, kteří jsou právě v polospánku, se ujistili, že už skutečně nespí a ti, kteří snad ještě spali, přepnuli minimálně do polospánku.

foto

Vylézám první. Nejdříve se jdu vyvenčit a pak se oplachuju vodou z Wdy. Vůbec není tak studená jak by se mohlo na pohled zdát. Dokonce začínám velice vážně přemýšlet, že si půjdu udělat pár temp. Nejdřív ale nechám vyvětrat spacák. Asi třicet metrů proti proudu je plot a jeho vršek už olizují první paprsky slunce. Je to jediné možné suché místo, kde můžu spacák rozložit aniž by se jeho spodní okraje urousaly v ranní rose. A navíc z něj slunce vytáhne noční vlhkost a pot. Pokud to jen trochu lze, vždy nechávám rozepnutý spacák nadýchat čerstvého ranního vzduchu. Je to jeden z železných zvyků našich táborů. Vždyť jedna z prvních táborových staveb je "sušák na spacáky". Stavíme jej kousek za stany, aby si nejpozději po rozcvičce mohl každý svůj spacák pohodlně vyluftovat. Zvyk je železná košile. Po cca třiceti táborech se jej člověk těžko zbavuje.

Z ranního otužileckého plavání nakonec není nic. Když rozkládám spacák na plot, registruju že se něco děje na vodě. Rychle spacák přehazuju a narovnávám přehyby, aby sluníčko proslunilo co největší plochu. To už periferním viděním registruju, že po naší řece pluje divoká kachna s mláďaty. Možná bych je vůbec nezaregistroval, protože plují podél protějšího břehu, občas skryti v tunelech trávy, která se místy sklání až k vodní hladině.

foto

Kachny na řece jsou běžnou součástí plavby a nezřídka se k nim podaří přiblížit na délku lodi. Takže je mám v reálu nakoukané. Asi už rozeznám i kachnu od kačera. Kačer má hlavu tmavozelenou a kačena tmavě hnědou :-) Taky jsem si všimnul, že o mláďata se stará asi jenom kachna. Četl jsem, že je vždy zavede na dobře kryté místo a tam je všemožně chrání. Pokud se některé kachně mládě ztratí, tak žalostně píská, aby ho matka našla. Prý kachna neví, kolik má mláďat, a tak když se mládě neozývá, matka si v klidu s ostatními odejde či odpluje a ztrátu si vůbec neuvědomí. Jsem rád, že jsem se nenarodil jako kachní mládě. I proto, že většina kachen zahyne už první rok svého života, přesto, že by se mohla dožít 15 až 20x delší doby. V našich zeměpisných šířkách divoké kachny likviduje nejčastěji člověk a až pak její další přirození nepřátelé - vrány, lišky, tchoři ... Dospělou kachnu za letu dokáže prý chytit pouze sokol. Sedící kachnu ohrozí i jestřáb a v těchto končinách i mořský orel. Ale teď je klidné ráno a žádného orla široko daleko nevidět. Třeba jej na naší plavbě ještě uvidíme.

foto

Ještě pořád tichým ránem se ozývá jedno rozepínání stanu za druhým. Pajtáš už je venku a z dalšího stanu vylézá první Anička. U Hanýsků je zatím podezřelý klid. Ale Vítek je živé dítě a tak to určitě nebude trvat dlouho a k plnému životu se probudí i náš čtvrtý stan.

Využívám toho, že se ostatní ještě pořádně nezorientovali a sundávám z našeho stanu tropiko, abych z něj setřepal rosu. A hlavně nechávám vrchní díl stanu osušit na slunku, na luxusním místě vedle svého spacáku. Je přece nelogické abych jej rozprostíral do stínu, když mají ostatní šábes :-( Ráno je krásně klidné, jak je všeobecně na vodě zvykem. Než se líní plavci proberou, připraví snídani, sbalí lodní pytle a uloží do lodí bagáž uběhne zpravidla několik hodin. Na horách jsem na cestě klidně čtvrt hodiny po probuzení, ale na vodě to vždycky trvá několikanásobně déle i mně :-( Asi to je tím, že při nocování pod širákem na hřebeni hor je ráno zpravidla svižné počasí, které automaticky přepíná můj tělesný mechanismus do stejně svižného tempa. Kdežto na srpnové vodě je počasí ráno většinou vlaze líné a i já se přirozeně přepínám do stejného režimu. Zřejmě odtud pochází i teorie o rozdílu výkonnosti, pracovitosti i temperamentu jižních a severních národů. A protože se cítím být "seveřanem" je mi bližší svižné tempo :-)

foto

Klamerka jest odchovankyní oddílu vodních skautů a mimo modré krojové košile si s sebou přinesla zkušenost, že tuhle řeku je nejlépe plout po proudu. I když my suchozemci máme občas pro vodní krysy slova pohrdání, ve skutečnosti jim závidíme a v klíčových okamžicích pobytu na řece, vždycky nakonec dáme na jejich rady. A tak z našeho tábořiště vyrážíme po řece dolů po proudu k osadě Wieck. Je zhruba na 140 km toku.

foto

Pádlování je dominantním prvkem naší, ale zdá se mi, že zdaleka není tak náročné jako kdybychom šli souběžně stejnou trasu pěšky po svých. Prostě - voda nás hezky nese. Lépe než kdybychom nesli sami sebe. Na vodě je fantastické to, že svým způsobem popírá zákon o zachování energie. Nic neděláte, nespotřebováváte žádný benzin ani elektřinu, nemusíte kolikrát ani hrábnout pádlem a přesto se nezaslouženě posunete o kilometry po proudu.

foto

Na zhruba 130 km zastavujeme na oběd. Jsme na spodním okraji městečka Czarna Woda. Asi se to tu jmenuje Zle Mieso. Snad se nám oběd vydaří :-) Prý se to tu jmenuje podle německého jména majitele původního hostince u blízkého brodu přes Wda. Zle Mieso prý dalo později vzniknout městu Czarna Woda. Zásadní práce v okolí na zvelebení krajiny při stavbě kanálů, hrází, propustí, příkopů i akvaduktů vykonávali francouzští zajatci z prusko- francouzské války. Však jich taky padlo v roce 1870 do zajetí kolem 83000. Kolik z nich makalo tady, to netuším, ale rozhodně odvedli obdivuhodný kus práce.

foto

Před obědem půjdeme nakoupit do města. U lodí a našich loďáků zůstává hlídat Roman s Aničkou a my všichni ostatní vyrážíme lesem nahoru, kde by měla být cesta, která nás určitě dovede ke "sklepu". Vzhledem k tomu, že jsme přistáli u udržovaného dřevěného mola a laviček se stolem, je docela pravděpodobné, že jsme na něčím pozemku i když zde není pověstná tabulka "teren priwatny". Naštěstí se tahle parta chová přirozeně tiše a nemá potřebu na sebe upozorňovat. Po několika desítkách metrů vystupujeme na nejvyšší místo a odtud pokračujeme už jen po rovině. Asi po sto metrech míjíme první stavení - jakési letní bydlení. A zjišťujeme, že jsme na velkém, oploceném pozemku, kde je velký borovicový les i několik domů a chat. Taky už vidím zaparkované auto s ukrajinskou poznávací značkou. Asi to tu majitel pronajímá na rekreaci cizincům. Nikým nerušeni a nikoho nepozorujíc si otevíráme velkou železnou bránu natřenou zelenou barvou. Není totiž zamčená. Doufám, že až se budeme vracet, bude brána pořád ještě odemnčená, jinak se nám cesta k našim lodím prodlouží minimálně o kilometr.

Pominu-li Tleň, procházíme se prvně "volně" po polském městysu. Sluníčko páli na plné pecky a čas tu v pondělí kolem oběda plyne velmi zpomaleně. Obchod nacházíme asi po půldruhém kilometru a během cesty jsme potkali lidí, že bych je spočítal na prstech pravé nohy. Architektura místních rodinných domů, které si v téhle ulici prohlížím mi vzdáleně připomíná domy slovensko-maďarského pomezí. Vzdálenostně to je sice 1000 kilometrů a tak to je trochu divné, ale nemůžu si pomoc. Kdybych nevěděl kde jsem a měl bych si to tipnout, pravděpodobně bych intuitivně řekl třeba "Dobrohošť".

Cestou k obchodu jsme se nějak roztrhali a než ostatní dorazili, měli jsme s Irčou nakoupené. A protože jsme si nevšimli žádné hospody, kde by vařili, vydáváme se zpátky za Aničkou a Romanem.
Tahle část Czarne Wody působí ještě pořád ospale a tak doufám, že se neprobudil nikdo, kdo nám zamkne naši zelenou bránu. V hlavě už si připravuju varianty případného řešení - bránu bez problémů přelezeme. Nebo půjdeme ty ukrajince poprosit, aby nás přes svůj pozemek k lodím pustili. Taky to můžeme obejít a plot překonat v lese, kde není z baráků vidět. A nebo můžeme jít podél plotu až k řece a pak se proti proudu vrátit k našim báglům - víc než dva kiláky to nemůže být.

Máme štěstí. Naše brána je odemčená. Dokonce jsem nezaregistroval, že by vrzla. A tak s Irčou pokračujeme kritickou oblastí kolem domků, kde může každou chvíli vyjít zdejší usedlík a vyhnat nás ze svého soukromého pozemku. Ticho. Pořád tu je ticho. Slyšíme jen naše vlastní kroky v písčité cestě. Ještě pár metrů a jsme za první skupinkou vzrostlých borovic. Dalších pár metrů a už nevidíme žádný plot ani stavení. Ne, že bych byl příliš bojácný, ale snažím se respektovat soukromí a svévolné narušení mi nedělá dobře. Oddechuju si, že nás nikdo neviděl nebo nepovažoval za nutné nás zpražit či volat na nás milici.

foto

Roman chrní ve velké houpací síti, kterou si tu nechali pověšenou majitelé tohoto oploceného pozemku. Anička ani Roman odtud nemohou vidět plot, stavení, bránu ani parkované auto a tak jsou klidní.
Vytahujeme jídlo a dáváme studený oběd. Tedy Irča má oběd teplý, protože si vaří s ostatními závisláky "kafíčko". Jsem rád, že nejsem touto závislostí postižený.

Hanýsek, Klamerka s Vítkem, Pajtáš a Šárka přichází asi za hodinku a půl. Podařilo se jim najít hospodu a dali si k jídlu zdejší specialitu - pirohy. Určitě je taky později ochutnáme.

foto

Na břehu je hezky, ale na vodě je líp. Zvlášť, když je takové počasí jako dnes. I když je slunečno a hezky teplo, není vedro. Je prostě tak akorát. Občas srazíme naše čtyři lodě dohromady a utvoříme tak velké neforemné plavidlo. Všichni si lehnou, nerušeně spolu klábosí, jen zadáci krajních lodí musí občas náš nafukovací vor správně nasměrovat a nebo se vyhnout "vrbičkám".
Taky koštujeme a desinfikujeme. Trnkovicu, magistra a medovinu. Půjde-li to tímto tempem, zásoby nám zcela určitě nevystačí do konce plavby. Vzhledem k tomu, že Šárka je doktorka, asi ji už musí připadat trochu trapná floskule "alkohol z rukou lékaře neuškodí v jakémkoliv množství".

foto

Někde před 126 km zůstává loď s Hanýskovcama daleko za námi a my nerušeně plujeme dopředu hledat vhodné tábořiště na dnešní noc.

Slunko už pomalu zapadá za červené borovice a my jsme pořád nenarazili na místo vhodné pro přenocování. Zdá se nám vše špatně přístupné od vody, mokré, příliš otevřené nebo křivé. Nakonec se s Romanem šplháme po prudším písčitém svahu abychom asi 5-8 výškových metrů nad hladinou řeky prozkoumali palouček mezi mladými borovicemi. Vypadá to tady docela hezky, ale terén není dostatečně rovný. A taky je tohle vyvýšené místo zbytečně otevřené do krajiny. Každý by si nás musel všimnout.

foto

Co se dá dělat. Odrážíme a plujeme dál. Asi po půl kilometru se zkoušíme skrzeva metrovou trávu vyšplhat na nevysoký břeh. První co mne zaujme jsou pařezy asi třiceticentimetrového průměru, zcela evidentně obobrované. Ha, tady jsou opravdu bobři! Ještě nikdy jsem naživo takovéto bobří stopy neviděl. Tak už jen pro tohle stálo na jet na řeku Wda!

Tráva je na okraji řídkého lesa vysoká a nesešlapaná. Ale je tu rovina a dost místa na postavení všech našich stanů. I Hanýskovci se tu vlezou.

foto

Vytahujeme z lodí na břeh naše loďáky a pak i samotné lodě. Asi o třicet metrů dál začínáme stavět stany a na vařičích vařit večeři. Nikoho z nás nenapadlo tady udělat normální oheň. Myslím si, že jsme všichni cítili, že jednak bychom na sebe upozorňovali v chalupě asi kilometr na protějším břehu a taky to tomuhle místu sluší víc bez ohně.

foto

Irča připravuje večeři a já stavím stan. Jde to rychle. Než Irča večeři dovaří, stíhám pověsit mezi dvě břízy hamaku, kterou vezeme s sebou. Nejhezčí na zavěšení hamaky je to finální testování, zde se neutrhne nebo příliš neprověsí. Opatrně do ní sedám. Provazy drží. Lehám si tedy a když i toto je v pořádku, zkouším se rozhoupat. Výborně. I tento test vyšel. Teprve nyní můžu nahlas přede všemi prohlásit, že hamaka je připravená. Jsem rád, že jsem byl ušetřen bodrých poznámek, kdyby se dílo nepodařilo.

foto

Volá Hanýsek. Vítek už to v lodi nevydržel a chtěl spát. Proto se utábořili v "kempu" u mostu k Zimním Zdojům. K nám dorazí až zítra ráno. Pohledem do mapy odhaduju, že budou nocovat ve vzdálenosti asi 6 km proti proudu.

My zatím po dobré večeři koštujeme dobré víno z předepsaných zásob každé posádky. Využíváme s Irčou naše skládací pohárky na víno. Vypadají tvarem i rozměrem jako normální sklenice, ale místo skla jsou vyrobeny z lehkého kovu. Stopka a podstavec sklenice jsou z plastu. Tato část se lehce odšroubuje a při transportu se složí do sebe. Sklenice se tak zmenší na polovinu a je prakticky nerozbitná. A hlavně - víno z takovéto sklenice chutná mnohem lépe než z obyčejného hrnku, ešusu nebo plastového kelímku :-)

foto

Pohupuju se v hamace, popíjím "krev boží" a pozoruju zbytky krvavého západu slunce. Takový západ slunce, když se vyvede, je jednotícím prvkem všech podvečerů u každé noci trávené "venku". Má stejné kouzlo u nás na Valašsku, stejně jako v Alpách, na Kavkaze, Pamiru, za polárním kruhem i tady kousek od Baltu. Úžasná paleta barev nebeské klenby a každodenní malý zázrak.

 
 
 
14.srpna 2012 - úterý - Pajtáš se myje
Všichni si dělají srandu, že vstávám brzo a natolik hlučně otvírám stan, že všechny budím. Dnes prvně jsem znejistěl v tom, zda nemají pravdu. Po té, co jsem vééélmi pomalu rozepnul zip vnitřního dílu stanu i tropika, opíjeje se ranním tichem, spatřil jsem tichošlápka Pajtáša. Ten mi pak pološeptem začal vyprávět jak ranní cestou k vykonání potřeby, narazil na jakousi ohradu a když uslyšel hlasy lidí, prchal odtamtud. Ani nevím, zda to mezi tím stihl. Každopádně se mi podařilo, ověřit v praxi, že Pajtáš, bohužel, opravdu spáče nebudí. Asi to zůstane viset na mně.

Rád bych si pospal, ale když už je venku světlo a jsem probuzený, stejně jako Pajtáš nevydržím ležet a marnit čas ve spacáku. To vždycky raději vstanu, svým tempem vykonám ranní rituály a ještě mi zbyde dostatek času na to, abych podnikl malou ranní výpravu po okolí našeho tábořiště.

foto

Zpravidla se vydávám na nějakou vyvýšeninu odkud je vidět náš tábor jako na dlani. A pak ještě výš odkud už tábor vidět sice není, ale zato si udělám lepší představu o krajině, kterou putuju. Když se později občas podívám na místo našeho táboření v satelitní mapě, dokážu si většinou ještě vybavit už skoro zapomenutý ranní pohled na krajinu. Docvaknou mi i souvislosti a malé záhady typu "co to asi je tam za tím kopcem", které nedokážu vypozorovat při samotné plavbě i takovémto výhledu do krajiny.

foto

Mapa mi dává jakýsi nezasloužený pocit převahy - vím co mne čeká za kilometr, kterým směrem se vydat pro vodu, kde hledat tábořiště i kudy pro potraviny k nejbližšímu obchodu. Od doby, kdy jsem se v oddíle naučit mapu trochu číst, měl jsem období, kdy jsem nad ní dokázal trávit i hodiny.
Když jsem poprvé viděl letecký snímky naší dědiny a dokázal na něm najít náš domek i spoustu detailů, které v obyčejné mapě nelze přečíst, byl jsem fascinován znovu. Barevnost satelitního snímku je pestřejší než u turistické mapy. Asi to bude tím, že se snímkování provádí v létě a ne v zimě :-) A zatím drobné nedokonalosti v navazování pásů jednotlivých snímků dokážu prominout.

foto

Dnes budeme moci vyrazit až po té, co nás doženou Klamerka, Vítek a Hanýsek. A samozřejmě i Čita, která je skrytou oblíbenkyní naší výpravy. Čita je pes, kterého si Hanýskovci před lety vzali z útulku. O co je Čita menší, o to víc kuráže má. A taky je šíleně dotěrná. Od Čity si můžeme odpočinout jedině, když večer spíme a nebo plujeme. Čita je v tu chvíli u páníčků ve stanu nebo v lodi. Mimo tyto chvíle nás oblažuje svoji přítomností a vynucováním pozornosti. Když mi Čita prvně přinesla k nohám klacek a důrazným štěkotem na to upozornila, pochopil jsem, že chce, abych jí jej odhodil, aby jej se stejným štěkotem vyrazila ulovit. "To jsi neměl dělat" povídal Roman v reakci na můj hod. "Teď se Čity nezbavíš". A měl pravdu. V té chvíli jsem se stal čitiním oblíbencem. Po každém odhozením klacku jsem měl od Čity pokoj, ovšem jen do chvíle, kdy s ním přiběhla zpět. Pak jsem byl štěkotem Čity nucen klacek znovu hodit. Myslel jsem si, že to toho psa musí unavit a za chvíli přestat bavit. Zmýlil jsem se. Čita má výdrž, kterou jsem zdaleka neočekával. A to jsem zkoušel klacek házet hodně daleko, do vysoké trávy, hustého křoví, do vody, .... Abych se Čity zbavil pomohlo nakonec jenom to, abych ji ignoroval. A to nebylo lehké. Ignorovat psí oči a štěkot, to chce notnou dávku otrlosti.

foto

Na balení našeho ležení máme dostatek času. A tak si to v líném tempu užíváme. Vyplutí nám Hanýsek hlásí mobilem. Odhadujeme, že by k nám jejich loď mohla dorazit během hodiny až půldruhé hodiny - déle by jim těch 6 kilometrů nemělo trvat.

foto

Stany máme složené, loďáky připravené k naložení, zbývá už jen trochu přifouknout lodě. Čím méně je pálava nafoukaná, tím hůře se ovládá a je na vodě pomalejší. V porovnání s laminátovými či plastovými debl kajaky se při pádlování na pálavě člověk doslova nadře. Ale vzhledem k tomu, že pálava je skladnější, je pro naše využití přímo ideálním plavidlem.
Na Hanýsky jsme moc dlouho čekat nemuseli, už jsou tu. Naše lodě jsou na vodě proto se připojujeme rychle a tvoříme tradiční konvoj.

 foto

Nechápu jak to je možné, ale počasí nám stále ještě přeje. Není zima, neprší ani nás netrápí vedro. Nevím, kdo z naší výpravy zajišťoval na akci počasí, ale já to bohužel nebyl.

Most, který vede do vesnice Czarne podplouváme na cca 118 km. Je to jeden z těch, který nás všechny zaujal. Ač je celý ze dřeva, mohou se na něm bezproblémově vyhnout dvě protijedoucí auta. Most je uložen na 8x3 dřevěných pilotech, které mají v průměru minimálně půl metru. Nešel jsem se podívat na cestu, abych zjistil z dopravní značky nosnost této působivé stavby, ale klidně se vsadím, že by po něm přejel i tank.

foto

Zastávku, při které vylézáme na levý břeh, děláme zhruba na 114 km. Irča tu pořizuje fantastickou sérii momentek Aničky a Romana ve stylových námořnických tričkách. Myslel jsem, že umím fotit lepší než ona, ale touto sérií přesvědčila, že má lepší oko.

foto

Naše další zastavení je před mostem na cca 110 km. Hanýskovci zůstávají hlídat lodě a my se vydáváme po cestě doprava k vesnici Osowo Leśne. Když jsem včera kráčel po asfaltce vinoucí se obcí Cerna Woda, šlo se mi dobře. Tak jak se jde, když šlapete doma nakupovat. Ale tady do Osowo Leśne se mi kráčí nějak divně. Snad je to tím, že nad asfaltem tetelí horký vzduch, snad tím, že místo domů lemuje cestu borovicový les, který nás před slunkem vůbec nechrání a nebo je to tím, že skoro celý úsek po kterém kráčíme opravují místní cestáři.

Více než místní sklep mne na této dědině zaujala její historie spjatá s prvním protestantským kostelem i historie prolínající se s poválečným partyzánským odbojem proti komunistům.

foto

Odrážíme a pouštíme se po líném proudu. Krajina se během kilometru mění v typické kulisy řeky Wda - vzrostlé lesy po obou březích a vysoký rákos střídaný neobhospodařovanými lukami i posečenými poli. Stavení je zde spíše poskrovnu. Žádný hluk, který by k nám doléhal třeba z blízké cesty nebo vesnice. Prostě oáza pro duši. Klid, pohoda, žádný stres. Nevím jak dlouho bych dokázal takto plout :-)

Na 95 km dle cedule (kilometráž na cedulích se o několik kilometrů liší od kilometráže na polské vodácké mapě) je ve vzrostlém borovicovém lese plácek, kde je ohniště a místo pro postavení stanů. Taky se zde dá velmi dobře přistát i když tu není žádné molo. Tady zůstaneme na noc.

foto

Stany máme postavené velmi rychle. Šňůry na rozvěšení mokrých věcí jsou přivázány na kmeny stromů během několika minut.

Do temné tůňky našeho přístaviště vlézám jako první. Hned u břehu mám vody skoro po prsa. Uvědomuju si, že tohle je vlastně moje první koupání v řece Wda. Voda je jako vždy zprvu docela kosná, ale za chvíli si zvykám a zdá se mi docela příjemná. Na dno není vidět, protože je voda nasycena organickými huminovými látkami jako někde v rašeliništi. Přesto ji hodnotím jako čistou a nedělá mi problém se v ní cachtat.

Moje podvečerní šplouchání provokuje Pajtáša natolik, že nevydrží muka čekání a odstartovává vrchol dnešního dne - jde se mýt. Co mýt! Pajtáš se jde přímo koupat! Pajtáš bude i plavat! Vychutnávám si tuto vzácnou chvilku natolik, že málem zapomínám ji zachytit pro historii. Než se vysoukám pro foťák, přicházím o možnost zachytit několik ladných temp, které náš vorvaň uskutečnil.

foto

Snažím se fotit i točit video na mobil - i za cenu toho, že to docela žere baterii. Vím, že za pár měsíců, neřkuli let, ocením každou momentku. I když budu muset mezitím absolvovat ne příliš záživnou tvorbu filmu. Na stříhání filmu z takovéto akce mám rád, že ji vlastně prožívám po druhé. Každý videozáběr a každá fotografie navozuje vzpomínku i na vše ostatní, co na videu a fotce být nemůže. Na okamžiky těsně před a po zmáčknutí závěrky, vůně, teplo či zimu, zvuky, zvláštní atmosféru, genius loci, radost, chuť podávané medoviny, bezprostředně jedinečné komentáře ...
Zpravidla lituju, že se nepodařilo udělat ještě jeden snímek či záběr tam od toho velkého stromu, odkud byl úžasný pohled na přivázané lodě v zátočině. Nebo že chybí momentka Romana, vynořujícího se s chaluhami ve vlasech, po pádu z lodě. A tahle fotka mohla být pořízena z většího nadhledu, protože nedokázala zachytit dokonalou estetiku tohoto tábořiště.

foto

Jedna minuta sestříhaného filmu znamená minimálně hodinu práce u počítače. Spíše dvě, není-li na finální verzi co opravovat. A to neřeším trikové sekvence ve kterých si svého času liboval náš Pája - tam je potřeba čas násobit minimálně 10x.
Výroba takovéhoto filmu je nevděčná činnost. Podaří-li se dílko zachovat, dostane se mu od účastníků akce náležitého ocenění a uznání až při společném promítání po dvaceti letech. To už jsou střihačovy útrapy jím samým zapomenuty.

foto

Nevím proč mne večerní zapálení ohně vždycky rozjihní - několik desítek let je to pořád stejné. Ta vůně dýmu ze suchého smrkového chvojí je jedna z nejhezčích co znám. Kdyby se vyráběla, tak místo různých osvěžovačů s vůní citronu bych si pořídil tu s vůní letního ohně. Řežavé uhlíky mne dokáží uhranout jako kobra. Asi v tom bude hrát roli i nějaký genetický odkaz mých prapraprapředků :-)

 
 
 
15.8.2012 - středa - jeden průšvih za druhým ...

Přes noc vůbec nepršelo ač jsme to všichni čekali. Tohle vždycky potěší a ráno se pak vstává mnohem radostněji.

O dnešní budíček se dnes postaral Vítek. Svým hlasitým žvatláním, vyprovokoval zvláště Romana, kterému se zdálo málo roztomilé. Roman oznámil nic nechápajícímu Vítkovi razantně "Vítku, dneska si stavím stan 100 metrů od tebe". Nejsem si tak úplně jistý, že to Vítek správně pobral. Je docela možné, že jakýsi chabý náznak ironie ve svých necelých dvou letech ještě ne zcela chápe.
Přes toto ranní intermezzo mám pocit, že každá naše noc je lepší než ta předchozí. Dnes jsme byli, na rozdíl od včerejška, hodně moc kilometrů od nejbližší silnice nebo stavení. Nechával jsem se opájet pocitem, že to je jako někde v kanadské divočině :-) V Česku ani na Slovensku jsem tenhle pocit na vodě tak intenzivně nezažil.

foto

Protože spíme ve vysokém lese, naše stany jsou bez rosy a docela suché. Les v okolí našich stanů je dokonale vysbírán od spadaných větví, vyvrácených kmenů a chrastí. Je to prostě čistý les. Po ránu mi dává svojí upraveností jakýsi relativní pocit bezpečnosti a klidu. I přes roztomilé Vítkovo žvatlání :-)

foto

A zase jsme v tom a plujeme. Pohltily nás mámivé zvuky vody. Na první poslech není vodu vůbec slyšet, ale ten, kdo ji podvědomě poslouchal předchozí tři dny, si ten obtížně popsatelný zvuk dokáže vybavit. Jen hluk našich pádel barbarsky narušuje přirozenost téhle tiché vodní mantry óóómmm.

Při naší plavbě trávíme na vodě trávíme prakticky celý den. Během této doby je čas nejen na přemýšlení, ale i na pozorování. Samozřejmě, že se snažím vnímat pomíjivost každého píchnutí pádlem. Hlavně ty dva víry, které se za listem pádla, po obou stranách vytvoří. Vystartují zprudka a pak pozvolna a do ztracena zmizí za zádí naší pálavy. Každý záběr pádla znamená dva ztracené minivíry. Jestliže jsem za minutu zabral dvacetkrát, vytvořil jsem 40 malých vírů. Kdybych pádloval celou hodinu, zapříčiním těch vírů 2400. Jsem unešen představou, že po dobu splavování řeky Wda jsem jich stvořil přes 100 000!!! Jako tajný impresionista se tímto číslem doslova opájím :-) Občas se mé kruhy z vírů roztříští o plovoucí ostrůvky chaluh, či proudem unášený kmen. Ta pomíjivost mne z pomyslných výšin přenáší zpět na sedačku pálavy.

foto

Konverzace na vodě má své neopakovatelné kouzlo. Částečně to charakterizoval Roman nebo Pajtáš slovy: "Ne všechno co se na vodě řekne je pravda - zvláště, když jedou i ženské."
Hláškou dnešního dne je výraz Čumda. Tak totiž nazvala Anička svého muže. Přesněji volala "ty Čumdo!" - a byla evidentně rozrušená.

foto

Nevím, zda tato nová přezdívka Romana tak rozrušila, že ztratil svoji obvyklou ostražitost. Když ale dojíždíme ostatní lodě, vidíme Romana mokrého jako vodní myš. Už jen naslouchám dramatické historce o souboji obrovské anakondy s naším vodníkem. Tomu zákeřnému zvířeti se podařilo nic netušícího Čumdu stáhnout zezadu do vody. Po několika kotoulech a nahmatání dna ve třímetrové hloubce, se náš nešťastník zorientoval a ukázal anakondě, kdo že to je v Tůlavých papučách vůdce. Já sice umím aikido, karate a několik dalších japonských slov, ale Roman je evidentně lepší. Jen se upřímně přiznávám, že tomu chvatu s protáhnutím pádla skrze nebezpečného škrtiče, tak úplně nevěřím. Pokud jsem seznámen s anatomií anakondy, není to dost dobře možné. Jedině snad, kdyby to pádlo neprotahoval skrz, ale tam a zpět. Nicméně - jak se tak na nešťastného a pořád ještě trochu dezorientovaného Romana dívám, nevím zda je víc mokrý od vody nebo od potu. Každopádně jsem moc rád, že to pro něj dopadlo dobře. Čert vem anakondu.    

foto

Voda řeky Wda má cca 20-30 cm nad stav. To je moc dobře. V podstatě jsme doposud nemuseli nic přenášet - žádné kmeny ve vodě, které by nešlo přejet, žádné mělčiny. Až se mi tomu nechce věřit., že máme tolik štěstí, přesto že s námi jede Pajtáš. Byl jsem psychicky připraven na klasickou otročinu při přetahování lodí a nekončící sérii problémů. Jen abych to nezakřiknul!

foto

Úžasné je pozorovat kačeny spící na chaluhách. Proplouváme docela blízko nich a ony podřimují, nebo dělají, že podřimují, jakoby nic. I labutě nás pouštějí k sobě na příjemnou vzdálenost. Už mne je ani moc nebaví fotit. Ale tady tenhle labuťák se evidentně chystá vzlétnout. Foťák je naštěstí po ruce a tak sundávám krytku z objektivu souběžně s vytahováním foťáku z obalu. Labuťák už zahájil svůj monumentální startovací "rozběh". Mačkám spoušť fotoaparátu co intervaly mezi jednotlivými snímky dovolí. Ani jsem nestíhal zaostřit. Doufám, že si s tím automatický režim nějak poradí.

foto

Včera jsme na pravém břehu minuli úžasné tábořiště s rozličnými přírodními a dřevěnými stavbami. Byl jsem líný tahat z loďáku foťák, ale moc se mi líbilo. Tipoval bych to na tábořiště harcerů. Kdybych ještě vedl oddíl, už bych uvažoval, že bych tu zorganizoval tábor. V takovémto prostředí by to byl nezapomenutelný tábor. Foglarova Sluneční zátoka na Sázavě je ve srovnání s tímto místem snadno přehlédnutelný nezajímavý plácek.

Zdá se mi, že Wda je čistá řeka. Faktem ale je, že není kilometru plavby, aniž bychom nenarazili na plechovku od piva. Většinou je zaklíněná mezi porostem u břehu. Faktem, je že na české řece bychom ve stejném úseku narazili na 10-20 takovýchto plechovek. Četnost kajaků je na téhle řece asi taková jako na Vltavě před 30 lety. A nebo, že by místní plavci byli menší čuňata než u nás?

foto

Už jsme pár kilometrů od našeho posledního tábořiště a míjíme mnohem častěji než předchozí dny vysoké písčité břehy, které by šly použít jako dlouhá skluzavka. Lahodí to oku. Docela vážně zvažuju, že bych se šel sklouznout. Ale držíme se momentálně s Irčou na konci konvoje a tak od toho upouštím. Bylo by to ale určitě moc hezké, dlouhé a měkké sklouznutí s přistáním na líné hladině naší řeky.

foto

Pozoruju, že jsme zase minuli strom, skolený bobřími hlodáky. Od vyplutí to bude alespoň stý. Už jsem si na ně zvyknul a připadají mi normální. K téhle řece prostě patří. Wda se klidně může jmenovat Bobří řeka.

foto

Zaujaly mne hluboké, zpola zatopené, díry do svahu. Působí jako nějaké staré, vlhké a tajemné štoly. Velice rychle mi dochází, že to jsou bobří nory. Teoreticky by mělo být ústí do skrýše bobra pod hladinou. Mate mne to. Máme zřejmě mírný nadstav vody, ale bobři své příbytky budovali asi při ještě větším stavu. Alespoň si můžu noru relativně dobře prohlédnout.

Pan domácí tam není, ale než se mi to podaří ověřit, zažívám chvilku nefalšovaného napětí a obavy. Ta nora je dost velká na to, abych se do ní vlezl i já. Ale raděj to nezkouším. Rozhlížím se všude kolem, ale žádného bobra nevidím. Docela mne to mrzí. Kolem je spousta obobrovaných kmenů i bobřích nor. Nevšimnul jsem si ale žádných bobřích hradů, jak je znám z kresleného komixu Pim a Red. Uvědomuju si, že bobři jsou primárně noční tvorové a tak je téměř nulová šance je uvidět z lodi, protože my plujeme ve dne :-) Když si někdy přivstanu, budu mít třeba štěstí na nějakého bobřího opozdilce.

foto

Na levém břehu je dlouhá obora. Jedeme z Irčou poslední a máme štěstí - na kraji lesa je nádherné stádečko jelenů a laní. Stojím proti nim v otevřeném terénu a tak mne museli zpozorovat, ale oni se nerušeně pasou. Absolutně mne ignorují. A tak se pokouším udělat z bezpečné vzdálenosti pár fotek.

Před námi je už vesnice Wda. Nevím zda se jmenuje podle řeky a nebo zda se jmenuje řeka podle ní. Každopádně tu chceme nakoupit, protože až do konce naší plavby bychom už neměli narazit na možnost zásobování. Přistáváme na písčitém břehu, který se pozvolna ztrácí v řece. Je ti sice i jakési molo, ale připomíná mi plovoucí europalety, takže písek působí důvěryhodněji. Anička a Romanem zůstávají hlídat lodě a my ostatní jdeme nakupovat do dědiny. Dnes je svátek Nanebevzetí panny Marie - všichni místní obyvatelé chodí načančaní. A ve "sklepě" nemají chleba :-(

Při rychlém průzkumu centra Wdy zjišťujeme, že pod mostem je pěkné místo na přistání a hlavně tam griluji ryby. Protože k lodím se trousíme postupně a nejsme tu všichni, domlouváme se, že těch pár set metrů za most doplujeme s pomíchanými posádkami.

foto

Než odrazíme od břehu, zabředávám do drobné konverzace s osádkou polského kajaku. Kdyby se mne ten starší chlápek sám nezeptal, tak určitě rozhovor navazovat nebudu, přirozený ostych je mi víc než vlastní. Ale, když už se mně ptá, přece se sluší odpovědět. Tedy doufám, že jsem mu odpovídal na to co se ptal. Pokud jsem pochopil jeho otázku v polštině správně tak se ptal na to co jsme za skupinu. Odpovídal jsem samozřejmě česky, protože polsky umím jenom "prozse pana". A blýsknul jsem se znalostí místních reálií, když jsem výraz skauti a oldskauti přirovnal k harcerům a dospělým harcerům. A na jméno psa naší výpravy jsem vysvětloval, že to je Čita i když pro mně je to stejně Šarik. Zřejmě pochopil moji narážku na kdysi velmi populární polský seriál "Čtyři z tanku a pes”, protože se ptal zda se naše loď nejmenuje Rudý :-) Pyšně jsem odrážel od břehu, hřeje se pocitem, že když už rozumím i legraci tohoto typu, asi bych se tu nějak domluvil. Mé sebevědomí, zadupané do země dobrou Šárčinou radou, že černý čaj se řekne "čaj čornyj", povstává z prachu. Jsem to ale lingvista kabrňák.

Po pár set metrech, hned za mostem, přistávám na levém břehu. Naše lodě tu sice nejsou, ale vidím ostatní jak už postávají u prodejního stánku s grilovanými rybami. Přivazuju pálavu u mola a kráčím k Irči se zeptat, kde je jsou ostatní lodě. Přirazili ke břehu přímo pod mostem a lodě vytáhli na břeh, takže jsem si jich nevšimnul, když jsem plul kolem.

Ryby nám majitel stánku za chvíli usmaží a my si můžeme vybrat mezi několika druhy. Do naší obsluhy a přípravy ryb se zapojuje celá rodina. Postupně pendlují mezi stánkem, kde ryby připravují a svým neomítnutým rodinným domem, odkud přinášejí kávu pro naše závisláky a přílohy k rybám. Mám pocit, že jsme si každý poručili nějakou jinou rybu. Vzhledem k tomu, že kousek od stánku je plechová udírna na uzení ryb, jsem rád, že si nikdo neporučil třeba uzeného úhoře. Udírna je bez kouře a než by se to vyudilo, ztvrdli bychom tady až do večeře.

Šéfkuchař dělal všechny ryby v jakési ochucené mouce - náhražky strouhanky. Vzájemně si dáváme ochutnat a všechno je vynikající. Já mám tuším okouna a Irča papá lína. Jak se jmenují ryby ostatních zapomínám při dalším zakousnutí. Co po jméně, hlavně, že to chutná! Koneckonců se v těch polských názvech jako sielawa, sczupak, pstrag, wegorz, okoň či lin orientuju jen z poloviny. Z vyvěšeného ceníku ještě chápu, že 100g stojí od 5 do 12 zlotých.

foto

Mám dopapáno a ještě se olizuju když pozoruju Irču jak pomalu dojídá svoji porci. Na jednou na mne Irča křičí "chyť ji, ona spadne!". Když se přepapám, jsem pomalejší. V myšlení, pohybu i rychlostí reakce. A já se dokonce přežral. Trvá mi proto chvilku než pochopím, že Irča myslí Klamerku. Že je ta nazelenalá holka v nepřirozeném zadním náklonu, vzápětí poznávám. Než se ale stačím zapřít a pořádně ji chytit oběma rukama, cítím, že ji nemám šanci udržet. Klamerka padá po zádech z lavice na trávník a stahuje mne s sebou. Levé chodilo mám od úrazu méně ohebné ale na zašprajcování bývá dobré. Teď se protáhlo skrzevá kovové nožky lavice a stolu, jako by bylo z gumy. Je ale to hodně natěsno, protože v krvavém šrámu na holeni mám kousky modré barvy, kterou jsou kovové nožky natřené. Klamerka je na zemi, zavřené oči, bezbarvá tvář, zdá se mi, že nedýchá.

Než se stačím dosoukat z povalené lavice, už je u Klamerky Šárka s Irčou. Šárka na Klamerku neustále mluví a zdá se, že ta už začíná sotva znatelně reagovat. Probíhá to jako scénka z akčního filmu. Nejednou mám pocit, že každý ví co má dělat. Roman se jde procházet s malým Vítkem co nejdál od Klamerky, Irča zvedá Klamerce nohy, Hanýsek přináší celtu na přikrytí, já nepřekážím a Šárka to diriguje. 

Sanitku nakonec voláme. Tedy prosíme o zavolání sanitky majitele stánku. On i jeho žena nám velmi ochotně vycházejí vstříc. Paní jde dokonce čekat na sanitku k hlavní cestě, aby řidič nebloudil. Záchranáři jsou profíci a jejich komunikace s Šárkou je stručná a věcná. Když se v krizové situaci baví mezi sebou doktoři, mlčím. Vím, že bych zdržoval.

foto    

Sanitka už je pryč a Vítek ještě nezaregistroval, že mu odvezla maminku. Všichni víme, že jej musíme zabavit natolik, aby se mu po ní začalo tesknit co nejpozději. Nyní jsem se Vítka chopil já a začínám jej nosit na rukách. Možná se mu chce spát. Zkouším jej položit na dno jejich rodinné baraky a jen tak z hecu fanfarónsky prohlašuju, že teď jim ukážu jak se uspává malé dítě. Matně se mi vybavily obdobné chvilky s našimi syny, kdy jsem zmobilizoval veškerou vnitřní energii a soustředil ji na hypnózu po které byli občas brzy v limbu. Asi mi nebudete věřit, ale do dvou minut Vítek klidně a pravidelně oddechoval a mně zbývalo jen abych jej přikryl mikinou. Funguje to.

foto

Sanitka jede s Klamerkou do nejbližší nemocnice ve Starogradu Gdaňskem. Starograd Gdaňski je odtud zhruba stejně daleko jako Tleň, kde se máme vyloďovat a máme tam zaparkovaná auta. To je vzdušnou čarou asi 20 km -  po vodě asi 3x víc a po zdejších cestách tak 2x tolik. Jakmile udělají v nemocnici Klamerce další vyšetření, rozhodnou zda si ji tam nechají přes noc na pozorování a nebo ji propustí. Protože bude zapotřebí dopravit Klamerku ze Starogradu zpátky na řeku, domlouváme se jak to provést logisticky co nejlépe. Padlo několik variant. Tušíme, že verdiktu doktorů může být naprosto jiný než si přejeme. V kontextu toho se jako nejlepší jeví to, že Hanýsek vyzvedne auto v Tleňi, aby byl schopen operativně reagovat situaci, která za pár hodin vznikne. My ostatní budeme pokračovat po proudu a večer se mobilem s Hanýskem dohodneme zda a kde se potkáme.
Autobus z Wda do Tleňe jede až za moc hodin, stop by byl taky hodně na dlouho a tak Hanýsek volí variantu, že zaplatí někomu, kdo jej do Tleně s Vítkem a bagáží doveze. Majitel stánku se smaženými rybami mu ochotně pomáhá a volá někomu, aby zjistil, zda je ochoten Hanýska odvézt a za jakých podmínek. Ochotný je a cena se zdá být ještě přijatelná.

Pomáháme balit baraku a po příjezdu osobáku nakládáme Hanýskovic vybavení do auta. Máváme a pak odrážíme. Už je dost hodin a tak jsem zvědav, jak daleko dnes doplujeme. Každopádně každý z nás tuší, že během dvou, maximálně tří hodin, bude nanejvýš vhodné si vyhlédnout tábořiště.

foto

Na cca 82 km u čerstvě obobrovaných kmenů je na levém břehu opuštěná rovná louka. Všichni tušíme, že dnes už nic lepšího asi nenajdeme a svorně rozhodujeme, že postavíme stany tady.

foto

Hanýsek volá, že Klamerka je v pořádku a že už jsou v Tleni. K našemu tábořišti se stejně nemají možnost autem dostat. Ráno se k nám připojí u nejbližšího mostu. Tam se dostanou vozem a nechají jej tam zaparkovaný. Pak se pro něj z Tleňe vrátíme.

foto

Rozděláváme s Pajtášem oheň. Borovicový les je sice relativně daleko, ale z toho, co se nám daří sesbírat, hoří hromádka suchého dříví na první sirku. Noční oheň na břehu řeky má své osobité čaro. Když jsme jezdívali Vltavu, Sázavu nebo třeba Váh, taky byla u ohně cítit přítomnost řeky. Jenže tady to je diametrálně jiné. Tady totiž nejsme v nějakém kempu a kolem nás nepobíhají desítky lidí. Tady jsme dost kilometrů od nejbližšího stavení či cesty. Tady to je opravdu jiné. Hezčí. Opravdovější.

 
 
 
16.srpna 2012 - čtvrtek - zase spolu
V noci, tedy spíš k druhé hodině ranní, mně budí neprokrvené ruce. Mám je studené a bez citu. Je to taková blbůstka, kterou jsem si vybojoval dvoufázovým tempem na stavbě. Doktor na telefonu Maťa, mi napověděl diagnózu - ucpaný karpální tunel. Začínám mít pocit, že každý rok si vykoleduju nějakou jinou bolístku. Loni to byl tenisový loket. Poznal jsem to, když mi při stěhování tábora samovolně z rukou vypadla stanová podsada. Nasadil jsem na to cviky, které mi poradila kmotřenka a letos už o ničem nevím. Ale na "karpál" prý žádný cvik není. Jedině razantně omezit práci rukama. A tak místo nošení cihel na stavbě absolvuju týdenní pádlování.

Ráno je klidné, tak jak jsem si na něj už na téhle řece zvykl. Vylézám z našeho stanu značky Jurek opět první. Ostatní ještě hajinkají. Na to, že máme stany postavené na otevřené louce, není ani moc rosy. Jdu se podívat k vodě, abych se trochu opláchl. A - konečně jsem se dočkal! Je po 6:00 a já vidím prvně v životě bobra - volně v přírodě. Nevěřím svým očím a tak mi chvíli trvá než zareaguju a výtáhnu mobil, přepnu jej na videokameru a tiše jak jen to dovedu, se přiblížuji co nejblíž k místu, kde se bobr naposledy zanořil.

foto

Už vím, co asi zažívá lovec čekající na ten nejsprávnější okamžik na výstřel. Já chci jen ve správný okamžik zmáčknout spoušť videokamery.  Mám oči na šťopkách a jsem napjatý jak struna. Vynoří se ještě? Stihnu jej zachytit na kameru?

Šplouchnutí bobra zní v ranním tichu jako výstřel. Automaticky mačkám tlačítko a pak teprve se snažím nasměrovat displej směrem odkud zvuk zazněl. Na velice krátký okamžik zaznamenávám jak cosi mokrého strašně rychle přebíhá přes kmen padnutý na vodu. Druhé velké šplouchnutí a malý bobr mizí pod hladinou. Záznam nevypínám a pudově mobil držím ve směru krátkého bobřího pohybu. Mám štěstí, zachycuju ještě krátké přeběhnutí po vzdáleném kmenu olše, kterou si pro své potřeby bobři pokáceli. Další šplouchnutí a bobr zajíždí do vody pod břeh. A je ticho. Nehnutě čekám na další zvuk či pohyb. Nic. Krajinu ovládlo tiché, bezhybné ráno. Nechávám ten krátký a jedinečný okamžik doznívat. Poprvé v životě jsem viděl opravdového bobra ve volné přírodě!

Obcházím stany, kde je patrný nějaký pohyb a polohlasně oznamuju, že jsem právě viděl bobra. Je docela možné, že ten do rychle a tiše vyleze jej uvidí taky. Do ranního ozónu vylézá pouze Anička. Opatrně společně našlapujeme k tůňce, kde jsem bobra viděl naposledy. Z bezpečné vzdálenosti skenujeme hladinu a téměř bez dechu čekáme na šplouchnutí. Je bezvětří, takže není slyšet ani vítr. Ticho jako v dramatické scéně napínavého filmu. Vždycky mně pobaví jak je realita naprosto jiná i když se režisér snaží o opak. Tady tomu chybí ta sotva slyšitelná filmová hudba. V dobrých filmech ji zpravidla nevnímám, ale stejně tak vím, že tam je. A teď, při čekání na bobra, žádná hudba nezní. Napadá mne taková bláznivá myšlenka, že jestliže tohle někdo točí, určitě k tomu použije kousek z Griegova Peer Gynta.

Je zajímavé, že v tichu mi čas ubíhá mnohem pomaleji než při normálním ruchu. V tichu podvědomě zpomaluju. Uvědomuju si, že vůbec nevím jak dlouho už tady s Aničkou stojíme. Minutu, dvě, pět? Na hladině žádná změna. Ani kačena není na dohled. Jen líný, téměř nepozorovatelný proud řeky Wda. To je jediný pohyb široko daleko v okolí. Začíná mi docházet, že se bobr v nejbližší době neobjeví, že šel asi skutečně chrnět. A tak začínám dýchat normálně a dělám krok bez ohledu na hlučnost. Anička situaci chápe stejně jako já a přestává mluvit šeptem. Aby mi uvěřila, že jsem si z ní nedělal legraci, pouštím ji videosekvenci z mobilu.

foto

Před balením si neodpouštím tradiční ranní procházku po okolí. Na druhém břehu řeky je asi padesátimetrový pás vysoké trávy a pak už jen les, kam až lze dohlédnout. Za to na naší straně je minimálně kilometrová louka, nedávnou vykácený les, pole s obilím a až tam vzadu , v mírném svahu je vysoký borovicový porost. Zkusím se podívat co nejvýš to půjde, abych mohl naše tábořiště shlédnout z nadhledu.

Beru to kolem kraje obilného pole a nechápu, jak jej mohou strojně obdělávat. Všude kolem je písčitá půda a i když z ní vyrůstá tráva ostřice, občas se zabořím pár centimetrů do písku. Pole je navíc v mírném svahu a tak když přijde pořádný slejvák, musí se ten písek splachovat dolů. O to víc mne fascinuje, když vidím v poli stopy po traktoru.

Pohled z „kopečku“ na naše stany stojí za to. Vypadají trochu jako kupky sena, pohozené za úzkým pruhem velkých olšových stromů, který je cloní od řeky. Paradoxní na tom je, že kousek od nich je skutečná kupka sena. Někdo tady tohle velmi staré seno zapomněl, minimálně přes jednu zimu. Naše stany jsou o čtvrtinu menší než tahle zvláštní hromada sena.

Je po šesté hodině a rosa ještě neopadla. I když není rosu z té výšky na louce dole vidět, vytváří zvláštní ranní odstín zelené barvy. Pomalu sestupuju po písčité cestě dolů a občas rukou pohladím orosenou trávu. Zažívám při tom pocit mezi modlitbou a przněním neposkvrněnosti. Na horách ranní rosa ušetří cestu k potůčku, pro dokonalé umytí rukou dostačuje. Ale tady, o nějaký ten tisíc výškových metrů níže, je i rosa naprosto jiná. Na každé rostlině i větvičce vypadá úplně jinak. A když se do toho připletou pavučiny, nemůže být rosa krásnější. Orosená pavučina je jako nablýskaný diamant mezi štěrkem lesní cesty. Volně pohozené pavoučí plátno mezi stvoly je obtěžkáno tisíci malými kuličkami křišťálově čisté rosy. A kousek vedle je z dlouhých, orosených, borovicových jehliček napnutý několikametrový visutý pavoučí most. I když je rosou notně zatížen, odolává a drží jak helvétská víra. Tohle, kdybych pohladil, tak mi musí zákonitě upadnout ruka.

foto

Dnešní balení není ani rychlé, ani pomalé. Takové normální. Čiší z něj rutina, kterou jsme všichni získali u předchozích čtyřech balení. Tropiko ze stanu otřepat od ranní rosy a pověsit na strom, aby zbytek vody stekl a oschnul. Zbytek stanu vytřepat, zavřít, položit na bok, aby oschla podlaha. Roztáhnout plátěnou celtu a na ní vyfouknout karimatku, sbalit ji do co nejmenšího válečku, přepásat popruhem ze suchého zipu, vložit do obalu a zatáhnout. Stejně tak sbalit spacák. Naskládat vše do lodního pytle a mezitím dávat pozor na vařič, jestli už vře voda ….

Vyplouváme ve třech lodích, protože čtvrtá, Hanýskovic loď, nás bude čekat pár kilometrů po proudu. Jsme domluvení, že se potkáme u nejbližšího mostu, na cestě z vesnice Kasparus přes samotu Szlaga-Mlyn do vesnice Skrzynia.

foto

Plujeme už pátý den a pořád se mám na co dívat. Pořád mne fascinuje rákosí, které je tak vysoké, že se v něm můžeme pohodlně schovat i s lodí, pořád mne baví zajíždět do tunelu z větví olší, sahajících skoro k hladině řeky. Pořád mně baví vytahovat foťák a fotit třeba úseky, které více než řeku Wda připomínají Sargasové moře. Pořád mne baví pozorovat písčité dno, které každou chvíli mění barvu – ze zlatavé, přes zelenou až do temně černé. Pořád mne baví plout tuhle řeku.

foto

Od ranního vyplutí máme za sebou osm velkých meandrů. Je kousek po desáté hodině a před námi už je vidět most, kde se máme společně setkat s Hanýskovci. Řeka tu tvoří mírný levotočivý oblouk. Přirážíme k levému břehu, do malé zátočiny. Velké, ohlazené kořeny, které z udusaného písčitého břehu mizí v hlubině, nám slouží trochu jako schody a trochu jako molo.

Klamerka s Vitkem a Hanýskem se už připravují. Pomáháme jim foukat jejich baraku, posedáváme a klábosíme. Tohle přístaviště u mostu má výhodu i nevýhodu, že je přístupné autem přímo z cesty. Proto tu asi vybudovali prostorný přístřešek na přespání i krytý stůl s lavicemi pro pohodlné stolování. Nevýhodou je zvýšený výskyt papírků, nejen kolem ohniště.
Dokážu si představit, že bychom na druhé straně řeky uměli postavit fantastický tábor, který by odtud šlo pohodlně zásobovat a přitom by jej nikdo nerušil.

foto

Je 10:45 a odrážíme. Už všichni společně. Předpokládám, že zbývající 2-3 dny plavby poplujeme už jen spolu. Pádlujeme pohodově, nespěcháme. Je to takové to tempo při kterém se člověk moc neunaví, ale taky nezakrní. Nezakrní tělesně, protože se hýbe a nezakrní ani mentálně, neboť to je ten pravý čas na to, aby mimo sledování fascinující krajiny, mohl paralelně meditovat, hodnotit a bilancovat.
Například - tuhle partu pojí dohromady jakési ideály z dětských a jinošských dob. Byť jsme tuto dobu prožívali každý v jiném kalendářním roce. Po roce 1989 nás tyto "ideály" spojily ve stejném hnutí - skautingu.
Jsem rád, že jsem se mohl po revoluci ke skautům přidat i oficiálně. Bylo to jediné možné správné řešení, které jsem jako duchovní odchovanec Foglara a Zapletala viděl. A i z odstupem více než dvou desetiletí to pořád nevidím jinak. Turisti nám svou "apolitičností" i "přispůsobivostí", která jim samým pomohla přežít bez jakéhokoliv zákazu Masaryka, Hitlera, Gotwalda, Husáka i Havla, umožnili pod jejich křídly přežívat ty smutnější časy. Jsem jim za to vděčný. A vždycky budu. Ale přesto bych rád, aby mé děti měly vzor spíše v méně ohebnějším společenství.

foto

Po jedné hodině odpolední už jsme na cca 68 km, východní straně nejužšího místa, zvaného Krzywe Koło. Tedy myslím si, že to je to nejužší místo.
„Křivé kolo“ je rezervace jejíž hranice je tvořená řekou Wda. Na ploše 10 hektarů jsou samé vysoké borovice. Ale rostou tu i vzácné rostliny – třeba lilie zlatohlavá. Fascinující ale je místo samotné. Tenhle poloostrov má strmé, deseti až patnáctimetrové břehy. Vyšplhat se po nich od řeky lze úplně normálně, ale i tak je to docela dobrodružné. Nahoře si připravujeme oběd. Stejně mi to ale nedá a vypravuju se průsekem, který protíná nejužší místo Krzywego Koła, na druhou stranu. Je-li tohle skutečně to nejužší místo, mělo by to být od levého břehu k levému břehu tohoto obřího meandru ne víc než 40 metrů. Tak to říká mapa. Jenomže já už kráčím skoro 400 metrů a ještě nejsem úplně na konci. Jediné rozumné vysvětlení, které mi záhy dochází, je že jsme na břeh vylezli moc brzo - nebo moc pozdě. Ale protože jsme si nevšimli žádného vychozeného místečka na břehu, pravděpodobnější je, že jsme nedočkavci a vystoupili jsme na břeh před 68 km.
Přenesením skutečného „nejužšího“ místa bychom si ušetřili asi kilometr a půl plavby. Pokud jsme ale kilometr a půl před tímto místem, přenesením těch cca 400 metrů bychom si ušetřili asi 6 km pádlování :-) Při obědě se snažím svoji teorii s přenesením nadhodit do pléna, ale žádné velké a viditelné nadšení to nevzbudilo. Přesněji řečeno – žádné nadšení nepozoruju ?

foto

Od zastávky u Krzywego Koła máme napádlováno asi 10-13 km. Je po páté hodině a už se se poohlížíme po tábořišti. Roman s Aničkou přirážejí k pravému břehu na cca 53-56 km. Je tu klasická hluboká tůň, mezi lesem a řekou asi deset metrů palouček, ohniště a nikde další známky civilizace. Vytahujeme lodě na břeh a vybíráme místo na postavení stanů. V březovém hájku, který volně prolíná do smrkově borovicové lesa, je ideální místo pro všechny stany. A taky tu je nabobrováno. Roman nachází nádherný, asi čtvrt metru dlouhý kus dřeva, obobrovaný z každé strany. Shodujeme se, že tohle musí skončit v klubovně vlčat.

foto

Stany máme postaveny během několika minut. Začínáme vařit, koupat se, houpat v hamace a popíjet vino. O všeobecné veselí se jako vždy stará Vítek.

foto

Břeh Wdy je zde typický - pár decimetrů od břehu je vody po kolena a půl metru od okraje je po prsa. Proud je tichý, pomalý, ale mocný. Tři metry od břehu musím plavat naplno, aby mne proud nespláchnul po řece dolů. Písčité dno Wdy svádí ke skokům do vody šipkou. Pokud se i zítra necvakneme, je tohle asi moje poslední koupání v Bobří řece. Bavíme s o tom, že máme zítra velkou šanci doplout až do Tleně.

Kousek za naším stanem leží vybělená lebka srnčí lebka. Hned vedle už nabírají zelené dřínové plody oranžovo červenou barvu. Do toho bobry pokácené břízy a olše. Zajímavé, že jsem na naší plavbě ještě nenarazil na ubobrovaný jalovec. Jalovců tu je přitom víc jak na Plešivecké planině.

foto

Oheň zapalujeme i když ještě není tma. Na pozadí tmavě modré, večerní oblohy, má oheň o všichni okolo něj, takovou zvláštní plasticitu a atmosféru. Napadá mne, že to je něco jako při klasickém filmovém „triku“ americká noc.
Dneska dopíjíme poslední zásoby vína. Přeborníky jsme hlavně Hanýsek a já. No, přece to nepovezeme domů ?

 
 
 
17.srpna 2012 - pátek - přistáváme

Ranní deštík sice příjemně klepe na tropiko našeho stanu, ale taky mne vyhání ven, protože si uvědomuju, že jsem večer nechal na šňůře sušit ručníky. Je 6:30 a venku je deštivé šero. Sundávám navlhlé ručníky a zalézám zpět do stanu. Hamaku se mi v dešti nechce moc odvazovat a skládat. Doufám, že ranní déšť rychle skončí a hamaka před srolováním oschne. Je mi jasné, že i když je z hrubého plátna a sbalím ji mokrou, začne plesnivět a brzy zetlí. A já mám představu, že nám ještě minimálně dvacet let vydrží.

foto

Za chvíli déšť skutečně ustává. Padá mi kámen ze srdce. Představa, že poplujeme poslední den naší plavby v dešti, mně vůbec neláká. Tuším, že bychom v takovém případě nedopluli do Tleně.

Když už jsem vzhůru, venku už neprší, přece nebudu lenošit ve spacáku. Opět co nejtišeji rozepínám stan a soukám se ven. Dnešní ranní procházka bude opět k nejvyššímu místu v okolí. Asi 150 metrů za naším tábořištěm narážím na starou polní cestu, která má svá nejlepší léta už dávno za sebou. Vede kolmo od řeky, do mírného kopce, mezi tisíce vzrostlých borovic. Štíhlé a rovné kmeny borovic lahodí mému oku. To by bylo lodních stěžňů :-)

foto

Necelý kilometr od tábořiště je krytý myslivecký posed. Vypadá to, že není zamčený a žebřík působí bytelným dojmem. Nepřichází v úvahu, že bych posed minul, aniž bych na něj vylezl a podíval se na okolí z výšky. Před tím si ještě důkladně prohlížím krmítko pro lesní zvěř, na jaké jsem u nás nikdy nenarazil. Je to takové zakryté korýtko véčkového profilu ze kterého visí až k zemi čtyři řetězy. Opatrně odklápím plechové víko - a nechápu. Krmítko je do půlky nasypané směsí burských oříšků a kukuřice. Je tu toho tak deset kilo. Beru pár buráků do ruky a připadají mi, že ani nejsou moc vlhké. Přemítám, zda je mám ochutnat nebo ne. Opatrnost vítězí nad zvědavostí. Tak mám už svá léta a nemusím si pořád něco dokazovat  :-)

Vracím se na tábořiště. Moje trasa ranního bloumání, má tvar kapky, takže posledních 100-200 metrů jdu stejnými místy, jako jsem vycházel. Zem je pokryta trochu borovicovým jehličím, více mechem a travou. Když nešlápnu na spadlou suchou větev, kráčím docela neslyšně. Myslím si, že mně nikdo z ještě zalezlých spáčů neslyší. Slyšitelný zvuk je asi jen to, jak si lehám na hamaku. Pár minut se volně pohupuju a pozoruju sotva znatelně se pohybující lístky bříz a olší. Borovice se ani nehnou.

foto

Poslední balení. Tedy, velmi pravděpodobně poslední. Dnes bychom teoreticky měli docela brzo doplout až do Tleně k Chorošovi. Pokud se to podaří, osádka našeho auta stan už stavět nebude. Balíme takhle už po šesté a mám z toho dojem, že jsme naprostí profesionálové. Já vím, že by to šlo rychleji a přitom taky v pohodě, ale pochopil jsem, že musím své tempo přizpůsobil většině. Proto balím hamaku do loďáku až mezi posledními věcmi. Zatímco ostatní přerovnávají a dobalují svůj lodní pytel, mám plně naloženou a dofouknutou loď posazenou na vodě, takže mi nezbývá než se pohupovat a lenošit.

foto

Sedáme do lodí a odrážíme. Tak jako každý den, proplouváme malými Sargasovými moři, lemovanými hustým rákosem. Fotíme a kocháme se. Irča vytahuje prázdnou pet láhev a trhá do ní pár kousků jakéhosi rdesu a puškvorce, aby si je přivezla domů, do svého velkého akvária. Obvykle s sebou z cest vozíme kameny, které dáváme na skalku před domem. Máme tam nesourodou směsici kamenných megavajíček z Belé i Soči, proděravěných pazourků z Rujány, červených stalaktitů ze Zvonivé priepasti na Plešivecké planině, ostrých kamenů z Dolomit i Kotoru .... Ale vodní rostliny z řeky, kterou splouváme, povezeme do akvária prvně. Tyhle "suvenýry", které nic nestojí, se mi moc líbí. Kdykoliv se na ně podívám, vybaví se mi odkud jsme si je přivezli i okamžiky, kdy jsme snášeli, vynášeli, vyhazovali či se pro ni potápěli. Před pár lety jsme si domů přivezli velikou kyjovku, kterou jsme s Hanýskem při potápění vylovili. Z vnitřku kyjovky jsme udělali salát a krunýř pak umístili doma do akvária. Každý den jsem se na tuhle dominantu podíval a každý den si vzpomněl jak jsme skoro tři čtvrtě hodiny šmejdili v deseti metrech zátoky Dobra luka. Jak byla tahle kyjovka pevně přichycená, takže mi Hanýsek musel připlout na pomoc, abychom ji společně utrhli.

foto

Čtvrt hodinky po vyplutí míjíme na levém břehu rodinku pěti labutí. Mají kolem sebe udusanou trávu, posetou drobným bílým peřím. A taky hromádkami černého labutího trusu. Samice i samec jsou krásně bílí, jak labutě bývají, ale jejich tři mláďata mají peří ještě šedohnědé. Prý jim zmizí tři měsíce po narození. Takže tyhle labuťátka se vylíhly asi někdy začátkem letošního června. Jejich zobáky mají také jinou barvu. Zatímco mamka s taťkou mají typicky oranžové zobáky, jejich děti mají černé huby. Velikostně jsou téměř stejně velké jako jejich rodiče. Nikdy jsem si pořádně nevšimnul, že jsou na délku skoro stejně velké jako dospělý člověk. A když protřepávají křídla, troufám si tvrdit, že v rozpětí budou mít ke svou metrům. Mám před nimi respekt. Nějak moc blízko se k nim přibližovat raději nebudeme :-)

foto

Po 6 km plavby od našeho nocležiště se blížíme se k majestátným troskám vysokého železobetonového mostu. Vypadá to jako pozůstatek po bombardování nebo „vyhození“ z druhé světové války. I z vody je úžasný pohled na to jak na nezbořených částech mostu rostou minimálně padesátileté smrky a borovice. V terénu, kam až lze dohlédnout, je vidět po obou stranách řeky násep cesty, kterou tenhle most spojoval. Do jakých vesnic asi tahle cesta vede. A proč most už neobnovili? Kolem jsou samé lesy, stopy další „civilizace“ není vidět. Spolu s temným stínem, který tady ze všech stran na řeku padá, působí tohle místo trochu jako z nějakého hodně napínavého filmu. Tady by se točilo!

První a poslední přetahování na téhle řece nás čeká na cca 50 km. Přes celou šíři toku leží mohutný, slavný dub, který má u paty více než metr v průměru. Tipuju, že každá loď, která tu pluje, je u tohoto dubu vyfocená. Možná to je nejfotografovanější místo na řece Wda ? Vyvrácený dub nejde podplout, přeplout ani obeplout. Musí taky ležet roky, protože jej zatím žádná voda neodnesla. U pravého břehu je kmen nejmohutnější a nejníže položený. Je jen něco přes čtvrt metru nad hladinou. A protože je tohle místo úplně vyhlazené, přenáší tu lodě patrně každý. Hanýskovci s malým Vítkem nechtějí tuhle trochu riskantní operaci podstoupit a tak přirážení k levému břehu a přenášejí bagáž i loď po břehu. My ostatní plujeme zkusit přetáhnout naše lodě přes padlý strom.

foto

První jsou na místě Roman s Aničkou. Pozorujeme je s Irčou z bezpečné vzdálenosti a mně se zdá, že jim to nějak dlouho trvá. Proboha, co na tom může být? Najedu špicí na strom, háček vyskočí, natáhne loď i s kapitánem na strom, pak vyskočí kapitán, přetáhnou celou loď i s bagáží, háček přidrží loď, aby kapitán nastoupil, pak kapitán přitáhne loď ke kmeni aby mohl nastoupit i háček a jede se. Jaképak s tím štrachání.

foto

Po Romanovi s Aničkou to zkouší Pajtáš se Šárkou. Pajtáš je taky velmi rozvážný a každý pohyb promýšlí dvakrát, takže mne nakonec nepřekvapuje, že jim to trvá zhruba stejně jako předchozí posádce. Mezitím už Hanýskovci mají vyloženu svoji loď a chystají se kravskou stezkou k přenosu lodi. To by bylo, abychom my nebyli rychlejší!

foto

První zrada je, že když si Irča dostane na kmen, nemá se čeho přidržet a já po ní ještě chci, aby loď přitáhla. Jestli spadne a zajede do té hloubky pod dub, může se špajcnout mezi větvě, které jsou pod hladinou a to je tak na utopení. Už si to jednou na Bečvě zkusila a tenhle zážitek jí rozhodně nezávidím. Jak mile se podaří na kmen dostat i mne, řeším úplně stejný problém – nemám se čeho chytit. Nyní tady balancujeme dva a snažíme se své pohyby koordinovat tak, abychom naši loď společnými silami přetáhli. Máme ale docela naloženo a loď s nákladem váží docela dost kilo. A neradi bychom, téměř na konci plavby, prodřeli dno. Jestli tady sklouznu do vody, to bude ostuda. Takže raději opatrně. V duchu se omlouvám oběma předchozím posádkám, kterým to trvalo tak dlouho.

Podařilo se, bez ztráty kytičky. Irča i já jsme suší a pomalu pádlujeme dál od padlého dubu. Jen si nejsem jistý, zda jsme byli skutečně tak výrazně rychlejší jako ostatní :-(

Funkční most před vesnicí Stara Rzeka je asi po 100 m, za ostrou zatáčkou. Přirážíme k levém břehu a čekáme na Hanýsky, kterým se přetahování po břehu trochu protáhlo - přebalováním Vítka.

foto

Asi 3 km pod mostem, patrně ještě na katastru Stara Rzeka, proplouváme krajinou, kterou se před měsícem – 14.července 2012 – prohnalo tornádo. V médiích uváděli, že to trvalo jen jedinou minutu, nebo možná jen 20 vteřin. A všude létaly střešní tašky, plech a kusy betonu. Bylo deset zraněných a jeden muž dokonce zemřel. Je to zvláštní pocit, nezúčastněně plout a pozorovat polámané mohutné stromy, vymýcené kusy lesa, domky beze střech, hromady trámů na místě, kde před pár týdny stávalo nějaké hospodářské stavení, … Jak se asi cítí ti, kterým tornádo odneslo střechu a sousedovu chalupu, která stojí 100 metrů vedle, minulo? Většina postižených domů se už opravuje, některé už mají střechu novou. U několika domů stojí stany, ve kterých obyvatelé provizorně bydlí, zatímco opravují poničený dům. Stromy jsou smeteny i do řeky, ale část jich museli už odřezat, protože řeka je v těchto místech bezproblémově průjezdná.

Padá na mně zvláštní tíseň a cítím se možná i trochu provinile, že je potkala taková spoušť a já tu jen proplouvám a očumuju tu zkázu. Že se mám momentálně líp než oni. Občas mi chvíli trvá, než si dokážu sám sobě zdůvodnit, že není v mé moci ulehčit každému a zachránit svět. Při pohledu na tyhle reálie se svého „provinění“ ne a ne zbavit :-(

foto

Za dalším ohybem řeky tahle apokalyptická krajina končí. Přechod je ostrý - jako když utne. Tady už není po tornádu ani památky. Zato tu narážíme na další labutí rodinu. Labutí rodiče úspěšně vyseděli 5 vajec. Tedy průměr, protože labuť klade údajně 4-7 vajec. K tomuto početnějšímu mini hejnu se přibližujeme ještě méně než jsme to zkoušeli dopoledne. Kdyby na nás zaútočilo 7 labutí, to bychom si asi ani neškrtli.

Půlhodinky plavby od „tornáda“ narážíme na rákosové ostrůvky. Rozdělují řeku na různě široká a hluboká ramena. Občas máme problém se rozhodnout, kterým ramenem plout. Klidně se může stát, že ramenu, které zvolíme bude slepé, nebo zatarasené. Věřím, že tu může méně zkušený plavec docela dobře zakufrovat. My jsme ale více zkušení a tak nebloudíme :-)

foto

Po úseku „ostrůvků“ připlouváme na jezero. Wda se to rozlévá ze své obvyklé dvanáctimetrové šíře do 100-150 metrů. Teoreticky by to mělo být k hrázi v Tleni kolem kilometru. Na závěr kilometr pádlování po totálním oleji! Smiřuju se s monotónním pohybem a doufám, že tenhle otravný úsek přežiju v psychické pohodě. Irča pádluje celou plavbu na levou stranu, takže já zabírám na pravou. Naštěstí jsem relativně univerzální a na oleji to je navíc téměř jedno. Natáhnout se, zanořit list pádla, přitáhnout podél boku lodě až k zádi, vytáhnout pádlo a opět se natáhnout … Každých 5-7 sekund jeden dlouhý záběr. Zhruba deset záběrů za minutu. Ten kilometr bychom mohli za čtvrt hodinky dát. Když nebude nějaký problém s mělčinou nebo řasami.
Hurá! Na pravoboku vidím Chorošův kemp! Hráz je až dalších 300 metrů za ním, takže budeme pádlovat jen tři čtvrtě kiláku.

foto

K molům s Irčou přirážíme jako první loď naší výpravy asi po deseti minutách olejového pádlování. Je 13:30. Vytahujeme bagáž, omýváme naši loď zvenčí i zevnitř a vytahujeme ji na písčitý břeh. Zkušeně z pálavy vyléváme zbytky vody a necháváme ji našikmo uloženou, aby zbývající kapky stekly. Ještě upouštím vzduch, protože na tomhle pařáku hrozí, že by mohl prasknout válec.

foto

Odnáším na třikrát naši bagáž k altánku, kde máme zaparkované auto. Irča je u lodi a pomáhá Romanovi s Aničkou, kteří přistávají hned za námi. Zbytek lodí je o poznání pomalejší. Než dorazí, využíváme čas vybalení a přípravě na uskládání výstroje do auta.

Ženská část výpravy za ochrany Romana, Pajtáša a Vítka suší lodě, aby je pak mohla pečlivě sbalit do obalů. Hanýsek a já vyrážíme naším Fordem Galaxy k mostu na cestě z vesnice Kasparus do Skrzynia pro auto, které tam Hanýskovci včera nechali.

Hanýsek tuhle trasu jede autem už po čtvrté, takže mne naviguje a psychicky připravuje na úseky, které potřebují otrlé povahy. O nepřehlédnutelném, nepřeslechnutelném a nepřehmatatelném úseku cesty na hranici Kujawsko-Pomoskieho vojvodství a vojvodství Pomorskie jsem už vyprávěl, takže je zbytečné to opakovat. Ale protože to je skutečný zážitek na který naši silničáři nemají, považuju za správné se o tom zmínit alespoň takto.

Drkotající cestou upínám mysl na to, aby Hanýskovo auto bylo v pořádku a na svém místě, tak jak jej tam Hanýsek před 32 hodinami zaparkoval. Ufff. Je tam. Hanýsek přesedá, já kontroluju, že bez problémů nastartoval a vyrážím zpět do Tleně.

My vlastně ještě pořád nemáme fotku na které bychom byli úplně všichni, kteří jsme tuhle plavbu absolvovali. Jsem přesvědčen, že na ni nikdo z nás nezapomene, ale už si nejsem jistý, že po dvaceti letech každý dokáže z hlavy vyjmenovat jména všech se kterými na téhle akci koštoval medovinu, koupal se v tmavé tůni, seděl u ohně a pokřikoval z lodě na loď. Kdyby po mně chtěl někdo vyjmenovat úplně všechny spolupoutníky z expedice Polar Flare 93, Nikola 94, Anofeles 95, Munti 96,... nedokázal bych to. Pokud se ale budu moci podívat na společnou fotku, vybavím si dnes ještě všechny přezdívky. Prostě - patří k dobrému mravu expedice, pořídit alespoň jednu jedinou společnou fotografii. A tak se konečně fotíme pospolu.

foto

Loučíme se s osádkou Hanýskova auta. My vyrážíme domů hned, oni až ráno. Před tím ale ještě společně jdeme před slouhou cestou povečeřet.

Kousek od hráze jezera, kde jsme přistáli, je výletní restaurace, kde prý dobře vaří. A tak konečně ochutnáváme místní speciality. Na mém talíři jsou pirohy na tři způsoby – s uzeným masem, se zelím, a s nějakou bylinkovou směsí ve vajíčku. Je to vynikající. I sladké pirohy na protějším talíři vypadají moc lákavě. Ale já jsem se přežral. Doslova a do písmene. Ještě, že bude řídit Irča. Já po takovémto jídle za volantem usínám.

Irča a já máme motivaci dorazit domů co nejdříve. Tesaři totiž začali pracovat na vazbě střechy našeho rozestavěného domku. I když jsme se snažili všechno načasovat s patřičnými rezervami, stalo se to přesně podle zákona schválnosti – termín nástupu řemeslníků se kryl s termínem téhle vody. Ujistil jsem se, že všechno co tesaři potřebují je připraveno, že všechny příčky, které potřebují jsou vyzděné a opravdu nechybí nic dozdít, věnce jsou vybetonovány, kotvení na pozednice jak má být a materiál mají zajištěn. Pluli jsme asi na stém kilometru, když jsem se od mistra tesaře dozvěděl „Pane Drábek, vám tady chybí ty vyzdít příčky na které přijdou uložit trámy. Bez nich my nemůžeme pokračovat dál.“ Co jsem v té chvíli mohl asi tak dělat. Slíbil jsem, že jakmile přijedeme domů, ihned se pustím do zdění příček, aby mohli co nejdřív pokračovat.

Jakmile dorazíme domů, hned ráno vyrazíme zdít. Ale to už je úplně jiný příběh :-)

 

 

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek