staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
Jak to viděla Klíště ...

(Klíště) Na Fatru jezdí lidi z oddílu a ne jen z něj každým rokem. Už dávno jsem si tento přechod chtěla zkusit, ale až tento rok se mi to podařilo a byla jsem nadšená, překvapená, udivená, unavená a v některých momentech mě zaplavily vlny adrenalinu…..

foto

U auta si dáváme návleky, lopatky do batohu…Dazul běžky, Pípa skyalpy a já s Murzílkem sněžnice, které ve čtvrtině cesty k Šůtovským vodopádom nasazujeme. Cesta k vodopádům ubíhala celkem rychle a příjemně. Krev se mě rozproudila, slyším jen svůj dech a sem tam Murzílkovo zaklení, když se propade. Dazul nás čeká sedíc na batohu před vodopádem. Dodáváme do těla tekutiny a když už je tu i Pípa tak se vydáváme dál.

Dazul mě upozorňuje, že teď přijde trošku větší stoupání a hlavně seskok až 3m ze skály. Znám ho z fotek a vyprávění – těším se. Bohužel, letos je extrémně moc sněhu, seskok se nekoná. Než přišlo k tomu stoupání, překvapuje nás sesuv sněhu z pravého kopce. A to měl být nejklidnější úsek téhle cesty od vodopádů k místu bivaku.

Nejlíp se mi jde když mám hlavu skloněnou a dávám jednu nohu před druhou. Při nabírání sil se pak kochám výhledem na krajinu. Hlava skloněná, nohy už si zvykly na zavedené tempo, když v tom Murzílek ,, dívejte jelen a nahoře další „. Jelena jsem na vlastní oči v přírodě ještě neviděla, takže koukám a připadám si jako v dobrodružném filmu. Kolem hory, hromady sněhu, známky po spadlé lavině a jelen, který se rozbíhá směrem k nám…..

Dazule, jak dlouho ještě? Tak 200m a jsme tam. Vidím Dazula sedět na batohu. Tady dnes budeme spát? Né, ještě tak 500m a jsme tam ?.
Vytahuju čokoládu a připravuju se na těch Dazulových 500m ?

foto

Přicházím k místu přespání, kde už Dazul pracuje na záhrabu. Sundávám batoh vytahuji lopatku a jdu se přidat. Za moment je tu i Murzílek a po chvíli i Pípa. Přiznám se, že po celém dni už jsem senemohla dočkat až si dám jídlo a teplý čaj. Takže, když se udělal záhrab bylo to první co jsem udělala.

V záhrabu jsem spala poprvé, bylo to úžasné. Pravda, probleskla mě hlavou myšlenka co kdyby to spadlo…Nějak nemůžu usnout a nejsem sama. Murzílek s hlavou u východu poslouchá kroky které jde slyšet zvenčí. Za chvilku není slyšet nic.

Ráno vstáváme brzo, snídáme, balíme se a vyrážíme na cestu.

foto

Vítr celkem hodně fouká, mrzne a je šílená mlha. Rozdělujeme se do dvojic. Dazul s Pípou jdou první a já s Murzílkem v určitém odstupu za nimi. Murzílek se čas od času po pás propadne a brble, že příště bere běžky. Já jsem ráda za sněžnice.S běžkami bych v tomhle namrzlém srázu byla už dávno dole. V jednom úseku se dokonce začínám modlit, převisy jako prase, Dazul v díře…proč zrovna v tomhle místě???Dazul naštěstí v pořádku vylézá, samozřejmě se to muselo zdokumentovat, takže o pár minut strachu navíc.
Žleb všichni ve zdraví opouštíme, stojíme v kleči a zjišťuji, že jsme se asi trošku ztratili.

V tomhle počasí se není čemu divit. Voláme Irči o souřadnice chaty Pod Chlebom. Murzílek přesvědčuje chlapce, že se musíme vrátit, že jsme to přešli. Mě přesvědčovat nemusí, šla bych kamkoli, hlavně nestát na místě. Zima se mě vtírala pod rukavice, přešlapuji na místě. Irča byla rychlá a tak během chvilky pokračujeme dál.

foto

Dazul naráží na tyčku a opravdu nás vrací zpátky, potkáváme běžkaře, kteří nám potvrzují, správný směr cesty.

Hurá jsme na chatě Pod Chlebom. Dáváme si polévku, čaj a sdělujeme zážitky z cesty. Ještě nemám ani dopito a už se zvedáme k odchodu.

Pípa s Dazulem sundávají tulení pásy a po předešlé domluvě jednou napřed. Přece jenom dole jim to půjde rychleji než nám na sněžnicích.
S Murzílkem se shodujeme na tom, že z kopce se nám jde mnohem hůř než do kopce. Murzílka trápí od včerejška bolavá noha, takže sem tam když se propadne do půl pasu, slyším jak brble a proklíná všecky čerty.

Posledních pár metrů jdeme bez sněžnic a cesta ubíhá příjemně.

Sedím v autě a jsem spokojená jako želva. Konečně jsem si taky prošla Malou Fatru…….

 
 
 
18.-19.února 2012 - tradiční záhrab na Malé Fatře

(Pípa) Sníh. Všude spoustu sněhu! Jdeme Šútovskou dolinou a když se opřu o tyčky tak ty zajíždí hluboko do sněhu. Teprve na místech kde voda přetéká přes cestu a nezamrzla je vidět, že se pohybujeme asi 1,5 metru nad cestou. Dazul na svých oblíbených běžkách, Murzílek a Klíště na sněžnicích a já na skialpech.

Ze svahů kolem nás sjíždí sníh a nabaluje se do zvláštních ruliček. Cestička byla prošlapaná před posledním vydatném sněžení, ale nového sněhu na ní je hodně. U Šútovského vodopádu máme krátkou pauzu, blíž ani nejdeme, protože se boříme po kolena. Odbočujeme do údolí a problémové přechody přes potok se nekonají – ten je zamrzlý a vrstva sněhu je taková, že někde jdeme korytem aniž bychom to pozorovali. Snad jen jeden přechod byl problémový a to jen díky výstupu do prudkého svahu.

foto

Blížíme se ke kaňonu, do kterého se musí skočit. Musí - jenže za normálních podmínek a ty dnes rozhodně nejsou. Tam kde se do úzkého kaňonu skáče, nebo slézá po 3-4 metrové stěně vjíždím na lyžích! Potok pod námi je hodně hluboko, popadané kmeny jsou také pod vrstvou sněhu. Jen v jednou místě je díra a tak se můžeme pokochat pohledem do tůně hluboko pod námi. Blížíme se k vodopádu a já s obavou obhlížím svah na který musíme vystoupat, abychom se dostali k horní hraně vodopádu. A opět je všechno jinak – sesuvy (nechci použít laviny) sněhu totálně zasypaly 7 metrový vodopád a ten teď můžeme vystoupat přímo. Pod námi hučí voda, jedem po jednom a už jsme nahoře. Tady se pode mnou utrhuje kus svahu, musím sundat lyže, vydrápat se výš a zase je nasadit. Úzké údolí je plné sněhu, popadané kmeny nám nebudou dělat potíže.

foto

Kus výš se ozývají tři duté rány – a po chvíli se za mnou utrhuje kus svahu a lavina sjíždí dolů. Nestíhám ani vytáhnout kameru.

Blížíme se ke žlebu, kterým se chceme dostat na hřbet. Pozorujeme jeleny a srny vysoko na svahu nad námi, jejich stopy jsou kolem. Jeden jelen je hodně níž a tak si ho fotíme a točíme. Zachází do bočního údolíčka. Jaké překvapení, když za chvíli vychází zpět a pozoruje nás. Pak se mohutnými skoky, při kterých se boří až po plece řítí přímo na nás. Dazul je první v řadě a točí. Pak toho ale nechává a snaží se uhnout. Pozdě. Jelen ho předběhl, uhnul, udělal oblouk, oběhl nás a zmizel dole v údolí. Nezapomenutelný moment. Doufám, že jsem to pěkně natočil. Něco takového se nepodaří často.

foto

Na hřbetu je les a hlavně rovné místo, kde se dá přespat. Začínáme kutat prostor pro záhrab a oheň. Když se dostáváme na pevnou zem, díra mi dosahuje po ramena. Klíště je vyslána na dřevo, Murzílek a Dazul hrabou záhraby, já dělám prostor pro oheň. Stmívá se a rozdělávám oheň, záhraby jsou téměř hotové. Vaříme večeři, čaj a další dobroty. U ohně je teplo, vítr nám fouká vysoko nad hlavami. Nedostatek dřeva vyřešil Murzílek odlomením velkého kusu ze zbytku stromu vedle ohniště. Kolem deváté zalézáme a jdeme spát.

foto

Ráno se z vyhřátého spacáku moc nechce, ale musíme. Vítr zesílil a pěkně mrzne. Rychle vaříme čaje, snídáme, balíme věci a bychom mohli vyrazit.

Stoupáme v mlze do sedla pod Hromovým. Orientace není nic moc. Nahoře je to ještě horší. Silný vítr a mlha, vidět je tak na 50 kroků. Čeká nás travers pod Chleb a pak sestup na Chatu pod Chlebom.

Z mlhy se kolem nás vynořují bizardní útvary – pozůstatky laviny, kterou se musíme proplést. Dáváme si pozor, ale i tak se přede mnou Dazul z ničeho nic propadá do díry. Zůstává viset, a než mu přispěchám na pomoc tak se propadá dolů. Naštěstí je díra jen asi jeden a půl metru hluboká. Zůstává ležet na zádech – napřed odepnout běžky, pak batoh a teprve potom se může postavit. Podává mi věci a leze ven.

foto

Pokračujeme dál a dostáváme se na kosodřevinu. Nemáme se podle čeho orientovat a po pár stech metrech voláme Irči o souřadnice chaty. Dazul sice GPS má, ale slovenské mapy mu nefungují. Zadáváme získané souřadnice a k našemu překvapení nás to posílá zpět a dolů. Nechce se nám to zdát a tak pokračujeme vpřed. Dazul nachází značkovací tyč a tak je jasné, že se fakt musíme vrátit. Toto je cesta z chaty a Kriváň. Po chvíli potkáváme skupinku, která nám to potvrzuje. Do chaty to máme asi 500m.

foto

V teple si dáváme čaj a polievku (1423 m.n.m.). Teď se musíme rozdělit – na sněžnicích půjdou pomalu a my a pojedeme rychle. Proto jsem šel na skalpech – sundávám tulení pásy a parafín, kterým jsem opravil skluznici je krásně hladký – vloni mi na něm zůstalo lepidlo a dolů to moc nejelo. Bývalá sjezdovka je totálně rozrytá, ale na lyžích to není problém. Dazul na běžkách to má horší a jezdí cik-cak.

foto

(kritický úsek - cesta od záhrabů k Chatě pod Chlebom - díky velké mlze jsme nevěděli, kudy přesně jdeme)

Na cestě která nás dovede do Šútova je to lepší a rychle sjíždíme po úbočí dolů. Na rozcestníku Zajacová jsme spadli už o 700 výškových metrů. Na začátku Šútova (448 m.n.m.) se dělíme – Dazul jsem vrchem a já spodem. Byl u auta dřív.

Přezouváme se a přejíždíme zpět do vedlejšího údolí do kterého sejdou naši pěškaři. Nečekáme tak dlouho a už jsou tu. Přebalit věci, vrátit půjčené a jedeme domů.

 
 
 
Jak nás málem převálcoval ...

(Dazul) ... lavina spadla a Klíště i Murzílek jí stačili uniknout. Jsem asi 100 metrů před ostatnímu a vůbec jsem lavinku neslyšel. Pravidelný zvuk nořících se běžek v hlubokém sněhu vydává v tomto tichu výrazný zvuk, který přehlušuje vše ostatní. Do toho se mísí vítr, který zaplňuje zbývající prostor zvuku, který jsem schopen v tento čas vnímat. Když se dívám zpátky, zjišťuju, že se uthlo pole sněhu tlusté asi půl metru, které je dole široké možná 30 metrů. Každopádne je moc dobře, že stačili uhnout. Stejně mně to dost překvapilo. Na tomto místě jsem spadlou lavinu ještě neviděl.

foto

Pokračujeme protějším velkým lavinózním žlebem nahoru. Tohle mám za nejrizikovější úsek naší trasy. Je pod dostatečně pod nulou a ve žlebu jsou patrné zbytky spadlé laviny. Nedokážu odhadnout, zda spadla před měsícem či před týdnem. Ale tipuju, že to bylo víc než před týdnem.

Nádherné věci se dějí zpravidla, když je nejméně čekám. Asi 300 metrů nade mnou registruju jakýsi pohyb. Je to na rozhraní jasna a pásma mlhy. Zmateně se vracím pohledem zpět na místo, kde jsem cosi zvláštního registroval. Ostřím a po pár nekonečných vteřinách si teprve uvědomuju, že vidím cosi, co jsem četl v knihách E.T.Setona a možná viděl v nějakém americkém přírodovědném filmu. Tam v dáli se ze sněhu střídavě vynořuje a zanořuje hlava s malým parožím. To opravdu vypadá jako jelen, který se velmi obtížně snaží dostat přes pásmo měkého sněhu.

Okamžitě se otáčím na ostatní, kteří jsou stejně jako já ještě plni zážitku s malou lavinou - dávám jim pokyn, aby se podívali tam nahoru. Neslyší mne. A tak volám "Pípo, kameru! Rychle vytáhni kameru a toč! To jsi ještě neviděl, je tam jelen ....".

Jelen překonal obtížný úsek a my pokračujeme dál. Murzílek, který má díky své profesi fakt dobře vycvičený postřeh a zrak, jako první upozorňuje, že dalších cca 100 metrů nad jelenem, který právě zmizel v lese, jsou další tři kusy vysoké. Vím, že bych měl asi nosit býle a tak mne nepřekvapuje, že mi dělá trochu problém ty jeleny lokalizovat, ale zregistroval jsem je. Kdyby mne Murzílek neupozornil, vůbec bych si jich nevšimnul. Jeleni jsou v klidu a líně si nás prohlížejí. Po chvíli pozorování se vydávají na opačnou stranu žlebu než jejich druh, který se trápil po krk ve sněhu. Ani se je nepokouším točit. S mým mobilem Nokia N8 by to bylo zbytečné a Pípa se svou kamerou to vyhodnocuje jako "moc daleko".

Stoupáme dál. Pořád si držím odstup cca 30-50 metrů od Pípy, který moji stopu zpevňuje svými skialpy. Za ním v podobném rozestupu stoupá Murzílek a Klíště na sněžnicích. Jde to ztuha. Svah je tady opravdu prudký.

foto

Monotóní stoupání v hlubokém sněhu přerušuje občasné zaboření tyčky do "vzduchoprázdna" = je tu více sněhu než-li 140 cm. Vydržať! Můj děda říkal "To musíš ogare pomály, ale furt!" Staří lidé mají skoro vždycky pravdu.

Jelen se vrací! Před pár minutami zelezl do lesa napravo od lavinózního žlebu a teď se - nechápu proč - vrací stejnou cestou zpět. Vytahuju mobil, zapínám kameru a snažím se přiblížit objektiv Carl-Zeiss co nejblíže k "cervusovi". Až z toho budu dělat film, využiju maximálního softwarového přiblížení, aby z toho něco bylo. Jelen se blíží k otevřenému žlebu, ale postupuje strašně pomalu. Vůbec to není akční a pro díváka jsou dlouhé záběry zpravidla nudné. Navíc sudokopytník zachází do shluku ošlehaných smrků a přestává být vidět. Pokud bude prokračovat tímhle tempem, bude to trvat aspoň minutu než bude vidět. Vypínám kameru na svém mobilu.

Parožnatec se vynořuje zpoza smrčků a to už jej Pípa točí. Murzílek a Klíště zastavují a také začínají jelena bedlivě pozorovat. Jelen je už na kraji otevřeného žlebu a začíná se bořit víc a víc do sněhu. Nechápu jej. Přece o nás musí vědět.

Najednou tohle majestátné zvíře mění svůj traverzovitý směr a stáčí se po svahu. Po svahu - přesněji řečeno přímo na mně. Zrychluje. Dolů to jde vždycky rychleji než nahoru. Uvědomuju si, že jej pořád ještě neslyším, ač musí tahle masa živé hmoty dělat i ve sněhu docela silný zvuk. Soustředďuju se na mobil, který jsem mezitím rychle zapnul. Tohle přece musím zaznamenat. Vidím to pravděpodobně prvně a naposledy ve svém životě. Jelen dosáhl stabilní rychlosti a už je tak blízko, že vidím jeho ojíněnou a sněhem osypanou hlavu. Zdá se mi, že vidím i páru z jeho nozder. Tohle je skutečně fascinující. U televize bych byl u vytržení a teď to vidím nejen na vlastní oči, ale rovnou to natáčím! Sice na mobil, který se nevyrovná kameře, ale to mne v tuhle chvíli vůbec netrápí. Jsem jako přikovaný a uhranutý. Zespodu slyším, jak kdo si říká "běží přímo na tebe". Teď mi to teprve dochází. Jestliže do mne tenhle čtvrttunový kolos v takové rychlosti narazí, tak to už nerozchodím. Uvědomuju si, že mi zbývá maximálně pár sekund na to, abych něco udělal. Napadá mne jediné - uhnout mu z cesty. Zároveń si uvědomuju, že už to stejně nestihnu. Udělám jen pokus o úkrok ...

Jelen se řítí konstantní rychlostí dolů a já si uvědomuju, že pokud během dvou-tří vteřin nezmění směr, měl by mne minout. Minul.

foto

Ve vypjatých sekundách se mi zdálo, že mne musí jelen převálcovat a nebo napíchnot na své paroží. Když mne i ostatní, kteří šli v mé stopě, minul, mohl jsem teprve sebekriticky vyhodnotit, že jsem zbytečně panikařil. Stopa jelena se s tou mojí míjela o 6 -10 metrů. Stejně to byl ale silný adrenalin.      

foto

Pokračujeme vzhůru. Zastavuju se v místě, kde jelení stopa ve sněhu kříží můj směr. Hledám typickou jelení stopu, ale díry po kopytech končí asi metr pod úrovní sněhu. Je tam šero a tak se mi zdá, že v sypkém sněhu není stopa vůbec jasně patrná. Zato koryto, které jelen vytvořil svým mocným břichem. Takovou stopu dělala v neposkrvrněném svahu nafouknutá pálava když jsme s ní jezdili v zime z Bečevné.

Opuštím pásmo měkkého sněhu a velkého boření běžek. Blížím se k prvnímu schodu laviny. V místech, kde je spadlá lavina, je sníh dobře ztvrdlý. Běžka se boří jen v místech, kde je nafoukaná vrstva čerstvého sněhu. ... 

 
 
 
Jak jsem se propadl ...

(Dazul) .... Ta mlha je hnusná a odporná. Nejenže nás všechy okrádá o dimenzi pohledu s hory, ale totálně nabourává můj relativně dobrý smysl pro orientaci. Je mi jasné, že při tomhle směru musíme narazit na "rovinku" se šutrem u kterého jsme loni s Pípou bivakovali. Ale nejsem si jistý, že ten balvan nemineme. Chvilkami je vidět na 30 metrů a za pár vteřin už jen na 5 kroků.

Murzílek musí mít infrák skrzevá mlhu. Jinak si nedokážu vysvětlit, že si jako jediný z nás všimnul trigonometrické tyče, kterou jsme míjeli ve vzdálenosti sedmi metrů - aniž bych si jí všimnuli. A to přesto, že jsem věděl, že by tu někde tahle železná tyč měla být.

S Pípou jsme tuhle trasu absolvovali už několikrát a tak se občas ujišťujeme, že směr držíme správný přesto, že jdeme aniž tušíme kam. Ve vrchní kapse báglu mám GPS, ale bohužel v ní nemám nainstalované slovenské mapy, ač jsem si je poctivě zakoupil. Jakýsi sw poblém mne přinutil je vymazat a zatím jsem je neměl možnost nainstalovat zpět :-( Tuším, že takhle v praxi funguje "zákon schválnosti".

foto

Pípa mne upozorňuje, že bych neměl dál stoupat, ale držet čistý traverz nebo mírně klesat. Má pravdu. Z tohoto bočního hřebene jsme k Chatě pod Chlebom vždy mírně klesali. Snažím se od této chvíle nestoupat. 

Narážím na první ostré hranoly lavinových kupek, seraků, koulí, sněhových tabulí a dalších roztodivných tvarů. Na některých zledovatělých místech, kde není žádná vrstva nafoukaného sněhu se nelze udržet ani na tuleních pásech, tak ruce dostávají zabrat - držím to na tyčkách. Některé trhliny ve sněhové mase musím obcházet. Snažím se najít co nejlepší cestu, aby jí mohli po mně přejít i ostatní. 

Některé trhliny mají víc než 6 metrů, jiné jsou jen metrové - zima si v tomto lavinózním svahu hezky pohrála. Na některých místech z jednolité plochy vyčnívají zežloutlé trsy horské trávy, o pár metrů dál vyčnívá kousek jehličí totálně zapadané kosodřeviny a za dalších 50 metrů je vidět v trhlině trávu až v hloubce čtyř metrů. Takhle to tady vidím prvně v životě.

foto

Předemnou se z mlhy vynořuje trhlina, která se táhne šikmo s hora dolů. Odhaduju, že sněhové dno je asi tak 2 metry hluboko. Asi by bylo dobré ji obejít. Jenže pokud to budu zkoušet shora, budu se muset kousek vrátit a nastoupat asi 10 výškových metrů. Pokud to chci zkusit zdola, můžu pokračovat asi deset výškových metrů prudce šikmo dolů. Zbytečně ztrácet výšku se mi nechce. A tak skenuju trhlinový pás znovu a znovu až naráží na dvě místa, kde je přes trhlinu nafoukaný sněhový most. Tady je trhlina široká asi jen metr a půl, takže by to mohlo vyjít.

Pokouším se opatrně jednou běžkou odzkoušet, zda mne most udrží. Jde to mizerně, protože přemostění vede trhlinou šíkmo nahoru a musím k němu nastoupat asi dva kroky přes zledovatělé sněhové kvádry na kterých se ne a ne udržet. Zdá se, že ale půjde. Pípa za mnou cosi mručí, ale moc jej neslyším, protože sněhový vítr zanáší jeho slova mimo mne. Nicméně mne vidí a předpokládám, že ví, co má udělat, kdyby mne sníh neudržel. Jedna běžka už je zcela nad sněhovou průrvou. Pomalu k ní posouvám i druhou běžku. Jsem sice "docent" (= 75 kg živé váhy + bágl do 25 kg), ale vím, že neopatrně rozložená váha může velmi rychle způsobit zborcení téhle sněhové zkratky přes trhlinu. Mám takový zvláštní pocit. Uklidňuju se, že pode mnou je maximálně 2 metry díra a na dně je napadaná vrstva měkkého sněhu, tekže by se mi nemělo nic stát. Ale i vyprošťování z takové díry netrvá 5 minut a každé zbytečné držení na tomhle větru a mrazu znamená další potencionální problém. 

Opatrně posouvám běžku na protější okraj trhliny. Přenáším na ni váhu, jednu tyčku zapírám na stejný břeh, posouvám druhou běžku .... Uáááá. Jsem tu. Vyšlo to!  Moje malé vítěztví je vybojováno :-)

Zdá se, že mám za sebou nejobtížnější část naší dnešní cesty. Pokud se tedy v mlze neobjeví nějaké jiné překvápko. A únorová Malá Fatra mi každým rokem dokáže něco nového přichystat.

Otáčím se, abych zkontroloval, zda je za mnou vše vpořádku. Vypadá to, že ano. Pípa je asi 20 metrů za mnou a počíná si stejně jako já před chvílí. Zvolil stetjnou cestu. Raděj počkám, abych se ujistil, že do trhliny nezahučí. Klíště s Murzílkem už taky vychází z mlhy a vypadají, že jsou ok.

Pokračujeme vpřed - držíme si výšku nebo velmi mírně klesáme. Tady už to jde o poznání lépe. Ááááááá! Cítím jak se zadní část běžek začíná nějak nepřirozeně bořit. To není boření! To se propadám! Najednou mám celé tělo v zasněžené trhlině, rukama i běžkama se držím okrajů. Bágl mne stahuje dolů, nepevné sněhové okraje se bortí. Řvu "Pípo! Pojď rychle sem, potřebuju pomoc! Ale rychle! Mrskni s sebou! Dlouho se neudržím!". Nemůžu se podívat jak hluboká je díra pode mnou protože jsem schopen hlavu otočit o 90 stupnů do boku a periferní vidění asi nefunguje. Nebo spíš mezi mým rozáhlým tělem a okraji trhliny není průzor, kterým by bylo pode mne vidět. "Pípo, rychle! Už to fakt neudržím!" Pípa je u mne a podává mi tyčku, abych se jí chytil. Pravou rukou se pouštím okraje a rychle se přechytávám za červenou lyžařskou hůlku. Hurá. Podařilo se mi i v namrzlých rukavicích chytit. Uááá. Tyčka vyklouzává Pípovi z ruky a já klesám. Zdá se mi to jako ve zpomalené scéně nějakého filmu. Padám na bágl a tak doufám, že náraz nebude moc tvrdý..... Ticho. Zdá se mi, že se vše nějak ztišilo. Už nikam nepadám, neklouzám, jen zrychyhleně dýchám.

foto

To co tady zdlouhavě popisuju, trvalo pár vteřin. Ale dramatické okamžiky asi nelze popsat za pár vteřin. Každopádně zjišťuju, že jsem ok, žádný velký náraz jsem nepocítil a můžu hýbat rukama, nohama i hlavou. Nakonec to není tak dramatické. Díra ve které jsem se ocitl je maximálně 2 metry hluboká, takže můj pád byl asi tak z metru. Když si Pípa ověřuje, že je se mnou vše vpořádku, vytahuje kameru a pořizuje v té kose pár záběrů a fotku. Pak mi spouští kameru na tyčce ke mně dolů a já pořizuju záběr a foto zezdola. 

Na Kavkaze i na Pamíru jsem se byl podívat do přístupné ledovcové trhliny. Ve své podstatě to je podobné. I u dna téhleté díry se táhne asi půlmetrový tunel nahoru po svahu a stejný tunel mizí šikmo dolů. Patrně je tady nějaká skála či prudký svah. Ani jednoho konce nedohlédnu. Už mi otrnuje. Uvažuju, zda by nebylo zajímavé protáhnout se jedním nebo druhým tunelem a podívat se jak to vypadá tam dál. Stejně jako v jeskyni. Samozřejmě, že to zavrhuju, protože vím, že sníh a led je několikanásobně zrádnější než ostění klasických jeskyní.

Lyžařské hůlky už mám odepnuté, abych mohl točit a fotit, ale takto je nemožné se v téhle sněhové "minihrobce" postavit. Odepínám běžky a podávám je Pípovi nahoru. Snažím se odepnout namrzlý bederák mého báglu. Jde to ztuha, ale jsem úspěšný. Vykrucuju se z popruhů a krátce se dívám po celém prostoru téhle pasti. Žádné další chodby nevidím. Zkouším dno, ale opatrně. Nerad bych se propadl níže. Dno drží. Dobrá zpráva. Podávám Pípovi bágl a snažím se najít nějaký výstupek do kterého se budu moc zapřít, abych se mohl vyškrábat vzhůru. Nic tu není. A tak mi Pípa podává ruku a pomáhá mi, abych se nahoru vysoukal. Paráááááda. Jsem nahoře. Raději odstupuju od okraje otevřené trhliny a teprve pak se snažím z oblečení vysypat sníh ....

 
 
 
Články o předchozích zimních nocováních na Malé Fatře - na tomto webu
  • 2006  (Dazul, Radek, Miris, Zub a Veve)
  • 2007  (Dazul, Radek, Zub, Cipísek a Tutíno)
  • 2008  (Radek, Zub, Maťa, Fanta a Miris)
  • 2009  (Miris, Fanta a Jerry)
  • 2009  (Pípa a Dazul)
  • 2010  (Irča, Dazul, Svišť a Ondra)  
  • 2011  (Pípa a Dazul)
 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek