staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
11.-15.2.2012 - Dolomiti di Brenta

(Dazul) Loňskou lyžovačku v Dolomitech jsme svorně vyhodnotili jako naši dosavadní nejlepší akci tohoto typu a byli jsme rozhodnuti, že vyrazíme letos znovu. A tak se stalo. Standardní lyžování popisovat nebudu, každý si to může přečíst zde >>>

Tento prostor bych rád věnoval pouze jednomu dni a sice úterku 14.února 2012, kdy jsem si naplánoval jako vyvrcholení letošní lyžovačky v Dolomitech dobrodružný den.

Protože s námi nevyrazil Maťa, Svišť ani Murzílek, padla varianta dvoudenního přechodu Dolomity di Brenta se záhrabem na "náhorní planině". Vzhledem k tomu, že zdejší hory neznám a riziko propadnutí se do zasněžené skalní průrvy jsem vyhodnotil jako nepřijatelné, sólo výšlap na dva dny jsem nakonec neriskoval. Ale jednodenní procházku tam nahoře jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít.

Proto jsem si s sebou přivezl i běžky - přesněji řečeno běžky typu "backcountry", které jsou širší, mají ocelové hrany a já jsem si pro ně upravil i stoupací "tulení" pásy. Nenahradí skialpy, ale v některých terénech jsou vhodnější. A já dnes otestuju, jak se hodí na výlet mého typu.

Od loňska mne fascinovala „několikamálokilometrová“ oblast nad Passo Groste (2444 mnm) mezi vrcholy Pietra Grande (2936 mnm) a Cima Brenta (3150 mnm) - nazval jsem si ji sám pro sebe "náhorní planinou" - byť jí samozřejmě není.

foto

Využil jsem toho, že jsme si koupili třidenní skipas na celý skiareál a já se tak můžu dostat z vesnice Daolasa (814 mnm) kabinkovou lanovkou do výšky 2040 mnm a pak sedačkovou lanovkou na Monte Vigo (2179 mnm) k horské chatě Orso Bruno (Medvěd Bruno).
Odtud sjíždím červenou sjezdovkou do údolí, ke stanici Genziana (1800 mnm).
Jízda s báglíkem na zádech má svá specifika, ale nečiní mi naštěstí žádné problémy. Zato zledovatělá místa na prudších úsecích červené sjezdovky dala ocelovým hranám běžek zabrat. Místy jsem si připadal jako na snowboardu :-( Přesto se mi podařilo sjezdovku zdolat bez ztráty kytičky.
Tady je rozhraní ski areálu Folgarida - Marileva a ski areálu Madonna di Campiglio. Ale protože jsme před pár dny zvolili prozíravě dražší variantu skipasu (111 eur na 3 dny - všude), mohu bez problémů pokračovat dál čtyřsedadlovým Genziana expresem. Ten mne vyváží na další hřeben (2143 mnm). Odtud se vydávám po modrých sjezdovkách dolů do Madonna di Campiglio (1524 mnm). Na těchto sjezdovkách si dávám bacha jen na snowboardisty a jezdce typu neřízená střela, ostatními se necítím ohrožený.
Už se neskutečně těším nahoru. Tam budu sám a vychutnám si tyhle hory tak jak potřebuju. Nerušen, nerozptylován, oddán trekové vigilii. Žádný snímek mi nezkazí fotící se rodinka či skupina zmatených turistů na sněžnicích.

Z Madonny di Campiglio (1524 mnm) se nechávám vyvéz 5,5 km dlouhou kabinkovou lanovkou do Passo Groste (2444 mnm). Je kýčovité azuro a ubíhající pohled z kabinky nalevo i napravo stojí opravdu za to. Tady může pořídit ukázkové reklamní foto každý ňouma.

foto

Kdybych sjel asi kilometr dolů, mohl bych se nechat vyvézt šesti sedačkovou lanovkou Grosté expres o 60 výškových metrů výše. Ale davy lidí na upravené sjezdovce mne odrazují a rozhoduju se pro výstup do sedla pod Pietra Grande na Passo del Grosté (2442 mnm).

Dívám na teploměr umístěný v závětří na slunném místě - ukazuje -8 stupňů celsia. Ideální počasí. I když se mi podaří nastoupat o čtvrt kiláku výše a bude tam vyfukovat, víc než -20 tam nebude. A na to jsem vybavený.

V sedle Passo del Grosté potkávám pár turistů, kteří se zde vypravili z pár set metrů vzdálené horské chaty, přímo u stanice lanovky. Měli s sebou malého psíka v červené dečce. Takového pinčla, něco jako pražský krysařík. Bylo mi ho líto. Jestliže sejde z tvrdého sněhu a zapadne do měkké návěje, bez pomocí páníčků bídně zhyne. Naštěstí pro něj, jej měli na vodítku.

foto

Vyrazil jsem po východní straně sedla směrem k jihu - soudě dle slunce. Osaměl jsem. Tady už to začíná být doopravdy.

Snažím se držet na vyfoukaném ztvrdlém sněhu. I když mírně stoupám, tulení pásy na tomto sněhu spolehlivě drží. Ale nemohu se vyhnout pásmům s měkkým sněhem. To jsou ty zrádné místa, lyže se nevyzpytatelně boří i nad kolena. Asi po padesátém zaboření si osvojuju techniku vyproštění hluboce zanořené běžky. Nepravděpodobnější se ukazuje běžkou 6x - 10x prudce sunout dopředu a dozadu. Tím se vytvoří cca metrový tunel, který pak jde relativně snadno prorazit šikmým pohybem běžky nahoru. Do konce dnešní cesty používám výhradně tuto techniku.

Tady nahoře je zvláštní ticho. Vítr je klidný a vůbec jej nevnímám. Za to dobře vnímám zvuk sněhu. Tedy přesněji zvuk který vyvolává běžka, když přejíždí po různých plochách sněhu. Od lahodně znějícího křupavého tónu, přes občasné tajůplné zakvílení po temně dunivý zvuk signalizující, ze bude lepší tohle místo rychle opustit. A dvakrát jsem dnes zaznamenal taky sněhový zvuk vzdálené bouřky - to když jsem při jízdě po prudkém úbočí strhl plotnu sněhu. Opět jsem si ověřil, že je dobré "být připraven" a zvuk sněhu dobře vnímat.

K úpatí monumentálně vyhlížející hory která stojí před Cima Brenta (snad se jmenuje Cima Grostè?) to mám něco pres kilometr. Ale není to rovná cesta. Musím kličkovat mezi částečně zasněženými trhlinami skalnatého masivu, překonávat jakési nepravidelné terasy a objíždět nedůvěryhodně vypadající sněhové závrty.

foto

Sníh je tady skutečně nevyzpytatelný. A klame. Často se mi stává, že jej přečtu jako bezproblémový a s důvěrou se opřu o tyčku, abych se odrazil při dalším kroku - a ouha! Tyčka zajede do sněhu místo očekávaných 15 cm rovných 80 cm. A když to zkouším znovu, zajede 140 cm dlouhá tyčka do sněhu celá a pořád necítím konec.

Ještě že je nádherné počasí. Být zataženo a víc pod nulou, musel bych použít obrat typu "sviňské podmínky". Takto je to naštěstí jen příjemné treningové pokoušení :-)

Moje "stolová hora" jak z údolí vypadá Cima Grostè není pravděpodobně dostupná na lyžích. Z mého směru nevidím žádnou přístupovou cestu pro nás normální smrtelníky na lyžích. Ale snažím se ji částečně obejít abych se na ni mohl podívat z východní strany. Představa , že bych se dnes mohl vyškrábat i s běžkami na skoro třítisícový vrchol je velmi lákavá.

Asi po další půlhodině jízdy se dostávám k východnímu úpatí. Narážím na částečně zaváté stopy po dvou skialpinistech. Podle stavu stop odhaduju, že tu jeli před dvěma dny. A jeli směrem, kde mířím i já. Evidentně se stejnou cestou i vraceli. Trochu mne mrzí, že podobný nápad jako já měl taky někdo jiný, ale za ty roky jsem si na cimrmanovský syndrom zvykl :-) Alespoň se začínám pohybovat o poznání rychleji. Ve stopě je to skutečně lepší.

foto

Stopa míří šikmo k vrcholu "stolové hory". To vypadá vskutku nadějně. Nahoru to určitě nepůjde snadno a dolů to půjde ještě hůř, ale jestliže to dokázali ti dva přede mnou, není důvod, abych to nedokázal i já. Čím víc stoupám a přibližuju se k hoře, tím pozorněji se dívám po skalním srázu a hledám kudy může vést cesta.

Bez sněhu tam určitě vede nějaká zajištěná ferata pro zdatnější turisty. Nevidím ale nikde žádné žebříky, kovové chyty či lanové fixy. Pokud tu skutečně někde jsou, je na nich minimálně metr sněhu.

Dostávám se přes 2600 mnm. Mám s sebou sice GPS, kde si můžu nadmořskou výšku poměrně přesně odečíst, ale nechce se mi ji vytahovat. Tady už docela slušně vyfukuje a teplota tu klesla minimálně o deset stupňů. I když mám na své Sherpa bundě kuklu, která chrání tváře, nenasazuju ji. Trvá to moc dlouho. Ale kapuci mám nasazenou během 5 vteřin. Dopínám ji na suchý zip až pod nos. Tím pádem vydechuju ústy do okraje kapuce a ta směřuje horký dech pod brýle. Ty se okamžitě zamlžují zevnitř a namrzají. Viditelnost s mi rapidně snižuje a tak musím brýle sundat. Naštěstí jsem se dostal do stínu hory a oči to zvládají. Brýle dávám odmrazit do náprsní kapsy bundy.

Vyjetá stopa se pozvolna ztrácí kousek u skalnaté zdí. Odtud už to na lyžích dál nejde. Pokud postupovali dál, museli mít mačky a cepín nebo kladiva. A lano na jištění. Museli by se tady nastrojit a určitě by si udělali u skály ve sněhu plošinku na odkládání věcí. V tomto ztvrdlém sněhu by si asi pomohli cepínem. A já tu nic nevidím. Takovou úpravu by vítr nestačil zafoukat. Pravděpodobnější je, že to tady skialpinisté obrátili nazpět.
Zastavuju se a odpočívám. Z termosky si nalévám horký čaj s trnkovýma kapkama. Chutná fantasticky. Irča umí slivku do čaje správně nadávkovat.

V kolika metrech asi můžu být? GPS se mi nechce z báglu vytahovat a tak si tipuju - asi 2700 mnm. Ještě se chvíli kochám pohledem na úžasné panorama Dolomity di Brenta, otočen převážně k větru zády. Pozoruju siluetu hory, která díky nádherně nasvícenému větrnému závoji sněhu, vířícímu se na skalnatém okraji, vytváří fantastkní úkaz srovnatelný snad jenom s polární září.

Začínám sestup. Až do Madonny di Campiglio to je skoro 1200 výškových metrů. To co jsem namáhavě vystoupal ze sedla nahoru, sjíždím po vyšlapané stopě asi tak během sedmi minut.

Tady už je opět příjemných mínus osm. Sundávám kapuci a nasazuju Irčiny sluneční brýle. Už jsem mimo stín hory a s brýlemi je lépe vidět na cestu.

Na místě zvaném Grostedi (2550 mnm) odpočívám pořádně. To ještě netuším, že to je na dalších pět hodin, můj poslední odpočinek.

Vyzouvám si lyže a ušlapávám si kolečko na odložení báglu. Tady pokřtím svůj nový ešus, který mi ježíšek (ale mám vážné podezření, že to byla spíš Irča) daroval na vánoce. Tahle nadmořská výška, opuštěné místo a sněhové podmínky jsou důstojným prostředím pro první vaření. Vzhledem k tomu, že můj dosluhující ešus mi koupil tatínek před třiatřiceti lety, nemohu se vynadívat na stávající moderní jídelní misku. Je objemově menší, má jinak řešené držadlo, vypadá jednodušeji, údajně je méně zdraví škodlivá a vleze se do ní přesně malá plynová kartuš i vařič.

Plynový vařič zapaluju snadno a s úsměvem si vybavuju historku jak jsem si skoro před čtvrtstoletím na Pamíru, v pěti tisících metrech taky po zapálení benzinového vařiče takhle liboval. Chvíli po tom vařič explodoval a já byl další den či dva bez teplého jídla. Tady bych výbuch vařiče oželel mnohem lépe než tehdy.

Roztápím sníh na polévku. Bude nudlovka značky Vitana - hovězí. Za 10 minut voda vře a za dalších 10 minut už jim. I na chatě by to trvalo asi tak stejně dlouho než by mne obsloužili. Teplou polévku zapíjím horkým čajem z termosky a pak opřený o skálu odpočívám a trávím. Slunce příjemně hřeje.

Jsou dvě hodiny odpoledne a je čas vyrazit dolů. Umývám ešus ve sněhu, balím vařič, nahazuju báglík a zapínám prsní a bederní popruh. Nasazuju běžky a pouštím se do sestupu.
Zprvu to jde velmi dobře. Tedy pomíjím-li občasné zaboření se do sněhu či pád Obojího začíná od tohoto okamžiku exponenciálně přibývat.

Teoreticky by tady někde měla vést nějaká značená cesta, ale značení v Dolomitech se nedá s turistickým značením kdekoliv v Česku srovnat. České (a Slovenské) turistické značení ubíjí a otupuje v člověku schopnost přirozené orientace.

V terénu posetém trhlinami a kameny rozličné velikosti se vhodná trasa hledá obtížně, protože netuším jak se terén změní za dalších 30 metrů. Nevím zda tam bude průrva, kterou bude potřeba obejít nebo několikametrový schod k vůli kterému se bude potřeba vrátit. A tak mám jistotu cesty zpravidla jen na 10 až 20 metrů. Delší úseky se mi málokdy podařilo najednou ujet.

Vždycky když mám pocit, že tam za tím velkým puklým balvanem už musí být hrana ze které uvidím přehledně kudy mám postupovat, objeví se dalších 50-100 metrů táhlé šikminy za kterou není nic vidět. Jsou okamžiky, kdy bych rád uměl vyskočit aspoň 10 metrů a z té výšky pohlédl za nejbližší obzor. Třeba zrovna teď. Ale tak vysoko skákat neumím a tak spoléhám na svůj instinkt. Snad mne nezklame.

Konečně nastal ten okamžik a já stanul na hraně odkud bylo vidět téměř vše pode mnou. Údolí mne ohromilo svojí rozlehlostí a členitostí. Než se dostanu k pásmu kosodřeviny, čeká mne ještě pořádná makačka. Uvědomuju si, že se nemám šanci dostat k nějaké stanici lanovky do 15:45 (to by bylo reálné se nechat dovézt až do vesnice Daolasa, kde máme zaparkované auto). Pokouším se tedy dovolat Irči, že budu potřebovat vyzvednout v Madonna di Campiglio. Je nedostupná. Zkouším Milana - je to stejné. Tak to zkusím později.

Svah se zdá pár set metrů holý, dobře zasněžený. O to víc je prudší. Sklon odhaduju na víc než padesát stupňů. Je jasné, že jej budu muset traverzovat. Kdyby mi to ujelo a já se na svahu neudržel, sklouzl bych se pár desítek metrů než bych se zachytil na měkčím sněhu.

Při traverzovité jízdě směrem do údolí se dostávám na vrchol klesajícího bočního hřebínku a zvědavě nakukuju přes hranu jestli není na druhé straně schůdnější "cesta". Není.
Konečně narážím na první keřík kosodřeviny. Roste ze spáry na dvoumetrovém balvanu. Udivuje mne jak málo toho tahle sympatická dřevina k životu potřebuje.

Dostávám se k ještě prudšímu svahu. Tady budu muset běžky sundat. Můžu si vybrat zda budu postupovat rovně přes pruh kosodřeviny nebo vpravo zasněženým žlebem. Pruh kosodřeviny se táhne asi až dolů k relativní údolní rovině. Zasněžený žleb se táhne až dolů taky, ale v něm se nemám čeho zachytit. Rozhoduju se pro kosodřevinu.

Prvních sto či dvě stě metrů mám tyčky a běžky v rukách a zvládám se při tom držet houževnatých jehličnatých větví. Prudký svah se ale stává ještě prudším a poznávám, že takhle to dál nepůjde. Musím se tyček i lyží zbavit a uvolnit si ruce. Připnutí na bágl zavrhuju, protože by mi lyže vadily při spouštění. Terén vyžadoval se místy proplazit průrvou, občas se ohnout do pravého úhlu a celou škálu dalších prostocviků. Pominu-li variantu, že tady běžky s tyčkami zanechám, zbývalo mi už jen je hodit z cca dvacetimetrového srázu dolů.

Budu muset přehodit úsek, který je mimo mé zorné pole. Aby lyže nespadly na kameny pod srázem a byly ještě použitelné pro další cestu, musím je hodit aspoň 10 metrů před sebe. To bych mohl zvládnout. Uchopím tedy první běžku do ruky jako oštěp a chvíli váhám zda ji hodit špičkou dopředu nebo raději dozadu. Hážu špicí dopředu. V případě, že se lyže po dopadu nezabodne a bude ujíždět do údolí, narazí nejspíš do nějakého šutru nebo do kosodřeviny. Náraz špicí by měla lyže přežít snáz. Nejdřív ale hážu tyčky. První dopadla přesně do slepého zorného pole. Druhou už vidím. Nezabodla se a ujíždí dalších třicet metrů od místa dopadu.

Tak, teď musím hodit běžku. Raz, dva, tři, teď! Běžka letí a stejně jako první tyčka se ztrácí v prostoru, který nemám pod svou kontrolou. Možná uvízla v kosodřevině. Nevadí, budu slézat ve směru hodu a měl bych na ni narazit. Uvolním ji a hodím dolů. Hod druhé lyže je úspěšnější co do délky, ale laminátová potvora nabírá po dopadu rychlost a divoce se řítí do dvě stě metrů vzdáleného, souvislého pásma kosodřeviny. No potěš. Doufám, že ji tam najdu. Nestačím ani domyslet varianty hledání a běžka se s drnčením zastavuje o středně velký balvan. Čelní náraz. Snad to přežila.

Tak a teď se můžu v klidu pustit s volnýma rukama do sestupu skalnatým srázem. Přidržovat se budu kosodřeviny. Vybírám si raději silnější větve, ale po chvíli si uvědomuju, co v praxi znamená že tonoucí se i stébla chytá.

Prvních pět výškových metrů zdolávám v pohodě a napadá mne, že bych se mohl živit jako Tarzan. Asi jsem měl tuhle myšlenku rychle zapudit, protože jak říká teta Kateřina "pýcha předchází pád". A málem k němu došlo.

Stojím na malé skalnaté římse, přidržuju se jedné větve a pode mnou asi sedmimetrová stěna. A ke všemu v ní neroste ani keřík kosodřeviny, takže se nemám po čem spouštět. A jsem v pytli. Teda na římse.

Zbývá mi jen těch mizerných sedm výškových metrů a pak už žádné horolezecké exhibice. Skočit to? A co když je pod sněhem nějaký špičatý šutr? Ne. To není dobrý nápad. Skákal jsem do sněhu sice i z větší výšky, ale to jsem vždy věděl, do čeho skáču.

Vyškrábat se zpátky nahoru a zkusit jinou cestu? Zkusím to tři metry do leva, přes prudký sněhový mini žleb, za kterým je svislý pruh kosodřeviny až dolů. Otáčím se ke skála, zavěšuju se na krajní větev a vyhýbám se co nejvíc do leva. Na to abych dosáhl na další kosodřevinu mi chybí asi metr a půl. Možná bych to doskočil a za halůzku se zachytil. Ale co když se v namrzlé rukavici nechytím a větev mi v dlani proklouzne? Pak mne čeká sedmimetrový sešup po břiše, zakončený těmi vyčnívajícími šutry.

Srdce mi buší až to není příjemné. Odhazuju ze stěny asi půlmetrovou přilepenou a namrzlou vrstvu sněhu, abych si přesun pojistil nějakým dobrým stupem ve skále. Zbytečná práce. Skála je tady téměř hladká a bez solidního stupu. I v létě bych váhal.

Tak to zkusím vpravo. Tady je sníh tvrdší a vzdálenost k nejbližší větvi jen o půl metru větší. Zkouším to tak, že si ve ztvrdlém sněhu vykopu lyžákem schůdek a udělám díry pro ruce tak, abych je do nich zanořil až po ramena. Zdá se, že se tak můžu udržet i kdyby se stup pro nohu urval. Jdu do toho. Je pár stupňů pod nulou a mně vyskakují na čele kapičky potu. Taky moje tepová frekvence je vysoce nad normálem. Hlavně ani pomalu ani rychle.

Ufff. Podařilo se. Stojím o tři metry vedle, ve stejné výšce, ale za to mezi kosodřevinou, která roste i ve skále.
Chvíli odpočívám a pak se pouštím do zdolání posledního, nejprudšího úseku. Spouštím se opět po kosodřevině. Poslední větev konči asi tři metry nad zemí. Zavěšuju se na ni a zbývající metr skáču. Zapíchl jsem do měkkého a po pás. Dostavuje se eufórie z toho, že se mi nic nestalo, že jsem to zvládl.

První běžku nacházím kousek od úpatí stěny. Vedle ní je i tyčka. Protože se bořím sedám na lyži a jedu po zadku dolů ze svahu k další hůlce. Nějak se mi to rozjíždí a nestačím v té rychlosti tyčku zachytit. Musím se pro ni doplazit zpět.
U druhé běžky s úlevou zjišťuju, že je v naprostém pořádku. Paráda.

Teď už mně čeká ta jednodušší část cesty. Teda, myslel jsem si to prvních deset metrů překonávání kosodřeviny.
Odhadoval jsem, že pásmo kosodřeviny zdolám během půlhodinky. Ne vždy mám dobrý odhad. Tady jsem jej rozhodně neměl.

Během první tři čtvrtě hodiny zvládám techniku jízdy po větvích kosodřeviny. Není podmínkou, aby byly větve zasněžené, tulení pásy umí klouzat po jehličí i po kůře.
Dobře si osvojuji vyndávání běžky vklíněné mezi změť větví. Nejprve přestanu klít a omlouvat se bohu, zhluboka dýchám a tiše si opakuju formulku „natočíme-li nejdelší osten tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem …“ a přesně tak manipuluju s běžkou.
Mezi kosodřevinou bývají někdy i tři metry volného prostoru, kde se mohu sklouznout na běžkách. Napočítal jsem takových míst alespoň šest.

Žuch. Převážil jsem se na napruženém jehličnanu a propadl se dva metry do zasněžené díry. Nevím proč mne to napadlo až nyní, ale co když je někde tady zalezlý medvěd? Na Malé Fatře jsme v tuto dobu pravidelně míjeli i dvoje čerstvé medvědí stopy. Začínám mít takový divný pocit. Z díry mi to trvá déle než bych si představoval. Za tu dobu by mně huňáč stačil i strávit. Pro jistotu si v duchu přehrávám situaci jak bych se asi měl zachovat, kdybych na medvěda narazil. Odepnout běžky, odhodit bágl, držet si pořád aspoň jednu tyčku k iluzorní obraně, vyškrábat se na nejbližší strmý šutr abych mohl tyčkou odrážet smraďocha. Hrát mrtvého jsem okamžitě zavrhl. Po zbývající plahočení v kosodřevině jsem se toho divného pocitu nezbavil.

foto

Když jsem narazil na liščí stopy, trochu jsem se uklidnil. Liška to tu zná určitě lépe než já a medvěda by jen tak neprovokovala. Její stopa míří směrem, kde tuším vychozený trek. Liška není hloupá. Určitě jde takovou cestou, kde nemusí překonávat zbytečně moc překážek.

Opravdu. Od této chvíle se držím přesně stop lišky a zjišťuju, že se téměř vůbec nemusím prodírat kosodřevinou, pohybuju se o poznání rychleji a téměř se nebořím do sněhu. Liška je fakt chytrá.
Na horský chodníček ve svahu musím pár výškových metrů vystoupat i když vím, že tu výšku za chvíli zase ztratím. Ale tam už se snad budu pohybovat rychleji. Za hodinku je tma jak v pytli a i když mám čelovku, lépe se mi bude sjíždět za světla.

Na chodníku jsou patrny velmi staré stopy po skialpech. Dlouho tu nesněžilo, klidně mohou být staré i tři týdny. Můj postup se zrychluje, jsou místa, kde to pouštím.

foto

Nějak jsem se rozepsal – cesta z Itálie nám autem trvá 10 hodin a já ten čas využívám k psaní tohoto článku na iPadu. Víc jsem toho nestihl napsat a tak na konec připojuji jen praktické srovnání skualpů a backcountry.


 
 
 
Praktické srovnání BC a skialpů v netradičním terénu
Srovnám- li skialpové lyže s backcountry (BC) běžkama v terénu, který jsem dnes překonával, mírné plus je na straně backcountry.
V kabince lanovky to je jedno, lyže se vezou ve stojanu na dveřích kabiny. Malou výhodou je příjemnější přesun s lyžemi v ruce - běžky jsou sice delší, ale lehčí než skialpy s vázáním. Především se mi lépe chodí v lyžácích pro backcountry než ve skialpových botách.
Při sjíždění modré sjezdovky s báglíkem na zádech jsem jakž takž držel tempo s průměrnými lyžaři. Na červené sjezdovce bych jednoznačně měnil za skialpy - tady jsem mohl konkurovat dětem do šesti let a lyžařům začátečníkům. Na černou sjezdovku jsem si s backcountry netroufnul. Každopádně jsem nahoře nasadil tulení pásy a po celou dobu byl rád, že je mám nasazené.
Po vysednutí z poslední lanovky a stoupání do cca 30 stupňů jsem si připadal na běžkách mrštnější. Při sjezdech po hranách návějí bych si na skialpech vedl asi lépe. Při prudkých sjezdech kolem velkých balvanů by si skialpy stály taky lépe, ovšem pozor - kdyby tu nebyl takový sníh jaký tu byl. I na svých dvoumetrových běžkách jsem se občas zabořil nad kolena. Na kratších skialpech (srovnával jsem s běžnými carvingovými sjezdovkami) by se bořilo častěji a hlouběji.
Úzké úseky, které jsem sjížděl po zadku bez běžek bych si na skialpech netroufal sjet taky. Takže tady to vyšlo nastejno.
Na skalnatém srázu, který jsem zdolával bez běžek, jsou ve výhodě běžky - skialpy bych si asi netroufnul hodit dolů- jejich vázání je přece jen háklivější.
Při překonávání kosodřevinového pásu bych volil také backcountry - jejich délka je paradoxně i výhodou při překonávání i více než metrový mezer mezi stromky kosodřeviny. Kratší lyže by se častěji propadávaly a s těžšími lyžáky bych se více unavil.
Na chodníčku, kde se střídal sjezd s pohybem "běžkařskou technikou" běžky byly určitě výhodou.
Shrnuto - měl-li bych naprosto stejnou trasu za stejných sněhových podmínek absolvovat znovu a mohl si zvolit mezi skialpy a backcountry, jednoznačně bych volil běžky.
 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek