staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
27.-29.10.2011 - Přechod Nízkých Tater

(Dazul) Po loňském fantastickém přechodu Nízkých Tater z Telgártu (dříve Švermova :-)) přes Štefánikovu chatu na Srdiečko, jsem si umanul, že si přechod zopakuju. Už v září jsem to nadhodil Irči a byl jsem velmi příjemně potěšen, že přikývla. Ještě víc mne potěšila výrokem (když mi oznamovala, že s námi nevyrazí její sestra Jana) "... my přece k vůli počasí akci nerušíme".   

Čtvrteční ráno jsem kmital na šestou ranní do Valmezu pro nějaké kolena na dokončení odpadu v základech našeho valašského Machu Pichu. Tuto bezvýznamnou příhodu zmiňuji jen proto, abych uvedl v souvislost to, že jsem za tmy, cestou z Valmezu přes Lazy, prvně v životě viděl tak z blízka živého daňka. Daňka (mimo Wabiho) jsem samozřejmě naživo už viděl, ale to bylo za svítání, když šel na pastvu. A taky to bylo na vzdálenost cca 60-90 metrů. A hlavně už to bude hodně přes čtvrt století. Proto si myslím, že tato událost stojí za zaznamenání :-) Dnešní daněk z ničehonic vystoupil 6-8 metrů  přede mnou z levého kraje lesní cesty a minimálně 10 metrů si to pozvolna kráčel ve směru jízdy mého autíčka. Pak se mu dálková světla zdála v tuto tmavou ranní dobu zřejmě nepřirozená a tak se na chvíli zastavil, přiblble se na mne podíval a pak odskákal doprava, směrem k Trojáku. Nevím, kdo z nás byl zmatenější. Ani jsem nestačil spočítat kolikaterák to byl. Ale to jenom proto, že jsem uváděl svůj dotykový mobil N8 ze spícího stavu do stavu, kdy může točit HD video :-(  Z dnešního setkání odcházel daňek jako jednoznačný vítěz. Ale já byl taky spokojený - i když mne ta uniklá videotrofej hodně mrzí :-(

foto

Odjezd do Nízkých Tater jsme naplánovali na čtvrtek večer. Z práce jsme dorazili před 18:00. Zdendáš už byl v DBCB na dvoudenní oddílové akci a Pája s rovery na oddílovém srubu v Dinoticách. V klidu jsme se s Irčou nabalili a v 19:30 jsem zvonil u Fanty doma, abych si vypůjčil oddílový plynový vařič Coleman. Za ty roky jsme si totiž ještě vlastní vařič nepořídili. A taky nemáme ani vlastní stan. Asi to je zbytečné :-)

V Žilině večeříme v Mc Donaldu - to je cca 21:15. Pak (řídí jako obvykle Irča) jedeme až za Pohorelů. Tam mne Irča budí, abych to dojel. Má za sebou přes čtyři hodiny řízení. Do Šumiace to je už cca 10 km, takže mi to může bez obav svěřit :-) Cesta na Královu holu musí vést určitě z horního konce dědiny, ale přesto se náchávám navigovat GPS, abych se v tom bludišti ulic a uliček neztratil. Asfaltová cesta stoupá hezky nahoru a po půlkilometru za poslední chalupou se najednou z ničehonic mění na polňačku. Vzhledem k tomu, že je v lepším stavu než ta, po které jezdíme na paseky ke stavbě našeho domečku, hodnotím ji jako velmi luxusní polní cestu. Náš Opel Corsa 0,9 se trochu zadýchával a ručička teploměru pomalu ale jistě stoupala k červenému poli, ale venkovní teplota 0,5 stupně celsia napomáhala k tomu, že nebylo nutno zastavovat a nechat autíčko vydýchat. Po cca 6 km se luxusní polňačka opět z ničeho nic změnila na docela kvalitní asfaltovou cestu. Po ní jsme zbývajících cca 5-6 km dojeli v pohodě až k vysílači na Královéj holi. Jenom jsem musel poslední 2 kilometry zpomalit, protože jsme se dostali do pásma sněhu a cesta byla místy trochu zledovatělá, obohacená nepravidelnými návějemi.

Nahoře, asi 50 metrů od vysílače jsem vysadil Irču i s báglama, vytáhl si turistickou GPS, čelovku, zkontroloval mobil, dal do kapsy něco sušených jablek a vyrazil zpátky do údolí, zanechav Irču jejímu osudu. Neměl jsem obavy - místo, kde chceme přespat zná od loňska, když jsme se tam uchýlili před pořádnou fujkou. A kdyby byl nějaký problém, zavolá  mi. Mezitím co se Irča nahoře usalaší a nachystá mi spacák s karimatkou, já dovezu zaparkovat auto do Šumiace a pak to vyběhnu zpátky nahoru.

Auto jsem zaparkoval na místním náměstí před Obecným úradom - tady jej snad nikdo nevybere. Přesně v 1:59 vyrážím od auta zpět na Královu holu. Celá dědina spí, ale pouliční osvětlení funguje. Čelovku můžu zatím nechat v kapse. A tak jsem v rychlém tempu chůze, které pravidelně střídám s krátkými úseky běhu, poměrně rychle na konci asfaltové cesty. Mám za sebou první kilometr. Ještě dalších 11 a budu nahoře. Kdyby to šlo hodně dobře, mohl bych tam být mezi čtvrtou a půlpátou ráno.

 foto

Cesta ze Šumiace na Královu holu se hodně klikatí a pokud bych šel přímo nahoru, mohl bych ušetřit nejen kilometry, ale i čas - přesto všechno, že to bude vykoupeno drsnějším stoupáním. Při míjení prvního potoka jsem se rozhodl, že to zkusím. Vytahuju čelovku i GPS a ověřuju svoji úvahu, že kdybych se držel potoka a pozůstatku vozové cesty vedle něj, musím za pár kiláků narazit přímo na začátek asfaltové cesty k vysílači. Je to skutečně tak. Za svitu čelovku odbočuju z luxusní cesty na jakýsi průsek ze kterého potůček vytéká. Míjím prázdnou betonovou protipovodňovou zadržovací hráz a za ní se nenápadně mění potůček i cesta v jedno. Nu což, tak už to ve vysokých horách občas bývá. Alespoň otestuju své jedenáct let staré, kožené goretexové boty. Je to s podivem, ale ačkoliv jsem s nimi od zářiového výstupu na Triglav nic nedělal, zdá se, že drží. 

Při svitu čelovky vypadají spodní strany listů všech stromů jako by na nich byla námraza. Vynikají buky. Působí tak věrohodně, že se dokonce zastavuju a prohlížím si malý buček z blízka. Samozřejmě, že to není námraza, to jen v kontrastu s okolní uhelnatou tmou odráží spodní, světlejší strana listů více světla - a efekt ojínění je na první pohled k nerozeznání od skutečnosti.

Po dalším kilometru opouštím potok i cestu a škrábu se lesem přímo nahoru. Tady to už je místy prales - stromy na sobě tak, jak padly. Občas narazím na vrstevnicovou pěšinku a vždy hrdinně odolám nutkání se dát po ní. Místo toho pokračuju kolmo na ní, pořád vzhůru.

Je tu ticho. Úžasné ticho. Už dlouho jsem si takové ticho nevychutnal. V takovém tichu by se ke mně bezhlučně nepříblížil ani vlk.

foto

Kolem 2:55 přicházím na asfaltovou cestu. Přímo po ní to je k vysílači už jen 6 km. Po asfaltu ale kráčím jen pár metrů. Jednak mne neustále fascinují ta dvě červená signální světla na stožáru a  taky narážím na turistický rozcestník v Predném sedle (1451 m.n.m.). Modrá značka vede přímo nahoru a turistický ukazatel hlásí, že to je na Královu holu 1:30 h. Asi za 2 kilometry přibývá sněhu a občas se dostávám do míst, kde se bořím po kotníky. Nepříjemně to zpomaluje chůzi. Ještě, že lezu nahoru nalehko bez báglu! Sníh za chvíli začínám ignorovat, ale vítr, ten mi začíná být hodně nepříjemný. Zapomněl jsem si z báglu vzít čepici a na bundě mi chybí kapuce. Normálně si ji odepínám, protože mi zavazí, ale nyní bych docela rád, aby mi zavazela :-(

Je 3:50 a jsem u Irči a svého spacáku. V malé místnůsce, otevřené pro pocestné nonstop, je teplo. Převlékám propocené triko a zalézám do pelíšku. Kolem 8:00 bych rád, abychom vyrazili a tak si chci zbývající čtyři hodinky spánku vychutnat. Usínám s dobrým pocitem, že jsem si "ušetřil" zkratkou-nábližkou kolem 6 km. Nemohu nevzpomenout prastarého oddílového hesla "je to sice dál, ale za to je tam horší cesta" :-)

 foto

Myslel jsem, že budu spát jako když mne hodí do vody, ale svištící vítr za skly místnůstky mne minimálně 20x probral. Přesto jsem si dobře odpočinul a v 7:20, když už bylo mlhavé světlo, jsem zavelel, že balíme, snídáme a vyražíme. Vítr, jako vždy na tomto místě, vzbuzoval respekt. Tady se každý v praxi může přesvědčit proč se říká, že "proti větru nenačůráš".

Vrcholový rozcestník na Královej holi (1948 m.n.m.) je jen pár metrů od mohutné budovy vysílače, ale vlny mlhy byly tak mocné, že od něj občas nebylo budovu na pár sekund vidět. Ale od tyče k tyči vidět bylo a tak jsme se vydali po hřebenu na Strednů holu (1876 m.n.m.), která byla cca 40 minut před námi.

Přes návaly mraků, které se přes nás v nepravidelných inervalech přelévaly, bylo vidět modrou oblohu, která slibovala, že se dnešní den musí vydařit. A taky, že ano. Mraky nám umožňovaly čím dál tím delší výhledy na panorama Vysokých Tater a dominantního Gerlachovského štítu. Smířen s tím, že mi brzy dojde baterie, fotil jsem a točil až mi ruce mrzly. Zmrzlé ruce jsou věčným problémem fotografa v takovýchto podmínkách. Zvykl jsem si. Ruce ohřeju, baterku dobiju, ale právě tyhle momenty už později nezachytím ....

Pohodovým tempem pokračujeme po hřebeni pořád na západ (- přirozeně :-) ). Na sněhu je vidět stopy asi 4 lidí, kteří tu před námi prošli včera. Ale nikoho nepotkáváme, nikoho nevidíme. Na hřebeni je v tento čas pusto a prázdno. Ani se nám nechce věřit, že jsme v Nízkých Tatrách na nejfrekventovanější trase. Loni jsme zde potkali minimálně už 3 skupiny. Po lidech ani vidu, ani slechu, za to hejno asi třiceti hlučných vrabčáků klikatě poletuje nízko nad hustou travou vyčuhující ze sněhu.

foto

Na Orlové (1840 m.n.m.) je dominantou velký, dvojitý slovenský kříž. Jsme tu přesně v 10:20. Sněhu je tu sice méně než na Klálovej holi, ale pořád je ho "více než malé množství". Na koulování naprosto ideální. Ovšem koulovat se nám rozhodně nechce.

Občas zasněně postojíme, pokocháme se pohledem na sever, kde je na třicet kilometrů vidět nádherný obzor Vysokých Tater. A patnáct kiláků na jih je zase vidět obzor Muráňské planiny. Prostě pastva pro oči i duši. Je mi tu strašně dobře a Irča vypadá taky docela spokojeně. Ale postávat dlouho na jednom místě nejde. Dotěrný jižní vítr není vůbec teplý ani vlažný. Je studený. A tak zase pokračujeme cestou na západ.

Z Orlové na Bartkovů (1790 m.n.m.) to je jen kousek. Samozřejmě, že si musím vylézt až nahoru a znovu si přečíst poděkování předkům Bartkovcom s informací o tom, že se zde pravidelně rodina Bartkovců schází. Moc pěkné. Taky by se mi líbilo, kdyby se celá naše rodina na nějakém pořádném kopci jednou ročně sešla.

foto

Na podzimních Nízkých Tatrách mně fascinuje množství brusinek, které zvláště pěkně kontrastují na sněhových polích. Tedy alespoň ty, které vyčnívají z toho bílého nadělení. Mnohem víc jich ale je na místech, kde ještě neleží sníh. Brusinky jsou  přemrzlé, na povrchu občas trochu seschlé, ale uvnitř ještě pořád dostatečně dužinaté. A hlavně - mají takovou zvláštní, jedinečnou chuť - brusinkově kvašenou. Občas tady lze najít i borůvky, odhaduju, že na 200 červených bobulí brusinek zbývá 1 černá borůvková kulička. Borůvky jsou taky přemrzlé a v porovnání s brusinkami mnohem více vodnaté. Ani chuťově se jim nevyrovnají. 

Sestupem z Bartové do Ždiarskeho sedla (1473 m.n.m.) opouštíme "vysokohorský terén" a řídnoucí kosodřevinu pozvolna vystřídávají horské smrky. V sedle se pokoušíme najít útulnu Andrejcová, ale nějak se nám to nedaří. Vede zde sice doprava úzký chodníček mezi smrky, ale oba dva máme zafixováno, že jsme šli loni k útulně širokou polní cestou mezi kosodřevinou. Dokonce si vytahuju GPS a naťukávám tam souřadnice, které jsem si včera v rychlosti opsal. Když po desíti minutách bloudím hluboko mezi smrky a kosodřevinou ač bych už měl stát u chaty, došlo mi, že jsem se v souřadnicích asi přepsal :-(

foto

Na útulnu Andrejcová jsme narazili o 2 km dále - pod kótou Andrejcová (1520 m.n.m.). Na turistické mapě je místo výrazně zaznačeno jako "Zimná voda". To už jsme ale šli najisto :-) Nicméně jsme se opět přesvědčili, že by člověk neměl spoléhat na svoji chatrnou pamět a neměl by být líný vytáhnout z báglu mapu. Praxe ukazuje, že si tímto jednoduchým úkonem ušetří na bloudění zhruba 96x více času než mu sundání báglu a vytažení mapy zabere.

Útulňa je zavretá, ale jen zvenčí a na nezamčenou zarážku. To znamená, že tady jsme dnes první. Aby ne. Je teprve 13:00. V kamnech ještě dohořívají velké smrkové klacky, takže ještě před hodinkou tu někdo byl. Poutníci se na noc začnou trousil asi až po čtvrté, takže do té doby máme chatu sami pro sebe. Voda je asi 15 metrů od útulny, tak nabíráme čerstvou pramenitou a na mohutném a pevném stole si vaříme oběd.

V mém zevnitř dokonale čistém ešusu, který letos slaví kristovy léta, vaříme nejdříve čaj do termosky. Pak teprve klohníme těstoviny. Využívám luxusu, že je zde dostatek vody a po obědě nejenže umývám ešus teplou ohřátou vodou, ale taky jej naplňuju a přikrytý víčkem ukládám pod palandu. Budeme jej mít nachytaný pro vaření večeře.

Oběd byl chutný, dostatečný a příjemný. Méně příjemné ovšem bylo zjištění, že můj ešus už dosluhuje. Když jsme jej naplnili nad uši, po chvíli z něj teklo. Nýty, kterými jsou uši k nádobě připevněny, jsou už vyviklané a dobře netěsní. Mám svůj ešus moc rád a trochu mně to rozladilo. Tenhle ešus je totiž dnes už trochu raritka - má ještě neosazené, zaoblené dno. A hlavně - je památeční. Koupil mi jej tatínek, když jsem začal chodit do oddílu. Za ty roky má už určitě ploviční tloušťku, ale pořád slouží. A ještě nějakou dobu sloužit bude. Když jej nenaplním až po uši, půjde v něm docela dobře vařit  ... Příležitostně se podívám po nějakém jiném, modernějším ešusu. Ale nejsem si až tam moc jistý, že k tomu mému kousku existuje srovnatelná či dokonce lepší alternativa :-(

foto

Rozkládám mapu a navrhuju Irči, že bychom mohli pokračovat dále. Bude ještě minimálně 4 hodiny světlo a to bychom mohli pohodlně dojít až na Kolesárovů, kde jsou i nějaké chaty a asi by tam šlo přespat.

foto

Irča by ráda přespala tady na Andrejcové a mezitím se prošla po okolí. Koneckonců, proč ne. Slíbil jsem, že to bude pohodová akce, takže můžeme polenošit. Alespoň ráno vyrazíme brzo.

foto

Sobotní ráno vstáváme v 6:20 a v 7:20 vyrážíme, dobře nasnídaní, opět "cestou na západ". Zítra ráno se má posunovat čas, takže slunce bude vycházet o hodinu dřív. Dnes tedy naposledy můžeme vychutnat sluneční probuzení v plné kráse o půl osmé ráno. A že to stojí za to!

Skrzevá mlhový opar se každou chvilku víc a víc prodírají zprvu červené, později tmavě žluté šmouhy světla. Jako vždy to je úžasné představení za které neplatíme ani cent. Mrzí mne, že to nedokážu nafotit. Stačí aparát namířit jen o kousíček nahoru či dolů a celý obraz je úplně jiný. Od absolutního kontrastu s černými siluetami stromů po nádherně vybarvenou podzimní trávu s nepřirozeně vybledlým sluncem. Musel bych to nafotit alespoň 50x a pak to nějak na počitači vzájemně prolnout, abych zachytil alespoň velmi přibližně to, co právě sledujeme. Pro tyhle okamžiky se vyplatí škrábat do takových kopců a snést při tom trochu zdánlivého nepohodlí. Prostě "dokuď možu, tak chcu!"

foto

Od Andrejcové stoupáme nejprve na první "vrcholek" (1586 m.n.m.), abychom v zápětí klesali do sedla Priehybka (1468 m.n.m.). Tady se už naplno projevují Irčiny problémy s kolenama a propadlou klenbou chodidel. Šlape statečně, ale je mi jasné, že nemá smysl ji přemlouvat, abychom šli až na Ramžu. Nepochybuju o tom, že by to určitě došla, ale bylo by to pro ni utrpení. A to by byla škoda. Není potřeba si nic dokazovat, proto se domlouváme na dvou variantách předčasného sestupu. Můžeme sejít po modré značce ze sedla Priehybka (1468 m.n.m.) do městečka Helpa (700 m.n.m.) a nebo to nasměrovat dolů až ze sedla Priehyba (1190 m.n.m.).

V sedle Priehybka jsme v 8:20. Irča se cítí evidentně dobře a tak volí delší a náročnější variantu - sestup ze sedla Priehyba (1190 m.n.m.). Ze sedla Priehybka (1468 m.n.m.) do sedla Priehyba (1190 m.n.m.) musíme přejít vrchol Velká Vápenica (1691 m.n.m.). Tady se náš postup znatelně zpomaluje. Žádný spěch. Pořád jsme na cestě sami, nikoho nepotkáváme. Jen lány kosodřeviny ve které se občas ztrácíme. Spolunocležníci z útulny na Andrejcové možná teprve teď vyráží na cestu.

foto

Před desátou jsme v sedle Priehyba (1190 m.n.m.). Krátce odpočíváme a v 10:07 nahazujeme bágly. Začínáme po žluté značce sestup do Helpy. Do sedla vede lesní asfaltka, takže se sem dá pohodlně vyjet autem (pokud nebude dole zavřená závora). Proto bychom mohli jít pohodlně po mírně klesající cestě. Ale bylo by to o pár kilometrů delší. Jdeme tedy prudce dolů, málo vyšlapanou stezkou po žluté značce.  Značka se nám neustále ztrácí v malých smrčcích a maliňáčí, ale nebloudíme. 

V 10:50 odpočíváme u potoka Krivula, respektive na nově opraveném turistickém posezení u pramene s místní kyselkou. Do Helpy to máme ještě další hodinu chůze a tak testuju železitou minerální vodu - třeba mi zrychlí krok. Nejsem odborník, ale chuťově i vůní hodně připomíná vodu z naší Smraďůvky nad Kateřinicama. Irča se odmítla testování účastnit. Nezapomněl jsem jí informovat o dvou verzích původu této léčivé vody. Klasická verze praví o čistě přírodním původu, ale mezi místními lesáky se prý šušká cosi o zakopaném rezivém bagru po kterém zanechává tahle voda svůj typický povlak. Já osobně se chuťově nedokážu jednoznačně přiklonit ani k jedné z verzí.  

Helpa je pro mne jakési mýtické město, kterým jsem doposud nikdy neprocházel a znám jej pouze z populární lidové písně

To ta Heľpa, to ta Heľpa, to je pekné mesto,
a v tej Heľpe a v tej Heľpe, švarnych chlapcov je sto,
koho je sto, toho je sto, nie po mojej vôli,
len za jedným, len za jedným, srdiečko ma bolí,....

Těšil jsem se, že potkám sto švarných chlapců nebo alespoň tu cérku, co tu písničku zpívá. Je zajímavé, jak může taková obyčejná lidová písnička podprahově působit. Tedy alespoň na mně, který si o sobě myslí, že je specielně vůči reklamě hodně odolný. Skláním se před důmyslnou schopností našich předků tak fikaně mystifikovat. Být specialistou na PR, začnu se učit u nich. Po té, co jsme vkročili k prvním chalupám Helpy, začal jsem tušit, že Helpa není mesto ale spíše velká dědina, že se těch 100 švarných chlapců nedopočítám a že Helpa nemá nic společného s naším Helpem. 

foto

Chvíli po poledni, přesněji řečeno ve 12:26, jsme dorazili na hlavní strasse. Nezabralo nám moc času, abychom zjistili, že nejbližší autobus k Šumiaci jede až za hodinu a půl. Z Helpy do Šumimiaca, kde jsem zaparkoval auto, to je minimálně 14 km. Ale tenhle manévr už máme s Irčou secvičený. Ona počká s báglama tady a já se vydám nalehko indiánským během, kombinovaným se stopem, k autu.

V pohorkách po mírně náročné tůře není běh moc pohodlný. Ale uvědomoval jsem si, že Irči není u báglů na zastávce moc teplo. A taky jsem myslel na Emila Zátopka, který prý trénoval běh v kanadách po oraništi. Uvědomil jsem si taky, že Tempo už běhá maraton - úplně normálně. Jednou maraton taky zkusím. Ale před tím musím dát ten Matternhorn. No, hlavně to nepřepálit ....  Po prvním půlkilometru jsem raděj odpočíval rychlou chůzí a další běh přerušoval vždy, když se za mnou objevilo auto. To abych mohl stopovat. Úseky běhu byly proto různě dlouhé a auta  jsem po dvou kilometrech přestal počítat. Ale po třetím kilometru před Pohorelů se na mně konečně usmálo štěstí a zastavil mi starší teréňák. Řidič jel přímo do Šumiace. Pracoval jako střelmistr u Váhostavu a dělal na přehradách Dlouhé Stráně a Slezká Harta. Dobře se jeho historky poslouchaly a cesta do Šumiace uběhla strašně rychle.

Irču jsem v Helpe nakládal v cca 13:20, tedy po necelé hodince co jsem se vypravil pro auto. Přijatelný čas pro zdolání cca 30 km :-)

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek