staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
12.-15.9.2011 Výstup na Triglav

(Murzílek) Tak jak jsem slíbil, píšu svůj článek k akci TRIGLAV. Na akci "S tebou mě baví svět" to stále smolím a nemám to zatím napsané, ale tohle napsat musím.

Je 11.9.2011 a já u Dazula ještě sháním prsák, který samozřejmě nemá a domlouváme poslední věci. Jak sleduji Irču, tak ten její kukuč, který se na mne mračí, nevěstí nic dobrého. Tak s Pájou jedeme pro prsák k Zubovi. U auta ještě zavolám na Irču: "tak se na mne nemrač".  Odpovědí je mi ,,budu“.

Odjíždím, Páju vysadím na Vsetíně na vlak. Z nádraží a jedu domů, kde si dobaluji poslední věci, jelikož jsem zrovna přišel s HELPU.

V pondělí 12.9.2011, kolem 10.hodiny vyjíždím do Valašského Meziříčí k firmě LACHIM, kde bych měl nabrat Dazula. Na firmě se to pozdrží - jako vždy. Kdo znáte Dazula, tak pochopí proč.

Na oběd jdeme všichni 4 a já se snažím, aby se Irča na mne nemračila. Už cestou na oběd jsem ji rozladit. Proto navrhuji, že je zvu na oběd - aby se na mne už přestala nemračit. Poznámku "mně si jen tak nekoupíš“ registruju a s úsměvem se domlouváme co dobrého si dáme. Chci jen podotknout, že moje jídlo nestálo zanic.

Po obědě vyrážíme směr Slovinsko - vesnice Trenta.

Spíme na odlehlém parkovišti, kde ráno přerozdělíme věci a vyrážíme směr Triglav. To, že nemáme mapu, nás ani netrápí. U vodopádu potkáváme nějakého němce, kterého požádáme, abychom mohli nahlédnout do jeho mapy, zda jdeme vůbec správně.

foto

Po malé pauze se rozhodneme jít stezkou, která má název Komár. Pomalu vylézáme přes feratu, když tu najednou zazvoní Dazulovi telefon. A já jenom slyším, jak ve výšce 2000 metrů nad mořem řeší se zákazníky, jestli je lepší wc kombi nebo wc úsporný. Jó, hold podníkání. Pousměju se a lezu raději dál.

Přilézáme na chodník, kterým se dostáváme k chatě "Tržaška koča na dolinu". Chceme ještě dnes stihnout vylézt na Triglav a přespat někde pod ním.

Po hodinkové pauze, kde jsme si za hříšné peníze koupili litr vody a raději i mapu, vyrážíme dál. Cestou se domlouváme, že bychom mohli věci nechat dole a jenom s minimem výstroje vylézt nahoru. To také na rozcestníku pod Triglavem děláme. Chvilku se zakecáváme s Izraelcema, kde Dazul podotkne "tam jsem ještě nebyl". Myslím si, že do Izraele by nebyla špatná výprava a za přemýšlení by stála.

Cestou ke stěně potkáváme lidi, kteří se rozhodli s nějakých důvodu tuhle cestu vzdát. Tak se ptám Dazula jestli zná tuhle trasu. Odpovědí je mě, jako vždy řečeno, že aspoň to nebude nuda.

Chytám se prvních chytů a lezu. Bohužel před náma je skupinka dvou lidí a kamení od z nich se sype jak z pohádky Oslíčku otřes se. Jelikož jsme si nevzali přilby (a moje kšiltovka, která už se mnou procestovala kus světa toho moc nepochytá), čekáme na jednom vhodném místě až odlezou. Kocháme se každý svými pocitami a nějak zapomínáme na čas. Po chvíli vyrážime dál.

Lezu první s nepříjemným pocitem když se chyty hýbou nebo někde když někde chybí.  Došplhám pod vrchol, podívu se za sebe a Dazula není. Pocit, který u mě nastal byl fakt hnusný a slézám níž, kde ho v záhybu vidím jak se zapoměl a zase krásně sní s pohledem na hory. Zvolám "hej důchodče, jdem" a popoháním ho. Pak si uvědomuji, že zase není tak starší jako já a ta slova klidně mohla být určena i pro mne. Nu což, tak jsme důchodci. Ale ne zas tak staří, což mě uklidňuje.

Pod vrcholem čekám a sám se přistihuju jak se nechávám unášet pohledem na hory někam jinam. Jak najednou se mě vše promítá. Když mě s rozjímání proberou slova "tak jdeme, ne?", usměju se na svého padreho a jsem rád, že jsem tady s ním sním.

foto

Dolezeme na vrchol a vychutnáváme si pohled, který se nám naskytnul. Krása. Ten, kdo byl na vrcholu, tak ví, že to, co člověk spatří nejde ani popsat. Ťukáme si s vrcholovou premií - nesli jsme si každý plechovku energi nápoje. 

Pomalu se chystáme sestoupit, jelikož večer se blíži.  Ani ne s tmou, ale s rosou, kdy to po skále klouže, se nechceme potýkat.

Sestup proběhl perfektně. U našich věcí se domlouváme jak budeme pokračovat dál. Čas nás netlačí, jelikož jsme si naplánovali, že tak dva tři dny budeme mít na výstup a sestup a potom se uvidí. Rozhodli jsme se, že dnes tady někde přespíme a ráno půjdeme dál na drsnější část cesty - dle mapy. Po ohlednutí a rozloučení s vrcholem se nám naskytl krásný pohled, kdy slunce zapadalo a červánky zbarvily skálu do ruda. Tahle krása trvala jen pár minut. My se pak vydali hledat dobré místo na přespání.

Jen krátce zmiňuju, že jsme ztratili stezku a díky tomu jsme si zasáňkovali na kousku sněhu, čímž jsme se zdrželi asi tak 30min. Pak jsme nakonec rozhodli, že tomu dáme maximálně 20min a pak zalehneme tam, kde budeme. Stezku jsme pak našli a s vkrádající se tmou vyrazili dál.

Po čase, tak jak jsme se domluvili, jsme našli příhodné místo na přespání a udělali si noclech. Něco málo jsme snědli a zalehli do spacáku - s výhledem, který by nám mohl leckdo závidět.

Noc byla tak jasná a krásna, že se nedalo spát. Nějak jsme se budili oba a nemohli se vynadívat, jak vše osvětloval měsíc a házel krásné stíny. Ráno při cibuli a posledním doušku vody co jsme měli, jsme se o tom bavili a sdělovali své pocity.

Dáváme batohy a vyrážíme. Sluníčko pomalu ozařuje vrcholky hor a nám se naskýtá úžasná scenerie barev. Je to tak nádherné, že se zastavujeme a kocháme se.

Docházíme k převisu a já posunkem utišuji Dazula. Pod námi se pase kamzík, který nemá ani potuchy, že ho sledujeme. Vítr vane od něho a my se pomalu blížime k němu. Foťáky cvakají a ani nějak nesledujeme okolí. Jsme pár kroků a kamzík si nás všímá, ale bohužel nemá úniku. Pomalu kolem něho projdeme a shodujeme se, že tak na blízko v přírodě jsme u kamzíka ještě nebyli.

První ferata je spíše stěna, kterou jakž takž zdoláváme. Sice nás batohy táhnou a převážejí, ale pravidlo "tři" funguje dobře.

Potkáváme Slovince a jeden s nich proklíná své kolegy, kam že ho to vytáhli. Pousměji se a jdeme dál. Na jednom úseku přecházíme či spíše přelézáme tabulku věnovanou člověku, který tam zemřel. A o to více se soustředíme na sestup.

Potkali jsme slováky a Dazul s nimi zašprýmoval, kde že je ta cesta k Národnímu divadlu. Ale určitě, když jsme je viděli, tak jim to řekl pro uvolnění napětí, které bylo na nich znát. Koukám na ně a pořád mě něco nesedí. A pak mně to konečně trklo. Všichni, které jme potkali, byli na lehko - s přilbou, sedáky, úvazky ... My je sice taky máme, ale v batohu. Dazul jako by pochopil čím se zaobírám se mě zeptá "Dáme si je?". Má odpověď, kterou asi čekal je jasná -  "Má to cenu, když už jsme došli až tady?“

V některých úsecích se mě (a později zjišťuju, že i Dazulovi) potí ruce a musím si je otírat. Vzpomínám si co říkala Irča, když jsme odjížděli a v duchu se musím přiznat, že je dobře, že nás nevidí. To říkala tomu pravému.

Na posledním úseku se ještě na laně míjíme se skupinkou, která je taky překvapená co tam děláme s batohama. Jsem zvědav na GPS jaký nám ukáže profil trasy - klesání.

Konečně jsme dole a vydáváme se k autu. Po cestě se stihneme vykoupat v potoku, kde ze sebe shodíme vše. Voda je opravdu studená.

Jelikož se počasí kazí navrhnu, že bychom sjeli za našim společným kamarádem do Vídně. Což je přijato a my vyrážíme.

Před Vídni, ale dostáváme sms od Eka, že s pracovních důvodu to nejde a tak se vydáváme na cestu domů. V autě probíráme další akce a výpravy, které bychom rádi uskutečnili. Ještě ten den stíháme oběd.

Dazule - dík.

 
 
 
pondělí 12.září 2011

(Dazul) Pondělní společný oběd s Irčou dal tušit, že tohle je na pár dnů naše poslední fajnové jídlo. S potřebnou rezervou raději počítáme, že budeme pryč do neděle. Člověk nikdy neví jaké počasí jej ve vysokých horách překvapí.

Po obědě vyjíždíme. GPS ukazuje, že do slovinské vesnice Trenta je to cca 650 km a mohli bychom tam být před setměním v 19:15. Realita byla jiná - přijeli jsme o hodinu později, protože jsme nakupovali jídlo a 2x tankovali.

Mapu okolí Trenta s sebou vezeme, ale Triglav už na ní není. Ne, že bychom museli za každou cenu mít každý krok naší cesty zmapovaný, ale z téhle strany cestu nahoru neznám. A chceme zdolat převýšení více než 2200 metrů!

Na informační ceduli tedy alespoň ofocujeme na mobil mapu, kde je Triglav zakreslený. Mám sice svoji GPS Garmin, ale ta obsahuje pouze vrstevnice místního terénu bez popisků a vyznačených ferat. Ale pokud vydrží baterky, zaznamená docela přesně naši trasu včetně profilu. Na profil trasy jsem hodně zvědavý - zvláště v těch náročnějších úsecích výstupu.

Dneska ale spíme ještě tady dole v civilizaci - na odpočívadle pár kilometrů nad Trentem. Je velké, prázdné a vybavené toitoikou :-)

 
 
 
úterý 13.září 2011
Úterní svítání jsem zaspal. Bágly balíme až po sedmé hodině ranní. Rozdělujeme si feratové úvazky, jídlo, vodu, lékarničky, ešusy,  ...

Stan nebereme - zbytečně by zatěžoval bágl a omezoval by nás při hledání vhodného místa na spaní. Murzílek oba bágly potěžkává a naivně se mně ptá, jak to, že jeho bágl je těžší než můj. Je to prosté - netahám nahoru foťák (moje Nokia N8 mi vystačí nejen místo fotoaparátu ale nahradí mi i videokameru), termohrneček, petku slivky a další drobnosti. Objektivně má navíc jen vařič a plynovou kartuš. Snažím se Murzílkovi vysvětit, že nesu víc chleba než on a taky dva svazky ředkviček :-)

Vyrážíme ke vstupu do doliny Zadnjica. Při včerejším zastavení jsme si mysleli, že je do ní vjezd autům zakázaný, ale ještě po třech kilometrech jsme potkávali zaparkované osobáky. Už po prvním půlkilometru jsme sundali bundy a zatímco Murzílek nasadil kšiltovku, já si uvázal šátek jako čelenku. Než jsme došli na konec zalesněné části doliny, měl jsem šátek totálně propocený. Při každé zastávce jsem jej rozvinul a nechal na slunci proschnout.

Na konci doliny, v místě kde se zbytek údolí rozděloval do ztracena na několik žlebů, jsme vyrazili k vodopádu v domnění, že kolem něj možná půjde vystoupat nahoru. Nešlo to. Murzílek aspoň nabral vodu a sestoupili jsme o pár výškových metrů níže. Traverzem jsme nalezli asi 200 metrů do prava od vodopádu a tady jsme našli fixovanou cestu nahoru.Tahle "cesta" není v mapě zakreslená. Nahoře jsme zjistili, že se jmenuje Komar. A protože ve slovinštině znamená komar totéž co v češtině komár, přišlo nám pojmenování téhle cesty skutečně velmi výstižné.

Nahoru jsme lezli zprvu soutěskou vhodnou spíše pro vodopád než pro výstup, ale naštěstí zde žádná voda netekla, takže jsme velké balvany překonávali víceméně snadno. Na nejobtížnějších místech byly železné stupy nebo ocelové lano.

foto

(klikni na fotku a prohlédni si další momentky z této skvělé akce)

Vždycky když jsem se podíval dole, měl jsem radost, že nabíráme výšku - 100m nad dolinou, 200m, 300m, ... Když jsem se podíval nahoru, zdálo se mi, že se k hřebenu vůbec nepřibližujeme. Občas jsem se podíval na GPS abych zkontroloval aktuální nadmořskou výšku. I když jsem měl nastavené vysoké přiblížení, vůbec se nezdálo, že se pohybujeme. Ve strmnějších úsecích jsme lezli 100 výškových metrů i hodinu.

Věděl jsem, že před nástupem na Triglav je jakási relativní rovina ve výšce cca 2400 mnm (v roce 2006 jsme tam na "hřišti" spali), ale cesta k ní se zdá opravdu daleká. Nic nás nežene, takže si nenechávám kazit náladu myšlenkou na dlouho trvající pořádný záhul. Bůh nás má rád a nadělil nám i dnes ukázkové babí léto. Je nádherná viditelnost a skvělé fotitelno. To je takový ten stav, kdy můžeš namířit foťák kterýmkoliv směrem a fotka vypadá moc pěkně. Taky toho využíváme. Jsme omezeni jen výdrží baterek. Snažím se na mobil hlavně točit. Podařilo se mi toho za tuhle expedičku nastřádat nesetříhaných 53 minut. Matně vzpomínám na doby, kdy jsem v takovémto terénu tahal velký foťák a ještě k tomu kameru. Zabralo to v báglu čtvrtinu místa a skoro dvě kila váhy. Dnes pořídím skoro stejné fotky i záběry na mobil - má paradoxně větší rozlišení než foťák i kamera, které zůstaly záměrně doma.

Na videu jsou hezké záběry hor i lezoucího Murzílka s všudypřítomným zvukovým doprovodem mého zrychleného dechu. Budu k tomu muset přimixovat dobrou hudbu. Většinu komáří cesty jsme skutečně lezli po čtyřech - a to jsme prosím nepožili žádný alkohol :-). Nebylo bezpečné se jen tak postavit a nepřidržovat se alespoň jednou rukou chytu na skále nebo fixu. Shodli jsme se, že tuhle náročnější cestu s plnou bagáží je asi lepší absolvovat v mužském složení. Stoupáme svým tempem - pomalu, ale furt. Krajina je zdánlivě jednotvárná - bílé skály, občas něco zelené trávy a kýčovitě modrá obloha. Ale v té jednotvárnosti je úžasná krása a rozmanitost v drobných nyancích odstínů. Rozeznával jsem alespoň dvanáct barev vápencových skal. Ve chvíli, kdy ustoupil stín, paleta barev se ještě rozšířila - nad mé rozlišovací schopnosti. Připadám si mezi stametrovými stěnami a srázy jako mraveneček. A znovu si opakuju "pokora, pokora, ...".

Ve výšce kolem 2000 m.n.m potkáváme kousky sněhových polí ukrytých ve stínu hory. Na odtátých okrajích u stěny je vidět, že se pořád jedná o několikametrovou vrstvu "věčného sněhu".

Kousek před tím, než končí komáří cesta jusme narazili na čtyři ovce, které se volně toulají kolem Triglavu a pasou se tam, kde se udrží tráva a ony tam ustojí. Tyhle ovce se ale udrží skoro kdekoliv. Má to jen jednu drobnou nevýhodu pro nás. Jsou to opravdu jenom ovce bez špetky slušného vychování a je jim úplně jedno, že často uvolní šutr, který může někoho sejmout. My měli štěstí, že tyhle šutry padaly dost daleko od nás.

foto

Komáří cesta končí na traverzujícím chodníku asi kilometr od horské chaty "TRŽAŠKA KOČA NA DOLIČU" (2151 m.n.m.). Najednou se jde velmi pohodlně a rychle. Na chatě jsme 14:30.

Čeká nás odpočinek a oběd - salám, cibule, ředkvičky a chleba. Kupujeme konečně mapu okolí Triglavu a vodu (v roce 2006 stála 1,5 litrová láhev 2,7 EUR, dnes stojí 4,5 EUR). Vodu si samozřejmě neseme z údolí, ale jen při výstupu sem jsme každý vypili minimálně 2 litry. Takže jsme jednu láhev pro jistotu zakoupili. 15:04 vyrážíme k úpatí Triglavu. Odpočinutí a najezení.

Výstup pod Triglav od jihozápadu je náročnější než z jihovýchodu od "Dom Planika", odkud jsme lezli před pěti lety. Trvalo více než hodinu než jsme vylezli do 2500 m.n.m. na jakousi náhorní planinu "POD PLANJO". K úpatí Triglavu to bylo už jen kousek. Protože uvažujeme, že zabivakujeme někde u sněhových polí na "ZAPLANJA" u Triglavské severní stěny, vyhodnocujeme si, že až na vrchol Triglavu s našimi plně naloženými kletry nepošlapeme.

16:45 vyrážíme nalehko, jen s jedním báglem (máme v něm jídlo, vodu, lékárničku a bundy) nahoru. Zbývá nám zdolat posledních cca 350 výškových metrů. A jsou to opravdu zasloužené metry. V jednom místě jsou stupy docela uvolněné a tak krátce debatujeme, zda se raději nevrátíme. Samozřejmě, že ne. Lezeme dál.

foto

18:10 děláme společné foto u vrcholové železné budky s kovovou vlaječkou a letopočtem 1895. Nejsme tu sami. Je tu skupinka asi šesti slovinců, kteří přišli jihovýchodní cestou přes Malý Triglav. Vytahujeme z báglu dvě plechovky jakéhosi energetického nápoje, který jsme jako "vrcholovku" nakoupili ještě v Česku. Jenom v nás zasyčely. Ještě nějakou čokoládovou tyčinku, trochu mixu sušených trnek a jablek a jsme nasyceni. Fouká tady - jak už to na vrcholech bývá. Nasazuju bundu a předávám bágl Murzílkovi, který jej ponese dolů. Je odsud moc pěkný pohled. Během cca 10 hodin jsme zdolali více než 2200 m převýšení a našlapali asi 22 km - i když to vzdušnou čarou bylo jen necelých 10 km :-).

Teď nás čeká sestup dolů k báglům. 19:15 si je nasazujeme a kráčíme směrem k sedlu LUKNJA (1758 m.n.m.). Víme, že nemáme šanci k němu dnes dorazit, protože za půl hodinky bude tma a tak musíme co nejdříve najít trochu rovné místo na bivak. Hledání si zpestřujeme jízdou na sněhu. Roztápím v dlaních kouli krystalkovaného sněhu a myju si ruce. To je úplně jiný pocit, když má člověk čisté ruce :-)  

Za velkým balvanem, který nás částečně chrání proti větru to rozbalujeme. Nafoukáváme karimatky, vytahujeme spacáky a žďárák s pončovou pláštěnkou. Místo je přece jen trochu z kopce a tak ještě k nohám rovnáme z velkých kamenů zábrany proti posunutí. Ještě pojíst chleba se zbytkem salámu a šup do spacáků. Pot na nás sice uschnul, ale příjemnější by bylo zalézt alespoň opláchnutý. Sněhové pole je od nás maximálně 250 metrů, ale mně už se k němu nechce a tak jdu spát jako čuně.

foto

(profil dnešního výstupu)

Za hlavou máme stěnu Triglavu, před námi je obzor Jalovce a i když už je regulérní tma, jasně rozeznáváme všechny okolní balvany. Kousek vrcholku Morbegna (západně od Triglavu) je ozářený vycházejícím měsícem. Ležím ve spacáku a pozoruju hvězdnaté nebe. Vidím Velký i Malý vůz. S přibývající nocí i úplňkovou měsíční září (úplněk byl včera) se obloha posouvá, takže později vidím i Kasiopeu a Orion. To už je ale celá náhorní planinka ozářená tak jasně, že vytahuju mobil, abych tu úžasnou atmosféru zkusil zachytit. Samozřejmě, že optika mobilu není schopna něco takového vyfotit, ale za pokus to stálo. Ač jsem po náročném výstupu docela unavený a myslel jsem, že usnu jako malé děcko, opak byl pravdou. Měl jsem pocit, že jsem toho moc nenaspal, protože pořád bylo na co se dívat.

Opět jsem si vzpoměl na vyprávění praskauta Mirko Vosátky. Setkal jsem se s ním několikrát na kursech Fons a naposledy v roce 1997 na Roverské Lesní škole. To bylo Grizzlymu tuším 86 let (!) a při svém vyprávění o tom, kdy jako rover strávil noc na Triglavu mu tekly dojetím slzy. Musela to být právě taková noc jako dnes. Nezapomenutelná. Ráno mi Murzílek říkal, že toho taky moc nenaspal. Ale kroužení havrana ve výšce dvou metrů nad našimi ležícími těly si nevšiml. Ten havran si asi myslel, že jsme mrtví :-)

 
 
 
středa 14.září 2011

Ač se nám oběma zdálo, že jsme nespali, vstanuli jsme až před sedmou hodinou. Bylo to svižné vstávání protože máme tento rituál dobře zvládnutý. Ještě jsme trochu polenošili a opájeli se ranními červánky i jasným měsícem nad Jalovcem a pak už to fungovalo standardně. Sbalit spacáky, karimatky i žďárák, oloupat cibuli, nakrájet chelba a otevřít konzervu tuňáka. 6:52 jsme ještě ve spacákoch a v 7:34 už sestupujeme s bágly na zádech dolů. Je to paráda ve dvou. Kdyby nás bylo víc, našlo by se spousta důvodů pro to, abychom vyrazili o hodinu později :-)

foto

Něž jsme sestoupili k feratové části naší cesty, kráčeli jsme po ostrém hřebenu. Najednou se Murzílek otočí a dává mi povel pozor. Před ními je kamzík. Udělám dva kroky dopředu a opravdu - krásný kamzík. Je asi 25 metrů před námi. Vytahuju mobil a točím, Murzílek fotí. Kamzík si nás nevšímá a neomlouvá ho ani to, že vítr vane od něj k nám. Postupujeme co nejtišeji k němu, ale po suťovisku to úplně potichu nejde. Přesto se kamzík flegmaticky pase dál. Podařilo se nám k němi přiblížit na 2 metry.

Na hřebeni není moc místa na vyhnutí se a pod námi je z obou stran stometrová stěna a za kamzíkem začíná feratový sestup - tam se ani on neudrží. Je nám jasné, že mu musíme nechat ústupovou cestu ve směru kterým se k němu blížíme. Naštěstí je hřeben zrovna v místě, kde se kamzík pase, široký asi 10 metrů - snad se tedy bezkonfliktně vyhneme ...  Podařilo se. Těším se na video i fotky.

foto

Sestup je zcela určitě několikanásobně náročnější než výstup. A specielně u této feraty ze sedla LUKNJA pod Triglav. My bohužel nevystupujeme, ale sestupujeme. Máme plně naložené bágly, helmy nemáme a sedáky s feratovými úvazky jsme nechali v kletrech.

V několika extremnějších úsecích jsem se programově nedíval do hloubky 500 pod sebou. Až mi bylo stydno. Na padáku je to přece jenom něco jiného než tady ve skále. I když máme na báglu zapnuté prsáky i bederáky, nelze se ubránit pocitu, že naše stabilita je poněkud chatrnější než kdybychom lezli bez této zátěže.

Nejhorší jsou místa, kde je jištění cesty neúplné, narušené nebo žádné. A že jich bylo požehnaně. Kdybychom lezli nahoru, asi by nám to nepřišlo tak náročné. Tisíckrát mi v uších znělo staré oddílové "tři pevné body". Paranoia dosáhla takového stupně, že jsem minimálně každý druhý šutr před zavěšením odzkoušel zda se moc neviklá. Vápenci moc nevěřím. Na exponovaných místech je i za sucha vyhlazený do ukázkového kluzka. Nedej bože aby sprchlo! Naštěstí to dnes nehrozí - tedy do doby, než sestoupíme.

V jednom místě jsem musel Murzílka požádat ať na mne nemluví než překonám těch 10 hnusných metrů. To je u mne stav nejvyšší koncentrace.

foto

A pak se Murzílkovi stala nepříjemná věc. Dal se rozhodit jakousi sms a nezvládl bezchybně seskok pozpátku ze skalnatého stupně. Tedy zvládl jej s tím, že doskočil jedním kolenem na ostrý šutr. Že to je vážné jsem poznal z výrazu jeho tváře. Dobrým znamením při vší smůle bylo, že se na noze udržel. Pajdal zprvu jako DePayrak, ale na terásce, kde bylo dostatek místa, provedl odobrné ošetření. Koleno si nekrvácelo, ale povážlivě bobtnalo. Zalepil jej protizánětovou náplastí, kterou jsem sebou táhl na svůj "oštěpářský loket". A ještě jej stáhl modrým obinadlem (jakási vojenská specialita - drželo i bez háčků). Pak do sebe vrazil půlku efedrinu a jakýsi patáček proti zánětu. To už mi odlehlo, protože jsem věděl, že jej nebudu muset snášet dolů já - a byl jsem tomu rád :-) Prášek musel učinkovat velmi dobře, protože Murzílek přestal bečať a byl najednou plný euforie. Poslední dva kilometry - když jsme kolem poledne narazili na horský chodník - dokonce sbíhal.

Zatím jsme ale pořád sestupovali do sedla LUKNJA, které se mi pořád zdálo moc hluboko a stěna byla fakt dost strmá. Asi 100 výškových metrů nad sedlem jsme se střetli se skupinkou dobře vybavených slovinců, kteří ve svých přilbách, s úvazky a malými baťůžky stoupali proti nám. Prvně jsem se někomu vyhýbal v tak náročném terénu. Podemnou několik desítek metrů stěna a čtyři turisti, nademnou Murzílek. Naštěstí zde byly fixy pevné a uržely mne, když jsem se s báglem nahýbal do propasti aby se mohl první lezec protáhnout mezi mnou a stěnou. Nejsložitější bylo přehmátnout druhou rukou až za protilezce. Nebylo to snadné, protože měl na sobě taky bágl. Sice poloviční než my, ale objemově to byl další půlmetr navíc. Na svůj tenisový či oštěpářský loket jsem v té chvíli ani nepomyslel.  

Konečně jsme v sedle. Prásknu s báglem na zem a sedám si na něj. Potřebuju si odpočinout. Ve stěně na to nebyl čas a adrenalin fungoval tak dobře, že únavu jsem nevnímal. Ale tady už náročný úsek skončil a tak se únava najednou projevila. Stačí ale málo a tělíčko rychle regeneruje. Čaj se nám vařit nechce a hlad kupodivu nemáme. Za 10 minut pokračujeme.

foto

Zbývá nám posledních cca 1100 výškových metrů sestupu do vesnice Trenta. Ze sedla vede serpentinový chodník vysekaný v prudkém svahu. Než abych plýtval silami na brždění, volně poklusávám dolů - "kak kozlik". Baví mne to jen dva kilometry, pak jdu normálně. Ale to mne zase dobíhá Murzílek, který se potřebuje uklidnit a tak to vyběhává. Koleno to evidentně zvládá. Když mi Murzílek mizí v druhé zatáčce, volám za ním, zda si nevzal ještě efedrin, ale slyším už jen nějaké nesrozumitelné zamumlání.

Dole u vodopádu na mne Murzílek už půlhodiny čekal. Stíhal se mezitím okoupat a nasystit. Já to dohnal obratem. Voda z vodopádu teče z odtávajících sněhových polí nahoře a přesto, že urazila minimálně 5 km, vůbec se nestačila ohřát. Až k vodopádu se mi nechtělo v tom vedru šlapat a v potůčku nebyla žádná pořádná tůňka, kde bych se mohl ponořit. Ale na velmi kvalitní ošplouchání to stačilo. Koneckonců, stejně jsem v té ledové vodě dlouho nevydržel stát.

Za pár set metrů se chodník přeměnil v polní cestu po které dokáže jezdit džíp. To už se šlapalo absolutně bezproblémů. Po dalším kilometru jsme míjeli nejzastrčenější chalupy, které dnes slouží jako rekreační chaty, ale před sto lety se v nich hospodařilo. Ač s Irčou stavíme dům na valašských pasekách, zhruba ve stejné nadmořské výšce jako tyhle chalupy, stejně jsem pln obdivu vůči zdejším původním obyvatelům. V zimě museli být zcela odříznutí od světa.

Pár kilometrů před Trentou míjíme hezky stíněné lavice z klád. Potok se zde přeměnil v malou horskou říčku a je plný tůněk. Neodoláváme a jdeme se znovu okoupat. Tentokrát se i trochu namydlíme. I když se můžeme do vody zcela ponořit, není to až taková slast jakou jsme očekávali. I po dalších třech kilometrech se ta voda vůbec, ale vůbec neohřála. Druhé ponoření je vynuceno tím, že potřebujeme spláchnout zbytky mýdla. Jinak by tam ani jeden z nás nevlezl :-) 

foto

Auto bylo vpořádku na svém místě - došel pro něj Murzílek, já odpovědně hlídal na rozcestí bágly. Jedeme se podívat mezi vesnice Srpenice a Žaga, kde teče ve vodopádech potok Sušec. Při minulé oldskautské expedici do Slovinska jsme zde vyzkoušeli kaňoning. Murzílek to ještě nezkusil a tak je docela natěšený. Sedáme dole u vodopádu a pozorujeme skupinku, která je ve finále - zdolává poslední 12 metrů vysoký vodopád. Vidím, jak průvodce jistí první dva účastníky lanem a pak háže bágl s cajky dolů. Spouští se do vodopádu volně - bez lana. Další účastník to dělá stejně a i ten poslední bravurně zvládá vodopád bez lana. Trochu mi to příjde líto. My jsme jej všichi zdolávali na laně. Dodnes si pamatuju na jak mi průvodne na popud mých dobrých kamarádů trochu škodolibě uvolnil lano a já si natloukl rozkrok.     

Jedeme do Bovce si zajistit kaňoning na zítřek. Kapánek podražili :-( V roce 2006 nás ten špás stál kolem 30 EUR za osobu, dnes chtějí na osobu 45 EUR. Domlouvá s námi čas na zítřek ve 14:00.  Později zde chceme dojednat, abychom si mohli dopoledne vyzkoušet "hydrospeed" ale je málo vody. A tak Murzílek domlouvá zapůjčení kajaků bez průvodce. Pracovnice souhlasí s tím, že si nás před vyplutím nejdříve vyzkouší. Jsem v klidu, už jsem v něm jednou seděl, ale Murzílek je trochu nervózní protože neví ani kde je příď a záď. Uklidňuju jej, že to je maximálně obtížnost IV a že jsme spolu jeli na Belé horší věci :-)

Omrkneme úsek Soči, který máme jet zítra na kajacích a zdá se nám to v normě - od vesnice Soča do osady Čezsoča. Ochutnáváme místní "specialitu" kebab a doplňujem tekutiny. Dneska jsme toho vypili opravdu málo. A tak do sebe každý hážeme 1,5 litru jakési vychlazené limonády. 

Na západě se dělají těžké dešťové mraky. Vysvětluju Murzílkovi, že když bude pršet, bude voda na kaňoningu ještě studenější než dnes a kdyby jí bylo opravdu hodně, tak nás z bezpečnostních důvodů na Sušec ani nepustí ....  Murzílek volá Ekovi do Vídně a domlouvá u něj naši audienci. Rozhodnuto - jedeme do Vídně za Ekem. 

foto

Cestu si zpříjemňujeme koupáním v horském jezeře na italské straně hranic. Voda tu je o poznání teplejší než v Soči :-)

 
 
 
čtvrtek 15.září 2011

Čtvrteční ráno se budíme na odpočívadle asi hodinu cesty od Vídně. Neprší, ale asfalt ještě nevyschl. Spacáky už nebalíme, ale necháváme je ležet volně v úložném prostoru a vyrážíme k velkoměstu.

Murzílek včera domlouval setkání s Ekem (jeden z bývalých vůdců 3.CH), ale jeho poslední návštěva u něj musela být asi opravdu hrozivá, protože při vjezdu na katastr města Vídně přichází od něj sms, že „dnes opravdu nemůže” atd :-) Operativně měníme plán a míříme přímo domů.

Cestou si pouštíme francouzský folkbigbít v podání skupiny Hluční sousedé - pro mne to je objev. CD "La Femme Papillon" si musím pořídit. Fantastický hlas zpěvačky - něco mezi Cranberries a Blondies. Místy mi naskakovala příjemná husí kůže. Suma sumárum - nejem po fyzické stránce měla tato akce úroveń, ale i díky poslechu hodnotné muziky jsme si užili i v kulturní sféře.

Dorazil jsme tak, že jsems Irčou stihl společný čtvrteční oběd :-)

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek