staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
29.7.-2.8.2011 - S tebou mě baví svět XII.

(Dazul) Název akce "S tebou mě baví svět" je inspirován stejnojmennou filmovou komedií a má s ní společný ústřední motiv - dovolená tatínků se svými dětmi, bez účasti maminek. Akce vznikla v naší společnosti LACHIM a za ty roky se na ní postupně zcela přirozeně nabalili i nezaměstnanci firmy. Narozdíl od protagonistů filmu nejezdíme v zimě na chalupu, ale v létě na vodu. Dlouhá léta jsme sjížděli Vltavu (obávám se, že naše děti by ji dnes mohly sjíždět poslepu), jednou (a pravděpodobně naposledy) Ohři a teprve loni jsme vyrazili na Černy Váh, Biely Váh a Belou. 

Bez bab jsme vyrazili i letos, ale pro mne osobně byla tahle akce poznamenána tím, že se mnou nejel náš Zdendáš. Byl bych naivní, kdybych si myslel, že s taťkou bude jezdit na vodu věčně, ale stejně mě zaskočilo, když se večer před odjezdem ptal "Vadilo by moc, kdybych nejel?". Vzhledem k tomu, že Pája s náma přestal taky kolem svých šestnácti jezdit, pochopil jsem, že nemá smysl Zdendáša nutit. Jen jsem tajně doufal, že si to rozmyslí a přece jen pojede. Nerozmyslel si to.  Vědět to dříve, na akci bych bez něj nevyjel, ale pár hodin před odjezdem nebylo reálné vše přeorganizovat. A tak jsem si snažil vsugerovat, že na této akci "i bez tebe mně baví svět", ale nebylo to tak úplně ono. Nevýhoda této akce se ukázala zcela jasně - děti nám dorůstají a už to nebude takové jako kdysi :-(

foto

Vyrazili jsme nejdříve do Polska odkud jsme chtěli nalodit a jet po Dunajci na Slovensko a zpět do Polska. Tak se taky stalo, v pátek před setměním jsme byli ve vesnici Stromowce Wyzne, asi kilometr od státní hranice se Slovenskem.

Protože se k nám ještě nepřipojila druhá, zhýčkanější, část naší výpravy, zvažovali jsme, že přespíme mimo kemp. A tak jsme se rozdělili a každé auto jelo jinou cestou vyhledat místo vhodné k přenocování. Já vyrazil z Murzílkem. Za 15 minut jsme si měli dát mobily informaci jak moc je každá osádka úspěšná. Jeli jsme cestou po proudu Dunajce, takže jsme brzy překročili hranici. Před lety jsme zde někde na polonině spali s Irčou, Pájou a Zdendášem na rodinné výpravě, ale rychle se setmělo a nepodařilo se mi to najít. Našli jsme ale jiné, hezké místo. Ani nebylo moc promáčené vydatným týdenním deštěm a bylo hezky zašité, abychom nikoho nerušili ani na sebe neupozornili. Murzílka ale napadlo po loucve vyběhnout asi půl kiláku dál a vráti se s informací, že na kraji lesa je posed a u posedu hezká Lada (Niva). Takže myslivec na čekané. Tohle místo tedy nebude moc vhodné. 

Po smluveném telefonickém brífingu jsme se dohodli, že zabačujeme v kempu u řeky - v dědině Stromowce Nižne. Tak se stalo. 

Ranní vstávání bylo úžasně rychlé. Je docela možné, že takhle rychle a brzy jsme na této akci ještě nebyli připraveni vyrazit. Sice zrovna nepršelo, ale každou chvíli to na déšť vypadalo. Stan Luboš a Libi byl celou noc ukázněný a ráno rychle sbalený. Stan Milan a Tomášek v noci také netropil žádné alotrie a relativně svižně se balil.  Stan Murzílek a Jirka byl rovněž bez problémů. Můj stan se dal rychle sbalit i bez Zdendáša, ale s jeho pomocí bych to zvládl rychleji než za 2 minuty. Stan Patrik, Nela a Patrička měl po ránu drobné problémy, ale i těm se vše podařilo zvládnout.  Problém nastal, když jsem chtěl vyjet zásobovacím vozem Ford Galaxy z kempu. Že je v kempu poměrně blátivá cesta jsme si všimli i za včerního deště, ale přišlo mi to, že to bez problémů zvládnu. Nezvládl jsem to. Mužská část naší výpravy se mne nejprve snažila z bláta vytlačit a po té, co jsem je slušivě obhodil aromatickým blátem se mne pokusil vytáhnout Milan svým Touaregem. Ale i Touareg sklamal. Murzílek ukecal nějakého polského obyvatele campu, aby se mne pokusil vytáhnout svým Jeepem. A - podařilo se. Řidič byl šikovný a akční. Jen si mohl odpustit závěrečné efektní zahrabání v blátě, které mi tak dokonale překrylo průzory z auta, že jsme třícentimetrovou vrstvu seškrabávali asi čtvrt hodiny. Ale den začal hezky.

Po dalších drobných peripetiích jsme začali foukat dva rafty a jednu pálavu v kempu Pltník u Červeného Kláštora na Slovensku. Tady se k nám připojil Petr a Martínkem a Peťou. Převezli jsme část vozového parku do Kroscienka nad Dunajcem a nalodili se.

foto

Drobně pršelo, místy přestávalo ale na náladě to nikomu neubíralo. To byl pro mne téměř neuvěřitelný a velmi příjemný fakt. Všichni se na tuhle vodu moc těšili a pár kapek deště nám ji přece nemůže zkazit.

Dunajec jsem sjížděl prvně v roce 1988 a líbí se mi že za ty roky se okolí moc nezměnilo. Řeka totiž protéká Pieninským národním parkem a navíc tvoří v nejkrásnějším úseku svého toku přirozenou státní hranici mezi Slovenskem a Polskem. Vodácky patří řeka mezi ty jednodušší i když to není úplný olej. Ale kdo chtěl mohl se na místě zadáka vystřídat a zkust si jak se řídí raft. A tak jsem řízení našeho raftu po čase bez obav půjčil malé Nele i velkému Libimu :-)

foto

První den jsme poklidnou platbou a za jen malého deště urazili cca 20-25 km a zakotvili na pravém břehu pod Kroscienkem nad Dunajcem. Na okraji kempu bylo postaveno cirkusové šapitó a během naší večeře, kterou pro nás na optevřeném ohni zajišťovali šéfkuchař Libi s proviantním důstojníkem Patrikem, probíhalo představení. Dovnitř jsme samozřejmě neviděli, ale dle intenzity potlesku a kmitajících účinkujících bylo poznat, že se představení chýlí ke konci. A tak jsme měli možnost vidět jak se šapitó vychází načančané akrobatky, aby se za chvíli vracely k cirkusovému stanu obuty v gumácích a začaly pozvolna odepínat obvod stanu od kotvicích kolíků. V tu chvíli ale pořád někdo vystupoval. Postupně se připojovali všichni, dříve učinkující, převlékli do montérek a začali se míhat kolem aut a stanu. Ve chvíli, kdy dozníval závěrečný bouřlivý potlesk, cirkusáci začali odepínat a sundávat obvodovou plachtu velkého stanu. Když odešel poslední divák, odnášeili první část lešení ze kterého bylo postaveno hlediště. Za 40 minut bylo lešení i stan složený, a za dalších 30 minut odjelo poslední cirkusácké auto. "A vůbec bych se nedivil, kdyby ten cirkusácký stan ještě dneska někde postavili" prohlásil s úctou k dokonale sehranému týmu Patrik. 

Druhý den sjíždění Dunajce byl zajímavý, ale ne tak moc jako včera. Řeka tekla sice velmi svižně (odhaduju kolem 5-8 km/hod) a byla technicky přiměřeně náročná, ale okolí řeky se nedalo srovnat s Pieninským národním parkem. Spluli jsme 25-30 km a dohodli se, že se už dnes přesuneme na Slovensko k Belé. Nakoupili jsme za poslední "zloté" jakési energetické nápoje a vydali se na skoro tříhodinovu jízdu přes hory.

Že se na GPS navigaci nelze vždy spolehnout samozřejmě vím, ale vždy mne překvapí, když se to stane zrovna mě. Milanova GPS nás už cestou do Polska vedla dost divně a tak jsem to zkusil podle naší navigace. Připadalo mi logické, že jedeme obráceným směrem, přímo přes hory - je to přece znatelně blíž. Ale vyměkl jsem, protože po pár kilometrech stoupání, kdy už se dávno nejednalo o asfaltovou silnici, to vypadalo k hřebenu ještě hodně daleko a tudy evidentně žádné normální osobáky hodně dlouho nejely - jely-li vůbec kdy.

Před Liptovkým Hrádkom se mi podařil nepochopitelný manévr, zajel jsem na dálnici do protisměru. Možná to zas až tak nepochopitelné nebylo, protože později i Milan říkal, že byl na stejném úseku trochu zmatený. Naštěstí nic v protisměru nejelo a já to zjistil téměř okamžitě - tedy asi po 5 metrech jízdy. Okamžitě jsem zabočil na kraj a zastavil. Rychle důkladně zkoumám okolí, abych zjistil zda bude lepší zacouvat nebo je blízko nějaký vyjezd. Podívám se na druhou polovinu dálnice, kde jsem se chtěl původně připojit a co nevidím. Zastavilo tam policejní auto a pozoruje co provádím. Když zacouvám, dostanu se blíž k nim a je téměř jisté, že si mne vychutnají. Asi 10 metrů předemnou je odbočovací pruh, který ovšem vede na opačnou stranu než jedeme. Ale je to taky opačným směrem než stojí policajti, takže za mnou spíš nepojedou. Rozhodování bylo rychlé a jasné. Policajti za náma naštěstí nejeli, ale za trest jsme si najeli o cca 10 km navíc. Ale pravděpodobně jsem ušetřil na pokutě, kterou bych oprávněně nafasoval. Do campu Borová Sihoť jsme dorazili jako poslední. Hned jsem začal stavět stan a najednou slyším Patrika, jak hlasitě popisuje, že na recepoci běží televize a na Markíze zrovna dávají záběr nějakého debila, který jede v protismněru na dálnici někde u Liptovského Hrádku. A že po něm policajti jdou. Okamžitě jsem věděl, že mluví o mně, ale jak to může vědět, když jsme přijeli před 3 minutama a já se s níkým o tom nebavil? V autě jsme byli jen já a Murzílek. Že to v televizi neviděl, jsem si byl téměř jistý - i když 100% ne. Vzpomněl jsem si totiž na jakýsi trapný incident svého spolubojovníka ve vedení ŠESTKY, který za blíže neupřesnitelných okolností uvízl mezi závorama na železničním přejezdu a jakýsi dobrák jej namísto pomoci vyfotil. Druhý den fotku uveřejnil to nějaký celostátní bulvár. Ale ta Markíza zas tak dobrá být nemůže, leda by to natočili sami policajti. Každopádně mi rychle došlo, že to Patrik může vědět pouze od Murzílka, který si před stavěním svého stanu odskočil na záchod a cestou potkal Patrika ... Tady že jo. Ale fór se Patrikovi povedl - "100 bodov!"

Ráno jedeme, posíleni o Miru, Mojka a Kuťu na Belou. Vody je letos o poznání víc než loni a Belá bude náročnější. Loni se osádka Huppe raftu udělala, takže je vidět, že před říčkou Belá mají nefalšovaný respekt. Nikomu není potřeba říkat, aby si vzal vestu i helmu - vše je velmi rychle rozebráno. Na pálavě pojede Luboš s malým Peťou, který část Belé jel na pálavě loni se mnou a šlo mu to. Pozoroval jsem Luboša jak si na pálavě vede předchozí dva dny a mám trochu obavu, protože jako zadák jezdí v dost nestabilním sedu. Upozorňuju jej, že tady bude muset do kleku.

Druhý raft vede Murzílek, který má taky drobné mezery, ale jsem v klidu, stejně jako by řídil náš Zdendáš. Možná je to protáhne vrbičkama, ale na převrácení to není.

Náš raft řídím sám, protože se ke kormidlu nikdo nežene. Na háku je Milan a Libi. Patrik je u Nely a Paťky. Tomášek sedí přede mnou. Belá hučí tak, že občas není slyšet povely. Vysvětluju, že pokud háček něco zavolá, musí to ti za ním opakovat, aby se to ke mně dostalo. Vyrážíme.

Podcenil jsem předávání povelů od zadáka k háčkovi. Velel jsem jako obvykle, ale po prvních 200 metrech plavby bylo jasné, že toto to nepůjde. Budu muset povely řvát i za cenu toho, že Patrikovy holky budou brečet. Taky že jo. Vydržely to asi 2 kilometry. Pak jsme přirazili, každá si vzala své pádlo a spolu s taťkou vyrazily od řeky kolmo do hustého lesa, aby natrefili na asfaltovou silnici do Podbánského, po které se dostanou k našim autům.

My ostatní jsme vyrazili dál, lehčí o tři členy posádky. Povely jsem řval dál, háčci dobře slyšeli a přitahovali jsk se má - a nikdo už nebrečel.

Belá je asi nejnáročnější říčka na Slovensku s přihlédnutím k tomu, že její tok není regulován žádnou přehradou. Voda je přirozeně ledovcově studená a úžasně čistá. Léta mě průhlednost této říčky fascinuje. A nemusím jezdit k vůli tomu na Soču nebo Salzu. Nástrahy Belé jsou sice pořád občas nevyzpytatelné, ale jede-li se za rozumného stavu vody, lze to vždy s trochou adrenalinu zvládat. Čím víc vody, tím větší adrenalin. Dnes jsme si jej užili přiměřeně.

Pro mne osobně jsem si jej nejvíc užil, když jsem spolu s Lubošem a Murzílkem najížděl na jez u Vavrišova a Luboš mi jen tak mezi řečí říká, že na nás ze břehu mává nějaký rybáři a ukazuje na hořící čtyři svíčky u jezu. Svíček jsem si při obhlídce jezu nevšimnul a v dané chvíli už nebylo cesty zpět. Dopředu jsme se domluvili kudy pojedeme i na tom, co má každý z nás dělat. Teď už zbývalo jen věřit, že kluci na háku budou přitahovat jak mají a že já povedu raft jak potřebujeme. Když jsme najížděli nad úsek, který jsme vyhodnotili jako nejnebezpečnější, pořád jsem ještě myslel na ty čtyři svíčky. Hlavně se nesmíme zašprajcnout na tom velkém šutru! 

foto

Na tom velkém šutru jsme se trochu šprajcli, ale jen trochu. Raft na malou chvíli nevěděl na kterou stranu sutru plout, takže se bokem zastavil o vyčnívající skalisko. Háčci instinktivně vycítili co mají dělat, já posunul svoje těžiště o třičtvrtě metru dopředu, hrábl jsem a  raft se pomalu přetočil tam, kde jsme potřebovali. Připadalo mi to jako včnost, ale když jsem se později díval na videozáznam, celá ta dramatická situace trvala přesně tři vteřiny. A na videu zdaleka nevypadá tak dramaticky, jak jsem ji prožíval já osobně. To je kouzlo těch nepřenositelných zážitků :-)

I když se letos na Belé žádná naše loď nepřevrátila, vykoupal se skoro každý - při vastupování, vystupování, přidržování, .... Mně se to si ce nepovedlo, ale byl jsem tiše, aby někoho nenapadlo mi pomoc k tomu, abych nevybočoval. 

Hezká byla i akční Murzílkova ukázka vyprošťování pádla, které se zapíchlo v křoví na břehu. Bohužel na druhé straně něž se nám podařilo přistát. "To je marný", "to není reálné, aby se k němu dostal", zaznívalo na jeho adresu, když se k němu vypravil. Milan loknul z pet flašky trnkových kapek a  zkušeným okem vyhodnotil situaci. Pak povídá Petrovi "Jestliže je reálné, aby se pro to pádlo někdo dostal, tak ON, to zvládne". A měl pravdu :-)

foto

(Murzílek se vrací se zachráněným pádlem - silueta Kriváně je v mlze)

Společný sjezd Belé jsme ukončili u Dovalova. Sbalili lodě, přivolali motospojku Patrika a nechali řidiče vyvézt k zaparkovaným autům u místa nalodění. Protože se začalo dělat moc hezky a vůbec nepršelo, dohodli jsme se, že by někteří zájemci mohli část Belé splavit ještě jednou. Zájemci jsme nykonec byli jen já s Murzílkem a to bylo tak akorát na pálavu. Nechali jsme se vysadit u Kokavského mostu, já si vzal přilbu i vestu (které na mne při předchozí jízdě nevybyly) a Murzílek pro jistotu přibalil pádlo navíc. Dali jsme do úst pár sušenek a šli do toho. Bylo mi jasné, že na velké sezení alá olej to není a tak jsem pokorně zaklekl. Dobře jsem udělal. Za půl hodinky už nám to šlo, jako kdybychom už spolu někdy jeli.

Murzílek neustále připomínal, že dáme na pálavě ten Vavrišovský jezík, který jsme tak hezky sjížděli na raftu. Naznačoval jsem mu, že je to o dost náročnější a že tomu dávám 50%, že se na  pálavě cvaknem. Vypadalo to, že se nenechá odradit. Vzhledem k tomu, že jsme jeli sami a u jezu už nebyl ani rybář, bylo to trochu riskantnější, ale na druhou stranu - sjel jsem mnohem horší úseky. Navíc mi to s tímto háčkem docela jde. Takže jdeme na to ... 

Murzílek sice před jezem prohodil cosi o tom, že ten nahoře ví, kdy nám tu svíčku zhasne, ale já už to bral jako součást rituálu před bojem. Když se přede mnou objevil šutr v nejkritičtějším místě, napadlo mě jakési přirovnání o svíčce a dlouhém knotu, ale soustředil jsem se abychom šutr ani neťukli - a světe div se - ani jsme se jej nedotkli. Kdyby nás viděl Jarda Česnek, stoprocentně by nás pochválil. Sjeli jsme to prostě ukázkově. Škoda, že to nikdo neviděl. Nezbývá než se pochválit sám :-) 

foto

(ten jez v dálce vůbec nevypadá jako obávaný Vavrišovský čtyřsvíčkový zabiják - foto po sjezdu)

V kempu už děcka měly rozjetou svoji zábavu a podnikaly výpravy na druhý břeh přes houpací most. Naplánovaly si i večerní stezku odvahy. Zahrál se fotbálek, rozdělal ohýnek a pekly se buřty. Prostě pohodička. Já si šel prohlédnou lom na soutoku Belé a Váhu - před dvaadvaceti lety jsme jej s oddílem prozkoumávali a mám pocit, že se tady od té doby moc nezměnilo. Výšlap na hřebínek Nízkých Tater k salaši, kde jsme tehdá hráli jakousi etapu celotáborové hry mne moc lákal, ale po chvíli vnitřních muk jsem se moudře rozhodl, že nahoru nevyrazím. Bez čelovky by to bylo velmi náročné. Tak někdy příště - jsem zvědavý, jestli ta salaš ještě stojí a jestli ji najdu.

Každý ví, že "modrá je dobrá" ale po této akci i to, že "Belá je skvelá". A kdo tvrdí, že ne, tak s námi Belou letos nejel. Tak třeba příště :-)

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek