staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
26.-27.2.2011 - Malá Fatra - procházka od auta k autu

(Pípa) Před dvěma roky jsem šel zimní fatru poprvé s Dazulem a ve vzpomínkách jsou pořád živé obrazy a myšlenky, které mě napadaly, když jsme se prohrabávali 14 hodin přes soutěsku, vodopád a pak pořád nahoru. Letos to pěkně vyšlo a mohl jsem tuto výzvu příjmout podruhé.


Opět jsem byl nachlazený, ale když se to nelepší doma, třeba to půjde venku líp. Taková změna podnebí dělá divy! Od Dicka jsme už tenkrát vyhandloval skalpy i s lyžákama, takže jsem měl vše doma. Dazul nachystal i sněžnice, ale nakonec nebyly potřeba. V sobotu jsme odjížděli nezvykle pozdě (stejně jako před tím) a to až v 8:30. Dazul byl přesný, já nikoliv. Cesta známá ubíhala velmi rychle a po půl jedenácté jsme zaparkovali na konci cesty v Šútovu. Přebalení věcí podle toho co kdo má a nemá a vyrážíme. Do batohu jsem musel dát lyžáky, protože nikde není žádný sníh. Sluníčko nám svítí do zad a lyže na batohu kreslí před námi dlouhé stíny.


Za nějakou hodinku jsme u Šútovského vodopádu. Fotíme, točíme a hlavně odbočujeme vpravo do údolí a pokračujeme místy korytem zamrzlého potoka vzhůru. Letos jsem nepřehlédl místo, kde potok vytéká z kaňonu, ale lepší než obvyklý sestup, nebo skok dolů to není. Z obou stran sevřený skalama s 3-4metrovým vodopádem letos zamrzlým. Takže tudy ne, pokračujeme na obvyklé místo. Letos je málo sněhu, takže musíme slézat po skále, skákat není do čeho. První je dole Dazul, podávám mu batohy a pak slézám já. Potok je téměř celý zamrzlý, led je úplně čirý, křišťálový. A taky patřičně hladký. Klouže to fakt hodně, obzvlášť když jdeme nahoru. Postupujeme rychle vpřed a vůbec nechápeme, jak jsme mohli tento 200-300m úsek tenkrát jít cca. 4 hodiny, když teď jsme ho zdolali v klidu za 40 minut. Poslední a největší vodopád je taky úplně zamrznutý, opět jde první Dazul, natahujeme jistící fix a přenášíme batohy. Při této činnosti mě vypadla z kapsy rukavice a naštěstí zůstala viset kousek pode mnou. Za pomoci Dazulovi hůlky jsem ji rychle vytáhl. Pokračujeme dál soutěskou přes popadané stromy a kocháme se ledopády po obou stranách. Dál už to dobře nejde takže začínáme stoupat šikmo vzhůru. Zanedlouho jsme u bočního údolí, kterým vystoupáme až nad Mojžíšové prameny na hřbet pod Hromové. Sněhu je pořád velmi málo a navíc je zmrzlý – vytváří téměř ledovou krustu, do které se nedá zakopnout špička boty. Naštěstí pro nás není úplně hladká a to stačí na to, abychom neujížděli dolů. Bota na tom prostě drží. Nezanecháváme téměř žádné stopy. Naproti se začíná objevovat Stoh, na tuto roční dobu je to ale nezvyklý pohled. Je úplně bez sněhu. Všechny jižní strany jsou buď holé, nebo jen poprášené sněhem. Vycházíme z lesa a otevírají se nám první pohledy z nastoupané výšky. Rozsutec začíná vykukovat zpoza Stohu, nad námi se majestátně tyčí Hromové a pod námi údolí ze které jsme vylezli. Po odpočinku na sluníčku stoupáme na místo našeho posledního spaní. Nad ním dáváme větší pauzu a oběd. Před tím se mi urvala přeska na bederáku, což mě moc nepotěšilo a hlavně moje ramena. Proto zbytek spony odpárávám pryč, abych mohl nouzově bederák aspoň provléct a zavázat. Po obědě si dáváme hltík slivovice z butylky nalezené Dazulem na Chopku.

Protože máme teprve tři hodiny, chceme vystoupat do sedla pod Hromové, tam přespat. Čeká nás dlouhý a prudký výstup po holém úbočí. Sníh se změnil na pololed, krystaly ledu na povrchu zabraňují tomu abychom klouzali dolů. Jak jdeme, tak je uvolňujeme a ony sjíždí se šustěním snad až úplně dolů. Za hodinku a půl jsme dorazili do pěkného dolíku hned pod hřebenem. Tady pod velkým balvanem, který nás bude chránit proti větru budeme spát. Jindy by to byl pěkný lavinový kotel, letos nehrozí nic. Do večera je ještě daleko, sluníčko svítí za hřebenem, tak vyrážíme fotit a točit západ slunce. Dazul vyráží na blízký vrchol bočního hřebene, mě se líbí na prvním vrcholku odkud fotím nádherný západ slunce.


Po návratu začínáme chystat večeři. Ale dostat ze sněhu vodu do téměř varu je na velmi dlouho. Pořídil jsem na tuto akci zvláštní stravu – Travellunch. Je to opak klasického vaření – místo něco z pytlíku do vody nalejete vřící vodu do pytlíku. Zamícháte a za 10min. je hotovo. Dnes podáváme Kuře na kari s rýží a hrozinkami. Opět se ale projevuje klesající teplota, takže voda nám chládne rychleji, než stačí uvařit večeři. Na to ale přicházíme trochu později, první sousta jsou chladná a jako nedovařená. Postupem se to však zlepšuje a tak si pochutnáváme. Při tom už vaříme ve stejném ešusu další vodu na čaj. To je výhoda této stravy – uvaříte a pořád máte čistý ešák. Teplota neustále padá, voda nechce zevřít, tak se jdeme pokochat výhledy na svítící města hluboko pod námi a jasně svítící hvězdy vysoko nad námi. Jsme teď v jakémsi meziprostoru.

Když jde Dazul zkontrolovat teplotu vody, ešák, který má prohlé dno a na vařiči moc nedrží vyklápí i s horkou vodou do sněhu. No, čaj na který jsem se těšil se oddaluje. Nahrabáváme další sníh a pokračujeme ve vaření. Začínáme chystat spaní. Dazul má nový ještě neodzkoušený žďárák, já starou oddílovou celtu. Netušil jsem, že se nasoukat na sněhu do spacáku, který je i s karimatkou ve žďáráku je taková zábava. Náš bivak je trošku z kopce a tak každý jeho pokus o zalezení končí parádní jízdou až tam, kde by měl mít nohy. Jelikož jsem kamarád, zapichuju mu za nohy aspoň lopatku, aby mi neujel až do údolí. Na několikátý pokus se mu podařilo zalézt, ale zase byl dole. Potáhl jsem to teda zpátky nahoru. Ve stylu dej prst a sežeru celou ruku jsem mu musel popotáhnout ještě i karimatku, která se mu taky shrnula a to hned dvakrát. Asi si taky pořídím takový žďárák :-). Bylo to takové večerní zpestření. Mě se podařilo zalézt docela rychle, jen jsem musel opravit nachystanou celtu tak, aby mi sníh nezafoukal dovnitř. Je něco po sedmé takže nás čeká 12 hodin chrupky pod hvězdami.

Ráno si na nás připravilo neuvěřitelnou podívanou. Přímo před námi se za tyčícím se Velkých Chočem začalo svítat. Sledovali jsme z tepla spacáků fascinující světelnou šou, jakou umí jen matička příroda. Od nesmělého narůžovělého paprsku po ohnivě rudou všeosvětlující záplavu. Během 20 minut jsme byli svědky zrození nového dne. Nad obzorem byl jen úzký pás bez mraků. A právě do tohoto prostoru se slunce zpoza Choče vynořilo, aby se v dalších minutách schovalo za hradbu mraků. Proto byla hra světla a stínů tak vyjímečná. Napřed osvětlené mraky zespodu dostaly červenou barvu, poté nás oslnil jas přímo svítícího slunce, a pak doliny naplněné mlhou ozářené shora. Odstíny červené  se měnily téměř neustále. Ruka mrzla s foťákem, nebo kamerou a my jsme nemohli přestat. Takový východ slunce na takovém místě s kamarádem po boku je nezapomenutelný zážitek. To jsou momenty, pro které stojí za to celý den stoupat v potu vzhůru, mrznout ve stínu a spát pod hvězdami.

Slunce schované za mraky nás příliš nepovzbudilo ve stávání, ale i tak musíme vylézt. Teplota rychle stoupá a než se sbalíme a rychle posnídáme tak ruka bez rukavice už nemrzne. Nasazujeme lyže a stoupáme posledních pár desítek metrů na hřeben. Čeká nás travers pod Chlebom na protější svah a pak sjezd na chatu pod Chlebom.

U chaty jsme něco po osmé hodině a na teploměru jsou -2C. Teď nás čeká ta příjemnější část a to sjezd do údolí k autu. Z výšky 1415m.n.m. což je chata sjedeme k autu do výšky cca. 450m.n.m. Jediný problém je v tom, že pokud pojedete dolů, tak přijedete na druhou část vesnice a z odtud pak po asfaltu musíme cca. 3km k autu. Proto zkoušíme jet po cestě, kterou jsme si vyhlédli se shora tak, abychom se trefili do údolí ze kterého jsme vycházeli. Ale nebylo to tak jednoduché jak se zdálo. Cesta se vždy stáčela do údolí kam jsme nechtěli. Tak jsme odbočili na druhou stranu tam kde to šlo a po nějaké době jsme zase skončili vedle. Tak to šlo až jsme se dostali pod hranici sněhu na jižní straně a nezbývalo nám než po vlastních sejít strmým svahem k potoku, který by měl vést k chatě pod vodopádem. Potůček opět fantasticky zamrznutý, a v úzkém údolí bylo dost sněhu, abychom mohli pokračovat na lyžích. GPS a my jsme měli pravdu a po pěkném sjezdu se před námi vynořila již zmiňovaná chata. Můžeme pokračovat ještě asi 1km, než sundáváme lyže a pokračujeme k autu pěšky. Na parkoviště dorážíme něco po jedenácté hodině, skládáme věci do auta a odjíždíme domů. Cesta byla v poho a k nám dorážíme těsně po jedné.


Na těchto výpravách je nejhezčí to, že i když jdu poměrně známou trasu, pokaždé je úplně jiná. I pocity, které mám jsou rozdílné, vnímáte jiné věci a vidíte to, co bylo před tím utajeno. A proto vzpomínky na takovou akci jsou hodně velkou vzpruhou na dlouhou dobu a docela obyčejné dny.

 

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek