staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
21.-22.10.2010 - Velkotatranský špacír

(Dazul)  Že se chystá nějaký přechod ve Vysokých Tatrách jsem se dozvěděl v neděli o Ludi, který jej plánoval uskutečnit spolu se Smerfem. V podstatě jsem se na tuto akci vnutil :-)

Od pondělí, kdy se mělo původně vyrazit jsem očkával, kdy dostanu zprávu že se vyráží. Asi v úterý mi Smerf volal, že by se vyrazilo ve čtvrtek. Protože jsme měli v práci zrovna ve čtvrtek už měsíc dopředu nahlášenou kontrolu z ČSSZ a já jsem ten, kdo odpovídá za to, že kontrola dopadne dobře a měl jsem se jí osobně účastnit, musel jsem rychle a kreativně přemýšlet jak to zařídit, aby vše dopadlo OK. Přesunout kontrolu nepřipadalo v úvahu. Zatímco jsem žhavil mozkové závity rozličnými kombinacemi, vnímal jsem Smerfa jen částečně. Telefon jsem ukončil slovy, že mu dám odpoledne vědět, zda budu moc vyrazit spolu s nimi. Ještě jsem pochytil, že by bylo dobré vzít s sebou i mačky, což byl další problém, protože mačky navlastním a ani v oddíle je nemáme. Přiznám se, že jsem ani moc nevnímal naplánovanou trasu, jen to, že vyrazíme z Podbánského, kde necháme auto, pak až někam do Polska a druhý den se vrátíme ke Štrbskému plesu.

Jakmile jsem dotelefonoval se Smerfem, pokračoval jsem ve žhavení svých mozkových závitů a řešil jsem rébus čtvrteční kontroly a zajištění maček. Zkrátím to – když jsem měl vše vyřešeno a později volal Smerfovi, překvapilo mne, že Smerf už má v práci jakýsi problém a nemůže ve čtvrtek vyrazit. Navrhoval, abychom vyrazili na jeden den v pátek. Ani jsem dlouho nepřemýšlel, abych odpověděl, že vyrazím klidně sám. Ale doufal jsem, že Luďa vyrazí se mnou :-) Nevyrazil :-(

Večer jsem Irči na mapě Vysokých tater ukázal, kudy se zamýšlím oba dny pohybovat, kde bych rád přenocoval a kde nechám zaparkované atuto. Mapu 1:100000 jí nechávám, aby mohla sledovat na základě mých sms a telefonátů, jak postupuju. Já budu mít svoji aktuální podobu vždy na své GPS. Víc pro zabezpečení asi nemůžu udělat :-)

Vyrážím sám před 3:00 z domu. Jedu pomalu, protože si umím přiznat, že jsem řidič z donucení a řízení vozu považuju za nezbytné zlo.

Kolem 7:00 vycházím od zaparkovaného auta na parkovišti v Podbánském proti proudu řeky Belá. Držím se jejího levého břehu asi 3 km. Ale pak to dál nejde – Belá protéká těsně u strmého skalnatého srázu. Je trochu pokrytý sněhovým popraškem a bez solidních chytů. Přes něj se nedostanu, neudržím se na něm. Belá tu není hluboká, ale to, že do ní ze skály sklouznu i s báglem mne zrazuje od dalšího postupu po této straně řeky. Mám dvě možnosti – vrátit se zpět k nejbližšímu mostu (což je asi ty 3 km) nebo Belou přejít na druhý břeh. Vracet se mi “z ideologického důvodu” nechce a tak hledám místo, kde bych mohl po kamenech Belou přeskákat. Okem znalce vyhodnocuju, že kluzké balvany jsou od sebe v každém úseku vzdáleny asi 2 metry – to neskočím ani bez báglu, natož tak se 15-17 kg těžkým kletrem. Zbývá jen možnost brození. Začíná sněžit a tak chvíli váhám. Ale jen chvíli. Nacházím místo, kde se mi zdá hloubka nejmenší. Ale protože vím, jak dokáže průzračně čistá voda o své hloubce opticky klamat, raděj sundávám kalhoty. Z báglu odepínám hůlky a nastavuju je na výšku 145 cm. Goretexové kožené pohorky svazuju na “chytrý uzel” a přehazuju přes bágl. Studí to. A to ještě nestojím ve vodě!

Na prvním šutru vyčnívajícím z vody jsem se pomocí hůlek udržel i když byl oblý kámen neskutečně kluzký. Na další šutr jsem nedošlápl a tak jsem musel opravdu do vody. Hlavně rychle, než se zima zachytí na kosti. Naštěstí v Belé nejsou ostré kameny a tak nehrozí, že bych si o ně zkrvavil chodidla. Mocně se opírám o tyčky a udržuju rovnováhu. Vody je místy po rozkrok, ale zvládám to, aniž by mne proud povalil i s báglem – to by dnešní vandr skončil :-(

Nakonec to nebylo tak strašné i když vločky sněhu připomínají zimu i vizuálně. Sedám rychle na bágl, natahuju kalhoty na mokré nohy a nasazuju teplé ponožky. Rychle do bot a rozchodit to.

Tyčky skládám a připevňuju zpátky na bágl. Takto se mi kráčí lépe. Hůlky mi při chůzi zpravidla překáží. Používám je jenom na ledovci spolu s mačkama. Na tuto akci jsem je vzal jen jako zbytnou zátěž.

Napojuju se cestu podél Koprovského potoka a pokračuju vzhůru Koprovskou dolinou. Asi 5 km před polskou hranicí, si odskakuju prohlédnou si několika stupňový Kmeťov vodopád. Tady si všímám, že jsem asi už dlouho mimo signál mobilu. Chtěl jsem totiž Irči poslat zprávu, jak jsem slíbil, kde se pohybuju. Takže budu muset na hřeben vystoupat už dnes, tam by měl signál být.

Po dalších 3 km odbočuju z Koprovské doliny v pravo a držím se až pod úpatí hory stezky, která vede podél Hlinského potoka. Tady už sněhu začíná přibývat. Není jej ale tolik, aby dostatečně vyplňoval mezery mezi kameny a já mohl lehkomyslně našlapovat kdekoliv. Sněhu je ale o pár centimetrů víc na to aby klamavě maskovat pevná místa došlapu. Postupuju tedy pomaleji než by asi bylo možno. Nevadí mi to. Mám spoustu času, nemusím nikam spěchat.

Po pravé ruce mám v mlze Hrubou kopu (2221 m.n.m.), Teriansků vežu (2355 m.n.m.) a Hrubý vrch (2428 m.n.m.). Koprovský štít, který bych měl mít vepředu nalevu, nevidím – kryje mi je Prostredný chrbát.

Začínám mít hlad. Sbírám polovysušené a zmrzlé borůvky. Chutnají skvěle. Tuhle tatranskou zmrzlinu zbožňuju a dokázal bych se jí vždycky přežrat. Ale prsty bez rukavic drsně mrznou a tak si této pochutiny jen občas zobnu.

Kousek nad pramenem Hlinského potoka jsem našel dostatečně velkou trhlinu ve skále, kde jsem se mohl natěsno proháhnout a kde jsem našel potřebné závětří. Není tady taková zima a půjde tu zapálit vařič. Protahuju bágl na druhou stranu trhliny a ze všeho nejdřív vytahuju zimní bundu Sherpa. Odhaduju, že jsem ve výšce cca 2000 m.n.m. a do této chvíle jsem na sobě měl jen dvě vrstvy – icebreaker triko a firemní fleecovou bundu. Teď na sebe oblékém třetí vrstvu – Sherpa bundu – a je mi okamžitě úžasně teplo. Vytahuju vařič a ešus. Pramen Hlinského potoka není ještě úplně zamrzlý a tak sestupuju pro vodu. Myslím, že jí ani není potřeba převařovat :-)

Na třetí sirku se mi daří zapálit plynový hořák vařiče (tak úplné závětří v téhle úzké trhlině není). Rozmíchat těstoviny gulášové pochutiny mi činí zjevné potíže – několikrát musím prsty ohřívat nad plamenem. Pro drsnou kosu upouštím od nakrájení červené cibule do guláše. Jakmile má po desíti minutách vaření pochutina správnou konzistenci, zhasínám vařič a okamžitě beru horký ešus do dlaní bez rukavic. Za normálních okolností bych se šeredně popálil, ale nyní mne to jen snesitelně hřeje. Půlkilový obsah ešusu je za chvíli ve mně. Dostatečně se zasycuju. Je kolem jedné hodiny odpoledne a tohle je po více než desíti hodinách moje první jídlo. Navíc je teplé, což v téhle kose dodává i pocit tepelné pohody. Na dlouhé posedávání na báglu není čas, zima je starý vlezlý diverzant. Umývám ešus ve sněhu a teplou vodou ohřátou ve víčku ečeusu. Odlil jsem si ji do víčka před tím, než jsem začal vařit. Během cca 20 minut se z ní stala ledová tříšť, kterou jsem teď musel pracně rozpouštět a o to dýl ohřívat.

Vyšné Koprovské sedlo (2180 m.n.m.) je nejvyvšší bod mého samotářského vandru. Výšlap na Koprovský štít (2363 m.n.m.) zavrhuju. Pro mlhu není vrchol vůbec vidět, fouká silný vítr a i když je jen -7?C, vítr mráz řádně násobí, jsem tu široko daleko sám, ... Riziko jsem si chtě-nechtě vyhodnotil jako vysoké proto, abych se v tuto chvíli pokoušel zdolat vrchol.

Pokračuju směrem k Velkému Hincovu plesu, které je občas dole pode mnou vidět skrze cáry divoce se pohybující mlhy a sněhové poryvy. Zahajuji sestup. Tady mi skládací tyčky přichází vhod. Před došlapem tyčkou odzkouším, zda je “pevná půda”. Sněhu je zde místy po kolena a tak několikrát scházím mimo chodníček.

Cestou z Koprovské doliny do sedla jsem měl vítr zpravidla v zádech. Jen občas jsem musel traverzovat a foukalo mi přímo do tváře. To nebylo vůbec příjemné. A tak jsem v takovýchto úsecích kráčel bokem proti větru i když jsem zpomalil na minimum. Ještě že fouká směrem do sedla, říkal jsem si. Jak bude ze sedla sestupovat do Mengusovské doliny, budu v závětří a budu se kochat. Se svými paraglidistickými zkušenostmi jsem se projevil jako totální naivka a zelenáč. Samozřejmě, že na druhé straně hřebenu foukal vítr přesně obráceně – tedy přímo do ksichtu.

Sestup k Hincovu plusu mi trval asi hodinu. Veľké Hincovo pleso je ledovcové jezero v nadmořské výšce 1945 m Hincovy kotliny, která tvoří jeden z nejvyšších stupňů Mengusovské doliny. Je to největší, nejvýše položené a nejhlubší pleso na slovenské straně Tater. Pleso je úctyhodných 740 m dlouhé a 370 m široké. Má rozlohu přes 20 hektarů a místy je hluboké přes 50 metrů. V plese byl úspěšně vysazen pstruh potoční - jde o nejvyšší nadmořskou výšku na Slovensku, kde se pstruh vyskytuje.

Je tu kosa, silný vítr (přes 30 km/h) se sněhem fouká v nárazech, jakmile jsem se na chvíli zastavil, začala mi být docela kosa. Vždycky když jsem vytáhl z kapsy foťák abych pořídil fotku či krátkou videosekvenci, musel jsem sundat rukavici. Proto jsou všechny videa velmi krátká :-)

Asi sto výškových metrů pod Hincovým plesem jsem pro sníh vybočil z treku a dostal se do míst, kde už jsem se zpátky nahoru nemohl vyškrábat, do boku to pro skálu nešlo a přímo dolů to bylo opravdu velmi náročné. Relativně nejbezpečnějším řešením bylo hodit tyčky dolů a skočit asi metr dolů s tím, že se trefím na zasněžený výstupek a současně se zapřu se pravou rukou o skálu, abych nepřepadl dolů a neskutálel se asi 10 metrů dolů po trsy trávy zarostlém skále. Celé to bylo o tom, že se na tom zasněženém výstupku opravdu udržím a noha mi nesklouzne. Podařilo se.

K Popradskému plesu jsem se dostal ledovcovým údolím Mengusovské doliny. Až tady jsem si vybavil, že jsem ve Vysokých Tatrách už byl – v roce 1987 jsem tudy kráčel “za odměnu” s vojenskými svazáky (ač sám zarytý antisvazák) v maskáčích a kanadách na Rysy. Okamžitě se mi vybavila jedna ze dvou dochovaných fotografií z dob mé dvouleté čestné vlastenecké povinnosti :-( Ta fotka je právě z vrcholku Rysů.

Od Popradského plesa kráčím po chodníku (červená značka) směrem na Štrbské pleso. Počasí se jako mávnutím kouzelného proutku změnilo - zapadající slunce úžasně ozařuje Ostrvu a její hřeben. Cestou na mne padá kalorická krize a tak se sedám na bágl, popíjím zmrzlou tresť minerálky a vytahuju pohotovostní balíček pochoutky - sušeného masa. Pár kousků shltnu na báglu, zbytek masa dožvýkávám až když v šeru vidím světla meky tatranských lufťáků. Uvědomuju si, že se začíná stmívat. Ale protože to je k plesu jen pár kiláků, živím se nadějí, že bych se mohl od tamtud dostat autobusem do Podbánského.

Za tmy hledám autobusovou zastávku. Asfalt je namrzlý a několikrát sebou málem seknu na zem. Poslední autobus mi ujel před hodinou. Vzít si taxík mi nedovoluje moje hrdost a tak se vydávám 16 km směrem do Podbánského. Cestou budu stopovat a určitě mne někdo vezme.

Prvních 5 km po asfaltu se kochám úžasným, téměř úplňkovým (úplněk je až zítra) měsícem, který nádherně osvětluje namrzlou krajinu. Místy září tak, že není vůbec vidět kužel světla z mé čelovky. Čelovka je pro moji chůzi samozřejmě zbytečná, ale protože mne občas míjí auto, raděj jsem ji rozsítil.

Asi po 12-13 km chůze po asfaltu mi zastavilo (osmé) projíždějící auto. Řidič mi vysvětluje, že možná měli ostatní strach zastavit, protože dnes medvěd poškrábal a pokousal dělníka, který připravoval sjezdovku na sezónu.

Má za sebou více než čtrnáctihodinový pochod přes vysokotatranský hřeben se dvěma zastávkami a plně nastrojeným báglem pro přespání v zimě. Napadá mne, že neposledy jsem si obdobnou zátěž dopřál na Špacíru, kdy jsem 100 km šlapal asi 19,5 hodiny. Nohy mne sice nebolí tak jako tehdy, ale i tak toho mám plné kecky. Aby ne - našlapal jsem 47 km s převýšením skoro 1200 m nahoru a 1200 m dolů, ...


Dneska čtyřhodinovou cestu autem domů opravdu nezvládnu. I kdyby, stejně bych dojel až zítra. Popojedu autem kousek k domovu a jak to na mne příjde, zalehnu a přespím v autě. Přišlo to na mne u odbočky do Šutova ...

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek