(Pajtáš, OS Tůlavé Papuče) Někdy mám pocit, že všichni ti, kterým se dostávají mé pozvání na toulky naší přírodou si myslí, že se honím jen za rekordy v ujitých kilometrech prašnými cestami, spaním pod širákem nebo projetím všech splavných řek. Není tomu tak ! Především jsou to výpravy za krásami, na které jsme již dávno zapomněli nebo za kuriozitami, o kterých ani nevíme. V následujícím příspěvku bych se chtěl se všemi podělit o několik zajímavostí ze světa naší fauny, na které jsem narazil při letošních vandrech po střední Evropě a které stojí za povšimnutí.
VÝSTRČKA ZÁSTĚRKOVÁ (Švišťus rendlikus)
Je jedním z druhů výstrček, v českých zemích tak hojných. Je velmi dobře rozeznatelná, a to podle výrazné náprsenky, která jí dala u nás jméno a která připomíná zástěru našich maminek nebo babiček. Někdy, budete-li mít obzvlášť velké štěstí, podaří se vám narazit na tento druh s náprsenkou silně připomínající zástěrku zadního kola terénního motocyklu. Samotná výstrčka je velmi nenápadná, i když neznalého při náhlém setkání v plenéru může až vyděsit svým zjevem. Zdání však klame. Nebudeme-li při setkání s výstrčkou dělat prudké pohyby nebo ji hladit proti srsti, respektive proti strništi, zjistíme, že se jedná o docela milého savce. Zajímavostí zde je, že tak jako si hovnivál s sebou valí svou kuličku, tak si výstrčka za sebou táhne svoji pověstnou zásobárničku se žrádlem. Do ní pak ponořena, vydávajíc mlaskavé zvuky, zaujímá vůči zbytku světa svůj charakteristický – výstrčkovský – postoj, tak jak je možno zříti na této fotočce. Někteří badatelé ve své literatuře uvádějí, že spatřili tohoto tvorečka jak třímá v předních tlapičkách klacík, silně připomínající vařečku. Zřejmě ne zcela od věci je tedy druhový název používaný na území sousedního Slovenska, a to VYSTRČRITKA KUCHÁRSKÁ.
Na dalším záběru pak můžeme zříti dotčenou výstrčku v plné parádě, tak jak je výše popsáno. Čtenář těchto řádků nechť se nedá mýlit tím, že na hlavě zachyceného exempláře je cosi co v popisu nebylo uvedeno. Ano, v teplých měsících výstrčka takto doplňuje letní srst.
DOCUPITALKA VYTRVALÁ (Cupidus aničkus)
Vzácný exemplář nenáročného a dnes již téměř, v rámci Evropské Unie, těžko spatřitelného obratlovce. Budeme-li mít štěstí, spatříme docupitalku, jak se byť nepříliš rychle, ale o to více vytrvale pohybuje našimi hvozdy, občas zabloudíc i do některých přilehlých států, tu více či méně vzdálených. Jen ti nejpozornější z nás jí mohou zahlédnout, jak vytrvale cupe za výletníky, jen ti nejpozornější mohou zaslechnout pravidelné oddechování zapadající do taktu cupotu. Jestli si myslíte, že jí uniknete výstupem na zalesněný chlum nebo do skalnaté průrvy divokého kaňonu, jste na omylu. Vytrvale a neomylně je vám v patách a nestřepete se jí ani kdyby jste do hospůdky zašli. Zajímavostí pak tohoto druhu je, že se vyznačuje výraznou pachovou stopou. Ne, nepleťme si ji v žádném případě s jinými, blíže nespecifikovanými jedinci. K jejímu druhovému názvu by se po právu patřilo přidat název AROMATICKÁ a to zcela oprávněně. Je zajímavé, že tento druh vyniká aromatickou různorodostí, pročež je také velmi oblíbená. Historicky je známo, a i v některé literatuře uváděno aroma sušeného ovoce jako jsou meruňky, ananas, rozínky, zázvor nebo směsice čajů. Zvláště pak je oblíbena silná vůně zelových pagáčků nebo závinu. Z ne zcela jasných pramenů lze usuzovat, že se historicky snad jedenkrát podařilo takovýto exemplář domestikovat.
HEJKÁLEK PŮLNOČNÍ (Bubulus polemikus)
Při posledních toulkách přírodou z Pousteven do Velkých Karlovic se mi jako jednomu z mála podařilo, vyfotografovat jednoho z posledních exemplářů regionálního Hejkalka půlnočního. Na snímku u tohoto exempláře si můžeme povšimnout krásné letní srsti, která se odborně nazývá šedivka moirová. Ač se jedná zřejmě o jednoho z posledních v našem regionu, zdá se, že je kupodivu dobře živený a tudíž nehrozí, že by zašel na nedostatek potravy. Ano, plné popelnice kolem rekreačních objektů v lůnu našich hor nelákají jen medvědy, lišky, kuny a potkány, ale najde se zde dostatek potravy i pro kriticky ohrožené druhy. Domnívám se, že až tato fotočka se stane známou mezi odbornou i laickou veřejností, dojde konečně ke korekci náhledu na tohoto (jak je ze snímku patrné) savce. Pravda, nepočítám s tím, že se hned změní, zvláště v dětské literatuře, ošklivá vyobrazení Hejkálka, nicméně svou troškou do mlýna snad přispěji, kromě momentky také poznáním, že pakli-že má-li tento tvoreček dostatek nutričně výživné potravy, nevydává žádné děsivé zvuky (což v posledních pěti desetiletích nebylo zaznamenáno).
KAPUCÍNEK KNÍRKATÝ (Permonikus romitus)
Pozornému stopaři a jeho objektivu nemůže uniknout tento obyvatel české kotliny. Při troše štěstí ho můžeme téměř pravidelně zastihnout v pozdním odpoledni na měkkých, klidných stanovištích, kde pod zdánlivou rouškou hybernity snuje své další pohybové aktivity. Na fotočce je zachycen exemplář v pestrobarevném třísezoním kožíšku, který spolehlivě odolává náporu deště. Jak vidno, déšť nedokázal tohoto čiperného obyvatele našeho ekosystému vyvést z dobré nálady. Není nezajímavé, že v zimním období pak tato srst dostává, byť nakrátko, výrazně carvingový nádech. Další zajímavostí tohoto druhu je to, že již několik badatelů zabývajících se těmito révovníky dospělo k nezvratnému přesvědčení, že tito se již v dávné minulosti stali předobrazem lidských představ o podobách malých skřítků majících svá působiště v průmyslu dobývání hornin. Údajně také odtud je pak jejich latinský druhový název Permonikus. Já osobně, na základě letitých poznatků se spíše přikláním ke změně názvu na Révovník červenobílý.
CHRUPEČEK POLEDNÍ (Hanýskus okulárus)
Tak jako se v přírodě nacházejí obojživelníci, kteří se hravě pohybují na souši i ve vodách, tak tam nalezneme i tyto tvorečky, byť je to druh v odborné literatuře nedostatečně popsán, kteří jsou aktivní jak ve dne tak i v noci. Vzhledem k tomu, že se nedá přesně určit, zda-li se jedná o denního či nočního tvora, přimlouval bych se za začlenění do čeledi Denních nočníčků. Jedná se totiž o to, že podle mých poznatků, ale i některých informací jiných přírodovědných badatelů se tento savec (což je bezesporu prokázáno) poměrně často zdržuje v nočních hodinách, často překračující půlnoc, ve volné přírodě. Zde pak nehnutě s čenichem zvráceným k obloze setrvává i mnoho hodin. Důvod se, bohužel, zatím nepodařilo objasnit. Ve starší literatuře jsem však našel tuto zmínku, kterou si zde dovoluji citovat : „ … nocí bloudící mohou podle vztyčeného čenichu Chrupečka poledního, směřujícího k Polárce, určit světové strany a dáti se pak cestou pravou …“. K tomuto mám však vážné výhrady, neboť podle mých zjištění nezřídka jeho čenich směřuje k některé hvězdokupě či skvrnám na slunci. Následně pak ho lze najíti, jak ukazuje foto, na teplých, dobře větraných stanovištích s čenichem zvráceným kamkoliv. Poslední mou poznámkou k tomuto endemitovi je to, že si nejsem jist, jestli patří ryze mezi révovníky nebo špiritusovníky.
BŘEZINOMEN POLÉTAVÝ (Dazulus rex)
Ač tento živočišný druh je poměrně často zmiňován, jsou kolem něj trvalé nejasnosti a jistě by si do budoucna zasloužil podrobnější enviromentální výzkum. Jsou tací, kteří tvrdí, že je celý opeřený. Jiní naopak tvrdí, že opeřený není. Další ho popisují se šupinami. Jiní to popírají. Vyskytl se názor, že mezi prsty má plovací blány. To však doposud nebylo prokázáno. Podle některých poznatků by měl mít na všech tlapkách přísavky a panuje také názor, že na zadečku má složené brka, které za určitých okolností fungují jako výškové kormidlo. A tak by jsme mohli pokračovat téměř do nekonečna. Co je však jisté, je to, že se jedná o obojživelného savce z rodu výstrček. Svůj názor dokládám výše uvedeným fotoúlovkem, kde může pozorný čtenář těchto řádků spatřiti charakteristickou polohu výstrček, které takto svému okolí oznamují, co si o něm myslí. V tomto případě si můžeme dovodit, že tento signál patřil zřejmě všem zvířátkům pohybujícím se na hladině této vodní plochy (kačenkám a jiným).
Následující snímek je bezesporu raritou, neboť je na něm snad historicky poprvé zachyceno co si výstrčka (tatáž jako na snímku předchozím) myslí o rybách.
Toliko tedy něco málo z toulek a cest roku 2010, které jsem zachytil svým digitálním objektivem a rád se s vámi o to podělil. Doufám, že tato má snaha vám rozšíří obzory, poodhalí roušku biodiverzity a přivede vás k trvalému zájmu o přírodu i její méně známé obyvatele. (Text článku je uveden ve formátu připraveném pro převedení do jazykových mutací listopadového čísla Nationál geografic).
Created by AVT design - tvorba webových stránek