staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
3.-5.července 2010 - Jizerské hory na kole

(Dazul) Byl jsem nadšený, když Irča navrhla, že bychom se mohli o svátcích podívat do Jizerských hor na horských kolách. A že bychom se stavili k Milošovi a Evě Zapletalovým. Nic pěknějšího jsem si nemohl přát.

Pokusili jsme se avizovat naši návštěvu Milošovi mailem přes jeho zetě Jardu. Mimo klasické pošty je mail na Jardu nejrychlejším způsobem jak se s Milošem nejrychleji spojit. Byli jsme téměř šokováni, že nám v mailu od Jardy přišla zpráva, že Eva i Miloš budou asi doma, ale máme jim raděj zavolat na mobilní telefon číslo xxx.  Měl jsem pocit, že se mi hroutí svět - Miloš má mobil! To, že jsme se mu na něj nedovolali mně povzbudilo - svět se ještě nezhroutil. Později nám Eva vyvětlila, že jim jejich mladí vnutili tento přístroj, aby se mohli spojit až odjedou na Berounku. Ale oni je upozornili, že ten přístroj nechají nahoře v 7:00 a vrátí se k němu až po 21:00 :-)

Do Liberce jsme vyrazili naslepo - buďto Zapletalovy doma zastihneme a vnutíme se na naši (třetí ?) návštěvu, nebo je nezatihneme a budeme pokračovat dál do hor. Irča u maminky a tety Milušky zařídila napečení frgálů, které minule Evě tak chutnaly, takže jsme mohli s sebou vézt "pozdrav z Valašska".

Vyrazili jsme kolem 9:00 z Kateřinic přes Valmez, Olomouc, Hradec Králové do Liberce. K Zapletalovým jsme dorazili po 14:00 a s ostychem jsem mačkal zvonek ve Franklinově ulici. "Tady Irča a Dazul z Kateřinic u Vsetína, můžeme vás na chvíli pozdravit?" vysoukal jsem ze sebe něco takového, když se mi v reproduktoru ozvala Eva. Bezprostředně nás zvala nahoru a měl jsem pocit, že moc dobře ví, kdo se ohlašuje :-)

Vyrušili jsme je z poledního odpočinku, ale Eva jako profesionální herečka to na sobě nedala znát :-) Okradli jsme Zapletalovy o několik hodin, ale měli jsme při tom pocit jako bychom byli na životodárné návštěvě u rodičů či prarodičů.

Z Bílého potoka - severní strany Jizerských hor - jsme na kolech vyrazili až v 19:00. Počasí bylo příznivé a měli jsme před sebou ještě minimálně 2,5 hodiny světla.  


Směřovali jsme k Farské louce - místu, které Miloš ve "Stezce odvahy" popisuje jako tábořiště hlavního hrdiny - šestnáctiletého Ježka. Líčil jsem Irči, kterak jsem se v roce 1985 pokoušel na vlastní nohy rekonstruovat popisovanou cestu. Vzpomínall jsem, jak mne Bob vytahoval z rašeliniště, jak jsme utrhli vlochyni bahenní, jak jsme ve skalkách nad Farskou loukou našli busolu SPORT 3 a táborovou bankovku "1O SETONŮ". Ve svém tehdejším deníku mám poznamenáno - "Jěžkova cesta. Farská louka (tábor jeho oddílu) - Zvon - Sedlo - Srázy (zde někde přespal) - cesta pod Poledníkem ...." Studoval jsem tehdy Milošovu knihu jako detektiv a dost věrohodně jsme pak cestu "rekonstruovali" :-)

Nocleh jsme si s Irčou našli na potoce asi kilometr za Zvonem. Zabočli jsme asi 50-100 metrů nad svážnicovou cestu, podél balvanitého potoka. Tady jsme se rozložili. Vlastně jsme netábořili. Byli jsme na prastaré cestě, nerozdělávali jsme ani oheň, ani jsme nic nevařili na plynovém vařiči, nestavěli jsme stan, nerozsvěceli jsme baterku, .... Jen jsme si lehli a přikryli se :-)

Před ulehnutím jsme se ještě byli "osprchovat" v malém vodopádu - studené vodě jizerského potůčku. To se pak spalo :-)

Nedělní ráno jsme vstávali relativně brzy - před 6:00. V 7:00 jsme už byli na cestě -  po svážní cestě směrem k Ferdinandovu. Asi po 4 kilometrech jsme odbočili na strmější stoupání po Poutní stezce směrem na Bílou kuchyni. Zprvu jsem šlapal, pak jsem ale jenom tlačil a přenášel :-)

První větší odpočinek jsme si dovolili až u vodopádu Malý Štolpich. Narazil jsem tam na trampa mého věku, který si právě balil svoji uesku. Během pár vět jsme oba pochopili, že jsme naladěni na stejnou krevní skupinu :-)

S trampem Jardou jsme se půběžně střídavě potkávali na Bílé kuchyni i na Hřebínku.

Pokračovali jsme směrem k vrcholu Jizera. Mám na tento kopec ne příliš dobré vzpomínky, když jsem na něj prvně vystoupal v roce 1986, pár dnů před uposlechnutím povolávacího rozkazu na dvouletou vojenskou základní službu. Tehdá mi mokrých kanadách v JIzerském pozdně jarním sněhu skoro omrzly palce u nohou. A navíc - nic jsme tehdy s Mílou z Jizery (1122 n.n.m.) neviděli :-(

JIzerky jedu na kole prvně, většinou jsou mé vzpomínky k těmto horám vázány na sníh. Na opravdu chladnou noc kdesi v přístřešku v horské osadě na Jizerce, na namrzající sníh na krácených metrových dřevěných lyžích u přetržené přehrady, .... - vzpomínky staré čtvrt století :-)

Hezká zastávka je kousek od vyhlídky Krásná Máří - asi 200-300 metrů od kol, která jsme nechali čekat u cesty. Krásná Máří je opravdu krásná :-) vyhlídka - opravdové pohlazení po duši.

Pokračujeme s Irčou na našich kolách dál, směr Na Čihadle, Na Kneipě, pak kolem vrcholu Jizery až na rašeliniště Jizery.

Když už je člověk na "náhorní planině" Jizerských hor, jede se hodně v pohodě. Žádné velké stoupání či klesání, místní asfaltové i štěrkové cesty jsou "bezbariérové". I Irča, která nemá ráda stoupání na kolech, si poměrně libuje. 

Na Čihadle - nejznámějším jizerském rašeliništi, které dostalo název podle starých chytačů tažných ptáků - jsme si udělali další pořádnou přestávku. Mimo důkladné prohlídky přístupné části rašeliniště a výstupu na dřevěnou věž, jsme u základů vyhlídkové věže poklimbali a pořádně spočinuli.

 

Od rašeliniště Čihadla jsme pokračovali kolem vrcholu Jizera (1122 m.n.m) na velkou asfaltovou cestu, která spojuje Jizerky s Krkonošemi. Ale tahle cesta mně moc nevyhovuje - je tu nezvykle nezdravý provoz. Motorkáři i řidiči automobilů jako naši souputníci mi nevyhovují :-(

A tak odbočujeme doprava na rovnou pohraniční cestu - zkratku cesty ze Smědavy na osadu Jizerka. Irča tady slaví trumf, když vyšlape táhlý kopec s plně naloženou bagáží v brašnách na horském kole a udatný muž ve středním věku na svém kole to několik set metrů před vrcholem to vzdal a vytlačil kolo vedle sebe. Irča se nezdá, ale je fakt dobrá.

Na Jizerce jsme si dali občerstvení - já studenou kofolu a Irča horké kafe. Ale hlavně - navštívili jsme Muzemum Jizerských hor. Budova byla postavena v roce 1889 v době největšího rozmachu osady Jizerka a sloužila jako škola pro děti místních obyvate. Dneska jsme v muzeu potkali i svérázného "nestora" ČSOP Jizerka - Františka Mrvu. Jeho fotografie v místní fotogalerii "Montana" byly skutečným pohlazením od "spoluvěrce" :-)

Z Jizerky jsme se obrátili zpět na severozápad k Bílému potoku, kde máme zaparkováno. Ale tam chceme dorazit až zítra - nač ten spěch.

A tak jedeme kolem Jelení stráně, Pytláckých kamenů a Velké Jizerské louky na Předěl. Koupání v tůňce potoka vytékajícího z Černých jezírek do Jizery, není možná úplně ochranářsky správné, ale jednak zde nebyl žádný zákaz koupání inzerován a taky přírodní pudy chtěly svlažit spocené tělo několika tempy ve studené jizerské vodě.

Od Předělu jsme si to zamířili podél státní hranice s Polskem k pramenům Jizery. Asi 300 metrů před Nebeským žebříkem jsme na přítoku Hájeného potoka zapadli do lesa a našli rovinku na "netáboření". Umyli jsme se v ledové vodě pramenící pod Smrkem a zalezli do spacáků. Ale miliony mušek a komárů nám vnuknuli nápad vystoupat nahoru na Smrk ještě dnes. A tak jsme vylezli a volně začali Nebeským žebříkem stoupat nahoru na Smrk.

Na Smrku jsme vystoupali na rozhlednu a debatovali, zda by místo jedněch DBCB nebylo lepší postavit čtyři takovéto rozhledny :-)

Nahoře foukal krásný vlahý větřík, bez mušek a komárů, dokonce jsme špásovali o tom, zda nevyneseme spacáky tady nahoru. Zdravý rozum zvítězil.

Od rozhledny jsme si to vyšlápli do Polska a pak kráčeli dolů po státní hranici k našim spacákům. Míjeli jsme v pravidelných intervalech "okopy pro ležící střelce" a kanálky pro uložení telefonních kabelů - ozvuk totalitní doby :-(

Jizerky jsou překrásné, zláštně v zapadajícím letním slunci. Viditelnost je úžasná a neskutečně mne to láká nahodit krovky a letět nad touhle jedinečnou krajinou. Jsem šťastný, že tu můžu kráčet spolu s Irčou.

Do spacáků zalézáme okamžitě po příchodu - miliony mušek nám nedávají na výběr. Lituji, že nemáme moskytiéru. Už vím, proč mne nelákají tropy. V džungli bych se za noci utrápil. Tady v Jizerských horáh, kousek pod Smrkem, se převaluju z boku na bok - než ty potvory objeví úzký otvor ve spacáku :-(

Pondělní ráno si připadám jako totální greenhorn. Jsem doštípaný a označkovaný muškama po celém ksichtě. Svědí to, je to nepříjemné. Moje jediné ranní nutkání je abych okamžitě vstal, sbalil se a pořád se pohyboval. Tak ty potvory na mne nemohou. Irča je na tom podobně. Tak rychle jsme nebyli nikdy sbalení - a to jsme spolu skoro 20 let.

Na cestě šlapeme ten kousek k Nebeskému žebříku a pak už nás čeká pouze klesání k Bílému potoku. Přilby na kolo jsme nechali doma. Ne že bychom je nepoužívali, ale Jizerské hory nejsou Velká Fatra.

Z Bílého potoka pokračujeme autem do Hrachova. Lanovkou vyjíždíme na Čertovu horu - podél skokanských můstků. Shodujeme se s Irčou, že bychom neměli morál na to, abychom skočili. Vzpomínáme, jak jsme v roce 1993 v norském Tronheimu před zimními olympijskými hrami na Expedici Polar Flare stoupali na tamní rozestavěný skokanský můstek.

Podívali jsme se na Janovu horu a poslali sms našemu Zdendášovi, který je na svém prvním puťáku ve Slovenském ráji. Zdendáš se má dobře a my se máme taky moc fajn :-) Vyrážíme zpět domů. 

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek