staryweb-oldskauti.vlcata.eu

obrázek
Dnes je:
Kronika
 
Novinky
Přecházíme na nový web! (31. 03. 2014)
Od zítřka už není tento web aktualizován - máme nový ....
dělička
MUŠINKA (24. 03. 2014)
se konala o víkendu v našem DBCB - Kikina a Bobina se jí účastnily ...
dělička
Šneci měli bezva družinovku (22. 03. 2014)
na kterou pozvali kluky, kteří do ŠESTKY nechodí ....
dělička
12.března 2010, pátek - odjezd

foto

(kliknutím na fotku si pusť krátké video z dílny MACŠKOLY - Monaco 2010)

(Dazul) Na paraglide do Monaca jsem se vypravil už po druhé. Se stejnou "cestovkou" jako loni - opět jsem se přidal k partičce kolem Zdeňka Trčky z "Mac školy". Je mi 44 a v hotelu jsem doposud spal asi 3x v životě, včetně loňského Monaca. Nevím proč, ale v záhrabu se pořád cítím přirozeněji než v apartmánu kousek od francouzské riviéry. Asi to bude nevhodným životním stylem :-)

Odjíždět se mělo v pátek 5.března 2010, ale už dva dny předem Zdeněk volal, že počasí v Monacu není dobré a že odjezd o pár dnů posuneme. To bylo moudré, protože si pamatuju, že loni jsme se potkali z odjíždějící skupinou, která měla mizerné počasí a údajně nelétala ani jeden den.

Po příslibech a odkladech jsme nakonec odjížděli přesně o týden později - 12.března 2010. Od čtvrtečního rána jsem byl kompletně sbalen a v práci na chodbě měl v pohotovosti připravený padák, cestovní tašku s věcma a malý báglík s Macbookem.

Irča mi v dnešní nádherné páteční ráno říkala, že na jihu Francie napadl čerstvý sníh a taky další jobovky, které údajně hlásili v rádiu. Než tam dojedeme, tak to určitě staje :-)

Před čtvrtou odpoledne jsem čekal u rampy s vyloženou bagáží. Zapnul jsem GPS Oregon 550t, abych měl přesně zaznamenanou naši cestu do Monaca. (GPS bohužel vydržela jen cca 15 hodin provozu, pak se vyčerpaly baterky :-(  Moc bych si přál, aby další GPS, kterou si ještě určitě za pár let pořídím, vydržela podstatně déle.)

Do mobilu jsem si konvertoval asi 5 DVD, abych se mohl na dlouhé cestě podívat na zajímavé filmy, které jsem doposud nestíhal shlédnout. Samozřejmě, že to není takový zážitek jako na plátně nebo velké obrazovce, ale displej u Nokie N97 už je relativně dostatečně velký, abych z filmu něco měl.

Jako fanoušek nové vlny současných ruských filmů, které se na události posledních 100 let ruských dějin dívají méně rudýma očima, jsem si vychutnával 7. a 8. epizodu povedeného seriálu Apoštol. To už jsme ale projížděli Rakouskem a přibrali do vozu další účastníky našeho "zájezdu".

Peter a Renda mne upozorňovali, že až přistoupí Denisa, mám se připravit na její přítomnost. Jako méně zkušený a méně znalý účastník těchto akcí, jsem úplně nepochopil, co konkrétně bych si pod tímto varováním měl představit.

Asi po půlhodince jízdy jsem už byl v obraze. Denisa je sympatická dívčina s afro copánky a hlučnějšími verbálními projevy. Prostě - nelze přeslechnout, že je součástí osádky. Mimochodem - trochu mi připomněla našeho Vápna, křtěného jako Denis. Asi tím afro stylem :-)

Tradičně se připíjelo na zdar naší výpravy valaškou slivovicí a Denisa to ve zvýšené míře kombinovala (docela chutným) bílým rakouským vínem. Kdyby nechala pustit v autopřehrávači CD původně navrhovanou Hanu Hegerovou, nebyl by účinek jejich verbálních i neverbálních kreací takový jako u kapely Tři sestry :-)

Peter, který je znalec, odborně prohlásil, že jí dáva ještě půl hodinky. Mezitím jí dal několikrát přihnout z láhve slivovice - a skutečně,  za půl hodinky jako když utne. Denisa usnula a bylo nezvyklé ticho. Peter porohlásil, že ve dvě ráno se vzpamatuje a bude zase OK. Zmýlil se pouze o půl hodiny. Denisa se probrala ve 2.30 a začala komunikovat. Ale to už bylo v normě :-)

Historku jak se naše lady D. poblinkala a pokřtila tím Zdenkovo zánovní auto, kterým nás přepravoval, nebudu podrobněji rozepisovat. Ale co stojí za znamenání je úžasná kreativita a vynalézavost s jakou se osádka vozu dala na benzínové pumpě v Rakousku do čištění poblinkané podlahy. Normálně by se vzala hadra a kýbl s vodou za za čtvrt hodinky by bylo uklizeno. Jenomže Zdeněk v autě nevozí ani kýbl a ani hadru...

 
 
 
13.března 2010, sobota - příjezd

Jsem ubytován vzdušnou čarou 1024,52 km jihozápadně od sídla naší firmy, odkud jsem se včera odpoledne přidal k výpravě. Cesta sem do Monaca nám trvala 18 hodin jízdy.

(chceš-li se podívat na celou fotogalerii z této akce, klikni na fotku) 

Z našeho pokoje je široký výstup na prostornou terasu, která má větší plochu než náš čtyřlůžkáč. Necelých 5 metrů od okraje terasy dozrávají mandarinky. Škoda, že na ně nedosáhnu, lákají a svádějí k utržení. A 10 metrů od terasy dozrávají citrony. Ty už mne lákají méně, ale mají nádhernou žlutou barvu, která v bočním slunečním svitu úžasně kontrastuje se zelení kolem.

Kolem poledne se jdeme podívat na plážičku na které budeme přistávat. Už z ní nemám takovou obavu jako loni, ale respekt jsem před ní neztratil.

Neodpouštím si koupání v moři. Dnes je 13.března a před 14 dny jsme s Irčou spali zahrabáni ve sněhu na Malé Fatře. Úžasný kontrast :-) Moře sice není tak studené jako řeka za polárním kruhem při naší legendární přeplavbě s báglama, ale na dlouhé koupání to tu není. Dávám 20 metrů proti vlnám a pak rychle zpět. Koupat se v sedačce a s padákem bych se tu opravdu nechtěl. Sedačka nezahřeje a v moři nenadnáší.

Auto, které mělo dorazit pár hodin po nás, se porouchalo někde u Milána. Je to asi 4-5 hodin jízdy odsud. Opět si ověřuju Murphyho zákon, že může-li se něco pokazit, tak se to určitě pokazí :-(

Tříčlenná skupinka řidičů vyráží pro osádku porouchaného vozu  k Milánu a většina z nás ostatních ostatních podniká  procházku do Monaca. Odsud je to do Monaca asi  hodinka pěšky podél pobřeží.

Ujišťuju se, že i když je Monaco vyhlášené centrum zbohatlíků, bydlet bych tu rozhodně nechtěl. I kdybych na to měl. Jeden den v roce to tady asi umím přežít, ale ty zbylé dny bych trpěl jako zvíře a s největší pravděpodobností bych skončil v blázinci.

Nicméně si užívám fotografického rauše a zachytávám jeden detail "Monaca" vedle druhého. Budu to muset ale stejně hodně přemazat :-(

Pouštím si z mobilu Jardu Wykrenda a jeho úžasnou písničku  "To co ti nejvíc závidím, to lidské oko nevidí ..." Procházím se přitom těsně kolem luxusních jachet v Monackém přístavu a užívám si paradoxnosti Wykrendova textu a tohoto nezvyklého prostředí ...

Monaco už mám hodně za sebou a blížím se k terasám Le Golfe Bleu. Ještě nikdy jsem neviděl jak se na takovýchto terasách sklízejí citrony a mandarinky. Navíc v březnu. Na jedné z terasových miniálejí vidím spoustu mandarinek a citronů na zemi - jsou ustříhané i se zelenými  větvičkami - bez ladu s skladu. Asi je budou hospodáři sbírat až zítra. Musím se jít k večeru přesvědčit. Byla by to škoda nechat ty desítky kil shnít. 

Proti loňsku je pozitivní, že je na každém pokoji wi-fi. Hurá, už nebudu muset chodit do společenské místnosti, kde býval spolehlivý signál místní wifiny. Letos to zvládnu i s našeho pokoje.

Má to ale jeden háček. Wi-fi je zaheslovaná a tak budu muset zítra vypláznout cca 5 EUR, aby mi dali na recepci přístupové heslo. Pak teprve budu moci vyvěsit dnešní zážitky a fotky na náš web :-(

 
 
 
14.března 2010, neděle - jak jsem šel běhat a první slet
Budím se před šestou ráno. Je to s podivem, ale může za to štěbetání ptactva. Když vylezu z pelechu, jsem překvapený, že je venku skoro ještě tma. Ale když už jsem vzůru, půjdu si zaběhat na pobřeží.

6:08 vyklusávám od recepce dolů k pláži - opačným směrem než jsme šli včera do Monaca. Ranní šero je pomalu přetlačováno ranním rozedníváním. A je to přesně ten okamžik, kdy už je skoro plné světlo, ale noční osvětlení města je stále ještě vidět. Taková zvláštní tichá symbióza.

Slunko už určitě vychází, ale je až za mysem Cap Martin. Za 2,5 km se dostanu na jeho nejzašší výčnělek do moře a slunko určitě uvidím. Pokouším se klusat po kamenité pláži - jde to tak nějak divně. Cítím kolena. Včera jsem je procházkou do Monaca a zpět dost namohl. Je to zvláštní, ale při procházce na Malé Fatře, kdy kolena dostávaly evidentně větší zátěž, jsem takovýto méně příjemný pocit nezažíval. Čím míň něco dělám, tím víc jsou ta kolena nepříjemná a musím na ně myslet.

Jihozápadní strana Cap Martin je lemována skalnatým pobřežím, řídce porostlým borovicemi a nízkými křovisky. V bezpečné vzdálenosti od břehu je lemována udržovaným chodníčkem.  Potka jsem na něm dva protiběžce.

Střídám poklus s chůzí a vychutnávám si jaro na jihofrancouzském pobřeží.

Na Cap Martin to otáčím zpět, ale nevracím se po stejné cestě. Zkusím to po asfaltce, nebude tam takové stoupání a klesání. Taky by podle GPS měla být cesta do Le Golfe Bleu kratší. Rád bych se vrátil do 8:00.

Už v 7:30 mne na cestě zastavují policajti a evidentně po mně chtějí doklady. Vysvětluju jim, že nerozumí francouzky, německy, anglicky ani italsky. Jen němnožko pa rusky a velmi dobře česky. Pas jsem zapomněl na pokoji, protože jsem šel jen běhat. Ukazuju jim na GPS, co už mám za sebou a kam se vracím. Pokynuli, abych pokračoval. Tak to asi budu muset začít běžet, aby mi uvěřili, že jsem byl skutečně na ranním běhu. Ale ti kulišáci za mnou jeli ve svém autě. A když jsem přidal, přidali plyn. Jakmile jsem zpomalil, zpomalili taky. Asi po půldruhém kilometru je to přestalo bavit a já jsem už taky neposkakoval jako když jsem před více než hodinou vyrazil.

Jakmile mi policajti zmizeli z dohledu, přešel jsem do chůze a pokračoval svým směrem, zpátky na západ. Hlavně, že zmizli. Represivní složky prostě nemám moc v lásce a určitě by to na mně poznali.

Radoval jsem se předčasně. Za 5 minut jeli policajti do protisměru, přibrzdili, pokynuli mi abych přistoupil a něco se mi snažili sdělit. Mimo francouštiny jsem registroval i angličtinu. A protože jsem starý lingvista, pochopil jsem jejich posunky a nasedl si na zadní sedadlo jejich káry. Těch pět minut o kterých něco blekotali jim dám a nebudu držkovat. Tak dlouho se snad přetvařovat dokážu. Polda u volantu tam dal kvalt a už jsme si to svištěli po Cap Martin úzkými uličkami mezi honosnými domy. U jednoho z domů stálo úplně stejné policejní auto a tam jsme zastavili. Policajt zazvonil u brány a za chvíli přišly 3 ženské s asi padesátiletým chlapíkem seriózního a udržovaného vzhledu. Nejpve se na mne dívali skrz okénko auta. Pak jsem musel vystoupit, různě se otáčet, nasazovat si kapuci a dělat jiné opičárny, které jsem zatím viděl pouze v detektivkách. Ženské i chlap zprvu nejistě vrtěli hlavou a když jsem se  nepřestával klidně a pobaveně usmívat, zavrtěli i rozhodně. Jedna z těch ženských říkala cosi ve smyslu, že tamten byl větší než já. Chlápek řekl něco jako sorry a další dva policajti mně naložili do auta a vezli zpátky na místo, kde mne sebrali. Mezitím jsem jim ještě musel napsat jméno, příjmení, datum narození a bydliště.

Policajti na předpisovou jízdu moc nehledí a tak jsme byli na místě, kde jsem nuceně nastoupil za poloviční dobu než když mne vezli k tomu inkriminovanému domu. V tom se ozvala vysílačka a policajt se střihem alá cizinecká legie, rychle otočil auto zpátky. Pochopil jsem, že je asi náléhavě volají k jinému případu. Pochopil jsem špatně. Přijeli jsme zpátky před stejnou luxusní vilu. Brána byla otevřená a já měl jít do domu. Hezký barák. Leštěné mramorové podlahy, spousta zrcadel, štuky, dveře v kombinaci pozlacený kov-sklo, zasouvací okna atd. Jako by se tu architekt snažil skloubit baroko s funkcionalismem. Jen ty kamery mi do toho moc nepasovaly. Přiklusal policajt s kufříkem a já musel ukázat botu. Pak mi botu sebrali a zmizli s ní do místností, kde jsem neviděl. Bota to je sice zánovní, ale hodinku a půl jsem v ní poklusával, takže asi jim moc vonět nebude. Nevoněla. Za 8 minut s ní byli zpátky a já se mohl obout. 

Tentokrát mne dva policajti dovezli až k našemu zálivu. Jako slušně vychovaný hoch, jsem jim za odvoz zdarma poděkoval "merci" - protože to stihli jen pár minut po osmé.

David, Standa a Lucka už jsou vzhůru, snídají a chystají se na odjezd do Sospelu, který má být v 9:15.

Do Sospelu, asi 30 km ve vnitrozemí, jsme vyrazili včas. S Davidem jsme jeli v Nikotínově novém autě, spolu s jeho ženou Hankou. Cesta na kopec se startovačkou se nám protáhla - netrefili jsme tu správnou cestičku. Alespoň jsme podnikli krásnou projížďku podél kopce a podívali se na startovačku z míst, odkud se na ni už asi nikdy v životě nepodívám.

Na startovačce u bunkru bylo tradičně plno a skoro všichni mluvili česky. Moc to neneslo a tak ve vzduchu nikdo nebyl. Proto se čekalo.

Čekání na start je v téhle komunitě důležitý úsek. Zabírá několikanásobek času, který na padáku stráví padáčkář ve vzduchu. Myslím tím jen čistý čas, kdy nevisí za padák na stromě, ale vznáší se jako Ikarus. Mimo čekání na správný vítr a termiku se při čekání odpočívá po "namáhavé" cestě od auta na startovačku, prohlíží se, co nového se tu od posledně změnilo, kontroluje se podle větrného rukávu směr a síla větru a taky se dobře zkoumá, zda přistávačka je pořád na stejném místě jako byla. Padák se vytáhne, rozbalí a zkontroluje se zda nejsou na šňůrách nechtěné uzlíky, není-li na vrchlíku díra tam, kde by být neměla. Pokud je to možné tak se padák cvičně nafoukne aby se zjistilo, zda není nějaká neposlušná šňůra omotaná přes vrchlík. Taky se musí připravit sedačka. Zkonrolovat, zda jsou v pořádku karabiny, hrazdička pro speed i uchycení záložního padáku. Pak je potřeba padák připnout pomocí karabin k sedačce a připravit jej k pozdějšímu rychlému nachystání na start.  Samozřejmě, že je potřeba taky zkalibrovat vario na výšku startu, zapnout GPS a vysílačku. Padák se pak dá do "květáku", aby na něj tam moc nepralo slunko a UV paprsky jej neničily více, než je nezbytně nutné. A pak se posedává a polehává, jí, fotí, klábosí a čeká. Deset minut, půl hodinky, hodinku, ... Čím je padáčkář zkušenější, tím déle vydrží čekat. Ti nejzkušenější občas ani neodstartují.


Já se vým 10 let starým MAC JOINTem, který se v místní komunitě pokládá za archivní kousek (už se několik let tento typ padáku nevyrábí), nepatřím zdaleka mezi ty zkušené piloty. Zapomněl jsem totiž dodat, že mimo těch hodně zkušených, dlouze čekají i ti velmi málo zkušení. Proto startuju zpravidla mezi posledními. Ale dneska jsem odstartoval jako třetí. I když to měl být jen pětiminutový sletík, chytl jsem i kousek termické bublinky. Ale protože jsem si v té chvíli právě utahoval na sedačce ramenní popruhy, nestačil jsem zareagovat na Zdeňkův pokyn ve vysílačce "toč to !". Když jsem si popruhy doutahoval, zaslechl jsem jen "vidím, že se ti moc točit nechce ...".  A tak jsem dosedl na přistávačku asi po devíti minutách mého prvního letošního zahraničního letu. Nožky ještě nejsou ve 100% stavu a tak jsem první letošní dosed neustál a klekl si.       

Zpět na startovačku nás vyvážel Jirka Večerek (Xfly.cz). Dělal jsem u něj před lety test na piloták z meteorologie. Tehdy jsem mu sice našel v elektronickém testu chybu, proto mám meteorologii za 2, nicméně dneska bych tu zkoušku nerad skládal znovu. Nejsem si jistý, že bych prošel. Ale podobné pochyby mám i z případného reparátu zkoušek v autoškole. Jenže řidičem automobilu jsem z donucení, kdežto padáček je psychická záležitost ikarovského syndromu.

Když jsme u starovačky na autolaně drželi Rendu, který slezl do pětimetrového betonového příkopu pro kopačák, velmi živě jsem si vybavil svůj prvosestup do Zvonivé priepasti. Tedy hlavně svůj šplh bez přírazu na mokrém laně s báglem na zádech. Dnes po více než dvaceti letech bych to už nedal. Škoda.   

Před druhým startem jsem se ubezpečil, že se mi baterky ve variu nevzpamatovaly a opět poletím bez něj. Zkontroloval jsem upevnění minikamery HERO na přilbě a pokoušel se najít způsob jak poznám, že zaznamenává, aniž bych musel sundat helmu. Nepřišel jsem na to a proto jsem večer zjistil, že mi záznam končí pravidelně v místech, kdy se začalo něco dít a já měl pocit, že jsem kameru právě zapnul. Snad tedy příště.

Stejnou kameru má na přilbě i Matěj, kterému říkají doktor nebo primář (snad proto, že jím skutečně je). V jejím ovládání jsem asi o 3 centimetry dál než on. Ale viděl jsem u něj manuál, tak se snad něco časem přiučím.

Dnes se zadařil i třetí slet. Byl asi nejkratší, ale umělecky nejhezčí. Myslím tím umělecky po stránce vizuálního záznamu sítnice mého oka. Na kameru se mi to bohužel zachytit nepodařilo. Let chvíli před západem slunce je úžasný. Nasvětlení krajiny je v tu chvíli naprosto dokonalé. Takhle by to nenasvětlili ani ve filmu a možná i místní impresionisté by to nezvládali zachytit na plátno.   

Nejlepším pilotem z téhleté partičky je bezesporu ženská. Neměl jsem možnost s ní mluvit, ale Jiří Večerek jí říká "Alinka". Snad je to dáno pánem Bohem, že  ženským je dán větší cit a přesně dávkovaný poměr mezi rizikem a zkušeniostí i pro létání. Koneckonců, možná že i Daidalos nebo Ikarus byli ve skutečnosti ženské. Kdo ví?

Seznamovací večírek jsem opustil před půlnocí. Pochytil jsem na něm několik hezkých hlášek typu "po trávě se nešlape, po strávě se směje".

 
 
 
15.března 2010, pondělí - paragwaiting
Bolí mne pravé kolenu. Dneska víc než to levé. Nepůjdu běhat, dám jim pár dnů klid. Fastungel jsem skoro vypotřeboval :-(

"Když to jde, tak to jde - a když to nejde, tak se musí makat a ono to přejde." Tak nějak to před dávnými léty zpíval Nohavica. Jeho písnička mi příjde (jako většina jeho písní) nadčasová. Funguje to. Vstanutí ze židle či postele zabolí, ale desátý krok už je v normě. A při skutečném výkonu kolena skoro vůbec necítím.

Ranní briefing byl na 9:00. Aktuální zprávy hovoří o tom, že počasí není moc dobré. Paragliding je totiž velká alchymie. Nahoře to je silné, dole to moc protahuje, ve zduchu je pořádný bordel,....

Takže se jde na pláž. Já zůstávám na pokoji, abych dopsal zážitky a pokusil se připojit do práce na mail. Obojí se nepodařilo dokončit. V 13:00 je odjezd na kopec u Monaca. Ve vzduchu nikdo není a tak se provozije oblíbený parawaiting. Poslouchám příběhy Sherlocka Holmese a podřimuju. Po čtvrté se partička sbírá a odjíždíme dolů aniž by kdokoliv provětral krovky.

Nakupujeme v obchodňáku v sousedním městečku Menton. Neodolám a kupuju fantastický sýr Bleu des Causses a křupavé teplé bagety. Taky láhev bílého vína saviňon a nějaké džusy. Bohužel při nastupování do auta mi láhev vína vyklouzla a rozbila se. Když jsem sbíral střepy, zbytek vína jsem ochutnal a zažil smutek podruhé.   

 
 
 
16.3.2010, úterý - prvně na LUCKY 2
Včerejší večírek na pokoji č.23 - tkzv. pařícím pokoji - se mírně protáhl, ale pilo se jen víno a byl velmi příjemný. Mimo jiné jsem se měl možnost v rámci kulturní vložky podívat na záznam negativky a odhozu dvou záložáků nad jezerem. Bylo to z kurzu nácviku krizových situací a točil si to Matěj na kameře umístěné na přilbě. Jeho zážitek mu vůbec nezávidím. Stačí mi bohatě ten můj před dva a půl rokem. Neskončil tak dobře jako jeho.

V 9:00 jsme odjížděli na Sospel. Foukalo klidně a tak mi Zdeněk dal na odzkoušení Lucky II.

V propagačních materiálech MAC PARA TECHNOLOGY píší, že "Kluzák Lucky 2 Vám nabízí vše, co potřebujete k poznávání fantastického světa létání. Konstrukce byla navržena dle požadavků nejvyšší míry bezpečnosti a přesného řízení pro piloty, kteří hledají jistotu certifikace DHV1, ale zároveň si rádi užijí sportovní létání a první přelety. Lucky 2 je ideální padákový kluzák pro začínající piloty, ocení jej ovšem i zkušený pilot orientující se na snadné a pohodové létání."  Začínající pilot sice nejsem a ke zkušenému pilotu se časem možná propracuju :-) Aktuální "stupnice" vyráběných kluzáků MAC je: Progress, Lucky 2, Trend 4, Velvia, Envy 2, Magus XC, ... Můj JOINT 27 se už nevyrábí a asi by se dal zařadit k typu Progress. Takže na žádné "žiletce" jsem neletěl.  Všichni kolem mne mají minimálně TRENDa. To jen na srovnání :-)

Nicméně pocity z prvního letu jsou převážně pozitivní. LUCKY 2 má více popruhů než JOINT a tak jsem vypadal jako totální vemeno, když jsem se ptal, kterým že popruhem se dělají "uši" (jednoduchý manévr pro rychlejší vyklesání). Nedobré zjištění bylo i to, že do oček pro uchycení speed hrazdičky mi chyběly karabinky, které jsem nechal připevněné na JOINTU. Tak jsem letěl bez speedu.

Po startu se i mně podařilo natočit asi 90-100 metrů nad start a povozit se kolem kopce. Kamera mi opět vypověděla službu (baterky jsou asi vybité a tak po 3 minutách se kamera sama vypne) a tak z prvního letu na LUCKY 2 mám jen to jak se na přistávačce chystám  balit padák.

Před druhým sletem jsme všichni skoro 6 hodin čekali. Většina ani neodstartovala, protože se muselo opravdu dost běžet a bylo pár nepodařených startů. Vlastně jsme slétali jen 4. Druhý let byl opravdu krátký - asi pětiminutový. 16:59 jsem už balil padák. I když jsem nic nenastoupal, asi 200 metrů nad přístávačkou mne to docela podrželo, protože údolka tady byla docela silná. A trochu to se mnou cloumalo, což nebylo moc příjemné. Těžko říct, zda by to JOINT zvládal lépe než LUCKY 2. Vyklesal jsem asi dvě třistašedesátky a zbytek doesíčkoval. Ale dohnal mne Martin, který startoval za mnou a vypadalo to, že bude na zemi dřív, takže jsem to chvíli podržel a pak raděj změnil naplánované přistání -  dostatečně daleko od něj.

Pak už se nelétalo. Pak se vařilo, mylo a odpočívalo. Ty hodiny na slunku (vário mi hlásilo 28 C) mne nějak znavily. Vybavila se mi Michalkovova klasika "Unaveni sluncem" :-)   

 
 
 
17.3.2010, středa - zatím nejhezčí let
V 6:00 zazvonil na pokoji telefon. Z velitelství informovali, že se jde na ranní slet z Monte Gros. Odjezd je v 6:30. Už v 7:15 jsme byli na startovačce, ale ani jsme nevytahovali padáky. Neletělo se, protože foukalo nedobře a ani zkušeným borcům se do toho nechtělo.

Vyrazili jme tedy do Nice a pak asi 10km do k vesnici s hradem Gourdon. Hrad je vystavěn v nadmořské výšce 760 m.n.m., patrně na základech římského oppidia.

Na odbočce z asfaltové cesty asi 5 km na Gourdone nás Zdeněk vysadil a cca 1km ke startovačce jsme šli po svých.

Ten výšlap stál za to. Jsem v téhle krajině už po druhé, ale uchvátila mne stejně mocně jako loni. Trochu připomíná některé úseky Plešivecké planiny, jen tahle krajina leží o nějakých 500 metrů výše.

(odtud jsme startovali - Standa, Ondra a Sabina)

Dneska jsem patřil mezi ty šťastlivce, kteří chytli příznivý vítr na start a letěli. Startoval jsem na čelo a rozběhl jsem to bez většího problému. Okamžitě jsem byl ve vzduchu a navíc jsem rychle chytnul malý stoupáček, takže jsem se dostal asi 20 metrů nad start. A pak už jsem se vozil po úbočí skalisek, pozoroval svůj rychle se pohybující stín na šutrech a malých borovicích pode mnou. Užíval jsem si to asi čtvrthodinku. Díky fantastické krajině, nad kterou jsem se vznášel, jsem tento let vyhodnotil zatím jako nejhezčí, který jsem na téo akci absolvoval. Jen dvě věci mi trochu narušily ideální dojem. Moje přistání - dosedl jsem na sedačku a sklouzl se v ní - i když jsem přistával proti větru, najednou mi při dosedání fouklo nějak divně :-( A taky mi před půlkou letu došly baterky v kameře, takže nemám zaznamenanou poslední fázi letu, kdy se mi dařilo dělat docela ostré zatáčky.

Už jsem si na LUCKY 2 asi zvykl a nepřišlo mi, že to je moc jiné než na JOINTovi.

Pak jsme dlouho čekali až všichni přistanou a až Zdeněk doveze ty, kteří neodstartovali. Uvažovaný slet z druhé startovačky (protější hřeben) byl zrušen, protože opět foukalo nepříznivě. A tak jsme jeli dolů do Gourdonu na pizzu. Já jsem neměl hlad ani chuť a tak jsem se věnoval důkladné prohlídce tohoto městečka na skále. Na historii tohoto typu moc nejsem, ale trávil jsem tam víc než hodinku. Pořád se bylo na co dívat. Spousta krámků s voňavkama, parfumerijních dílniček, restaurací, kostel, hrad, kašna, ...

Už od římských dob se této izolované skály používalo jako bezpečného útočiště a k obraně. V dnešní době podoba Gourdon dává téměř dokonalou představu o feudální vesnici - vše natěsnáno v opevnění, úzké uličky, malé kamenné domečky, ....  

Na základnu jsme dorazili před setměním. Večeře, dobíjení baterek, kontrola výstroje, ....

 
 
 
18.3.2010, čtvrtek - jak se létá nad mořem
Vyrazili jsme v obvyklý čas na Monte Gros - skálu nad Monacem. Na startovačce jsme byli mezi prvními a tak jsme zabrali místa pro rozložení padáků. Žádné velké posedávání nás ale dneska nečekalo. Dnešní výstroj jsem si obohatil o pytlík na pet láhve, které v případě přistání na vodu, mají pomoc, aby se pilot hned neutopil. Vak na léhve se zapíná přímo na karabiny s popryhy padáku.

Na start jsme byli připraveni velmi brzy a za chvíli jsme se už jeden pro druhém odlepovali. Mně se podařilo po startu natočit něco málo nad startovačku a vozil jsem se kolem skal nad Monacem. Na skály byl příjemnější pohled než dolů na město a jeho výškové domy, tenisové kurty a serpentiny úzkých uliček. Přímo nad město se létat nesmí, tak jsem se držel dle Zdenkových instrukcí spíše na jeho levém okraji. Výmluvy na "letadlo v nouzi" ani "blbá a bezradná" by při nouzovém přistání na plážičce v Monacu dneska už určite nezafungovaly. 

Dole na přistávačce zesílil vítr a tak nás Zdeněk po vysílačce posílal směrem k ní.  Kdyby vítr ještě zesíli, tak abychom přistáli raději dřív než později. Přišlo mi to líto, protože jsem se vozil úplně nádherně, a dolů se mi moc nechtělo.  Nad mořem jsem měl podle vária 500 metrů a tam jsem začal vyklesávat. Pomaličku jsem dělal třistašedesátky a brousil to ne příliš daleko od břehu.

Nechal jsem si delší rozpočet a u kraje pláže jsem si ještě přeletěl nad luxusní vilou na skalním ostrohu vybíhajícím do moře. Moc se tam prý nemá létat, aby to nezafouklo za skálu, tak jsem nepokoušel osud a esíčkoval mezi mořem a skalnatým okrajem pláže. Ale od skály jsem se držel co to šlo. Vyhodnotil jsem si, že zvolím raději menší koupání než větší čelní náraz do skály :-)

Přistál jsem jako baletka - bez koupání i nárazu na skálu. Ukázkově jsem položil vrchlík padáku na kamínkovou pláž, dostatečně daleko od písečné pláže. Ušetřil jsem si vyklepávání komor od mořského písečku. Tenhle let se mi podařilo celý natočit - trval přes 16 minut. A kdyby mne Zdeněk nechal vozit, tak tam jsem minimálně o půl hodiny déle.


Na oběd jsme si zašli na pokoj. Padáky jsme nechali v autě, protože odpoledne ještě  půjdeme na jeden let. Před tím jsme ale zajeli nakoupit do Monaca. Moc jsme nenakoupili, protože tady jsou velké markety otevřeny jen do 13:30 a pak až od 15:30. A my přijeli ve 13:38.

Druhý dnešní start byl ze startovačky, která je na ještě větším skalnatém srázu a je ještě blíž Monacu. Nad náma směrem do vnitrozemí se vytvořit těžký šedý mrak a bylo docela reálné, že nás bude táhnout nahoru. Renda, jako zkušený pilot, odstartoval první a letěl na okraj mraku, aby to otestoval. My ostatní, kteří jsme chtěli letět, jsme startovali v zápětí.

Skutečně, docela to natahovalo a tak jsme museli zprvu dál - až k moři. Když jsem vyklesal asi 100 metrů, otočil jsem to a vozil jsem se kolem skal - od "véčka" na půli cesty ke startovačce. Několik minut mi neubývala výška. Pořád jsem měl na Váriu kolem 550 metrů, takže jsem se vozil na můj vkus poměrně dlouho. Ale pak jsem přece jen začal ztrácel výšku a když jsem byl pod 400 metry, zamířil jsem si o ke startovačce, abych měl dostatečnou rezervu na přistání. Nad přistávačkou jsem měl přes 200 metrů, takže mne trochu mrzelo, že jsem se ještě trochu nepovozil kolem hotelu na skále ("véčka"). Prý se lze z pádáku dívat přímo do luxusních hotelových místností.


Tenhle let byl asi o 2 minuty kratší než předchozí, ale byl stejně hezký. Navíc jsem prvně letěl v úrovni mraku. A taky jsem si odzkoušel nasazení hrazdičky od speedu za letu. No, spíše jsem hrazdičku dostal do takové polohy, abych si ji mohl v případě potřeby nasadit.

Přistávačka je něco přes tři kilometry vzdušnou čarou od startovačky a tak tohle byl pravděpodobně můj nejdelší letošní let.

Dnešní den se opravdu povedl. Takhle nějak si představuju létání v Monacu :-)      

 
 
 
19.3.2010, pátek - náročnější přistání

Ráno jsme se vypravili do Sospelu. Moc nedunělo a tak to vypadalo spíš na rychlý sletík. V místním slengu - budeme sosplit. S ničím jsem neotálel a rozložil si nádobíčko abych byl okamžitě připraven, jakmile to trochu zavane.

Zkontroloval jsem asi 3x kameru, že funguje a je zapnutá na záznam, odepnul si vak s pet láhvema ze včerejška, speed zatáhnul tak, aby mi nezavazel při rozbíhání, prohmátl rukojeť záložáku, několikrát projel šňůry zda na nich nemám uzlík a čekal na pokyn ke startu.

Mezitím už tři naše padáky vytáčely menší stoupák západně od startovačky. Mně se podařilo vystoupat nad startovačku jen 20-30 metrů. Nade mnou byly minimálně dva padáky. S jedním padákem jsem se točil nepříjemně blízko. A protože jsem byl dál od kopce, vyhýbal jsem se mu ještě víc od kopce - a tam jsem ze stoupáčku vyletěl. A pak už jsem šel celou dobu jen dolů.

Druhé méně příjemné překvapení mne čekalo před přistáním. Denisa, která vytočila pod Zdeňkovými instrukcemi docela výšku, už šla na přistání a byla tak 50 metrů nade mnou. Řekl jsem si pohoda - takový výškový rozdíl mi bohatě na pohodlné přistání stačí. Udělal jsem jednu otočku a najednou zjišťuju, že Denisa je už jen o cca 5 metrů výš než já a má zamířeno na přistání. Nasměroval jsem padák do prostoru mezi altánkem na skále a tratí. Doufal jsem, že pochopí, že má přistávat vedle mne, v druhé půlce louky. Pochopila. Nepotkali jsme se a oba bezproblémově přistáli - Denisa asi 10 sekund po mně.  Takovouto situaci jsem řešil prvně v životě a jsem neskonale šťastný, že jsem obstál.

Na další start nad Sospel jsme nevyjížděli a vydali se nahoru nad Monaco.

Funělo tam víc než jsme potřebovali a tak jsme se jeli podívat do La Turbie na pozůstatek římského období - Le trophéé ďAuguste. Nad pobřežím, vysoko nad Monakem, byl tento monumentální "pomník" postavený na oslavu římského vítězství císaře Augusta nad vzpurnými Ligurskými kmeny.

Pak jsme jeli na základnu s tím, že kolem 16:00 se svoláme telefonem. Začal jsem dělat film z této akce a čekal na telefonu. Standa to zalomil a až kolem 17:00 mu volala Lucka, zda pro nás mají přijet, protože na nás zapomněli. Samozřejmě, že jsme chtěli nahoru! Zajel pro nás Renda. Když jsme stoupali toho třičtvrtě kiláku nad moře ke startovačce, viděli jsme dost nechutné mraky. Blížily se ze západu na východ a než jsme dorazili na startovačku, zavelel Zdeněk přes vysílačku, že už nepoletíme. Smutně jsme dali padáčky zpět do auta a šli se kochat pohledem na inverzi v Monacu.


Cestou dolu jsme už projížděli dost velkou mlhou a já byl moc rád, že jsem nestartoval. V mraku není žádný problém ztratit orientaci a zaletět daleko nad moře nebo naopak to narvat do skály.

Zítra odjíždíme a tak si navzájem stahujeme fotky, které možná ani všechny neshlédneme.   

 
 
 
20.3.2010, sobota - odjezd
Ráno balíme a uklízíme. V 10:00 předáváme pokoje a pak odjíždíme do Mentonu nakoupit něco specifického jako "vítané" domů. Počasí není letové a tak si dnes nepolétáme, proto vyrážíme směr domů.
 
 
 
21.3.2010, neděle -

Ve Valmeru mne Zdeněk vykládá po třetí hodině ráno. Do postele uléhíém kolel čtvrté ráno.

Kolem oběda se vracím do Valmezu pro motorovou piiu a pak s Irčou a ogarama porážíme na našem pozemku na pasekách starou lipu.

 
 
 

Copyright © oldskauti.cz Všechna práva vyhrazena
Created by AVT design - tvorba webových stránek